Kuba

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/9dtz7vvk77mpulm/AACZxSGlgms6LWGCPX2ZWNfHa?dl=0

24.1.2015, den 1
Varadero

Přistáli jsme večer, se zpožděním, což ve mě vyvolalo jisté obavy, zda se z tohoto nezajímavého města plného hotelů dnes dostanu. Průchod letištěm byl nečekaně rychlý. Nečekaný zádrhel nastal v okamžiku, kdy jsem chtěl odejít ven. Nepustili mě ven bez visačky ze zavazadla. Tu jsem již vyhodil, takže jsem se musel vrátit a prozkoumat útroby popelnice. Pak jsem se potřeboval dostat do města, na autobusové náraží. Nejlevnější možností je patrně zaplatit řidiči nějakého autobusu, který veze turisty do hotelů. To šlo docela snadno, ačkoli ne zcela levně. Průvodce cestujícím vyprávěl o Kubě německy s mimořádně vtipným přízvukem. Silnice vypadala tak, jak jsem očekával. Nejvíce tam bylo stopařů, pak několik prehistorických aut. S autobusem plným nic netušících turistů jsme dojeli přímo na autobusový terminál. Tam jsm byl včas pro nákup jízdenky na jediný noční autobus. Tam jsem také mohl pozorovat další specifikum Kuby - podivné existence na okolních lavičkách nepily pivo, nýbrž rum. Rozhodně se vyplatilo vzít si do autobusu spacák - zběsilá klimatizace způsobila, že se teploměr po chvíli ustálil na děsivých 8,5 °C.

25.1.2015, den 2
Camagüey

Navzdory tomu, jak celou cestu autobus divoce poskakoval, asi se očekávalo, že silnice bude ještě horší, protože jsme přijeli skoro o hodinu dříve než jsme měli (a také tak bus odjel, takže kdekomu ujel). Byla ještě tma, takže jsem na terminálu počkal na rozednění. Potkal jsem tu několik turistů, všichni však z města již odjížděli (nevýhodou solo cestování po Kubě je to, že se ubytování platí za celý pokoj). Pak jsem vyrazil pěšky několik kilometrů do města. Zde dopravě dominovala kola a koňské povozy. Když už po silnici projela snad celá expozice z technického muzea, přeletěl nade mnou dvouplošník.
Pak jsem došel do města. To je tvoeno úzkými křivolakými uličkami, které sloužily ke skrývání před piráty. Tady se koncentrace otravů oproti terminálu zvýšila. "taxi" jsem slyšel každých pár minut. Zde je tím většinou míněno upravené jízdní kolo. Poptal jsem se v několika ubytováních (jedinými možnostmi ubytování jsou státní hotely nebo u někoho doma). Je sezóna, takže místa je málo a jsou dost drahé. Nakonec jsem usmlouval něco jakž takž rozumného. Pak jsem se dále procházel po městě. Trochu zvláštně působilo, že v pondělí dopoledne každý postává na ulici. Někteří ovšem něco dělají, občas pozoruhodné věci jako opraváře zapalovačů. Sortiment obchodů nebývá velký, extrémem byla drogerie s celkem třemi různými produkty, dominovala ji hromada košťat doprovázné zumbními pastami a mýdly. Pokud je obchod lépe zásoben, výrazně se to projeví na ceně. Ovšem díky tomu mohou být bohatí Kubánci vybaveni docela moderně. Přístup k obchodu byl vidět taky na jednom okénku s nápisem: zavřeno, neotravovat. Došel jsem k nádraží, které je z větší části spadlé či padající, jen kousek slouží původnímu účelu.
Když jsem našel směnárnu, mohl jsem si konečně opatřit druhou z místních měn, Kubánské peso (konvertibilní peso jsem měl již z letiště). S tou je možné nakupovat běžné levné věci. Také zde se projevila podivnost Kuby - při čekání mi zakázali stát, musel jsem si povinně sednout. S kubánskými pesy jsem si dal sendvič a později pizzu, a několik džusů. Vše za minimální cenu.
Když jsem přišl na největší trh ve městě, skoro nikdo tam nebyl, asi už bylo pozdě. Cestou zpět jsem narazil na dveře s nápisem točené pivo. To jsem nemohl vynechat. Nevím přesně, čím jsem tak nápadný, že se na mě, když jsem tam stál s pivem, otočila celá hospoda. K někomu jsem si pak přisednul. Pak jsem se dále procházel městem, všude bylo něco zajímavého. Další náměstí a kostely, hřbitov a ve vzdálenějších oblastech hráče šachů a domina. Během dne zjišťuji, že jak cena čerstvých džusů, tak točeného piva je nižší než balené vody.

26.1.2015, den 3
Camagüey

Ráno jsem měl ve svém ubytování bohatou snídani. Pak se v domě stavil pracovník imigrace a vše kontroloval, včetně mého pokoje. Potom jsem vyrazil podívat se na tržnici. Tentokrát jsem byl úspěšný, byla plná lidí a různých plodin. Byly levné, vzhledem ke zdejším běžným příjmům však vůbec ne. Potom jsem s opět procházel uličkami a pozoroval život v nich. Došel jsem na nádraží, protože jsem uvažoval, že zítra budu pokračovat dále vlakem. Nebudu, jediný žádáným směrem jede před čtvrtou ráno. Pak jsem zašel do blízké restaurace. Původně jsem to měl v plánu před nádražím, ale Kubánec, který stál ve dveřích a chtěl pozvat na oběd, mě poněkud odradil. Jídlo bylo fajn, jen kamínků v rýži by příště mohlo být trochu méně.
Potom jsem pokračoval kamsi mimo centrum. Jestliže domy předtím nebyly v úplně dobrém stavu, zde jsem místy šel radi upristřed ulice. Naštěstí to nejrychlejší, co mě v této čtvrti mohlo přejet, byly koňské povozy. Pak jsem přešel řeku a objevil se v panelovém sídlišti. Asfaltovali tu silnici, a zdálo se, že právě vyasfaltovali celou čtvrť. Možná by se mohli radši trochu soustředit na svou dálnici, aby si cestující při jízdě nevyrazili zuby. Potom se objevila velká betonová plocha, Revoluční náměstí. Uprostřed byl obrovský památník obklopený množstvím znuděných policistek. Vrcholem jejich dne asi bylo, když na mě volaly, kam smím a kam ne. Pokračoval jsem dál, v této oblasti už mě často oslovovali místní, překvapení mou přítomností. Prošel jsem kolem baseballového stadionu a zoo. Objevil se park, dokonce největší městský park na Kubě. Docela pěkný, plný soch. Pak jsem šel znovu do hospody na pivo. Tam za mnou kdosi přišel a říkal: "Včera jsi jen vypil pivo a odešel. To se ti žádná nelíbila, žádnou sis nevybral?" Leccos se tím vysvětluje. Pokus o návštěvu vyhlídky na věži kostela v době podvečerního světla nevyšel, byl již zavřen. Po setmění jsem si na jednom z náměstí všiml množství lidí zírajících do mobilů, někteří dokonce do notebooku. A opravdu, je tu wi-fi síť. Je pozoruhodné, kolik lidí si může dovolit placené připojení. Pak už jsem jen prošel pár večerních uliček, všude sedí lidé na zápraží.

