Brazílie II

Fotky:  https://www.dropbox.com/sh/p6do9vo9u70b7la/AAA1gI7fAVdpvOvB32_KbjqRa?dl=0

do 20.7.2015
Viz Peru

21.7.2015, den 177
Iquitos-Tabatinga

Vstával jsem v pět, v přístavu byl chvíli nato, ovšem stejně jsme vypluli až chvíli před sedmou, ve chvíli, kdy už mnozí pasažéři vyjadřovali nespokojenost se zpožděním hlasitým dupáním. Cesta nebyla příliš zajímavá, Amazonka je široká (už tady skoro deset kilometrů, ačkoli to tak kvůli spoustě ostrovů nevypadá) a v okolí je stále stejná džungle, jen občas přerušená vesnicí. Navíc z malých okének toho stejně moc vidět nebylo. Navzdory jejich velikosti byly plné děr, takže při dešti bylo docela obtížné udržet se v suchu. Když jsme po deseti hodinách dopluli do poslední peruánské vesnice na Amazonce, Santa Rosa, zakotvili jsme u pontonu, který byl několik metrů od břehu. Ovšem bez jakéhokoli mostu. Kolem čekali místní na loďkách, aby nás za poplatek přepravili na břeh. Ve vesnici bylo třeba vyřídit výstupní razítko z Peru. Pak jsme překonali řeku do brazilské Tabatingy. Spolu se dvěma spolucestujícími, kteří také pokračovali do Manausu, jsme se zablácenými ulicemi vydali hledat přístav. Když jsme jej našli, byl již zavřený, takže jsme se jen informovali o odjezdech lodí. Potom jsme chvíli hledali nějaké ubytování. V nalezenémhotelu jen portugalsky mluvící recepční tvrdil, že mají poslední dvě místa. Pak jsme diskutovali s dalšími lidmi a nakonec se záhadně objevil pokoj pro tři. Naštěstí tu ale většina lidí umí aspoň trochu španělsky. Nakonec jsme se navečeřeli a zašli na pivo.

22.7.2015, den 178
Tabatinga-Manaus

Ráno byla prodejna jízdenek zavřená, takže jsme se nasnídali a čekali. Já jediný jedu pomalou velkou lodí, oba zbývající zůstávají do následujícího dne a odjíždí rychlou. Potom jsme šli na policii pro vstupní razítka. Hned poté jsem nastoupil na loď. Ta byla mnohem větší a pohodlnější než ta na Río Napo. Nejprve proběhla důkladná kontrola zavazadel, poté jsem si našel vhodné místo pro zavěšení hamaky. Po dvou hodinách jsme vyrazili. První zastávka přišla docela brzy. Na lodi se mimo nových cestujících objevili nejprve prodejci jídla, to bylo celkem předvídatelné. Poté však přišli další, kteří nabízeli předměty jako videokamera, hodinky či zlaté řetězy. Večeře byla již ve čtyři hodiny. Prostředím i kvalitou těžko srovnatelná s peruánskou lodí. Mají mimo jiné stoly, židle, talíře i příbory. A skvělé jídlo.

23.7.2015, den 179
Tabatinga-Manaus

Snídaně se podávala v půl šesté, ještě za tmy. Mají tady na lodi docela podivné časové pásmo. Pak už jsem nebyl překvapen obědem v půl desáté. Mezitím jsme zastavili v nějakém městě a vykládali a nakládali spoustu zboží. To se opakovalo ještě jednou odpoledne. Stejně tak jako se v Peru vytvořila skupina gringů, i tady jsem se spřátelil se skupinkou cestujících nemluvících portugalsky.

Jako včera, i dnes jsme pozorovali působivý západ slunce. Brazilci místo toho nepřekvapivě sledovali fotbal.
 
24.7.2015, den 180
Tabatinga-Manaus

Den proběhl podobně jako předchozí, jen bez zastávek. Většinu času trávím četbou a zpracováním fotek. Řeka je sice pořád stejná, ale velmi proměnlivé počasí dává mnoho příležitostí pro zajímavé fotky.

