Guatemala

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/efvq6l6k2tn2372/AAAE5GVXlEWjLHqMoebfxvhua?dl=0

do 8.3.2016
Viz Belize

9.3.2015, den 46
Punta Gorda-Lívingston

Ráno jsem si teprve uvědomil, jak daleko od centra jsem bydlel. Došel jsem tam a prohlédl si malinkou továrnu na čokoládu. Pak jsem si prošel zbytek města, na trhu si dal něco ke snídani a vrátil se do pokoje, kde jsem se sbalil, a s batohem se vrátil do centra k přístavu, odkud jsem chtěl poračovat lodí do Guatemaly. V kanceláři, kde se prodávají jízdenky nikdo nebyl, před časem odplutí pořád ne. Nakonc však v klidu přišel, tady se nespěchá. S jízdenkou jsem mohl pokračovat k další pokladně, odjezd z Belize se totiž pěkně prodraží. Tady jsem zaplatil poplatek za opuštění země, na ochranu přírody a za použití přístavu. Pak už jsem si mohl jít nechat orazítkovat pas. Pak jsme přišli na molo, kde místo lodi byla lodička, nejvýše pro dvanáct lidí. Tou jsme pluli přes Honduraský záliv. Nebyla to klidná jízda, skákali jsme po vlnách a voda stříkala všude (na tu jsme ovšem dostali plachtu). Na lodi byl i Ind, který vyprávěl o tom, jak navštívil Český Ráj. Po hodině jsme byli v Lívingstonu, městě, kam se dá dostat jen po vodě. Vyřídil jsem pasové náležitosti a ubytoval se v jediném hostelu ve vesnici, v hamace. Po zbytek odpoledne jsem se procházel po vesnici a zašel si na něco k jídlu. Zajímavou stavbou byla veřejná prádelna s valchami zadrma k dispozici, krajně šikovná věc. Z vyvýšených míst byl pěkný výhled na moře a řeku. Po setmění následovalo v hotelu nějaké popíjení a hry, když už se prezentuje jako party hostel.

10.3.2015, den 47
Lívingston-Río Dulce

V ostelu jsem počkal na kapitána člunu, až mě vyzvedne. Pak jsme odpluli proti proudu řeky Río Dulce. Pluli jsme klikatým kaňonem obklopeným horami porostlými hustým lesem. Pak jsme pokračovali přes jezero, jehož beřhy byly poseté malými domečky, kolem byla spousta loďek. Potom se řeka opět lehce zúžila a nakonec jsme podpluli pod nejdelším mostem Střední Ameriky a zakotvili. Na molu mi kdosi nabídlo docela zajímavé ubytování na druhé straně řeky. Za chvíli jsem tedy doplouval dašlím člunem. Místo bylo opravdu krásné. Celé ze dřeva, uprostřed mangrovového lesa u malého přítoku řeky. K dispozici jsem měl kajak, takže jsem vyrazil na druhou stranu řeky, ke hradu, který tu byl postaven pro ochranu vnitrozemí před piráty. Kajak jsem zaparkoval u pokladny a prohlédl si pěkně zachovalý hrad tyčící se mezi palmami a s výhledem jak na řeku, tak na další jezero. Cesta zpátky byla kvůli silnému protivětrru trochu těžší. Po návratu jsem pokračoval po přítoku až dokud nebyl úplně neprůjezdný. V okolí byla zejména spousta ptáků. Pak už se přiblížil večer.
 
11.3.2015, den 48
Río Dulce-Flores

Ráno mě odvezli loďkou zpět do města, kde jsem našel kancelář autobusové společnosti a koupil si jízdenku.

