Venezuela

Fotky:  https://www.dropbox.com/sh/jx86kck7z2i5zvt/AAB0-vOcNAoOXsblDO3QlotVa?dl=0

do 11.8.2015
Viz Francouzská Guyana, Surinam, Guyana

12.8.2015, den 199
Lethem-Santa Elena de Uairén

Ráno se mi podařilo najít levné sdílené taxi na autobusové nádraží. Tam mě nejprve překvapila přítomnost autobusu s nápisem Caracas, což poněkud nesedí se včerejší informací. Pak se mi podařil v Brazílii malý zázrak, našel jsem kafe bez cukru. Po snídani se objevil můj autobus, kterým jsem dojel ke hranicím. Tam jsem si dal poslední tradiční brazilský oběd (tedy samoobslužný) a vyrazil na sever, do Venezuely. Na výstupní pasovou kontrolu byla obrovská fronta. Sousední fronta několika řad aut však byla mnohem větší. Postupovala pomalu, jejich posádky trávily čas u okolních stánků s občerstvením. Když jsem pokračoval dále po silnici, uviděl jsem důvod - venezuelská benzinka. Mají tam kolem 300 litrů za korunu. Pasová kontrola ve Venezuele byla přímočará, jen bylo třeba najít malý kontejner s nápisem ministerstvo lidové moci. Hned za hranicí mi někdo nabídl odvoz do města Santa Elena, kde jsem se ubytoval. Při následné směně peněz u všudypřítomných veksláků se ukázal jeden z problemů současné Venezuely - bankovka s nejvyšší hodnotou je za zhruba tři koruny. Místo peněženky se používají tašky. Ve městě je otevřeno mnoho cestovek, nemají však vůbec žádné zákazníky, tak špatná je současná pověst Venezuely. Proto je taky velmi obtížné najít nějaký výlet. Nakonec jsem si musel zaplatit jeden soukromý, do savany. Jinak město funguje docela dobře, na venezuelské poměry je asi nejlépe zásobené, regály obchodů jsou skoro plné. Jen u každé benzinky je mnohahodinová fronta.

13.8.2015, den 200
Santa Elena de Uairén

Ráno jsem odjel na výlet do národního parku Gran Sabana. Cestou jsem se od průvodkyne dozvěděl neco o současné Venezuele. Park je tvorřen kopcovitou krajinou, kde se střídá savana a lesy, mezi kterými je mnoho řek. Další významnou součástí krajiny jsou desítky stolových hor. Mimoto jsme navštívili mnoho vodopádů na řekách s ruznobarevným korytem i vodou. Většina stolových hor však byla schována v mracích. V krajině je mnoho indiánských vesnic, nikdo jiný v parku bydlet nesmí. Při obědě jsem vyzkoušel zdejší specialitu, pálivou omáčku vyrobenou z mravenců. Po návratu jsem potkal Guatemalce Alejandra, kterého jsem znal z plavby po Amazonce. Zašli jsme na večeři a pivo.
 
14.8.2015, den 201
Santa Elena de Uairén

V zemi je nedostatek autobusů, takže je nezbytné koupit lístky co nejdříve. Fronta na autobusovém nádraží se začíná tvořit kolem páté ráno, takže jsme tam byli touto dobou. Koupili jsme si jízdenky na noční auobus do Cuidad Bolívar a vrátili se dospat. Den jsem trávil pocházkou po městě, zkoušením místních jídel a podobně. Alejandro se odpoledne rozhodl, že tu zůstane s chilskými cestovateli a vydají se na stolovou horu Roraima.

Ja mezitím dospěl k tomu, že bude mnohem snazší a bezpečnější zaplatit si výlet na vodopád Angel tady. I tak byla výměna peněz a manipulace s více nez tisícovkou bankovek poněkud nesnadná. Pak jsem již odjel na autobusové nádraží. Můj autobus byl ve velmi špatném stavu, malý, prastarý a zrezlý, dveře se nezavíraly, takže noc nebyla úplně nejpohodlnější. Do toho hlasitá hudba, kterou chtěli psasažéři stále zesílit. Cestou také proběhlo několik kontrol Narodní Gardy, naštěstí nepříliš důkladných.

