Brazílie

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/ydkco3115ota9gp/AABuINhlNSk8cmpvUGVjdYC_a?dl=0

26.1.2015, den 1
Rio de Janeiro

Spokojený jedenáctihodinový let z Madridu do Ria plný čtení cestopisů, to bylo ještě fajn.
V Riu na letišti naštěstí postavili dostatečně velký terminál, aby se tam vešla celá fronta na pasy. po hodině čekání jsem došel k vyzvednutí zavazadel a - batoh nikde. Tak jsme s místní službou dlouze vyplňovali protokol a to bylo vše, ve Španělsku už všichni spí, mám zavolat ráno. Jestli se ztrátí úplně, jsem dost v pytli. Už je po deváté, takže chytnu jeden z posledních autobusů do města. Trochu trvá ho najít, ani na letišti tu angličtina moc nefunguje.
Po chvílí motání se po temných ulicích s foťákem v jedné a notebookem v druhé ruce (ano, přesně popírám rady všech průvodců a nejsem z toho nadšen) jsem našel hostel. Lehce pokecám s jakýmsi Australanem a jdu spát.

27.1.2015, den 2
Rio de Janeiro

Noc nic moc, nevím proč někdo, kdo spí ve spodním patře, vyleze souložit na třetí patro palandy, aby to co nejvíc vrzalo. Ráno pěkná snídaně, pak chvíli čekám na recepci, až se tam někdo objeví, abych mohl zavolat na letiště, co se děje s batohem. Telefonát není příliš úspěšný, i když se mi podaří z portugalštiny pochopit, jak to přepnout do španělštiny, stejně jen čekám a čekám...  Nakonec to vzdám a podaří se mi zprovoznit on-line sledování zavazadel. Píše to, že nic nemají. V pohorách a dlouhých kalhotách vyrážím při rostoucí teplotě (z ranních 30 stupňů) do města opatřit si peníze a následně nakoupit aspoň trošku oblečení a hygienických potřeb. Ve směnárně se mi přihodila pozoruhodná věc, kdy mi na otázku na kurz odpověděli, ať jdu do směnárny naproti, že tam je lepší. Po návratu a sprše dostávám e-mail, že bylo zahájeno doručení zavazadla. Snad to znamená, že ho našli. Blbý je, že by mělo dorazit až zítra.
Odpoledne jsem vyrazil do města. Ukázalo se však, že je tak velké, že pěšky nikam nedojdu. Navíc jsem se cestou ztratil. Na druhý pokus jsem jel raději metrem, na konečnou. Odtud jsem se vracel po plážích Ipanema a Copacabana. Město se ukázalo jako jedno z nejteplejších které jsem navštívil - když jsem si jednou sedl na lavičku, připadal jsem si přesně jako v sauně. Po návratu jsem chvíli odpočíval na hostělu a před západem Slunce ještě šel ulovit pár fotek na nejbližší pláž Botafogo. Celý den jsem jedl po pouličních stáncích empady - kapsy z těsta s něčím zapečeným. To bylo překvapenní, protože jsem obvykle nerozuměl, co tam je. Jen v posledním případě mi prodavačka Vietnamka překvapivě popsala obsah vietnamsky. Ještěže  ta důležitá slova jako bo nebo ga dobře znám.

28.1.2015, den 3
Rio de Janeiro

Po snídani jsem jel metrem na sraz pěší prohlídky města, kterou jsem našel inzerovanou na letáčku v hostelu. Na ní jsme prošli zajímavá místa v historickém centru, které je méně známé.