27.1.2015, den 4
Camagüey-Las Tunas

Při snídani jsem dostal od pana domácího otázku, zda znám banány. Pak jsem odešel na autobusové nádraží. To bylo samozřejmě plné taxikářů. Jejich nabídka se ovšem nemohla rovnat cenám místních náklaďáků. U stánku s kafem se opět ukázalo, jak jsou tu některé věci cenné - plastový kelmek se musí vrátit. Při čekání jsem potkal němku, která mířila podobným směrem, ovšem hledala něco pohodlnějšího než zrezlý náklaďák, kterým jsem po chívli odjel. Cesta příliš zajímavá nebyla, kolem cesty byly pole a vesnice; banány, třtina a krávy.
Cesta netrvala dlouho, za dvě hodiny jsme byli ve městě Las Tunas. Hned se mě ujal cyklorikša, kterému jsem dal šanci, aby mi našel něco výhodného. To se podařilo, bylo to tu výrazně levnější než dříve. Ovšem toto město není přiliš turisty navštěvované. Pak jsem šel do města, kolem školy obklopené spoustou záhonů zeleniny. V centru byly na hlavní ulici pěkné opravené domy se zajímavou architekturou s mnoha sloupy. Pak jsem vyrazil obhlédnout některé ze soch, kterými je město známé. První byla kašna, ale bez vody. Pak následoval kus betonu, prý vzdávající hold pracujícímu lidu. Pak následovaly další a další. Pak jsem vyšel z centra a zamířil na Revoluční náměstí. Vedla k němu úplně prázdá šestipruhová silnice, nad kterou stál bilboard, který výstižně komentoval situaci: "Společně budujme socialismus." Náměstí bylo obrovské a také tu zjevně někdo nevěděl, jako na mnoha jiných místech, co s betonem. Byl tam velký památník místního bojovníka za nezávislost a množství propagandistických bilboardů. Pak začalo pršet a vrátil jsem se zpět do domu. Dostal jsem skvělé kafe (jako každé zde) a pán domu vyprávěl, že byl před lety v Praze a Českém Krumlově a dalších místech. Když se zasnil o životě v Evropě, mimoděk pomalu přecházel do němčiny. Pak jsem šel opět do města. Teď jsem si ho procházel ve světle zapadajícího slunce. Po návratu mi byla nabídnuta kuchyň, ať tu jsem jako doma a beru si co chci.

28.1.2015, den 5
Las Tunas-Holguín

Ráno jsem u autobusového nádraží uviděl dav lidí. Prý se tam pionýři připrvují na průvod k výročí narození José Martího. Kousek jsem se šel podívat, dál to nešlo, protože ulice byla úplně plná lidí. Ale viděl jsem je, pravé pionýry! Pak přijel můj náklaďák a já odjel do Holguínu. Ubytování jsem si našel skoro hned. Pak jsem šel do centra. Klasika jako všude: náměstí, kostely, fronty na zmrzlinu. Pak jsem pokračoval skrz rozpadající se čvrť, mezi paneláky bojujícími s rozpadem a zarůstáním bujnou vegetací. Došel jsem na další autobusové nádraží. Jednou atypickou součástí jeho vybavení byla střelnice. Bylo tam napsáno, že dle Fidela musí každý Kubánec umět dobře střílet. Pak jsm došel na zdejší revoluční náměstí. Nic moc, rozpadlé a zarostlé, i bilboardy nebyly nijak zvlášť úderné. Pokračoval jsem na druhou stranu města, na vyhlídku Loma de la Cruz. Ta je na kopci, kam vede dlouhé rovné schodiště. Nahoře vystavoval svá díla ukecaný malíř. Vypadá to, že se vrací moje španělština, už druhý člověk, co si myslel, že jsem ze španělsky mluvící země. Vypráví, že původně chtěl být karikaturistou, ale pak si uvědomil, že na Kubě toho není mnoho, z čeho se smí dělat legrace. Vzhledem k tomu, že na jeho obrazech vypadal Fidel jako Myšpulín, asi na to má nechtěný talent. Pak jsem se vrátil do casy. Trochu jsem se zrdžel tím, že nešly otevřít dveře. Pak jsem šel ven až po tmě. Na náměstích byli hudebníci a potkal jsem Kubánce, který se chlubil, že umí dvě slova česky: kurva a buzerant.

29.1.2015, den 6
Holguín-Gibara

Dnes jsem nechal velký batoh v Bayamu a pak paní domácí instruovala bicitaxi, ať mě odveze na místo, odkud jezdí něco do městečka Gibara, kde jsem se chystal poprvé podívat k moři. Cesta byla poměrně krátká, ač důkladně vyplněna výmoly. Najití ubytování bylo obzvlášť rychlé. Pak jsem vyrazil podél nábřeží k centru. Ve vodě byla spousta rybářských loděk, na souši mnoho zničených budov, následek hurikánu, který místo před několika lety zpustošil. Prohlédl jsem si pěkně opravenou koloniální pevnost. Potom jsem potkal někoho, kdo se opět chlubil znalostí češtiny, znal: "osvěží nejlépe." Nabídl mi procházku po městě. Došli jsme na centrální náměstí, kde rostou africké duby. Nějaký šílenec pod tyto stromy, ze kterých visí (a padají) několikakilové plody, postavil lavičky. Pokračovali jsme na vyhlídku nad městěm a okolní zátokou s kopcem, který obdivoval už Kolumbus. Vrátili jsme se podél dalšího nábřeží. Pěkně jsem si procvičil španělštinu, dozvěděl něco o Kubě a nakonec největší překvapení - nic za to nechtěl.
Pak jsem se chvíli procházel dál, ochutnal krevetový koktejl a potom, co mi mnoho místních doporučilo nějaké mořské plody, zavítal do restaurace. Něco tak nóbl jsem ještě na Kubě neviděl. Objednal jsem si chobotnici na víně. Za chvíli přinesla servírka talíře, za ní ještě šéfkuchař. Obrovská spousta skvělých chobotnic a dalších věcí, tolik, že jsem ani vše nesnědl a musel si jít odpočinout. Podvečer jsem pokračoval v prohlídce města, šel jsem skrz sídliště, kde mi přišlo, že už domy víc rozpadlé být nemůžu a přesto mě vždy překvapily. Když jsem si říkal, že ta ruina musí být neobyvatelná, z druhé strany někdo na balkónu věšel prádlo. Město je velmi klidné a tiché, po setmění až moc, nedělo se tu vůbec nic.

30.1.2015, den 7
Gibara-Bayamo

Hned ráno jsem nasedl na náklaďák a vrátil se do Holguínu, vyzvedl si baťoh a našel dopravu do dalšího města - Bayama. Podél cesty byly všude malinké vesničky tvořené několika slaměnými domečky. V Bayamu jsme přijeli před nádraží, kde byly jen koňské povozy a kola, auta skoro žádná. Obešel jsem několik okolních ulic a hledal ubytování, chvíli to trvalo. Cena byla trochu vyšší, ale něco jsem usmlouval, a snídani k tomu. Pokračoval jsem přes centrum města s pěší zónou vyzdobenou mimojiné sochami obřích tub od barev. Pokračoval jsem dál a dál až k továrně na dřevěné kočáry. Bohužel dnes měli zavřeno. Navštívil jsem aspoň blízké muzeum umístěné v bývalých kasárna, na která byl proveden útok současně s tím v Santiagu. Byly v něm exponáty jako třeba model bytu, kde se přepadení plánovalo. Náměstí vlasti (tady s výjimečně jmenuje jinak) byla opět veliká betonová plocha. Těsně před ní byly stánky s jídlem, pečlivě rozdělené - jeden nabízel vepřové, další rum, jiný ryby, limonády atd. Zdaleka nejdelší menu měl rumový kiosek. Naobědval jsem se tu a pokračoval na náměstí. Dva památníky, panelák a vedle záhony zeleniny. Mimoto je toto náměstí proslaveno tím, že zde měl Fidel poslední veřejný proslov ped odchodem do ústraní. Pak jsem šel na nádraží. Zajímavé místo, stanoviště taxi je tvořeno koňmi a kočáry. Na nádraží už mě ani nepřekvapilo, že jediný vlak mým směrem je zrušen. Vrátil jsem se do centra, na náměstí, kolem kterého vozily malé kočáry tažené kozou děti. Také jsem tu poprvé potkal Kubánce, který mi zcela doslovně řekl, že je tu všechno na hovno. Večer na pěší zónu umístili prastaré přenosné dřevěné varhany, specialitu regionu, a do noci hráli.

