Kolumbie

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/mp9kbf4winrysy9/AACpJCMW0oRUSio80sZMkgoya?dl=0

do 23.8.2015
Viz Venezuela

24.8.2015, den 211
Cabo de la Vela

Dnes jsem šel pouští ke skále, ze které je možné pozorovat kus skalnatého pobřeží. Přes skalnatou, místy písečnou poušť jsem došel k azurovému moři. Nebýt něho, vypadají oranžové skály jako na Marsu. Pak jsem se podél útesů vrátil a ochutnal další ze specialit, rybu. Odpoledne jsem se již jen procházel vesnicí, ve které není skoro nic, voda se dováží, elektřina je pár hodin denně. K večeři jsem měl langustu.

25.8.2015, den 212
Cabo de la Vela-Santa Marta

Ráno prý mělo jet nějaké auto pryč, do civilizace. Čekal jsem a čekal a nic. Zpoždění tři hodiny tu nic není. Pak jsme ještě objížděli celou roztahanou vesnici a nakládali všelijaké nádoby a také turisty ke mně na korbu. Pak jsme teprve vyjeli. V Uribii jsem rychle přestoupil do kolektiva a ve městě Riohacha do autobusu. Původně jsem chtěl jet přímo do národního parku Tayrona, ale bylo již pozdě, skoro tma, tak jsem jej přejel a dojel až do města Santa Marta. Městským minibusem jsem dojel do centra, ubytoval se a šel si prohlédnou nemnohé zajímavé budovy. Mnohem zajímavější byla ochutnávka pouličního jídla na přímořské promenádě.

26.8.2015, den 213
Santa Marta-Tayrona

Brzy ráno jsem odjel na autobusové nádraží, kde jsem si uložil batoh. Pak jsem odjel do národního parku. Vstup nebyl tak jednoduchý, jak se zdálo. Bylo nezbytné sednout si na lavička a podívat se na video o parku. Kdo předčasně vstal, šel do fronty na vstupné jako poslední. Pak jsme mimo vstupenkz dostali i pásek na ruku. Po krátké cestě minibusem jsem pokračoval mezi skalami lesem s výhledy na moře. Po hodině jsem došel o kempu, kde jsem dostal místo v hamace. Pak jsem se šel projít po okolí a vrátil se na oběd. Odpoledne jsem pokračoval lesem a podél pláží. Těch jsem viděl několik, posetých obrovskými balvany, lemovaných palmami. Dále jsem se vydal lesem do kopců, k ruinám indiánské vesnice Pueblito. Cesta po balvanech byla místy docela obtížná, chvílemi jsem přemýšlel, jak se po hladkých kamenech vyškrábat. Na místě byly zejména zbytku kruhových základů domů. Některé dřevěné domy stály a poblíž byly cedulky indikující, že tam žijí lidé. Teď odpoledne tam však niko nebyl, že by jen atrakce pro turisty? Do kempu jsem se vracel za šera, mezi poletujícími netopýry a po lese běhajícími kraby.
 
27.8.2015, den 214
Tayrona-Cartagena

Po probuzení jsem se vrátil džunglí ke vstupu do parku a prvním projíždějícím autobusem se vrátil do Santa Marty. Vyzvedl jsem si batoh a přestoupil na autobus do Cartageny. Cesta byla docela dlouhá, pět hodin. Zaujal mě neobvykle vysoký počet koňských povozů, dokonce i na dálnici. I zde bylo podél cesty hodně vojáků, většinou nás ale ani nezastavili. Autobusové nádraží je dost daleko od centra, takže cesta městským autobusem trvala další hodinu. Vystoupil jsem hned vedle městských hradem. Cartagena je unikátní tím, že se skoro celé zachovaly. Do hostelu jsem to měl jen pár bloků. Hned po ubytování jsem vzal počítač a vyrazil do blízkého nákupního střediska. Celkem rychle jsem našel obchod, kde měli vhodný displej. Bylo to překvapivě levné a trvalo to pár minut. Večer jsem se prošel centrem města. Je opravdu krásné, kombinace španělské architektury s jihoamreickým životem, pouličními stánky...
 
