Mates | Francouzská Guyana, Surinam, Guyana

Fotky:  dropbox.com/...

do 31.7.2015
Viz Brazílie II

1.8.2015, den 188
Oiapoque-Kourou

Během cesty zmizel asfalt a my pokračovali hustpou džunglí po nerovné cestě. Po rozednění se objevily políčka podél cesty a za chvíli jsme byli v Oiapoque. Došli jsme do města a po chvíli bloudění našli policejní stanici, kde jsme dostali razítka do pasu. Pak jsme přepluli na malé loďce řeku do Francie. Pro Alejandra je to první setkáníí s Francouzštinou a pro mě situace, kdy někoho učím Francouzsky. Přes řeku byl před několika lety podtaven most, ale kvůli sporům mezi oběma zeměmi nebyl dosud otevřen. Na druhé straně jsme došli za vesnici a pokusili se dojet stopem do hlavního města Cayenne. To se časem napůl podařilo, vzalo nás něco mezi soukromým autem, taxi a veřejnou dopravou. Ovšem na Francouzskou Guyanu velice levně. Když jsme dojeli do Cayenne, nejdůležitější bylo vybrat nějaká Eura. Pak jsme pokračovali do Kourou, protože v Cayenne není žádné rozumně levné ubytování. V Kourou jsem věděl o levném místě, kde se dá pověsit hamaka. To jsme našli. Pak následovala nezbytná součást návštěvy Francie - nákup bagety, sýru a vína, což jsme snědli na blízké pláži. Také jsem zjistil, že displej mého počítače je definitivně rozbitý.

2.8.2015, den 189
Kourou

Po východu Slunce nad palmami pláže odcházím do přístavu na druhé straně města. Chystal jsem se na návštěvu souostroví Iles du Salut, kde se nacházela slavná galejní věznice. V přístavu dochází k problému, který jsem očekával, ale který jsem nebyl schopen předem řešit. Všechna místa na všech lodích jsou rezervovaná. Musím tedy čekat, zda nedojde k tomu, že někdo nedorazí. To se skutečně stalo, z několika stovek lidí jeden člověk nepřišel, takže jsem mohl jet. Jeli jsme velkým moderním katamaránem. Cílem byl největší z ostrůvků. Stejně jako ostatní je celý pokryt palmami a obklopen azurovým mořem. Po celém ostrůvku jsou všude zříceniny budov bývalé věznice. Také tu všude pobíhají různé opice. Tento ostrov sloužil zejména jako administartivní zázemí, nejtěžší zločinci byli na okolních ostrůvcích, které jsou dobře viditelné. Procházka krásnou přírodou se ukáže jako poněkud nebezpečná, když několikrát dopadne kokos velmi blízko mě. Ostrov je celý obkopen skalisky s velkými vlnami, koupání je možné pouze v jedné zátoce. Této možnosti jsem také využil. Po návratu na pevninu si uvědumuji realitu toho, že jsem v Evropě - je neděle a vše je zavřeno. Nějaké jídlo seženu jen na benzínce. A Alejandro je opět konfrontován s podivnostmi vyspělého světa.

3.8.2015, den 190
Kourou

Alejandro ráno odjíždí k hranici Surinamu. Já mířím do hlavního města Cayenne. Nejprve hledám infocentrum, kde bych mohl zjistit, jak se tam dostat. Ptám se mnoha lidí, ale nenajdu nic. Pak se ted ptám rovnou na dopravu, také bez úspěchu. Vyrážím tedy po výpadovce z města. Za posledními domy stopuji. Zastaví mi hned první auto, řidič vypráví o tom, že pracoval v Úštěku. Bohužel míří jinam, takže mě odveze jen k obchvatu města, kde po chvíli zatavím placený minibus. Na Surinamském konzulátu požádám o turistickou kartu, je to snadné, až absurdní. Stačí zaplatit 20 eur za kus papírku a ukázat pas (jsem přesvědčen, že Alejandro jí potřebuje taky a bude mít problémy na hranicích, ale nenechal se přesvědčit). Pak jsem šel do infocentra, rezervovat si místo na prohlídce kosmodromu. Slečna mluvila mimo francouzštiny podivnou směsí španělštiny a protugalštiny, což jsem po návštěvě Brazílie už docela zvládal, ale s tou na druhé straně telefonu, na kosmodromu, která tvrdila, že umí anglicky, to bylo mnohem horší. Nakonec jsem zjistil, že místo není, takž to opět nechám na štěstí. Zbytek dne trávím ve městě. Podívám se na vyhlídku z hradu, projdu si pár ulic. Nic moc. Ochutnám místní pivo, taktéž nic moc. Projdu se kolem moře a navštívím botanickou zahradu. Návrat už je snadný, to mám vyzkoušené. Večer se opět rozmazluji sýry, bagetou a vínem.