31.1.2015, den 8
Bayamo-Santiago de Cuba

Dnes jsem měl v ubytování po nějaké době opět snídani. Obzvlášť dobrá byla domácí papriková pomazánka. Následně jsem šel na místo odjezdu náklaďáků. Jel jsem do Santiaga. Cesta byle delší než normálně, trvala přes tři hodiny a prostor byl občas dosti narvaný. V Santiagu jsem měl už ubytování domluvené panem domácím z Bayama, takže stačilo dojít na danou adresu. Milá babička mě přivítala, pak mi detailně vysvětlila vše, co se tu dá navštívit, a jak to udělat. Dále detailně rozebírala, jakou přesně chci snídani. Potom jsem vyrazil ven. Nejprve jsem zamířil do jediné směnárny, která je dnes otevřena (z celkem dvou), protože mi docházela Kubánská pesa. Byla však umístěna v luxusním hotelu, kde se zjevně nepočítalo s tím, že by tuto měnu snad někdo mohl chtít. Tak jsem šel směrem do centra. Všude byly pěkné stánky, které na první pohled vypadaly, že by se tam dalo sehnat něco k obědu. Nabízely však jen rum, některé k tomu trochu piva. Pokračoval jsem ke kasárna Moncada, místa, na které v roce 1953 zaútočili vzbouřenci v čele s Fidelem. Moc toho k vidění nebylo, všechna muzea jsou v neděli zavřena. Pokračoval jsem do centra, přes pěkná náměstí a po pěší zóně s pěkně upravenými barevnými domy. Viděl jsem pěkný antikvariát i mnoho obchodů se suvenýry. Nabídka byla ve stylu: "Nechceš tohle? Nebo tohle? Nebo tuhle holku? Pravá Kubánka!" Pak jsem šel dál podél mnoha pěkných budov historického centra. Okolí bylo nepříjemně plné turistů. Ovšem i zde byly pěkné jídelny pro místní.
Zamířil jsem do čtvrti Tivolí. Hned mě zastavil kolemjdoucí a přivítal mě ve čtvrti, kde žijí samí Rastafariáni. Byla plná života, na ulici sedělo ještě víc lidí než obvykle, domy byly obzvlášť rozpadlé, někteří hráli šachy či domino, jiní si přímo na ulici rozdělali oheň a něco vařili. Mnoho si chtělo jen popovídat, na každém rohu mi však nějaký otrava nabízel rum, doutníky a holky. Pořád, znovu a znovu. Jinde to však bylo úplně jiné, ze stánku s občerstvením se vyklubal něčí byt, takže jsem limonádu popíjel na houpacím křesle vedle zdejší babči. Potkal jsem hospodu s točeným pivem, ta se opět nedala vynechat, překvapivé snad bylo jen, že se opravdu očekávalo, že jdu jen na pivo. Ve vedlejší ulici, kde byly opravdové ruiny, byla nějaká slavnost. Když je hudba a rum, proč se starat, že nám město padá na hlavu? Další zastávkou bylo pěkně upravené nábřeží. Pokračoval jsem podél moře až k barevnému nádraží, které vypadá jak postavené z dětské stavebnice. Ani tady jsem nepochopil systém vlaků. Mezitím se setmělo, prošel jsem pěší ulici táhnoucí se celým centrem. Na mnoha místech byli pouliční hudebníci, ulice plné lidí. A taky spousta zajímavých stánků s jídlem.

1.2.2015, den 9
Santiago de Cuba

Snídaně přesně podle objednávky. Potom ranní půlhodinka ve frontě ve směnárně. Dneska dopoledne jsem si prošel centrum města podobnou trsou jako včera, ovšem s úplně jiným světlem. Navštívil jsem model města s expozicí rozvojových plánů a pěknou vyhlídkou. Prošel jsem si čvrť ivolí, kde byl úplný klid, asi rastafariáni ještě spí. Další zastávkou bylo muzum v bývalýh kasárna Moncada. To jsem prošel povinně organizovaně s průvodkyní, takže to bylo trochu moc rychlé. I tak poučné, co se týče průběhu útoku i dalších věcí. Další muzeum, které jsem navštívil bylo v sousední bývalé nemocnici, kd byl také kdysi současně provedn útok, tento byl ze všech nejméně úspěšný, skoro nikdo nepřežil.
Našel jsem si náklaďák vhodným směrem a odjel do vesnice El Cobre. Ta je nejvýznamnějším náboženským poutním místem na kubě. V bazilice tu je umístěna soška Virgen de la Caridad, patronky Kuby. Po příjezdu jsem nejprve musel projít celou vesnicí. Ta byla plná zvířat, dřvěných domků a kaktusových plotů. Nechyběla tu také řada propagandistických hesel. Na cestě byl také vidět důsledek propojení Kuby a moderní techniky. Kočí si mobiloval a kůň mezitím zamířil úplně do háje. Na kopci stála svatyně s expozicí darů. Byly am sportovní dresy a medaile, protézy a berle, hromada diplomek a dalších věcí. Jen nejcennější dar je ukryt, medaile za Nobelovu cenu darovaná Hemingwayem. Návrat byl lehce komplikovanější. Zkusil jsem jet autobusem, který zrovna přijel. Utvořila se dlouhá fronta. Každý dostal lísteček s nápisem Santiago, o metr dále ho opět vybírali. Pak fronta pokračovala do autobusu. Stalo se něco až neuvěřielného, všichni jsme se tam nevešli. Jel jsem tedy náklaďákm o chvíli později (a zaplatil pětkrát víc, tedy o čtyři koruny víc).
Když jsme dojeli do Santiaga, vystoupil jsem na Revolučním náměstí. Netřeba popisovat, beton a pomník jekéhosi hrdiny. Začalo ale silně pršet. Naštěstí zastávka autobusu, na který jsem mířil, nebyla daleko. Ten po chvíli přijel, velký dav se nasoukal dovnitř a dojeli jsme k mému dalšímu dnešnímu cíli - pevnosti, která měla za cíl chránit úzké ústí zálivu před piráty. To moc nevyšlo, piráti přestali fungovat dřív než byla dostavěna. Je však opravdu pěkně zachovalá a monumentální. Strávil jsem v ní dvě hodiny. Vytřídalo se tu několik skupin turistů, vesměs v ní však byl mimořádný klid. Po mém odchodu se ukázal problém - nebylo čím odjet. Zapadlo slunce a rychle se stmívalo. Šel jsem holt tedy pěšky směr Santiago. Po pár kilometrech jsem potkal týpka s malinkým vozíkem taženým koněm, který mířil směrem ke městu, takže mě vzal s sebou. Na něčem takovém jsem ještě nejel, natož po dálnici. Ke konci cesty už jen bylo třeba si vyjasnit, že jeho představa, kolik bych mu měl chtít přispět na krmení pro koně, není vůbec realistická. Na tomto místě, kde mě vysadil, už bylo dopravy dost, takže jsem snadno dojel až do centra města a došel do casy.

2.2.2015, den 10
Santiago de Cuba

Dnešním cílem byla hora tyčící se kousek od města, Gran Piedra. Nejprve jsem vyjel kousek za město nějakým menším autem. Odtud jsem pokračoval skrz malou vesnici sál do kopce. Krajina se s rostoucí výškou měnila v borový les plný kapradin. V půlce cesty jsem si stopnul projíždějící auto, abych nahoře stihnul vše, co jsem měl v plánu. Pak jsem pokračoval po 459 schodech až na osamělý balvan s vyhlídkou ve výšce 1234 m. Na místě bylo pár turistů a stánky se suvenýry. Okolní stromy byly dost polámané, důsledek hurikánů. Bylo vidět moře i mnoho vrcholků pohoří Sierra Maestra. Poté jsem sestoupil trochu níže, navštíil stánek s čerstvě připraveným kafem a šel dále k muzeu v bývalé kávové plantáži. Ačkoliv jsem právě uschnul (potom, co jsem se cestou nahoru propotil od hlavy až k patě), začalo silně pršet. Vrátil jsem se edy zpět k parkovišti a v restauraci se naobědval. Potom jsem se vydal zpět dolů, abych došel před setměním, včerejšek se mi nechtělo opakovat. Po deseti kilometrech mě na kus cesty vzal náklaďák na krobu (tntokrát skutečný náklaďák nepřestavěný pro lidi). Ve vesničce dole už stačilo počkat na autobus do města. Po návratu mě napadlo, že bych mohl zajít do centra, třeba zažiju něco zájimavého. A také ano. Když jsem seděl na náměstí na lavičce, přiblížil se ošuntělý Kubánec. Zeptal se odkud jsem a pak na mě začal mluvit česky. Byl mimořádně ukecaný, měl obrovskou paměť a velký přehled. Dozvěděl jsem se, že kdysi pracoval v Československu. Ohromoval informacemi ve stylu: "22. února 1978 jsme v sedm ráno přistáli v Praze, pak nás odvezli do Jinřichova Hradce a k obědu jsme dostali roštěnou s bramborem." Nakonec jsme tam strávili dvě hodiny.