28.8.2015, den 215
Cartagena

Celý den jsem strávil procházkami po uličkách města. Mezi nízkými pestrobarevnými domy, i mezi vyššími s dřevěnými balkony. V úzkých uličkách jsem strávil spoustu času. Také jsem si prošel velkou část hradeb. V jedné jejich části děti pouštěly stovky draků. Většinu centra jsem prošel vícekrát, v měnícím se denním světle.

29.8.2015, den 216
Cartagena

Dopoledne jsem byl v muzeu inkvizice, které mě příliš nezaujalo - skoro nic tam nebylo. Potom jsem loďkou odjel na blízký ostrov, kde stojí dvě pevnosti, které byly určeny pro obranu města. Pevnost byla mohutná a zajímavá, sousední vesnice mi však přišla, jako by se obyvatelé snažili žít v co největších hromadách odpadků. Když jsem si kupoval jízdenku na člun, divil jsem se, proč mám platit víc, než je napsáno na lístku. Vysvětlení bylo nekompromisní: "Černí platí čtyří, bílí pět." Ačkoliv vlny byly nevelké, loďka na nich tak poskakovala, že jsem občas vyskočil ze sedadla do vzduchu. Večer jsem se opět procházel městem.
 
30.8.2015, den 217
Cartagena-Tolú

Dopoledne jsem se šel podívat na největší pevnost, jakou kdy Španělé ve svých koloniích postavili - San Felipe. Komplikovaná obrovská stavba, protkaná množstvím tunelů. Potom jsem odjel na autobusové nádraží a dále do města Tolú. To už bylo skoro večer. Došel jsem do centra a našel si hotel. V něm jsem si také zarezervoval výlet do souostroví San Bernardo. Večer jsem si prošel po mřímořské promenádě. Konečně zase místo, kde nejsou žádní cizinci a nikdo na mě nepokřikuje anglicky. Navečeřel jsem se a navštívil pár stánků s jídlem.

31.8.2015, den 218
Tolú

Z hotelu mě na motorce zavezli k molu. Rychlým člunem jsme odjeli k prvnímu z ostrovů. Malinký ostrůvek pokrytý džunglí a několika domečky jsme jen obepluli, pokračovali jsme k dalšímu. Na něm je jakási zoo. Mimo místnách živočichů jako žralok či plameňák tam měli i kachny a prasata. Samo o sobě to nebylo nic moc, ale okolní mangrovové lesy stály za to. Potom jsme obepluli zdaleka nejhustěji osídlený ostrůvek. Mimo domů na něm nezbývá místo na vůbec nic. Poslední zastávkou byl ostrov s plážemi a palmami. Na něm byl oběd. Potom jsem se prošel po zbytku ostrova. Po návratu do města jsem se rozhodl, že mě moře už nebaví a lepší bude pokračovat do vnitrozemí. Kopuil jsem si jízdenku do Medellínu a večer odjel.
 
1.9.2015, den 219
Medellín

Po příjezdu do města jsem přejel metrem a ubytoval se. Hned poté jsem šel na výchozí místo pěší prohlídky města. Ta trvala přes čtyři hodiny a byla jedna z nejlepších,  kterých jsem se zúčastnil. Dozvěděl jsem se mnoho o historii města i celé země, stejně jako mnoho zajímavostí o místech, která jsme viděli. Třeba o pozoruhodné vlastnosti zdejších kostelů - před jedním postávají prostitutky, u druhého se prodává porno a vedle katedrály se nabízejí ladyboyové. Po skončení jsem měl k obědu tradiční jídlo této oblasti - bandeja paisa, směs kdečeho, vesměs smaženého. Odpoledne jsem si projitá místa v klidu prošel znovu a nafotil. Později jsem se ještě projel lanovkou, která tu stejně jako v La Paz slouží jako městská doprava. Také zde je z ní skvělý výhled.