25.7.2015, den 181
Manaus

Krátce po rozednění jsme přepluli přes místo zvané setkání vod, soutok černočervené Rio Negro a béžové Amazonky. Krátce nato jsme dopluli do Manausu. Pár spolucestujících se mě zeptalo, kde se chci ubytovat. Dopadlo to nakonec tak, že jsem s sebou k hostelu vedl skoro patnáct lidí. Chvíli trvalo najít vyhovující ubytování. V hostelu byl přijemný recepční, který s námi, asi hlavně z nedostatku jiné činnosti strávil docela dost času. Pochlubil se, že má v mobilu jakousi českou písničku, prý znělku Pokémonů. Odpoledne jsme odjeli místním autobusem za město, protože jeden ze spolucestujících měl v plánu setkat se na pláži se svými kolumbijskými známými. Většinu cesty autobusem jsme strávili s německy mluvícím obyvatelem z Nizozemských Antil. Na pláži jsme trávili čas popíjením piva s účastníky konference o ptácích. Poté jsme lodí přepluli na další pláž, kde jsme strávili odpoledne v tmavých vodách Rio Negro. Po návratu do města jsem v ulicích potkal Australany, se kterými jsem se plavil po Río Napo. Večer jsme se chtěli najíst, což se ukázalo být v sobotu večer nečekaně obtížné. Stejně tak následně zavírající se bary kolem jedenácté hodiny byly docela přkvapivé. Přesto jsme den spokojeně zakončili Caipirinhou.

26.7.2015, den 182
Manaus

Dopoledne v hostelu opět se stejným recepčním. V klidu jsme si mohli vyprat i tisknout a mnoho dalšího, protože šéf je přes víkend nepřítomen. Můj první úkol tohoto dne bylo sehnat jízdenku na loď dále po proudu Amazonky. To se povedlo celkem snadno. Potom jsme se ve dvou inforomovali o výletech do džungle. Já jen tak ze zvědavosti, až na cenu se to velmi podobalo tomu, co jsem již zažil v Bolívii. Odpoledne jsme se chystali na prohlídku slavného divadla Amazonas. O víkendu tu je však všechno zavřené. Nicméně, večer se konal koncert zdarma. Tam jsme se opět setkali se všemi Kolumbijci a dalšími. Po skončení následoval večer v podobě Caipirinhy a tancování v ulicích.

27.7.2015, den 183
Manaus    

Brzy ráno snídaně a odchod do přístavu. Napoprvé jsem netrefil ten správný. Když jsem se blížil k lodím, všude byla spousta prodejců lan a hamak. Na lodi bylo na první palubě úplně plno, každých tak třicet centimetrů hamaka. Výše to bylo lepší. Místo se však stejně zaplňovalo, takže na konci jsem si stejně vyzkoušel, jaké to je mít hamaky ve vrstvách nad sebou. Přicházeli prodejci všelijakého jídla i zboží, nakonec dokonce jeden vyprávěl o bibli. Loď je menší, starší a dražší, než ta předchozí, dokonce ani jídlo není v ceně. Prošel jsem si paluby, nahoře je pěkný výhled. Nákladem je tentokrát asi jen cement, rýže a limonády. Na začátku jsme proplouvali oblastí čilého říčního ruchu kolem přístavu, kde bylo mimo jiné kolem dvaceti plovoucích benzínek. Pa jsme přepluli setkání řek a pokračovli dále dolů. Zbytek dne probíhal podobně jako na předchozí lodi.

28.7.2015, den 184
Santarém

Před čtvrtou hodinou vystoupilo docela hodně lidí, takže jsem po rozednění zjistil, že se mohu kolem svého místa i celkem svobodně pohybovat. Na jedné ze zastávek mě zaujali prodejci, kteří podávali nakupujícím v lodi jídlo na dlouhých bidlech, na kterých visela taška se zbožím. Na vršku byla uřízlá láhev, do které se vkládaly peníze. Do Santarému jsme dorazili se setměním. V přístavu zářila největší dominanta - zařízení na překládání soji. Na mototaxi jsem dojel do jakéhosi levného hotelu. Dlouhé baráky s řadami dveří bez oken, vypadal jak vězení.