Během tří hodin jsme viděli městské divadlo, galerii, knihovnu, radnici, katedrálu a mnoho dalších míst. Také schody Selaron, které jsou složeny z kachliček ze 150 zemí světa. Českou jsem ale neviděl. Průvodce vyprávěl nejen o navštívených místech, ale i o celé historii Ria a Brazílie. Po skončení jsem se ještě chvíli procházel centrem a pak metrem a autobusem odjel na stanici pozemní lanovky na horu Corcovado, na které je vyhlídka u sochy Krista. Po 40 minutách čekání jsem se dostal na řadu a po cestě hustým lesem dorazil na vrchol. Z něj je opravdu dechberoucí výhled. Než jsem jel, strávil jsem tam dlouhou dobu a pozoroval a fotil město  na všech stranách. Po návratu dolů jsem se v autobusu (už jsem se trochu naučil používat síť městských autobusů) rozhodl, že bych mohl zkusit stihnou pozorovat západ Slunce z hory Cukrová homole (Pao de Asucar). Nechtělo se mi hledat navazující autobus, tak jsem posledních pár kilometrů šel pěšky. Raději bos, protože to je o dost lepší než ostatní obuv, co tu aktuálně mám. Dvěma lanovkami jsem dojel na vrchol a až do tmy se kochal dalším ohromujícím výhledem. Cestou domů jsem si dal bramboračku s krevetami (samozřejmě jsem předem nevěděl, co to bude) a nakoupil další trochu oblečení. Po návratu jsem zjistil, že se stavem batohu se nic nezměnilo a já tu sedím s posledními zbytky baterie v notebooku i mobilu. Chvíli jsem popovídal s jedním cestujícím Brazilcem a pak se objevila velmi příjemná zásilka - můj batoh. Dal jsem si na to pivo a přitom sepsal dnešní den.

29.1.2015, den 4
Rio de Janeiro

Ráno jsem opět zamířil na sraz prohlídky, tentokrát favely. Pěší prohlídka vedená místním obyvatelem se velmi lišila od ostatních, které jízdou v zelených džípech připomínají spíše safari. My jsme do největší favely v Brazílii - Rocinhy - jeli městským autobusem. Poté jsme procházeli úzké klikaté strmé uličky a zejména schodiště. Navzdory své pověsti je favela čistým místem plným spokojeného života. Během cesty jsme potkali mnoho přátelských obyvatel a navštívili místa, kde organizátoři prohlídek z vybraných peněz organizují školu DJ a oprav počítačů pro místní mládež. Po obědě v malé restauraci, stále ve favele, jsme došli na její konec a rozešli se. Já pokračoval do Botanické zahrady, kterou jsem si prošel a pokračoval podél městské laguny zpět do hostelu.

30.1.2015, den 5
Rio de Janeiro-Paraty

Chvíli trvalo se sbalit, pak najít zastávku autobusu a vhodný zastavit. Cesta na autobusové nádraží byla také dlouhá, takže jsem odjížděl autobusem ažv 13:30. Cílem bylo městečko Paraty, jedno z Brazilských měst se zachovalou koloniální architekturou. Autobus byl velmi pohodlný, ale raději bych ocenil nižší cenu než křeslo jak v obýváku. Z počátku jsme jeli podél takřka nekončcí řady favel a postupně se krajina měnila v divočejší, plnou svěží zeleně. Přitom začalo silně pršet. Pršelo skoro celou cestu. Po pětihodinách jsme dojeli. Zrovna nepršelo, tak jsem si cestou k hostelu lehce prošel centrum, plné úzkých hrubě dlážděných ulic. Po ubytování jsem se vrátil do centra, nafotil pár nasvětlených uliček. K jídlu jsem si koupil trochu ovoce a zeleniny, jinak je tu hodně draho i na Brazílii.

31.1.2015, den 6
Paraty

Snídaně na pláži, zataženo, ale naštěstí nepršelo. Potom jsem šel na autobusové nádraží na autobus do vesnice Trindade. Po hodině cesty místy hustým deštěm jsme dojeli k pláži. Pršelo méně, tak jsem pokračoval mezi plážemi a cestami lesem. Občas pršelo. Poslední část byla návštěva vodopádu v džungli. Po návratu jsem zjitil, že všechny jízdenky do Sao Paula na další den jsou vyprodány, takže se v Paraty zdržím o den déle, než jsem plánoval. Zbytek dne převážně prší, takže zůstávám na hostelu a plánuji další cestu.

1.2.2015, den 7
Paraty

Znovu snídaně na pláži. Poté jsem se šel podívat na pevnost nad městem, která sloužila k ochraně před piráty. Počasí příjemné, jako v tropickém skleníku, ale teplejší. Pak jsem se procházel městem a přístavem. Nápad koupti si něco v obchodě a uvařit si se neukázal jako dobrý, protože jsem si neuvědomil, že je neděle a všude je zavřeno. Na kraji města jsem však našel jídelnu s neomezenou konzumací, takže jsem mohl ochutnat mnoho brazilských jídel. Pak začalo opět pršetm takže jsem se vrátil na hostel a zpracovával fotky. Když nepršelo, procházel jsem se po pláži a později i po osvětleném městě. Večer jsem zkontroloval předpověď počasí pro vodopády Iguazu - v den, kdy tam mám přijet má během několika hodin napršet tolik, co v Praze za měsíc, musím ještě vymyslet, co s tím.