2.9.2015, den 220
Medellín

Dnes jsem odjel na autobusové náraží a odtud se vydal k vodní nádrži Guatapé. Poblíž ní se nachází přírodní památka Piedra de Peňol, 200 metrů vysoká skála jen tak čnící ze země. Cesta měla trval dvě hodiny, kvůli zácpě se však protáhla na dvojnásobek, promeškal jsem tak nejvhodnější světlo k vyfocení klikatého schodiště vedoucího nahoru. Autobus mě vysadil na křižovatce, odkud jsem vyšel k úpatí skály. Kolem se mi otevíral výhled na spousty poloostrovů kolem vodní nádrže. Pak jsem šel. Po 740 schodech jsem se ocitl na vrcholu vyhlídky. Pak jsem se vrátil a rikšou odjel do vesnice Guatapé. Ukázala se být ještě malebnější, než jsem čekal. Po celé vesnici měly pestrobarevné domky detailně vyzdobené zdi. Některé měly jednoduché symboly, jiné výjevy ze života na vesnici, s osly nesoucími náklady kolem pastvin. Jeden měl dokonce schéma vodní elektrárny. Zaujaly mě matematické úlohy rozvěšené po vesnici, dokonce i nástěnku obecního úřadu tvořil z velké části papír s nákresem a textem: "Určete délky přepon trojúhelníků na obrázku." Po prohlídce vesnice jsem vyrazil zpět do Medellínu. Dojel jsem po tmě, což však díky praktickému metru nijak nevadilo. V Praze jsem si našel jazykový tandem, Kolumbijku, která shodou okolností bydlí v Medellínu.

3.9.2015, den 221
Medellín

Dnešní výlet směřoval do koloniálního města Santa Fe. Dvě hodiny v autobuse, pak prohlídka města. Staré domy, uličky, ovšem ne tak pěkné jako včera. Navštívil jsem malé muzeum místní historie. Pak jsem na mototaxi odjel k významné místní památce, visutému mostu z devatenáctého století, který býval jedním z nejdelších na světě. Po návratu do Medellínu jsem zašel na večeři s Kolumbijkou Natalií, která brzy míří do Prahy. Měli jsme Mondongo, zdejší variantu dršťkovky.

4.9.2015, den 222
Medellín-Manizales

Ráno jsem se ještě jednou vydal do centra, prohlédnul a nafotil si nějaká další místa a poté se projel další z lanovek. Potom jsem si už jen vzal batoh a odešel na autobusové nádraží. Cesta autobusem trvala pět hodin, navzdory docela malé vzdálenosti mého cíle, města Manizales. Cesta v horách však byla extrémně klikatá a s hustým provozem. I v tomto městě mají systém lanovek, jednou z nich jsem odjel přímo do centra města. Ubytování jsem měl hned vedle stanice lanovky. Pak jsem se, už potmě, lehce prošel po městě. Co se týče historických budov, nic moc tu není, městu je jen lehce přes 150 let a utrpělo škody vícero zemětřeseními. Zajímavosti jsou však jinde - napříkladu jsem viděl rum v tetrapakové krabici.

5.9.2015, den 223
Manizales-Hacienda Venecia

Dopoledne jsem si prošel město za světla. Železobetonová katedrála vypadá zevnitř jako bunkr. Na věž jsem se nepodíval, nechtělo se mi čekat na prohlídku. Nastoupil jsem tedy do lanovky na terminál a odjel kousek za město. Jeli jsme po dálnici, i ta byla velmi klikatá, místy s maximální rychlostí 30 km/h. Po čtvrthodině jsem byl na křižovatce u kávové farmy. Tam jsem si v restauraci půjčil telefon, abych mohl požádat o vyzvednutí. Mezitím jsem se naobědval. Pak mě odvezli do hostelu mezi kávovými políčky. Odpoledne jsem se procházel po cestách mezi kopcemi, políčky a domky sběračů kávy.

6.9.2015, den 224
Hacienda Venecia-Filandia

Ráno byla exkurze týkající se všeho kolem kávy. Začali jsme historií a geografií, jak celosvětově, tak i v Kolumbii. Důkladně jsme probrali zpracování a poté se vydali na pole. Vzhledem k tomu, že byla neděle, nebylo možné pozorovat nikhoo při práci. Dalším místěm byla zařízení na zpracování sklizně. Na konci byla ukázka, jak probíhá pražení. Po skončení byl oběd a pak jsem byl odvezen zpět do Manizales. Odtud jsem autobusem s jedním přestupem odjel do vesničky Filandia. Už byl večer, takže jsem se jen prošel po náměstí plného stánků se zajímavým občerstvením. Vesnice je to docela turitsická, ale jsou tu jen Kolumbijci.