29.7.2015, den 185
Santarém

Ke snídani byl opět cukr s kafem. Pak jsem šel do přístavu koupti si jízdenku na další loď. U dlouhé řady lodí mi nějakou dobu trvalo najít prodej lístků. Nečekal jsem, že je jím chlap sedící u rozpadajícího se plastového stolku uprostřed rozbláceného plácku. Pak jsem šel podél nábřeží do centra města. Šel jsem kolem trhu, kde se prodávaly jen hamaky, ale celkově bylo ve městě dost mrtvo. Protože loď odpolouvá již odpoledne, nemám čas podívat se někam za město. Proto zůstávám zde. Jsou tu dvě muzea, zjišťuji, že obě zavřená. Úplně v centru je aspoň trochu živo, jsou tu ale jen obchody s oblečením, když si chci koupit vodu, mám docela problém něco najít.  Oběd najdu v brazilském stylu v podobě množství jídel, ze kterých si talíř nakombinuji. Navštívím rybí trh a procházím se kolem nábřeží, je tu toho docela dost k vidění. Nakonec se vrátím do hotelu pro batoh a na mototaxi dojedu k lodi. Na ní potkám ukecaného biologa z Guatemaly, který si na palubě k nevelkému nadšení ostatních cestujících rozloží stan místo hamaky. Jídelna na této lodi je dole na nákladní palubě, jí se mezi horami převážených trubek.
 
30.7.2015, den 186
Santarém-Macapá

Ráno mě vzbudilo narážení vln do lodi a rozhoupání všech hamak proti sobě. Přes den se mnoho nedělo. Občas zateklo na palubu, takže bylo třeba dávat si pozor na věci. Navzdory množství ostrovů již občas není vidět břeh.

31.7.2015, den 187
Macapá

V přístavu jsme byli už ve tři. Naštěstí jsme mohli dospat na lodi až do rána. Potom jsme s Guatemalcem dojeli autobusem do města, protože přístav leží 30 kilometrů daleko. Tím jsme se opět dostali na severní polokouli. V centru jsme prošli kolem katedrály svatého Josefa, ptoom podél kostela svatého Josefa a skončili jsme v infocentru poblíž pevnosti svatého Josefa. V infocentru jsme dostali několik rad od mimořádně ochotného personálu a mohli jsme si tam nechat batohy. Pak jsme pokračovali na nábřeží na oběd. Potom jsme dojeli městským autobusem na autobusové nádraží koupit si jízdenky do pohraničního města Oiapoque. Po návratu jsme si prohlédli výborně zachovalou a udržovanou pevnost. Ta je příčinou toho, že se zde nemluví francouzsky, ale portugalsky. Pak už jsme si jen prošli trh, vyzvedli batohy a odjeli definitivně na autobusové nádraží.

1.8.2015, den 188
Oiapoque-Kourou

Během cesty zmizel asfalt a my pokračovali hustpou džunglí po nerovné cestě. Po rozednění se objevily políčka podél cesty a za chvíli jsme byli v Oiapoque. Došli jsme do města a po chvíli bloudění našli policejní stanici, kde jsme dostali razítka do pasu. Pak jsme přepluli na malé loďce řeku do Francie. Pro Alejandra je to první setkáníí s Francouzštinou a pro mě situace, kdy někoho učím Francouzsky. Přes řeku byl před několika lety podtaven most, ale kvůli sporům mezi oběma zeměmi nebyl dosud otevřen. Na druhé straně jsme došli za vesnici a pokusili se dojet stopem do hlavního města Cayenne. To se časem napůl podařilo, vzalo nás něco mezi soukromým autem, taxi a veřejnou dopravou. Ovšem na Francouzskou Guyanu velice levně. Když jsme dojeli do Cayenne, nejdůležitější bylo vybrat nějaká Eura. Pak jsme pokračovali do Kourou, protože v Cayenne není žádné rozumně levné ubytování. V Kourou jsem věděl o levném místě, kde se dá pověsit hamaka. To jsme našli. Pak následovala nezbytná součást návštěvy Francie - nákup bagety, sýru a vína, což jsme snědli na blízké pláži. Také jsem zjistil, že displej mého počítače je definitivně rozbitý.