15.8.2015, den 202
Ciudad Bolívar

Po rozednění jsme dojeli do cíle. Hned vedle autobusu na mě čekal zástupce cestovky, koupil mi snídani a omluvil se, že dnes už let nestihnu. To jsem však předpokládal, překvapilo by mě, kdyby tomu bylo jinak. Dostal jsem tedy zdarma ubytování. Tam jsem zůstal celý den. Toto město, stejně jako většina ostatních ve Venezuele, je nepříliš bezpečné na procházku, mimoto celý den pršelo. K dispozici jsem měl počítač, takže jsem si mohl zazálohovat fotky a provést další věci. Také jsem se dostal k tomu, abych zhlédl Trabantem po Jižní Americe.

16.8.2015, den 203
Ciudad Bolívar-Salto Angel

Brzy ráno jsem byl odvezen na letiště, odkud jsme malým letadlem pro pět pasažérů odlétli do Canaimy. Na malinkém letišti stačilo pár kroků a byli jsme v džungli. Ve vesnici jsem navzdory očekávání zjistil, zže je pro mě místo na lodi k vodopádu už dnes. Na náklaďáku jsme odjeli kousek proti proudu řeky, protože u vesnice je velký vodopád. Tam jsme nastoupili do motorové kanoe. Po chvíli bylo nutné kvůli nebezpečným peřejím jít kus pěšky. Pak jsme pokračovali proti proudu, čím dál většími peřejemi. Kdyzž už jsme byli dostatečně mokří od stříkající vody, přišel liják. Kolem řeky byla stále džungle, ze které rostly stolové hory, které se občas ztrácely v mracích. Po čtyřech hodinách a několika dalších deštích se objevil Salto Angelo, nejvyšší vodopád světa. K němu vedla několikakilometrová cestička džunglí. Z vyhlídky jsme pozorovali řeku padající z výšky 979 metrů. I na tomto docela vzdáleném místě byl cítit silný vitr a kapky vody od vodopádu. Vzhledem k vrcholícímu období dešťů byl vodopád velmi silný, ale občas se schoval v mracích. Na míste jsme zůstali až do pozdního odpoledne. Za tmy jsme se vrátili k řece, kde nás loďka přeplavila na druhou stranu do tábora, kde jsme měli večeři a nocleh v hamakách.

17.8.2015, den 204
Salto Angel-Canaima

Hned po rozednění snídaně a odjezd kanoí zět. Vzhledem k vyšší rychlosti jsme cestou dolů byli mokří i bez deště. Někteří odletěli, zbytek nás čekal oběd ve vesnici Canaima a pak výlet na zdejší vodopády. Ty jsou nízké, ale na mnohem větší řece. Propluli jsme těsně pod padajícími masami vody. Pak jsme přešli ostrov a ocitli se u dalšího vodopádu. Mezitím začalo pršet, velmi silně, natolik, že místy jsem si nebyl jistý, jestli jsem pod vodopádem nebo je to déšť. Tento vodopád je unikatní tím, že se dá projít pod dlouhým převisem těsně za ním. Pak jsme si prohlédli vodopaád zeshora a vrátili se. Vzhledem k počasí se už nikomu nechtělo vidět další vodopád. Večer jsme si dali trochu rumu a navštívili diskotéku. Umístěna byla kdesi uprostřed džungle, ale na pěkném místě mezi palmami na pláži. Pivo měli přímo katastrofální a na Venezuelu velmi drahé.