7.9.2015, den 225
Filandia-Salento

Jednou z největších atrakcí vesnice je rozhledna, ta je však zavřená. Vydal jsem se tedy na procházku do okolní krajiny. Šel jsem mezi kopci, domky a políčky. Po návratu do vesnice jsem pozoroval odjezd dětí ze školy do svých vesnic. Tuto dopravu obstarávalo kolem dvaceti džípů, které se všemi současně odjely. Mnozí obyvatelé stále nosí tradiční oblečení - klobouk, košili a pončo. Potom jsem odjel do další vesnice, opět s přestupem jsem dojel do Salenta. Toto místo je v ještě pěknější krajině. Vzhledem k blízkosti proslulého údolí Cocora tu je mnohem více turistů. Prošel jsem si vesnici a navštívil několik vyhlídek nad ní.
 
8.9.2015, den 226
Salento

Brzy ráno jsem se setkal s českými přáteli, kteří sem právě přijeli. Hned poté jsme džípem odjeli do údolí Cocora. Z malé vesničky jsme po stezce pokračovali vzhůru lesem, podél potoka a přes množství visutých mostů. Takhle jsme došli k malé farmě, jejíž specialitou je horká čokoláda se sýrem. Také je kolem ní umístěno několik krmítek, která přitahují kolibříky. Po čase stráveném tady jsme pokračovali lesem, až jsme došli k místu, odkud se otevřel výhled do údolí a na jeho proslulé voskové palmy, nejvyšší na světě. Ty se tyčily po celém údolí vysoko nad pastvinami. Když jsme se vrátili na výchozí místo, všechny džípy byly prázdné, takž bylo třeba čekat na jejich zaplnění. Tento čas jsme využili k ochutnání pstruha. Odpoledne jsme vyšli ze Salenta mezi kopce a pole, došli jsme k malé kávové farmě, kde jsme absolvovali prohlídku. Tato se výazně lišila od té předchozí, je mnohem menší a všechno se tu dělá ručně. Zpět jsme jeli džípem, přidali jsme se ke skupině turistů, která tam byla ve stejnou dobu.

9.9.2015, den 227
Salento-Cali

Odjeli jsme hne po rozednění a po chvíli se rozdělili, já pokračoval minibusem dále na jih. Dojel jsem do města Cali. To je velkou metropolí, která příliš neoplývá zajímavými stavbami. Přesto však centrum města stálo za návštěvu. Všechny ulice byly plné stánků, které nabízely úplně vše. Zaujala mě taktika některých prodejců, kteří měli vyvolávání nabídky nahrané. Pouštěli jej z reproduktoru a sami už jen postávali. Velmi pěkné byly také dřevěné stroje na lisování cukrové třtiny. To vše obklopeno npříliš zajímavými docela novými budovami. Podvečer jsem navštívil koloniální část města. Ta pokrývá strmý kopec s pěknými vyhlídkami.
 
10.9.2015, den 228
Cali-Popayán

Dopoledne jsem se vrátil na autobusové nádraží a vyrazil autobusem směr Popayán. Po odjezdu autobus kroužil ulicemi a hledal cestující. Když nás po více než hodině bylo dost, vyrazili jsme. Vyvolávač naší destinace vydržel celé tři hoiny cesty viset ze dvěří a volat "Popayán". Podél silnice bylo místy docela dost značně ozbrojených vojáků. Po příjezu do města jsem odšel do blízkého hostelu a po ubytování jsem šel do historického centra. Popayán je považován za druhé nejkrásnější koloniální město Kolumbie. Je vskutku pěkný, narozdíl od Cartageny celý bílý. Ulice jsou plné stánků zejména s ovocem. Procházením se po městě jsem strávil celý zbytek dne.

11.9.2015, den 229
Popayán-Tierradentro

Dopoledne jsem šel na kopec s vyhlídkou na město. Cestou jsem navštívil na náměstí několik stánků s regionálními specialitami. Potom jsem se naobědval a odjel z města.  Silnice byla místy betonová, místy s jakési vyvážky. Poté, co jsme dorazili do větších hor, začalo pršet a u silnice se objevilo množství sesuvů půdy, které jsme stěží projeli. Později už bylo povrchem vozovky jen bláto. Silnice byla občas tak nerovná, že bylo třeba doházet pár kamenů, aby se dala projet. Před setměním jsem dorazil na mou kááženou křižovatku. Tam jsem přestoupil do přestavěného náklaďáku chivy na cestu do vesnice u archeologického parku Tierradentro. Zde jsem se ubytoval v malinkém penzionu a navečeřel se v jediné malinké resauraci v okolí.