od 2. do 10.8.2015, den 189 až 197
Viz Francouzská Guyana, Surinam, Guyana

11.8.2015, den 198
Lethem-Boa Vista

Ve tři hodiny jsme zastavili u jakéhosi stavení uprostřed džungle. V altánku jsme měli možnost natáhnout si hamaky. Vstávalo se v 5:30, pak jsme pokračovali ve zběsilě rychlé jízdeě přes výmoly. Přívozem jsme překonali řeku Essequibo. Krátce po rozednění les zmizel a objevila se savana. Pozdě dopoledne jsme dorazili do pohraniční vesnice. Odtud taxi na hranice, přes most do Brazílie a na autobusové nádraží. Tam jsem čekal přes tři hodiny uprostřed ničeho. Pak jsem se dočkal, normální autobus na normalní silnici, neuvěřitelně pohodlné. Cesta do města Boa Vista byla docela krátká. Na autobusovém nádraží jsem zjistil to, co jsem docela čekal. Z dřívější vcelku hojné dopravy do Venezuely zbylo dnes přesneě nula autobusů. Naštěstí ráno jede jeden aspoň k hranicím. Pak jsem požádal taxikáře o levný hotel a ubytoval se. Podvečer jsem se prošel po měste, které je zcela nezajímavé, jak se u docela nového plánovaně založeého města dalo čekat. Aspoň jsem našel několik sánků se zajímavým jídlem. Večer byl ozvláštněn tím, že jsem v hotelu ulomil kliku.

12.8.2015, den 199
Lethem-Santa Elena de Uairén

Ráno se mi podařilo najít levné sdílené taxi na autobusové nádraží. Tam mě nejprve překvapila přítomnost autobusu s nápisem Caracas, což poněkud nesedí se včerejší informací. Pak se mi podařil v Brazílii malý zázrak, našel jsem kafe bez cukru. Po snídani se objevil můj autobus, kterým jsem dojel ke hranicím. Tam jsem si dal poslední tradiční brazilský oběd (tedy samoobslužný) a vyrazil na sever, do Venezuely. Na výstupní pasovou kontrolu byla obrovská fronta. Sousední fronta několika řad aut však byla mnohem větší. Postupovala pomalu, jejich posádky trávily čas u okolních stánků s občerstvením. Když jsem pokračoval dále po silnici, uviděl jsem důvod - venezuelská benzinka. Mají tam kolem 300 litrů za korunu. Pasová kontrola ve Venezuele byla přímočará, jen bylo třeba najít malý kontejner s nápisem ministerstvo lidové moci. Hned za hranicí mi někdo nabídl odvoz do města Santa Elena, kde jsem se ubytoval. Při následné směně peněz u všudypřítomných veksláků se ukázal jeden z problemů současné Venezuely - bankovka s nejvyšší hodnotou je za zhruba tři koruny. Místo peněženky se používají tašky. Ve městě je otevřeno mnoho cestovek, nemají však vůbec žádné zákazníky, tak špatná je současná pověst Venezuely. Proto je taky velmi obtížné najít nějaký výlet. Nakonec jsem si musel zaplatit jeden soukromý, do savany. Jinak město funguje docela dobře, na venezuelské poměry je asi nejlépe zásobené, regály obchodů jsou skoro plné. Jen u každé benzinky je mnohahodinová fronta.
 

od 13.8.2015, den 199 a dále
Viz Venezuela