Silnice byla úplně plná lidí, kamionů i tuk tuků. Měl jsem ještě nějaký čas, takže jsem si u stánku koupil něco k jídlu a vyrazil najít bankomat. Našel jsem jich několik, ovšem trvalo najít nějaký spolupracující. Pak už jsem jen chvilku počkal na autobus. Když přijel, byl úplně plný, jak sedících, tak stojících cestujících. Já byl patrně nějaký VIP cestující, protože tam pro mě měli připravené volné sedadlo. Odpoledne jsem byl ve městě Flores. Následovala trocha smlouváním s tuktukářem, který mě odvezl z autobusového nádraží. Pak jsem se ubytoval a vyrazil do rozpáleného města. 40 stupňů ve vcelku vlhém městě mězi džunglemi je neobyčejný zážitk. Tato část je malým ostrůvkem v jezeře spojeným dlouhým mostem s pevninou. Jsou tu skoro jen hotely, restaurace a cestovky. Když jsem si chtěl koupit nějaké jídlo na následující výlet, musel jsem most přejít a najít nějaký normální obchod. Pak jsem se pokusil na recepci informovat o možnostech dopravy na mayské ruiny v okolí. Zcela bez úspěchu, někdo byl schopen nabídnout jen organizovaný výlet, někdo vůbec nic. Nehledě na to, jak byli zděšeni, že chci sám do džungle. Nevadí, udělám si to podle sebe. Na ostrově je vidět, že Guatemala se o turisty opravdu snaží starat. Na náměstí postávlo kolem hřišťo šest vojaků s puškami, na nábřeží postávali v pravidelných intervalech týpci s brokovnicemi. Na témže místě jsem našel moc pěkné jídelní stánky, takže jsem se od té doby stravoval jen zde. Západ slunce nad sousedním ostrovem byl tak kýčovitý, že se ani nedal fotit.

12.3.2015, den 49
Flores-El Remate

Vstával jsem se rozedněním, v hostelu si nechal velký batoh a tuk tukem odjel na autobusové nádraží. Hned mě dovedli k mikrobusu mým směrem a jen jsem si stihl koupit sendvič, už jsme jeli. Vystoupil jsem na křižovatce, odkud vedla 12 kilometrů dlouhá cesta k mayskému městu Yaxhá. Hned u křižovatky stálo auto, jako by na mě čekalo, které mě vzalo až k návštěvnickému centru. Tam jsem si koupil vstupenku a nechal zavazadla. Na místě bylo opět několik ozprojenců, v iprovizovaném bunkru. Pak zbývalo dalších několik kilometrů k vlastním ruinám, ale záhy jsem si někoho stopnul. Město se skládalo ze spousty staveb v hluboké džungli. Mnoho z nich bylo dosud neodkrytých, vypadaly jako malé kopečky. Na místě nebylo mnoho lidí, jen několik skupin, které se snadno rozptýlily. A když ne, mohl jsem chvíli poslouchat průvodce. Mimo staveb bylo místo plné ptáků a řevu vřešťanů. Několik chrámů a pyramid bylo přístupných, s pěkným výhledem. Po několika hodinách jsem se vrátil pro zavazadla a pokračoval po cestě, po několika kilometrech mi někdo zastavil a vzal mě skoro až do mé další destinace, do vesnice El Remate. Jen jsem vystoupil a vyrazil k vesnici, zase mi zastavil někdo natěšený na to, že mě sveze. Z vesnice už mi pak zbývalo jen několik kilometrů k přírodnímu parku, kde jsem chtěl přespat. Šel jsem kolem jezera až k lesu, zaplatil vstupné a pověsil si hamaku. Už byla skoro tma, takže jsem nikam nešel, jen si prohlédl pláž.

13.3.2015, den 50
El Remate-Tikal

Jakmile se rozednilo, vyrazil jsem na stezku lesem. Slyšet byla spousta zvuků ptáků, opic a dalších zvířat, vidět toho moc nebylo. Cestička stoupala a stoupala, až mě dovedla k několika vyhlídkám vysoko na kopci. Nakonec jsem se vrátil do kempu, zbalil hamaku a vrátil se do vesnice. Tam jsem na křižovatce čekal, až pojede něco k mayským ruinám Tikal, jednomu z nejvýznamějšíc turistických cílů Guatemaly. Netrvalo to moc dlouho, než se objevil turistický mikrobus. Dojeli jsme k bráně národního parku, kde jsem vstoupil. Bylo totiž ještě příliš brzy, věděl jsem totiž, že pokud si koupím vstupenku po třetí hodině, bude platit i následující den. Šlo by to jinak, ale platit šílené ceny za západ slunce z chrámu a další za východ slunce chrámu a za kdeco dalšího se mi opravdu nechtělo. Na místě byla restaurace, takže jsem se mohl naobědvat a čas rychle utekl. Koupil jsem si jízdenku ačekal na nějaký odvoz k ruinám. Nikdo nejel, mezitím se objevily hordy krvelačného hmyzu, který si snad pochutnával na repelentu. Nakonc však někdo přijel a odvezl mě zbývajícíh 17 kilometrů lesem po silnici lemované značkami: pozor hadi, pozor krocani, pozor jaguáři a dalšími. Na místě jsem se ubytoval v kempu a šel si před soumrakem prohlédnout nějaké ruiny. Areál je docela rozsáhlý, takže jsem stihnul vidět jen několik pěkně osvětlěných chrámů. Na nejvyšším z nich stáli takoví dva normální turističtí průvodci, s brokovnicemi. Po setmění se v kempu nedalo už nic dělat, jakýkoli zdroj světla přitahoval nejrůznější hmyz