12.9.2015, den 230
Tierradentro

Nejprve jsem šel do muzea. Jsou tu dvě: archeologické a antropologické. Návštěvníků tu zjevně moc není. Odemykali mi prodejnu vstupenek i muzeum. Po krátké návštěvě malých muzeí jsem vyrazil do kopců, které ukrývají hrobky a sochy, kterými je toto údolí proslavené. První zastávka byla po půlhodině. Na kopečku bylo několik desítek pečlivě udržovaných hrobek. Každá byla pod střechou a vstup byl zamčen. Na místě byli dva hlídači, jeden odemykal a rozsvicel, druhý za mnou zamykal. Žádný další návštěvník v dohledu. Hrobky byly často více než pět metrů pod zemí, některé s bohatou výzdobou. Následně jsem se přesunul na další vrcholek, kde bylo hrobek jen několik, navíc bez světla, jen s baterkou. Na třetí zastávce byla sbírka soch různých postav. Pak jsem došel do malé vesnice, kde jsem se naobědval. Pokračoval jsem prudce do kopce k dalším několika hrobkám. K poslednímu místu bylo třeba dojít na kopec, pak sejít údolím plným kávových políček a vystoupat na ještě vyšší kopec. Zdejší hrobky byly často zasypané, všechny tařka úplně neudržované, ani hlídač, který by mi orazítkoval vstupenku tu nebyl. Ovšem výhled do několika okolních údolí byl pěkný. Pak už jsem jen sešel zpět k výchozímu místu. Za celý den jsem nepotkal jediného turistu, to je asi první unesco místo, kde s mi něco takového stalo. Večer nefungovala elektřina, takže mě čekal večer při svíčce.
 
13.9.2015, den 231
Tierradentro-San Agustín

Brzy po rozednění v ranní zimě jsem čekal na odvoz z vesnice. Přijela chiva, náklaďák přestavěný na osobní dopravu. Navzdory tomu, že tato vesnička vypadá jako úplný konec světa, kdesi se tam vzalo kolem padesáti indiánů. Takhle jsme jeli mizernou klikatou cestou dvě hodiny. V nejbližším městě jsem přestoupil na minibus a po několika hodinách jízdy na sdílené taxi. Cestou jsem pozoroval, že i tady je mimořádně velké množství koňských povozů, pak jsem viděl chlapa na motorce, jak za sebou táhne několik koní a nakonec se mě někdo pokusil okrást.Docela zajímavá situace - přetahování o věci, zloděj visící z jedoucího auta. Ve vesnici San Agustín jsem se nejprve naobědval a pak jsem pokračoval ven a na kopec, kde jsem měl vyhlédlé ubytování. V malých chatičkách v zahradě. Podvečer jsem se šel projít ke dvěma blízkým archeologickým nalezištím. Jedno z nich byla sbírka několika soch, druhé byly balvany na svahu hlubokého údolí, na kterých byly vyryty vyobrazení postav a zvířat. Po návratu jsem večer mohl pozorovat, jakou mají v koupelně zoo. Mimo všudypřítomných komárů bylo umyvadlo plné mravenců a po záchodě lezlo množství pavouků.

14.9.2015, den 232
San Agustín

Na dnešek jsem měl v plánu výlet džípem po vzdálenějších místech. Řidič vyprávěl o okolí. O tom, že tato farma patří Italovi, tamta Švýcarovi, další znovu Italovi a tahle Francouzi. Zbyli tu ještě nějací Kolumbijci? Pak vyprávl o plodinách na okolních polích. Prvním cílem, kam jsme dojeli, bylo muzeum a několik hrobek. Pak jsme jeli k úzké skalní soutěsce. V sousedním údolí jsme viděli vesničany rýžovat zlato. Pak jsme postupně navštívili dvě archeologická naleziště se sochami a hroby z plochých kamenů. Poslední zastávkou byl vodopád. Cestou po úzkých prašných horských cestách působilo lehce znepokojivě, jak často se řidič křižoval. Cestou zpátky jsme  narazili na dílnu na zpracování cukrové třtiny. Oblíbené kolumbijské sladidlo se vyrábí jejím vylisováním a vysušením šťávy.