3.2.2015, den 11
Santiago de Cuba-Guantánamo

V Santiagu jsem nechal velký batoh, pak jsem našel náklaďák směr Guantánamo. Byl nečekaně pohodlý, dokonce měl měkké sedačky a televizi. Cesta však trvala velmi dlouho, stavěli jsme úplně všude, takže jsme dorazili až odpoledne. Autobusové nádraží v Guantánamu je kdesi v polích, takže jsem ještě musel pokračoval městským autobusem do centra. Našel jsem nějaké ubytování, docela mě překvapila velikost, měl jsem pro sebe dokonce dvě terasy. A ke komunikaci s majiteli jsem měl používat domácí telefon, ačkoli byli pár metrů vedle. Ukázali mi brožuru o zdejším kraji. Zde jsem s překvapením zjistil, že v městdkém muzeu je vystaven originál přistávací kabiny Sojuzu 38, kterým letěl kubánský kosmonaut. Tím bylo zřejmé, co navštívím jako první. Většina muzea nebyla příliš zajímavá, nějaké střepy, nábytek a vycpaná zvířata. Expozice kosmonautiky byla lepší. Otravná byla přítomnost několika dozorkyň v každé z místností, je jich tam určitě víc, něž kolik návštěvníku za celý den přijde. Pak jsem si prošel zbytek města. Centrum je tvořeno pěknými opravenými domy s tenkými sloupy, naopak zbytek města je i na Kubu dost rozpadlý. V centru je pěkné náměstí, kde bylo i večer docela živo.

4.2.2015, den 12
Guantánamo-Baracoa

Hned ráno jsem vyrazil k autobusovému nádraží. Částečně pěšky, částečně městskou dopravou. Na místě nebyl náklaďák, ale podařilo se mi dostat na autobus. Asi jsem ním teoreticky jet nesměl, ale stačilo zaplatit komusi trochu víc než platí místní a mohl jsem leccos (s výjimkou chození po mokré podlaze, uklízečka byla nekompromisní) Když mě chtěli poslat do fronty, dámě něco zašeptali a šel jsem rovnou k autobusu. Cesta byla pohodlná a vcelku rychlá. Navzdory klikatící se horské silnici stačily jen tři hodiny. Na několikátý pokus jsem si našel docela pěkné ubytování. Našel jsem funkční směnárnu a pak státní cestovku Cubatur, kde jsem se poptal na výlety po okolí. Pak jsem si trochu prošel město, navštívil bývalou pevnost na kopci s výhledem přes celé město, stejně jako další dvě pevnosti u moře a také nábřeží. Prodejci rukodělných výrobků mi nabízeli předměty jako hmoždíř na mojito, jehož paličku můžu použít i k sebeobraně nebo dřevěnou krabici na kondomy. Pak jsem došel na pláž. Tam se objevil chlap, který mi na druhý den nabízel výlet na kolech. Šel na druhý konce pláže a já s ním. Tam mi ukázal pěknou rybářskou vesničku tvořenou malými dřevěnými chatrčemi. Šlo se do ní přes řeku, po úzkém chatrném mostě ze shnilých prken. Nakonec jsem s jím nabízeným výletem souhlasil, vypadal lépe než od cestovky. Blížil se večer, vrátil jsem se do města a k večeři jsem měl v restauraci na nábřeží hromadu krevet. Jako poslední jsem dnes navštívil katedrálu, kde je vystaven jediný kříž, který se na Kubě zachoval po Kolumbovi. Před ní je malé náměstí plné lidí.

5.2.2015, den 13
Baracoa

Ráno po snídani na mě provodce čekal před vchodem. Pak jsme vyzvedli ještě několik Uruguayců a šli si vyzvednout kola. Pak jsme vyrazili směrem za město. Přejeli jsme několik mostů a ocitli se mezi plantážemi kakaa. Jeho plody jsme ochutnali. O kus dále jsme projeli kolem továrny na čokoládu. Pak jsme navštívili sušárnu kokosů. Dalším bodem programu byla projížďka po řece na lodičce. Řeka byla obklopena palmami a plantážemi a bylo v ní několik rybářů. V ústí do moře byla pláž, ze které byla vidět stolová hora Yunque. Pak mě při focení grilu na prasata pokousali mravenci a jeli jsme dál. Až na pláž o 20 kilometrů dál, kola se cestou poněkud rozpadala, ale nakonec docela přežila. Byla vcelku pěkná s azurovou vodou. Chvíli jsme hledali nějaké rozumně levné jídlo, až jsme něco našli. Rybu nám přinesli až na pláž. Uruguayci nasbírali vlké množství mušlí a řešili, jak je dostat domů. Háček byl v tom, že každá z nich byla velikosti menšího melounu. Pak už byl čas vydat se na zpáteční cestu. Hned po návratu do mětsa se přknala krátká a silná přeháňka. Pak jsem si ještě vyrazil projít si podvečerní město.

6.2.2015, den 14
Baracoa-Santiago de Cuba

Brzy ráno jsem se vydal na místo odjezdu do Guantánama. Pak jsem čekal až něco pojede. Po chvíli začalo silně pršet. Mezitím přišel Kubánec, který se učí německy a měl radost, že si ji může procvičit. Navzdory poměrně řídcé dopravě mezi těmito městy jsem po dvou hodinách odjížděl. Naproti mě seděl kdosi k kohoutem na klíně. Kousek před Guantánamem se náklaďák rozbil. Oprava byla jakž takž rychlá, přesto cesta trvala asi pět hodin. Myšlenka na rychlý přejezd města k místu odjezdu na Santiago se při pohledu na píchlý městský autobus ukázala jako příliš naivní. Šel jsem tedy přes město pěšky, až k dalšímu náklaďáku. I tento se cestou ploužil, dneska snad soutěží v pomalé jízdě. V Santiagu jsem byl skoro za tmy. Ještě jsem úplně neztratil důvěru v železnici, chtěl jsem v cestě pokračovat vlakem. Došel jsem na nádraží, kde jsem na otázku, zda dnes jede nějaký vlak dostal starou známou odpověď. Šel jsem tedy na autobusový terminál. Tam mi řekli, že ho zrovna zrušili a přestěhovali za nádraží. Takže jsem šel zpátky, dneska se vše neobyčejně daří. Na místě jsem měl problém ho najít i poté, co jsem se zeptal několika lidí, navíc se vcháelo dveřmi s nápisem východ. Jízdenku mi nechtěli prodat, prý až před odjezdem, ale aspoň jsem zjitil, že dnes opravdu něco jede. Vyrazil jsem tedy před centrum města pro svůj uložený batoh. Cestou po pěší zóně jsem narazil na restauraci, kde měli klasické kubánské jídlo - ropa vieja. I s pěkným výhledem, takže jsem se navečeřel. Potom jsem si došel pro batoh a vracel se na autobus. Dnes bylo všude plno lidí, na mnoha místech ulic hrála živá hudba. U jednoho ze stánků jsem ochutnal ústřicový koktejl. O půlnoci jsme vyrazili autobusem směrem na západ.

7.2.2015, den 15
Sancti Spíritus

Po rozednění jsme projížděli krajinou, kde vrcholky palem vystupovaly z mlhy. Později dopoledne jsme dojeli do města Sancti Spíritus. Pěšky jsem vyšel z autobusového nádraží směrem do centra. Ubytování jsem hledal dost dlouho, když jsem něco našel, bylo plné. Pak jsem něco našel, jen bylo dražší než obvykle. Postupně se ochlazovalo, pak začalo dokonce silně pršet. Dnes jsem měl poprvé kalhoty a mikinu. Centrum města nedávno pěkně opravili, město slavilo 500 let. Je tvořeno malými barevnými domy, několik ulic je dlážděných kameny. Taky tu je mnoho soch. Vše jsem si důkladně prošel. Dále od centra to je jako vždy výrazně horší. Další zajímavostí města je cihlový obloukový most přes řeku. Prohlídku města jsem střídal s pobytem na pokoji, abych se zahřal. Večer mě překvapila docela pěkná restaurace, která byla tak levná, že jsem si nebyl jist, v jaké měně jsou ceny.