4.8.2015, den 191
Kourou-St. Laurent du Maroni

Ráno mě jeden z hostitelů odvezl na kosmodrom. Tam jsem chvíli čekal, zda se v plně rezervované prohlídce nenajde nějaké místo. Našlo se. Další komplikací bylo to, že jsem si musel vzít všechna zavazadla s sebou a projít s nimi detailní bezpečnostní prohlídkou. Pak jsme vyrazili autobusem po silnicích kosmodromu. Vše bylo doprovázeno detailnám výkladem, bohužel jen ve francouzštině. Jako jedinému, kde nerozuměl mi to však prolvodci vždy na konci shrnuli anglicky. Projeli jsme areál Sojuzu, ovšem nezastavili jsme kvůli jakýmsi probíhajícím úpravám. Potom jsme navštívili řídicí středisko raket Ariane 5 a Vega. Pokračovala cesta na vyhlídku, ze které ylo možné vidět rampy obou těchto raket zblízka. Pak jsme ještě navštívili zblízka rampu Ariane. Prohlídka skončila v řídícím středisku celého komplexu. Nakonec jsem se podíval do muzea, které však pro mě neylo příliš zajímavé. Mimo několika raketových motorů a nepovedených replik satelitů toho neměli moc k vystavení. Po odchodu z muzea jsem chytil stop na výpadovku směr Surinam, odkud jsem dalším stopem, tentokrát placeným, dojel do pohraničního města St. Laurent du Maroni. V tomto městě jsem opět věděl o levném místě na přespání v hamace. Majitel dokonce mluvil tak, že jsem jakž takž rozuměl jeho francouzštině. Po ubytování jsem se vydal prohlédnout si město. Nejzajímavějším místem je Camp de la Transportation, místo prvního pobytu vězňů po příchodu do Guyany. Cestou jsem prošel, kolem nemocnice tvořené rozpadajícími se dřevěnými domy, ani se mi nechtělo věřit, že je funkční. Po projití několika ulic s barevnými domy jsem se vrátil.
 
5.8.2015, den 192
St.Laurent du Maroni-Paramaribo

Hned ráno jsem vyrazil do přístavu. Tam se mi podařilo dostat Francouzské razítko a poté jsem se na motorové kanoi nechal převézt do Surinamu. Tam jsem vystál frontu na razítko a pak vyšel ven ke zdivočelým taxikářům. Jejich služeb se mi moc využít nechtělo, alternativou ovšem bylo mnohohodinové čekání na autobus. Tak jsem usmlouval rozumnou cenu a vyrazil. Konkurence byla velká a taxikáři se o mě přetahovali, dokonce doslova. Odpoledne jsem byl v Paramaribu, dovezen do vybraného hostelu. V něm byli také jediní běloši, které jsem v zemi viděl. Nejprve jsem se najedl a pak se poptal po opravně počítačů. Do té jsem zašel, ovšem můj displej měli jen na objednávku. Internetová kavárna, kde bych mohl hledat nějaké další, je takřka neexistující zboží, takže tady jsem taky nebyl úspěšný. Bankomaty taky moc nefungují. Zajímavostí města je to, že mezi druhou a třetí odpoledne všechno zavře, takže jsem měl brzy po hledání. To stejně nebylo nic moc, všichni mě posílali z jednoho obchodu do dalšího bez výsledku. Odpoledne jsem si prošel ulice tohoto památkově chráněného města. Proslulé je svými dřevěnými domy. Některé jsou docela rozpadlé, přijde mi, že zejména budovy ministerstev. V ulicích je také velmi vysoký počet bezdomovců, taktéž v různém stupni rozkladu. Místní pivo Parbo je výrazně lepší než to francouzské. Obrovský rozdíl je také v tom, že tu snad všichni umí anglicky.

6.8.2015, den 193
Paramaribo

Prvním úkolem byla návštěva Guyanské ambasády kvůli žádosti o vízum. Tato země je jediná v Jižní Americe, kam ho potřebuji. Vše proběhlo vcelku bez problémů. Potom jsem se přestěhoval do levnějšího ubytování. Pak jsem začal procházet opravny počítačů. Brzy jsem zjistil, že to nemá smysl, displejů je tolik typů, že je nikdo nemá na skladě. Pokračoval jsem tedy prohlídkou města. Navštívil jsem zajímavý trh, zjistil, že tady nejsem gringo, nýbrž white man. Také jsem objevil zázvorovou limonádu, ne klasickou umělou, ale se skutečně pořádnou dávkou zázvoru. Nakonec jsem si prošel některé významné stavby jako synagogu a sousední mešitu, které stojí kousek od kostela a za rohem je hinduistický chrám. Nakonec jsem byl i v pevnosti.
 