15.9.2015, den 233
San Agustín-Desierto de Tatacoa

Dopoledne jsem šel o hlavního archeologického parku. V něm je muzeum o něco větší, než předchozí. Následuje les soch, kde jich je vystaveno několik desítek. V areálu je několik míst se sochami (celkem jich je zde a v okolí kolem 500) a hrobkami. Dalším místěm je skalnaté dno potoka, ve kterém je vytesáno mnoho vyobrazení. Po prohlídce jsem si vyzvedl batoh a odešel do vesnice na stanoviště kolektiv. Odjel jsem opět do městečka Potalito a odtud minibusem. Tentokrát do města Neiva, kam jsme dojeli už za tmy. Tady jsem našel poslední dnešní minibus do vesnice Villavieja. Odtamtud mě již někdo na motorce zavezl do pouště, kde jsem se ubytoval a přespal v hamace. Bylo to jedno z mála míst, kde bylo přes noc dostatečně teplo i bez spacáku.

16.9.2015, den 234
Desierto de Tatacoa-Bogotá

Ráno kohouti, zametání skoro ještě za tmy. Pak jsem vyrazil prohlédnout si poušť. Hned u místa, kde jsem ubytován, je nejzajímavější část - bývalé mořské dno červené barvy, ve kterém eroze vytvořila komplikované bludiště. Po celé krajině rostou kaktusy. V jiných částech krajina mění barvu i reliéf. Jinak tu je jen cesta, pár domků a spousta koz. Po obědě mě děda z domu, kde jsem byl ubytován, odvezl na motorce do vesnice. Odtud jsem se opět vrátil minibusem do Neivy a dalším odjel do Bogoty. Zde jsem přestoupil na noční autobus do hor, do města San Gil.

17.9.2015, den 235
San Gil

Během rozednění jsme stáli, docela dlouho, kvůli havárii, ke které došlo před námi. Protože to bylo ve městě, místo se dalo objet. Organizace však byla neslavná, proto musel jeden z řidičů vystoupit a celé okolí projít a najít cestu. Pak jsme už úspěšně dojeli. Ve městě jsem se ubytoval a dopoledne stávil v parku, pýše města. Byly v něm veverky a papoušcy, zajímavé rosliny, potoky a pěkné mosty. Pak jsem si dal specialitu regionu, chutné mravence. Odpoledne jsem si udělal výlet do blízké vesnice Barichara, jedné z nejkrásnějších z koloniální éry. Všechny ulice jsou dlážděné pískovcem a stejně jako bílé domy perfektně upravené.

18.9.2015, den 236
San Gil

Na dnešek jsem měl objednané nějaké outdoorové aktivity. Když jsem se ráno dočkal průvodce, odešli jsme na městský terminál a odjeli minibusem do hor. Tam jsme došli k jeskyni, kterou jsme docela důkladně prošli. Část dokonce úplně potmě, tak tam žili původní obyvatelé, když se ukrývali před Španěly. Ven jsme vylezli skrz podzemní potok. Pokračovali jsme dolů kaňonem. Místy jsme skákali ze skal, někdy přelézali kameny. Dvakrát slaňovali. Pak jsme sešli dolů až do města. Podvečer po návratu jsem se šel podívat na vyhlídku nad městem.

19.9.2015, den 237
San Gil-Villanueva

Dnes ráno jsem opět vyrazil do Barichary. Ve vesnici jsem se ale nezdržel a hned pokračoval po Královské stezce dlážděné hrubými kameny. Mezi políčky vedla do malinké vesničky Guane. Po cestě byly k vidění výhledy do blízkého kaňonu. Vesnice byla také bílá, ale vše bylo hrubší a divočejší. Potom jsem pokračoval stále dokopce, mezi políčky s tabákem až na kopec, odkud byla vidět další vesnice. Cestou dolu se šeřilo, zespodu byla slyšet kampaň před komunálními volbami. Vesnice byla na první pohled nezajímavá, avšak pár zajímavostí se našlo. Ač má jen pár tisíc obyvatel, jen nahlédnutím do podniků kolem náměstí jsem napočítal kolem 25 biliárdových stolů. Narozdíl od zbytku Kolumbie, úplně všude tu hrála dechovka. Několik velkých lavórů hranolek u malého stánku s občerstevním také není běžné. To vše v atmosféře předvolební horečky.
 