8.2.2015, den 16
Sancti Spíritus-Trinidad

Ráno jsem dostal snídani, kterou mi pán domu večer nečekaně slíbil. Už bylo tepleji a svítilo sluníčko. Pak jsem šel k autobusovému nádraží a po chvíli hledání našel místo, odkud odjíždí náklaďák mým směrem. Po příjezdu do Trinidadu jsem hned našel ubytování. Měli plno, ale rychle mi našli něco volného. Město je významným turistickým cílem, takže bylo opět docela drahé. Prošel jsem si centrum města. Bylo plné turistů a naháněčů na kdeco: taxi, restaurace, koně a další. Obliba města je však opodstatněná, je opravdu pěkné. Úzké křivolaké dlážděné ulice jsou lemovány nízkými barevnými domky. V centru je plno restaurací a obchodů se suvenýry, o kousek dál se však už prohánějí slepice a vypadá to tam jako kdekoli jinde. Celý zbytek dne jsem strávil procházením se po městě a pozorováním života v něm. Zítra chci navštívit blízké údolí, paní domu mi doporučila půjčit si kolo. Když jsem se později pána domu ptal, kde se dá půjčit, byl vyděšený. Ukázalo se, že je to tím, že je to 20 kilometrů daleko. V půjčovně jsem si hned domluvil kolo. Večer byla moc zima na to, abych šel ven.

9.2.2015, den 17
Trinidad

Stavil jsem se v malém stánku na snídani a pak si vyzvedl kolo a vyrazil směr Valle de los Ingenios, Údolí cukrovarů. První zastávkou byl kopec s vyhlídkou na údolí. Na parkovišti mi za kolo hned vybrali půlkuk. Vidět byla políčka třtiny a palmy, to vše obklopené horami. Dále jsem pokračoval deset kilometrů do vesnice Manaca Iznaga. Když jsem do ní přijel, přivítal mě turistický vlak a spousta autobusů. Dominantou místa je 44 metrů vysoká věž, která byla používána k dohledu nad otroky na třtinové plantáži. Cestu k ní lemovalo množství stánků se suvenýry, vesměs všechny prodávaly bůhví proč jakési ubrusy či prostěradla. Tentokrát jsem si kolo raději zamknul ke sloupu ve křoví, aby zas někoho nenapadlo za něj vybírat poplatek. Vylezl jsem na věž a kochal se výhledem. Lehce jsem si prohlédl okolí a pokračoval dále. Navštívil jsem další haciendu obkopenou políčky a pastvinami. Pak jsem pokraačoval ještě pár kilometrů dál do další vesnice. Tady jsem se naobědval, drobným nedostatkem bylo jen to, že k dostání byla jen houska se šunkou. Pak jsem jel zpátky směrek k Trinidadu, cestu mi poněkud komplikoval silný protivítr. Udělal jsem si malou odpočku k bývalému cukrovaru San Isidro. Ten byl uzavřen před koncem 19. století a zbyly z něj jen ruiny. Dnes probíhá rekonstrukce. K dispozici byla průvodkyně, která mi vysvětlila vše o vybavení místa, jeho funkci, historii a výrobě cukru. Protože bylo ještě docela brzy, objel jsem město a pokračoval k moři. Silnice vedla lesem mangrovů až na poloostrov Ancón. Tady je prý nejlepší pláž na jižním pobřeží. Prohlédl jsem si ji - klasika, nějaký ten písek, lehátka, palmy. Co na těch plážích mají, to jsou ty bažiny na druhé straně zajímavější, plné zajímavých rostlin, ptáků a dalších věcí. K tomu architektonický skvost - hotel v sovětském stylu. Tato pláž byla prvním místem, kde jsem slyšel češtinu. Pak jsem se vrátil podél moře a malou rybářskou vesnici. Už nebyl čas se zastavit, byla čas vrátit kolo. Docela se osvědčilo, v klidu jsem na něm dnes ujel asi 70 kilometrů. Dnes bylo konečně teplo i po setmění. Centru města dominují turistické skupiny důchodců, zbytk města je úplně prázdný.

10.2.2015, den 18
Trinidad-Cienfuegos

Odešel jsem na místo odjezdu do dalšího města - Cienfuegos. Čekal jsem a čekal, nic nejelo. Na místě byl Žlutý - člověk, jehož prací je stavět auta a umísťovat do nich cestující. Pár jich takto odjelo do bližších destinací. Pak se objevil autobus, do kterého nastoupili všchni Kubánci, mě tam ovšem nepustili, je to zakázané. Čekal jsem dál. Nakonec jsem to vzdal a našel kolektivní taxi. Stačila chvilka smlouvání a platil jsem polovinu toho, co spolujedoucí Španělé. Po příjezdu jsem zašel do blízké casy, kde ovšem měli plno. Velice ochotně však začali obvolávat další a další místa, spolus mým požadavkem na cenu. Mezitím jsem dostal džus. Pak mě vyzvedl někdo z vhodného místa. Po ubytování jsem vyrazil do města. To je významnou památkou, centrum postavili francouzští imigranti v neoklasicistním stylu. Obzvlášť pěkné jsou budovy obklopující centrální náměstí. Na dnešní odpoledne jsem mimo prohlídky města měl v plánu prodloužit si vízum. Skrz trh se suvenýry jsem došel do imigrační kanceláře, kde mi řekli, že musím úplně jinam. Pokračoval jsem po pěkné pěší zóně a pak dál a dál až jsem narazil na hledaný úřad. Ve velké místnosti visely všude očíslované a popsané fotky Che Guevary, vypadalo to jako křížová cesta. Funkci úřadu a to, jak kdo chodí na řadu jsem vůbec nepochopil. Nicméně jsem se dozvěděl, že potřebuji potvrzení o zdravitním pojištění a kolky. Ty prodávají v nějaké bance, samozřejmě nevědí v které. S tím mi pomohli v infocentru, banka však již byla zavřena.  Tím to tedy pro dnešek končí. Mohl jsem se tedy zbytek dne kochat architekturou města. Prošel jsem si i přístav, bývalé nádraží se sbírkou parních lokomotiv a také nábřeží. Po setmění jsem si zašel na večeři. Opět tu nastal problém - v jaké měně jsou ceny - tak byla levná. Slepičí polévka za korunu, to jsem asi ještě neměl. Co se skrývá za jídlem s názvem kuřecí subprodukt jsem raději nezjišťoval. Později, cestou do casy, už byla zase nepříjemná zima.
 
11.2.2015, den 19
Cienfuegos

Šel jsem do včera doporučené banky. Kolky neměli, poslali mě jinam. Tam jsem je sehnal. Mohl jsem tedy jít opět na úřad. Dnes tam bylo mnohem víc lidí, chaoticky tam posedávali. Občas si někoho zprostřed davu zavolali jménem, občas jen kývli: "Pojďte, soudruhu!" Nakonec jsem se ale nějak dostal na řadu a prodloužení vyřídil. Cestou zpět do města jsem si prohlédl nádraží, které návštěvníky vítalo cedulkou na dveřích: Pozor, můžou na vás spadnout. Pak jsem šel na náměstí, kde jsem si prohlédl jeden z paláců, který má na střeš věžičku s pěkným výhledem. Dům je v rekonstrukci, to ale nebrání tomu, aby byl otevřen návštěvníků, kteří se proplétají mezi řemeslníky. Další zastávkou byl hřbitov. Hned u vchodu mě někdo odchytil, provedl mě a o všem popovídal. Hřbitov je plný zdobných hrobek z italského mramoru, postavených v devatenáctém století. Mnoho hrobů a soch bylo však poničeno hurikánem. Musel jsem se rychle rozloučit s ukecaným dědou, protože jsem se chystal odjet přívozem na druhou stranu zálivu. Když jsem přišel do přístavu, deset minut před plánovaným odjezdem, řekli mi, že už odplul. Tak jsem lehce změnil plány a šel na Punta Gorda, úzký poloostrov, který tvoří část města. Tato oblast se vyznačuje zejména paláci z počátku dvacátého století. Cesta vedla po nábřeží lemovaném palmami. Pak jsem došel k náměstí vyzdobenému zajímavými sochami - například obrovským kladivem či lavičkou ve tvaru nosorožce. Podel monumentálních domů jsem došel až na konec poloostrova, kde jsem se ve stánku v parku naobědval. Pak jsem se vrátil do centra. Na náměstí probíhalo jakési představení na chůdách. Pak už se pomalu setmělo. Večer jsem vzal počítač a přidal se na náměstí k internetujícím, s využitím ráno zakoupeného kupónu.