2.2.2015, den 8
Paraty-Sao Paulo

Hned ráno po snídani jsem v dešti doběhn na autobusové nádraží a jel do Sao Paula. Cesta trvala 6 hodin, takže jsem na místo dorazil až pozdě odpoledne. Tam jsem zjistil, že mnou předem vybraná autobusová společnost jezdící do Foz do Iguacu jezdí z jiného autobusového nádraží. Metro v největším městě Jižní Ameriky (něco kolem 20 mil. obyvatel) je rozsáhlé, plné lidí, přesto velmi efektivní a přehledné. Po koupi jízdenky jsem metrem dojel k hostelu, ubytoval se a vrátil do města. Prošel jsem si třídu Paulista plnou mrakodrapů, prohlédl ortodoxní katedrálu i asijskou čtvrť a došel k hlavní městské katedrále. To se však již setmělo, takže jsem se vrátil.

3.2.2015, den 9
Sao Paulo

Dnes jsem měl půl dne na prohlídku centra města. Prošel jsem pár zajímavých kostelů, neogotickou katedrálu, pár parků a viděl několik slavných mrakodrapů. Jeden z nich, Banespa, kdysi jedna z nejvyšších budov na světě, má možnost vyhlídky. Nepříjemné je jen, že nahoře lze zůstat jen 5 minut. Nakonec jsem navštívil tržnici. Na víc mi už nezbýval čas, blížil se čas odjezdu do Foz do Iguacu. Vrátil jsem se na hostel, zkontroloval předpověď počasí, rezervoval hostel a jel na autobusové nádraží. Tam začala šestnáctihodinová cesta. Byla docela pohodlná, jen jsem trochu podcenil noční zimu v klimatizovaném autobusu.

4.2.2015, den 10
Foz do Iguacu, Itaipú

Přijel jsem na autobusové nádraží za městem, místním autobusem dojel do centra a vcelku rychle nalezl rezervovaný hostel. Podle předpovědi počasí stále hrozila průstrž mrečen, tak jsem si jako první vybral návštěvu druhé největší elektrárny světa, přehrady Itaipú. Vzhledem k tomu, že speciální technické prohlídky byly jen ráno nebo odpoledne, měl jsem docela dost času. Ve velké a pohodlné koupelně jsem si vypral a umyl se a po čase vyrazil k blízké řece Paraná. Jen kousek od betonových budov města jsem došel do jakéhosi slumu. Místní byli velice přátelští a ukázali mi cestu k řece. Kupodivu nevypadala až tak velká. Pak už byl čas najít místní autobus k přehradě. To se podařilo. Na přehradě jsem ještě hodinu čekal na zahájení mé prohlídky. Dovnitř jsem si nemohl vzít ani pouzdro na foťák a všcihni byli důkladně kontrlování, co mají s sebou. Nejprve jsme objeli hráz autobusem, viděli pár kapybar a na několika místech zastavili na vyhlídku. Poté jsme přejeli přes hráz a dojeli pod ni. Vešli jsme dovnitř a viděli dutý vnitřek hráze, řídící středisko i část generátoru. Všechno bylo obrovské. Určitě to byla jedna z nejzajímavějších částí mé cesty. Žádný déšť se nekonal a tak jsem se mohl vrátit do hostelu.

5.2.2015, den 11
Vodopády Iguacu

Dnes byla na programu návštěva Brazilské strany vodopádu Iguacu. Národní park je stejně jako včera přehrada snadno dostupný městským autobusem. Po zakoupení vstupu následuje cesta dalším autobusem mezi různými výchozími body placených cest až přímo k vyhlídce na vodopád. Tou je 1,5 kilometru dlouhá cesta nabízející panoramatický pohled na vodopád. Cesta nabízí mimo běžných vyhlídek i jednu část vedoucí až doprostřed řeky. Po cestě lesem běhá mezi návštěvníky mnoho nosálů. Navzdory malé délce trasy jsem na místě vydržel skoro 4 hodiny. Poté jsem se vrátil zpět do města.
 

6.2.2015, den 12
Viz Argentina

od 7.2.2015, den 13 a dále
Viz Paraguay