18.8.2015, den 205
Canaima-Ciudad Bolívar

Poslední ráno v Canaima. Ačkoliv všichni tvrdili, že odlétám odpoledne, během dopoledne jsem dostal zpávu, že na letišti je letadlo připravené k odletu a čeká jen na mě. Tak jsem tedy vyrazil pěšky na letiště, cestou mě někdo vzal stopem až k letadlu. Zbýval uz jen check-in v dřevěné chatce se střechou z palmových listů. Po příletu do Ciudad Bolívar jsem odjel zpět do ubytováni mé cestovky. Tam jsem zjistil, že s mou jízdenkou do města Valencie (přestupní místo na cestě do Kolumbie) je problém, nemohou žádnou sehnat. Postupně to vypadalo, že odjedu až daší den. Pak jsem obdržel zprávu, že ji sehnali a musím okamžite odjet. Za pár minut už jsem byl u autobusu. Byl pohodlný, byla v něm tma a ticho, ale zima. Méně než deset stupňů, na to jsem však byl připraven a měl spacák.
 
19.8.2015, den 206
Valencia

Ráno jsem byl ve Valencii. Na autobusovém nádraží byly kanceláře spousty dopravců, většina však byla zavřena. U těch otevřených byly dlouhé fronty. Skoro žádné jízdenky však nebyly. Člověk přišel na řadu, zeptal se, zda mají jízdenku do vybrané destinace, za okénkem zavrtěli hlavou a bylo, tak to proběhlo skoro vždy. Nakonec se mi podařilo sehnat jízdenku na večer, od jakéhosi samostatného prodejce, který ji vzal asi bůhviíkde. Čekal mě tedy den na autobusovém nádraží. Na místě bylo vše, co bylo potřeba: stánky s občerstvením, záchody, restaurace i internet. V určenou dobu jsem se skupinou dalších cestujících čekal na určeném místě, ale prodejce nikde. Objevil se po skoro hodině. Jeli jsme zase malinkým autobusíkem, mimořádně nepohodlným.

20.8.2015, den 207
San Cristóbal-San Antonio del Táchira

Druhá část cesty byla hornatá, jízda serpenentinami cestu ještě více znepohodlnila. Pak jsme dorazili do Méridy. Odjezd do San Cristóbalu byl snadný, stačilo vystát dlouhou frontu. Cesta trvala sedm hodin. Pomalinku jsme se řítili po rozbitých dalnicích, rozbitých silnicích rozbitým (občas) autobusíkem. Projížděli jsme horami, nejprve suchými, s několika kaktusy, nakonec horami zelenými. Cesta byla jako vzždy doprovázena nesčetnými kontrolami. Ze San Cristóbalu jsem v taxi odjel posledních 50 kilometrů do pohraničniího města San Antonio. Poslední kontrola před městem byla obzvláště důkladná, ale voják byl příjemný, se zájmem o všechny země, jejichž razítka mám v pasu. Objevila se však velmi nepříjemná zpráva - hraniční přechod je uzavřen, minimálně do neděle. V migrační kanceláři ve městě jsem si ověřil tuto informaci. Musím tu tedy zůstat. Vyměnil jsem si u taxikářů nějaké peníze a šel hledat ubytování. Moc volného toho tady není. Našel jsem však jeden hotel, který měl volné "kajuty". Byly to malinké kobky, kam se vešla jen matrace a do kterých se lezlo po žebříku. Proč ne, vcelku pohodlné i levné. Moc informací o současné situaci se na recepci nedozvím. Mé opatrné dotazy brzy utnou: "vnitřné problémy," prý.

21.8.2015, den 208
San Antonio del Táchira

Čekání mi nevadí, mám tu internet i dostatek četby. Je však třeba najít si nějaký oběd. Ulice vypadají vcelku normálně, až na spousty vojaků legitimujicích každého. Najít nejakou restauraci chvíli trvá. Nakonec se však dobře najím. Kupovat potraviny v obchodě by asi bylo obtížnější, možná nemožné, je to přísně regulované. Dalším jevem, který už ve Venezuele těžko může překvapit, jsou fronty. Odpoledne ještě jdu ven na večeři.