14.3.2015, den 51
Tikal-Flores

Areál otevírá v šest, takže už deset minut předtím jsem byl u vchodu, abych byl na místě pokud možno první (s výjimkou turistů na východu slunce). Rozhodně se to vyplatilo, všechny stavby byly zahaleny mlhou. Z východu slunce zjevně nic nebylo. Procházel jsem si areál, kde bylo poměrně málo lidí, alespoň prvních pár hodin. Za celou tuto dobu jsem však zdaleka vše neviděl. Objevovaly se další a další chrámy, pyramidy i paláce. Lidí přibývalo, stavby osvětlovalo slunce z dalších a dalších zajímavých směrů. Když už na hlavním náměstí bylo narváno, navštívil jsem místa kolem kilometr od centra. Zde jsem potkal jen dělníky čistící stavby od rostlin. Po více než osmi hodinách jsem procházení mezi stavbami a lezení na vysoké chrámy (i přes 60 metrů) měl dost, tak jsem našel minibus zpět do Floresu. Tam jsem byl podvečer. Zjistil jsem, že zítřejší plánované setkání se známým Guatemalcem Alejandram se zdrží, takže jsem si musel najít náhradní program. To rochu trvalo. Také jsem si znovu nakoupil jídlo na pobyt mimo civilizaci.

15.3.2015, den 52
Flores-Raxruhá

Ráno jsem pokračoval v plánování. Nakonec jsem dospěl k tomu, že odjedu do vesnice Raxruhá a zkusím navštívit tamní krasové jeskyně. Obligátní tuk tuk na autobusové nádraží a promptní odjezd mikrobusem kamsi směrem jihozápad. Silnice byla pěkná, ale nakonec jsme dojeli na pláž u řeky. Že prý si mám přesednout na loď. Našel jsem si nějaký člun, který mě převezl na druhou stranu řeky. Tam čekal další mikrobus, kterým jsem pokračoval směr Raxruhá. Okolní krajina byla opravdu pěkná, kopečky s pastvinami posetými palmami. Najednou jsme zastavili, úplě mimo civilizaci, že si mám opět přestoupt. Tak jsem přestoupil do autobusu, který stál poblíž a nakonec se podvečer opravdu objevil v Raxruhá. Našel jsem si pěkné a levné ubytování, kde mi i poradili s návštěvou jeskyní. Prošel jsem si vesnici, většina byla z malých domků utopených ve svěží zeleni. V centru naopak byl prašný trh se spoustou zajímavých stánků. Pivo se ve zdejším klimatu také hodilo. Nakonec mě poněkud překvapilo, když jsem koupený kus ananasu dostal posolený. Se setměním jsem se vrátil do hotelu, kde jsem se skvěle navečeřel. A zjistil, že Alejandro se opět zdrží.