12.2.2015, den 20
Cienfuegos-Remedios

Velký batoh jsem si nechal v case. Pak jsem s celkem velkým předstihem šel do přístavu. Přívoz zrovna přijel a vyšla z něj velká spousta lidí, až moc velká na tak malou loď. Cesta přes zátoku trvala skoro hodinu. Vystoupil jsem na konci, u úzkého průlivu spoujícího záliv s mořem, kde byl postaven hrad, aby ho chránil. U vstupu jsem dostal průvodkyni. S tou jsme prošli celý areál. Mimo bežného vybavení hradů, jako jsou hradby, děla, starý nábytek a dávné legendy, byl v jedné místnosti i model jaderné elektrárny. Ta byla stavěna několik kilometrů odtud, po rozpadu Sovětského Svazu však bylo stavenitě zcela opuštěno. Kousek za hradem se tyčí paneláky Nukleárního městečka. Na konci prohlídky jsem si mohl vyzkoušet jediný funkční zvedací most na Kubě. Cestou zpátky do města byl přívoz plný cestujících. Po návratu jsem odešel na autobusové nádraží. Zde stálo několik davů lidí u různých dvěří v prosklené stěně. Občas se některé dveře otevřely a kdosi vyvolával destinaci. Tam, kam jsem chtěl já, Santa Clara, byla fronta největší a odjezd žádný. K tomu jsem samozřejmě netušil, jak to tu funguje a na který dopravní prostředek mě pustí. Moje dveře se pravidelně otevíraly, abychom slyšeli: "Je třeba čekat." Nakonec se nějaký náklaďák objevil. Cesta netrvala moc dlouho, protože jsme část cesty jeli po dálnici, kde  nehrozily zastávky v každé osadě, natož snad něco jako zácpa. V Santa Claře jsem chtěl přestoupit na něco, co jede do městečka Remedios. Vypadalo to tu podobně, jen místo skla se lidi mačkali na mříže. Rozhodně to nevypadalo, že by se něco rozhodlo jet mým směrem. Naštěstí jsem naproti přes silnici objevil stanoviště kolekticních taxi. Po chvíli jsem odjížděl krásným prastarým autem. V Remedios chvíli travalo najít ubytování, někteří měli moc vyssokou cenu, na to jaká to tu je díra. Po ubytování jsem si prošel město. Většina městečka je klidná a centrum je nově opravené. Zde se také koncentroval obsah několika turistických autobusů.

13.2.2015, den 21
Remedios-Santa Clara

Ráno jsem došel na místo, odkud se jezdí do Santa Clara. Po malé chvilce se objevil docela pěkný autobus, nikdo nic nenamítal proti tomu, abych nastoupil a ještě jsem zaplatil desetkrát míň než včera (a i to nebylo moc). Vypadá to, že Kubánci moc nezvládají nacpání se do autobusu, vpředu se tlačili, vzadu byla ulička plná. Většina cestujících byli zjevně pracovníci hotelů na blízkých ostrůvcích, ještě na sobě měli uniformy a visačky. Hledání ubytování v Santa Claře bylo celkem rychlé. Pak jsem si šel prolédnout centrum města. Pěší zóna i náměstí byly plné lidí, prodejních stánků a místy i pouličních hudebníků. Pak jsem šel kousek za město, k Revolučnímu náměstí. Cestou jsem se zastavil v hospodě s točeným pivem, jako sklenice používali seřízle láhve od rumu. Pak jsem pokračoval podél nástených maleb. Ještě nedávno tam prý byla témata jako například kubánské helikoptéry ostřelující sochu svobody. Dnes už jen nějaké nudné holubice míru. Na náměstí je památník Che Guevary. Ten je tvořen opět z velké části betonem. Na vrchlu všeho stojí velká socha. Uvnitř je mauzoleum. Dovnitř, jak to u takových míst často bývá, se nesmí přinést vůbec nic. A úschovna zavazadel je někdé úplně jinde. Mauzoleum je ovšem docela pěkné, těla jsou ve výklencích v kamenné zdi, vedle je věčný plamen i rostliny a potůček. O kus dál je muzeum popisující Guevarův život. Vystavuje kdeco, vysvědčení, dopisy tetě, fotky, zbraně, deníky i pecku broskve vyřezanou do tvaru jeho obličeje.
Opět jsem se vrátil do centra. Zjišťuji, že toto město má jednu zvláštní vlastnost. Jako obvykle se tu se mnou dává kdekdo do řeči, ale jen tady pak všichni chtějí peníze. Přes centrum jsem pokračoval až k dalšímu pamaátníku, na místé, kde Che vykolejil a zajal obrněný vlak plný vládních vojáků a jejich zásob. Na místě je vystaveno několik vagónů a výstavou uvnitř a buldozer, kterým zničili koleje. Pak jsem pokračoval kousek dál, kde je socha Che a dítě, cestou jsem minul další jeho památník. Pak jsem vystoupal na kopec, odkud je výhled na město. K tomu tu je pro změnu památník Guevary, zrovna se u něj fotila výprava pionýrů. Zpět na města se vracím ulicemi pomalovanými portréty a citáty Che. Pak už jen sleduji podvečerní náměstí.

14.2.2015, den 22
Santa Clara-Playa Girón

Po snídani cesta na autobusové nádraží. Lidi se tlačili na mříže a nic nejelo. Jasnou volbou bylo stanoviště kolektivních taxi. Snadno jsem našel jedno zpět do Cienfuegos. Po příjezdu do města jsem si vyzvedl batoh a vrátil se na autobusové nádraží. Hned po příchodu, u kolktivních taxi, jsem našel dvě Francouzky, které také jely mým směrem. Na místě jsme chvíli čekali na další cestující, s kterými bychom se mohli rozdělit o náklady na cestu. Nikdo nešel, taxikáři zlevnit nechtěli, tak jsme čekali. Nakonec přišel Španěl. Pak jsme vyjeli. Odpoledne jsme byli na břehu Bahía de Cochinos, Zátoky Sviní, ve vesnici Playa Girón. Zde jsem měl jíž ze Cienfuegos domluvené ubytování. Dům byl docela daleko od centra, to bylo ovšem kompenzováno jízdním kolem v ceně ubytování. Hostitelé se mě poněkud příliš snažili přesvědčit na večeři u nich, že prý z jídla na ulici by mi bylo špatně. Jo, zrovna mně určitě. Po ubytování jsem vyrazil navštívit muzeum. To je zaměřeno na neúspěšné vylodění proticastrovských Kubánců v roce 1961 na zdejší pláži. Venku, kolem budovy muzea bylo letadlo a několik tanků. Uvnitř byly fotky, mapy, přepis mnoha Fidelovách dobových projevů a další exponáty. Také tam bylo množství zbraní, zejména Československé výroby, skoro to vypadalo, že by se bez nich neměli čím bránit. Také tam byla fotka obránce socialistické vlasti, který před svou smrtí napsal svou vlastní krví "Fidel". Celkově byla expozice vcelku zajímavá. Pak jsem odjel na pláž. Dnes jsou zde lehátka, palmy a rákosové přístřešky. A samozřejmě stánek s rumem. Dojem z pláže poněkud kazí betonový vlnolam. Potom jsem si projel vesnici, pozoroval pár ptáků a před západem slunce se vrátil na další pláž. Přešel jsem vlnolam, užil si klid vesnice, prošel dávno opuštěné rekreační středisko a nakonec se navečeřel za zlomek ceny nabízené mými hostiteli.
 
15.2.2015, den 23
Playa Girón

Dnes jsem se chystal na šnorchlování. Navzdory tomu, že včera mi pán domu říkal, že vše z potápečského centra se objednává odtud, dnes tvrdil, že tam musím sám. Když jsem dorazil na místo, bylo zavřeno, že prý se vrátí až odpoledne. Tak jsem do té doby alespoň vyrazil někam na kole. Napadlo mě podívat se do lesa. Po chvíli jízdy po silnici podél moře mezi mangrovovými bažinami jsem dojel k malé zátoce. Tam mi nabídli all inclusive jídlo, bar i šnorchlování. Toho jsem nakonec využil. Strávil jsem tedy odpoledne v azurové vodě, mezi barevnými rybami korálového útesu, i s jídlem a rumem. Po návratu se ukázal jediný problém, spálená záda.