7.8.2015, den 194
Paramaribo

Ráno jsem zašel do půjčovny kol, půjčil si jedno a informoval se po trasách v okolí. Pak jsem jel na Guyanskou ambasádu vyzvednout si pas. Dneska jsem zapomněl na povinnost mít dlouhé kalhoty, takže jsem se ještě musel převléknout. Pak uz jsem pokračoval podél řeky Suriname, zvyknul jsem si na jízdu vlevo, a poté přívozem na druhou stranu. Tam jsem navštívil vesnici Nieuw Amsterdam, kde jsou zbytky pevnosti. Místo je spíše parkem se spoustou děl. Na místě byly stánky s občerstvením, takže jsem ochutnal místní polévku, na slepičí pařáty si ale asi jen tak nezvyknu. Poté jsem jel dál podél bývalých plantáží. Absolvoval jsem prohlídku bývalé továrny na zpracování cukrové třtiny a poté se vrátil zpět do města. Během dne mě kontaktoval hostitel bývalého spolucestujícího Alejandra, Filipínec, takže jsme zašli na pivo.

8.8.2015, den 195
Paramaribo

Dnes jsem si opět půjčil kolo. Přes řeku jsem přejel na jiném místě a pokračoval na plantáže na opačné straně. Z bývalé plantáže Peperpot byl vybudován přírodní park (plantáž sama od sebe zarostla lesem) s informacemi o flóře i fauně. Večer jsem byl pozván na oslavu narozenin jedné z Filipínek.

9.8.2015, den 196
Paramaribo-Georgetown

Kvůli tomu, že do Guyany jede jen jeden přívoz denně, odjížděl jsem z města už po čtvrté ráno. Řidič minivanu jel neuvěřitelně rychle. Za méně než čtyři hodiny jsme tak byli na hranicích, přestože po cestě musel vyměnit kolo. Fronta na koupi jízdenky na trajekt trvala přes hodinu. Ozvláštněna byla podivným systémem kartiček a postupnou návštěvou několika okének. Pak následovala fronta na pasovou kontrolu. Po cestě přívozem přišel chaotický systém Guyanské pasové kontroly s návštěvou několika stolečků, kde se dělo bůhvíco. Protože jsem měl jízdenku až do Georgetown, stačilo ukázat malou kartičku a dostal jsem přidělené auto, které mě tam odvezlo. Cesta trvala další skoro čtyři hodiny. Po cestě byly všude vesničky s domy na kůlech, hinduistické chrámy, mešity a kostely. Sem tam i posvátná kráva na silnici. Některé vesnice nemeěly příliš invenční název, jako Village 78, jinde se objevily mnohem zajímavější jako Catherina's Lust, Lovely Lass, Letter T ci Experiment. Ve měste mě zavezli přímo do vybraného hotelu. Odpoledne jsem se opatrne prošel po tomto měste s nepříliš dobrou pověstí. Jako město moc nevypadá, samé malé domy a vysoká tráva mezi nimi.

10.8.2015, den 197
Georgetown

Ráno jsem vyšel do města. Širokými ulicemi s vodními kanály mezi nízkými dřevěnými domky. Rozhodně to tu vypadá lépe, než jsem čekal. Vyzkoušel jsem nějake místní jídlo a prošel trh. Navštívil jsem katedrály a prošel se kolem významných budov jako radnice cči knihovna. V parlamentu právě projednávali rozpočet, projevy byly vysílány v okolních ulicích a poslouchal je docela velký dav. Odpoledne jsem se sbalil a odešel na místo odjezdu minibusu na brazilskou hranici. V malém a nepohodlém vozidle jsme vyrazili po děravé nevyasfaltované cestě džunglí. Nepohodlná jízda byla střídána několika policejními checkpointy s kontrolou pasů.

11.8.2015, den 198
Lethem-Boa Vista

Ve tři hodiny jsme zastavili u jakéhosi stavení uprostřed džungle. V altánku jsme měli možnost natáhnout si hamaky. Vstávalo se v 5:30, pak jsme pokračovali ve zběsilě rychlé jízdeě přes výmoly. Přívozem jsme překonali řeku Essequibo. Krátce po rozednění les zmizel a objevila se savana. Pozdě dopoledne jsme dorazili do pohraniční vesnice. Odtud taxi na hranice, přes most do Brazílie a na autobusové nádraží. Tam jsem čekal přes tři hodiny uprostřed ničeho. Pak jsem se dočkal, normální autobus na normalní silnici, neuvěřitelně pohodlné. Cesta do města Boa Vista byla docela krátká. Na autobusovém nádraží jsem zjistil to, co jsem docela čekal. Z dřívější vcelku hojné dopravy do Venezuely zbylo dnes přesneě nula autobusů. Naštěstí ráno jede jeden aspoň k hranicím. Pak jsem požádal taxikáře o levný hotel a ubytoval se. Podvečer jsem se prošel po měste, které je zcela nezajímavé, jak se u docela nového plánovaně založeého města dalo čekat. Aspoň jsem našel několik sánků se zajímavým jídlem. Večer byl ozvláštněn tím, že jsem v hotelu ulomil kliku.

od 12.8.2015, den 199 a dále
Viz Venezuela