22.8.2015, den 209
San Antonio del Táchira-San Cristóbal

Ráno zjišťuji, že hranice je zavřena do odvolání a prezident ve měste vyhlásil výjimečný stav. Nemá cenu tu zustávat. Hned mířím na autobusové nádraží. Taxikář si neobvykle rád povídá o situaci v zemi. Opět malinkým autobusem odjedu do San Cristóbalu, kde se mi nečekaně snadno podaří sehnat lístek do Maracaiba, na večer. Mimo zelených údolí mě zaujala scéna v jedné z vesnic, kde na jedné straně byla hromada odpadků, naproti silně ozbrojení vojáci za hradbou z pytlů a mezi tím ležela mrtvá kočka. Opět mám tedy den na autobusáku. Tento je ovšem hnusný, špinavý, nepříjemný, s mimořádně vysokou koncentrací podivných individuí. Není tu ani restaurace. Vyjdu tedy na ulici. Z první restaurace vyběhne chlap a za ním další a rozbije mu o hlavu skleněnou láhev, sem tedy asi ne. V další mají ale dobré jído a navic kolumbijskou televizi, ktera vysílá v přímém přenosu události na hranici. V blízkém supermarketu je možnost nákupu omezena číslem občanky - ti, jejichž začíná na 0 či 1 mohou nakupovat v pondělí atd. Zbytek odpoledne na nádraží je zvláštněn tanečníky/divadelníky, kteří předvádějí všelijaká představení, vesměs náboženská, o tom, že loupit a zabíjet není úplně super. V čas odjezdu se sejde skupinka na určeném místě a nic. Naštvanost stoupá. Nakonec se ukazuje, že autobus prostě není. Postarší dámy spustí pořádný virvál. Začnou jim vracet peníze. Mezitím se mi kdesi podařilo koupit jiný lístek. Dostal jsem peníze za první. Pak začal naprostý zmatek, kdy mě vodili kolem všemožných busů, znovu mi vrátili jízdné, znovu mi prodali další lístek atd. Nakonec mě nacpali do jednoho malinkého, asi viděli, že by se mě jinak nezbavili. Tak začala další nepohodlná cesta. Po odjezdu jsem mohl pozorovat slavné blesky nad jezerem Maracaibo. Během noci si naštěstí soused lehl do uličky, takže jsem získal trochu víc místa. Po půlnoci jsme kdovíproc zastavili na jídlo.

23.8.2015, den 210
Maracaibo-Cabo de la Vela

Ještě za tmy jsme dojeli do Maracaiba. tam jsem hned přesedl na busík do Kolumbie. Ve městě bylo kolem ulic obrovské množství odpadků, to jsem viděl snad jen v Indii. Když jsme vyjeli z města, ubylo jich (ztenčila se vrstva), zato přibyli skromné chýše. Kontrol národní gardy bylo ještě mnohem více než dříve. Nejdůkladnější byla přímo na hranici, do poslední ponožky v batohu. Pak už jen dvě razítka a Kolumbie. Bordel pokračoval, ovšem vojáci u cesty se změnili, bylo jich hodně, ale neotravovali. V příhraničním městě jsem mototai odjel do centra a přestoupil na colectivo do vesnice Uribia. Cestou mě zaujaly ploty z přesazených kaktusů. Ve vesnici byl nepořídek a spousta cyklorikšů. Přestoupil jsem na terénní auto do vesnice Cabo de la Vela. Kolem cesty bylo vidět spousta prodejců pašovaného benzínu, měli ho v lahvích, kbelicích i dalších nádobách. Silnice zmizela, jeli jsme po písečné poušti, bez dun, úplně rovné. Aspoň fata morgana ozvláštňovala cestu. V okolí bylz ještě nuznější chýše, postavené jen z pár větví. Jinak jen vítr, písek, moře, suché keře a kaktusy. Ve vesnici jsem se ubytoval a vyrazil na procházku k majáku na kopci za vesnicí. Tam jsem pozoroval západ slunce a vrátil se ochutnat jednu ze specialit, kozu.

od 24.8.2015, den 211 a dále
Viz Kolumbie