16.2.2015, den 24
Playa Girón-Matanzas

Ráno jsem u silnice počkal na místní autobus, který mířil do blízké vesnice Playa Larga. Když přijel, byl velmi plný, když na každé další zastávce čekalo kolem deseti lidí, divil jsem se, kam se nacpou, ovšem vždy to vyšlo. Projeli jsme lesy kolem zátoky Sviní a míjeli pláže. Ve vesnici jsem skončil na křižovatce. Všude čekali lidi a zastavovali cokoli projíždějící. Celý zdánlivý chaos měl asi docela dobrý řád, dozvěděl jsem se, že pokud chci do své destinace, Jagüey, musím čekat támhle pod stromem. Přijelo, auto, do něj jsem se nevešel. Pak přijelo další, v tomto případě řidič neměl povolení vozit cizince. Na třetí pokus se odjezd podařil. V Jagüey následoval rychlý přestup do dalšího auta ve směru Matanzas. V tomto městě jsem přijel na autobusové nádraží, kde jsem si hned rezervoval jízdenku na další den. Pak jsem šel do centra a na několikátý pokus si našel ubytování a potom vyšel do ulic. Zjevně sem ještě vlna oprav nedorazila. Snad nikde nebyly domy tak rozpadlé jako tady, dokonce i v úplném centru. Další potíží města byly kanály. To, že na mnoha místech Kuby ještě nepřišli na to, že je fajn, když jsou pod zemí, jsem si už zvykl, ale zaplavit celou ulici by přeci jen nemusely. Procházel jsem ulice, pozoroval všeobecnou zašlost a odpadky, prohlédl si zátoku a množství mostů.

17.2.2015, den 25
Matanzas-Viňales

Přišel jsem na autobusové nádraží a nic se nedělo. Řekli mi, že tam mám být hodinu před odjezdem, pvní zaměstnanci tam však byli těsně před odjezdem. O chvíli později jsem zjistil, že je úplně jedno, že mám rezervaci, autobus prostě přijel obsazený, takže mám smůlu (jedná se o autobus určený spíše pro turisty, proto tu platí úplně jiná pravidla). Mým cílem bylo jet rovnou do Viňales, aniž bych se musel nějak plácat přes Havanu. To se zjevně moc nedaří. O chvíli později mi řekli, že se nic neděje, že jede další. O chvíli později mi zase řekli, že žádný další nejspíš neexistuje. Nakonec to dopadlo tak, že mě posadili do autobusu do Havany pro Kubánce a pokladní si s řidičem rozdělila mých pár dolarů. Silnice byla až ohromující, některé úseky byly úplně bez děr. Podél cesty bylo moře, kopce, palmy a pár ropných vrtů. Po příjezdu do Havany jsme projeli celé centrum, takže jsem měl i vyhlídkovou jízdu. Autobus mě až překvapivě zavezl přesně na místo odjezdu do Viňales. Tam jsem hned našel kolektivní taxi a nakonec byl ve své destinaci dříve a levněji než jsem čekal. Většina cesty byla po široké dálnici. Ve Viňales oět chvíli trvalo najít volné ubytování. Když se to povedlo, šel jsem do vesnice, upřesnit si informace, co se tu dá dělat. Vesnice samotná je nezajímavé, jezdí se sem hlavně kvůli krasové krajině a tabákovým farmám. V centru mě ohromilo obrovské množství turistů. Ovšem mimo hlavní ulici už to vypadalo úplně jinak, pobíhaly tam slepice a kozy a projížděly koňské a volské povozy. Bylo to také několik infocenter a cestovek, vesměs dosti neužitečných. Hledání půjčovny kol se trochu protáhlo, každý mě posílal jinam. Zajímavou epizodou bylo, když mě v jedné z půjčoven potkal soused majitele a poslal mě jinam, že je to tu moc drahé. Nakonec jsem ale něco našel. Pak jsem si vystál děsivou frontu na kartu na internet a večer si rezervoval ubytování v Havaně. Mezitím jsem ještě před západem slunce vylezl na blízký kopec prohlédnout si krajinu.  

18.2.2015, den 26
Viňales

Ráno včerejčí půjčovna kol asi už neexistovala, takže jsem musel najít jinou. Pak jsem vyjel z vesnice, směrem na vyhlídku. Zvolil jsem špatnou silnici, takže jsem se na správnou vracel mezi políčky. Cestou jsem narazil na drobného pěstitele, který mi ukázal jak zpracovává tabák. Pak jsem pokračoval vzhůru k vyhlídce, asi nebyl úplě nejlepší stoupat s kolem bahnitou džunglí. Nakonec jsem se tam ale dostal a pokochal se výhledem na políčka a skály. Dolů jsem již jel po silnici a pokračoval z vesnice na druhou stranu. Dojel jsem k jeskyni, kde byla fronta turistů výrazně delší, než jsem byl ochoten snést. Aspoň už vím, co dělají všechny ty davy, co jsem přijedou. Pokračoval jsem tady dále a zajel do vedlejšího údolí Ancón. Zde jsem narazil na někoho, kdo tvrdil, že je průvodce národního paku a bez něj nesmím vůbec nikam. Odjel jsem tedy trochu z dohledu a vyrazil si prohlédnout kávová políka sám. Pak jsem se vrátil k jeskyni. Do cesty oostavili pořádný kopec, takže jsem byl rád, že u jeskyně měli pivo. Lidí už tu čekalo výrazně méně, přesto dost. Čekání docela uteklo, protož jsem mezitím jakési Japonce vysvětloval, jak má používat svůj foťák. Divila se totiž, že v tmavé jeskyni, narozdíl ode mě, není schopná nic vyfotit. Část jeskyně byla pěší, druhá část v loďce, kvůli tomu to šlo tak pomalu. Pak jsem se vrátil do vesnice a vrátil kolo. Zkusil jsem najít nějaké ubytování na zítřejší noc (protože to mé bylo na tento termín rezervováno), ovšem bez úspěchu. Nijak to nevadí, aspoň si poprvé na Kubě vyzkouším spaní pod širákem. Pak jsem se už jen trochu prošel po městě a navečeřel se.

19.2.2015, den 27
Viňales

Sbalil jsem si batoh, nasnídal a vyrazil z vesnice, tentokrát pěšky. Šel jsem mezi políčky tabáku, ananasu a dalších plodin. Na blízké farmě mi ukázali, jaké všechno ovoce pěstují, neznal jsem skoro nic. Pak jsem šel k blízké skále podívat se do malé jeskyně. Pak jsem poodešel kousek dál k další jeskyni. Ta se ukázala jako průchozí, vedla na druhou stranu kopce, do sousedního údolí. Pokračoval jsem dál, mezi políčky a malými domky. Občas se objevily skupinky turistů na koních. Kolem rostla cukrová třtina, tabák, maniok, rýže, kukuřice, banány a mnoho dalšího. Pak se cesta zhoršila tak, že jsem se propadl do bahna až po kolena. Jen všudypřítomným prasatům to zjevně vyhovovalo. Pak jsem došel k dalšímu kopci, kde je na skále obrovská malba vyobrazující pravěké výjevy, nějaké dinosaury a tak. O chvíli dál jsem konečně našel rybník, kde jsem mohl smýt bláto. Podíval jsem se na vyhládku na malém kopečku uprostřed údolí a udělal si procházkou do další části údolí. Pak jsem zamířil k další jeskyni. Zde se cesta ukázala jako poměrně nejasná, takže jsem chvíli lehce bloudil poli. Nakonec jsem ji však objevil. Bylo to místo, kde vtékal potok kamsi dolů do skály. Zároveň tam byla další chodba, průchozí pouze s rybníčky vody. Tou se dalo snadno projít, nějakých 200 metrů až k místu, kde byla zcela zaplavena. Na to jsem nebyl vybaven, takže jsem se vrátil. Mezi políčky a sušárnami tabáku osvícenými nízkým sluncem jsem se vrátil do vesnice a vyzvedl si batoh. Pak už jen stačilo dojít za vesnici. Cesta byla snadná, osvícena jasným Měsícem. Došel jsem do lesa, kde se ve strmém a zarostlém terénu hamaka ukázala jako velmi užitečná.