20.9.2015, den 238
Villanueva-San Gil

Ráno jsem pokračoval v cestě. Opět do kopce mezi poli, kozami a kravami. Skrz branky z ostnantých drátů. Když jsem vyšel na kopec, začal se objevovat výhled do údolí. Pokračoval jsem dolů. Stále hlouběji klikatou cestou do kaňonu, přes kilomet hluboko. Dole jsem došel do nejmenší vesnice v Kolumbii, kde jsem se naobědval. Restaurace to asi úplně nebyla, spíš jen tak u někoho na zahradě. Po pivu jsem vyrazil vzhůru na druhou stranu údolí. Mezi kaktusy a rozžhavenými skalami. Postupně se rostlinstvo stávalo zelenějším. Nahoře, o 900 metrů výše už byl les a přišel déšť. Z vesnice nahoře jsem odjel autobusem do nejbližšího města. Až tak blízko to nebylo, cesta trvala skoro dvě hodiny. Tam mě vyložili u silnice, že prý všechny autobusy jezdí do San Gil. Háček to mělo v tom, že mi žádný nezastavil. A ten jeden, co zastavil, jel jinam. Tak jsem vyrazil někm po jakési cestě až jsem narazil na taxi, kterým jsem odjel na autobusové nádraží a odtud již snadno do San Gil. Tam byla bouřka a ulicemi se valily proudy vody.

21.9.2015, den 239
San Gil-Villa de Leyva

Dopoledne jsem odjel na autobusové nádraží a nastoupil do autobusu směr Bogotá. Cesta klikatou silnicí trvala dlouho, navíc jsme ješt kdesi zastavili na oběd. Po skoro pěti hodinách jsme dorazili do nepříliš zajímavého města Tunja, kde jsem ihned přesedl na minibus do vesnice Villa de Leyva. Ta je velmi oblíbeným místem, jak pro svou zachovalou architekturu, tak pro své okolí. Dnes odpoledne jsem se však již jen stihl projít po ulicích.

22.9.2015, den 240
Villa de Leyva

Dopoledne jsem si prošel vesnici v jiném světle než podvečer. Pak jsem si půjčil kolo a vyrazil do okolí. První zastávkou bylo místo, kde leží zkamenělina dinosaura a přilehlé muzeum plné dalších zkamenělin. Pak jsem pokračoval dále až do kláštera, který ležel na kopci. Pěkně zachovalý, s koloniální architekturou. Cestou zpět o vesnice jsem se stavil na místě pradávné observatoře, kde se pomocí řady kamenů určovaly roční období. Nakonec jsem projel skrz čtvrť luxusních vil, kde leží zajímavý terakotový dům.

23.9.2015, den 241
Villa de Leyva-Bogotá

Brzy ráno jsem odjel autobusem do blízké vesnice, kde jsem přestoupil na autobus do Bogoty. Z autobusového nádraží jsem raději jel taxi, homadná doprava je tu místy poněkud komplikovaná. Odpoledne jsem šel na sraz pěší prohlídky města, kde jsem se opět setal se svými českými přáteli. Tam jsme ochutnli zdejší horkou čokoládu se sýrem, prošli významná místa Bogoty, viděli výměnů stráží a nakonec si vyzkoušeli hru tejo, při které se hází kovové disky na malinké balíčky střelného prachu. Po skončení jsme zašli společně na večeři.

24.9.2015, den 242
Bogotá

Ráno jsem se zúčastnil prohlídky města zaměřené na graffiti. Tam jsem se dozvěděl mnoho informací a viděl mnoho ukázek tohoto umění po celém centru města. Velkému výskytu kvalitních děl přispívá to, že jejich tvorba není v tomto městě nelegální. Po skončení jsem se prošel po centru. Později jsme se opět sešli s přáteli a navštívili muzeum zlata. Po večeři jsem odjel autobusem na letiště.s