20.2.2015, den 28
Viňales-La Habana

Protože jsem byl ubytován na kopci blízko vyhlídky, hned s rozedněním jsem se na ni byl podívat, na krajinu osvětlenou nízkým ranním světlem. Pak jsem se vrátil do vesnice a hledal nějaké kolektivo do Havany. To chvilku trvalo, ale nakonec se nějaké objevilo. V Havaně jsem byl dovezen přímo před můj rezervovaný hostel. Toto město je totiž jediné na Kubě, kde již přišli na to, že tímto způsobem můžou vydělat víc, když do pokoje nacpou co nejvíc lidí. Bylo to zdaleka mé nejlevnější ubytování na Kubě. Po ubytování jsem vyrazil do ulic. Jsem ve čvrti Havana centro, hustě obydleném místě, plném běžného života. Ulice plné lidí, rozpadající se balkóny plné lidí, vchody do domů totéž. Spousta okének s dropným občerstvením a malé trhy. Pak jsem pokračoval do starého města. To již je velmi turistické místo, kde je většina budov opravena. Prošel jsem si všechna náměstí, kterým je stará Havana proslaveno a prohlédl si množství monumentálních budov kolem. Na jednom z nich byla spousta stánků se starými knihami a dalšími předměty. S jinými stánky, s občerstvením, je tu jistý problém - kvůli velkým frontám jsou jen pri velmi trpělivé. Pak jsem si prohlédl jeden z hradů, které město chránily. Pak jsem se po nábřeží, Malecónu, vrátil zpět.

21.2.2015, den 29
La Habana

Dnes jsem vyrazil opačným směrem, do čtvrti Vedado, kde je mnoho budov z první poloviny dvacátého století ve stylech neoklasicismu, modernismu a dalších, z toho je množsví mrakodrapů. Přišel jsem tam po nábřeží, viděl několik ze slavných hotelů a taky budovu, ve které po velmi dlouhé přestávce už několik měsíců sídlí ambasáda USA. Potom jsem prošel kolm univerzity a pokračoval na Reoluční náměstí. Tomu dominuje nejvyšší budova Kuby, památník José Martího. Také tu je slavný portrét Guevary a vedle v podobném stylu Cienfuegos. Po silnicích kolem této obrovské plochy projíždí turisti na okružních jízdách ve starých autech. Pokus vyfotit si památník z osvětlené strany nebyl snadný, z jedné strany je ministerstvo obrany, z další ústředí Strany. Ať jsem šel kamkoli, nějaký voják na mě pískal. Nakonec jsem to nějak obešel, ale stejně za stromy nebyl moc vidět. Pak jsem si obešel nějaké další ulice této čtvrti a vrátil se do centra. V jedné maličké uličce se zrovna konal festival rumby, kam jsem se podíval. Docela fotogenické místo, plné různých uměleckých děl. Pak jsem si prošel Čínskou čvrť, jejíž zvláštností je to, že jí skoro chybí Čínani. Odtud jsem podél monumentálního Kapitolu (který je zrovna v rekonstrukci) pokračoval širokou třídou, postavenou po evropském vzoru k moři a další pevnost. Z tohoto místa jsem pozoroval západ slunce nad mrakodrapy Vedada, poté jsem se vrátil po Malecónu do hostelu.
 
22.2.2015, den 30
La Habana

Dopoledne jsem do města vyrazil poněkud později. U snídaně sem se zdržel se spolubydlícími a bavili se o cestování. Jedni se na Kubu například stavili z Mexika, kam jeli deset měsíců na kole z New Yorku. Toto je velká výhoda hostelů. Pak jsem se procházel ulicemi a pozoroval jejich život. Jako jeden z mnoha mě zastavil Kubánec a dal se do řeči. Bavili jsme se o různých věcech a ž vytáhl porno na mobilu a ptal se, zda takovou chci. Zase, takhle to skončí vždycky. A když ne takhle, tak nabídkou doutníků. A někdy obojího. Ovšem oproti večeru na nábřeží to nic není. Když mi někde nabízel pivo, byl jsem ohromen, že tam je někdo, kdo prodává něco normálního. Pro návštěvu hradů na druhé straně zálivu je nutné jej nějak překonat. Já zvolil autobus, který jede podvodním tunelem. Najít zastávku chvíli trvalo, zjistit, co na ní zastavuje taky. Stejně tak počkat na autobus, který je dostatečně prázdný, aby do něj šlo nastoupit. Jako první jsem navštívil pevnost na úplém okraji zálivu. Je obrovská, s pěkným výhledem na město. Úplně nahoře byla signalizační místnost s množstvím vlajek, včetně obrovské pětimetrové české. Strážce Česko docela dobře znal a říkal, že se v Kubánské televizi vysílá Pat a Mat. Pak jsem pokračoval k další pevnosti. Tato pevnost, postavená po zesílení obrany poté, co město dobyli Britové, je největší v Americe. Vzhledem k tomu, že je pondělí, muzea v pevnostech byla zavřena a díky tomu tu nebyl skoro nikdo. Pak jsem se vrátil zpět do města a prošel si ve večerním světle další z náměstí staré Havany.

23.2.2015, den 31
La Habana

Dopoledne jsem si prošel další ze zapadlých uliček. Pak jsem ve staré Havaně navštívil prezidentský vagón a pokračoval do muzea rumu. To nebylo až tak zajímavé, dosti turistická záležitost. Krátké a plné lidí. Největší zajímavostí bylo to, že se průvodce na konci u ochutnávky každého ptal, odkud je, a každému pak řekl něco v jeho jazyce. V mém případě znal "na zdraví" a pak dodal, že u nás a na Slovensku se říká "pálenka". Později jsem šel do muzea Simona Bolívara. V něm byla pozoruhodná výstava keramických sošek zachycujících výjevy z jeho života. Například jeho porod a zabalení do dečky v barvách Velké Kolumbie, nebo sex v hamace taktéž v národních barvách. Půlka muzea byla kupodivu věnována Chávezovi. Když jsem pokračoval centrem, narazil jsem rovnou na několik českých turistických skupin. Těsně před vyčerpáním ze všech možných muzeí jsem navštívil to městské, kde byly vystaveny všechny možné předměty kdovíjak s městem související. Personál se zjevně už těšil na zavíračku, takže pro jistotu už všechno zamykal dlouho dopředu. Nakonec jsem si vystál frontu na internetovou kartu a večer si v parku koupil letenku zpět do Evropy.
 
24.2.2015, den 32
La Habana-Cancún

Oproti včerejší společné snídani ve španělštině a předvčerejší v angličtině, dneska jsem si procvičil němčinu. Pak následovala už jen krátká procházka okolními ulicemi, kde jsem chvíli pozoroval vykuřování několika domů proti komárům. Pak jsem si vzal batoh a došel na zastávku místního autobusu. Jeho trasa vedla skoro až k letišti, stačilo dojít jen dva kilometry. Formality na letišti probíhaly kupodivu vcelku normálně, až na forntu na pasovou kontrolu, která byla přes celé letiště. Tím skončila cesta po Kubě. Po hodině letu jsem byl v Mexiku, v Cancúnu. Byla mlha a pršelo, takhle tu tedy vypadá vrchol sezóny... Nějakou dobu, docela dlouhou, trvalo, než se mi podařilo najít funkční bankomat. Pak už jsem pokračoval autobusem do města. Úplně obyčejným, po normální silnici. Přesto to je oproti Kubě jako jiný svět. Za chvíli jsem v centru a brodím se zaplavnými ulicemi směrk k rezervovanému hostelu. To se ukáže jako ne zcela snadné, mají tu zcela zmatený systém adres. Naštěstí mi pomůže policista s internetem v mobilu. Po ubytování jdu ven, všude jsou stánky s občerstvením a restaurace, po měsíci na Kubě něco neznámého. Ani nevím, co všechno si vybrat.

od 25.2.2016, den 33 a dále
Viz Mexiko