16.3.2015, den 53
Raxruhá-Laguna Lachuá

Ve zdejší jídelně měli i dobrou snídani. Pak jsem odešel na autobusové nádraží na trhu. Tam jsem se pokoušel najít nějakou dopravu do jeskyní. Zdejší jeskyně mají více vchodů, hledal jsem ty, které mi včera doporučili v hotelu jako nejsnáze dostupné. Nikdo moc nevěděl. Nakonec jsem potkal řidiče veřejného pick upu, který se v jeskyních dobře vyznal a jel přímo tam. Nejprve jsme jezdili po městě a nabírali vše možné - pytle kukuřice, krabice pípajících kuřat i pestrobarevně oblečené indiánky. Po příjezdu do vesnice u jeskyně jsem zaplatil průvodce a vyrazili jsme po pěkně upravené cestičce. Cestou mi vyprávěl o okolních stromech. Nejprve jsme navštívili místo, kde řeka vtéká do jeskyně, pak jsme pokračovali do další. Jeskyně byla opravdu pěkná, plná všelijakých třpytících se krasových útvarů. Průvodce vyprávěl, že v ní kdysi žili jeho předci. Pak jsme se ocitli v další části, v místě, kde byla jeskyně až 60 metrů vysoká. Z malé propadlé části prosvítaly proužky světla. Pak jsme pokračovali kolem řeky, kde vesničani nabízejí tubing. Všechno tu mají pro turisty výborně udělané, opravdu funkční. Po návratu jsem počkal, až bude odjíždět nějaké auto. To mě odvezlo na křižovatku s hlavní silnicí, kde jsem přestoupil na velmi plný minibus o kus dál, na další křižovatku. Tam jsem přestoupil na další minibus, ještě nacpanější. Seděl jsem asi na třetině zadku na něčem, co ksezení asi určeno nebylo a držel jsem se kdovíčeho. Ještěže to trvalo jen hodinu. Vystoupil jsem u vstopu do národního parku Laguna Lachuá. Zaplatil vstup a kemp a pokračoval pět kilometrů k jezeru a kousek kolem něj. Park se skládá zejména z řek tekoucích džunglí do velkého kruhového jezera. Nešlo se úplně dobře, asi jsem si zabalil trochu moc jídla a vody. Uvnitř jsem dostal podrobnou instruktáž, co vše nesmím a také kde a kdy se v jezeře mohou koupat lidi (jinak tam jsou krokodýli). V jedné z chýší je kuchyně, kterou mi povolili používat. Byla v ní kamna na dřevo, chvíli mi nešel rozdělat oheň. Pak přišel jeden z pracovníků parku, že to zvládne, dokonce odmítl mou nabídku papíru. Pak začal krájet petku... Jezero před setměním bylo docela pěkné.

17.3.2015, den 54
Laguna Lachuá

Pořádně jsem se prospal, nikam nespěchal. Když jsem se probudil, přišel strážce, jestli nechci horkou vodu. Ještěže jsem si před několika dny koupil kafe. Místo je tu malinké a není tu moc co dělat. Je však velmi klidné. Prošel jsem se po stezce džunglí, potkal zajímavého hada a prohlédl si zdejší kulaté jezero z další strany. Později klid skončil, přišla horda hlučných dětí. Ty se však usídlily vesměs u jezera, takže jsem mohl v klidu v hamace připravovat plány pro další země a vyprat si. Pak děti odešly, já se vykoupal v jezeře. Byla tam až nečekaně horká voda, k tomu rybičky okusující kůži. Večer jsem si opět něo uvařil, tentokrát pouz s použitím dřeva. Večer opět bylo třeba jit spát brzy, kvůli hmyzu. Přistála na mě obří můra, než přiletěla, vypadala jako pták či netopýr.

18.3.2015, den 55
Laguna Lachuá-San Mateo Ixtatán

Po rozednění jsem došel k silnici. Tam jsem čekal na nějakou dopravu. Jezdilo toho dost, ale vše bylo plné. Po chvíli přijel náklaďák plný vojáků, kteří na místě postavili check point. Alespoň jsem se mohl zabavit tímto hemžením. Po hodině konečně projížděl minbus, který mě vzal. Na plný si moc nehrál, byl už předtím a i poté po cestě bral pasažéry, kteří se nacpali do nejměnších koutků. Dojel jsem do blízkého města, kde jsem přešel několik ulic na autobusové nádraží. Ulice byly opět velmi rušné a plné stánků. Na prašném plácku jsem našel autobus mým směrem. Naložil jsem batoh na střechu a šel se nasnídat do blízké jídelny. Ke stolu si přisedl místní, který měl velkou radost, že si může procvičit angličtinu. Na to, že prý byl 10 let v USA, nic moc. Pak jsme vyrazili, překvapivě po asfaltové silnici. To však netrvalo dlouho. Za chvíli jsme už jeli jen po moři oblázků. Cesta se klikatila mezi kopci a pomalu stoupala. Byla čím dál prudší, na nestrmějších úsecích byla kousky vybetonovaná. Místy bylo až ohromující, co vše autobus vyjel. Nechtěl bych to tu vidět v období dešťů. Obrázky zmizely, pokračovala prašná cesta; prach byl úplně všude. Po mnoha hodinách jsme dojeli do dalšího města. Opět plné stánků. Optě jsem došel na autobusový terminál. Tam jsem si od někoho půjčil mobil a zavolal Alejandrovi. Potvrdil, že je na cestě. Pak jsem se ujistil, že jsem opravdu na místě. Víc než autobusové nádraží to vypadalo jako tržnic nebo sklad dýní. Za chvíli jsem pokračoval minibusem strmou cestou do hor. Stále výše. Až jsem dojel do městečka San Mateo. Už tu na náměstí čekal Alejandro. Nejprve jsme se snažili zjistit, kdy odjíždí autobus naším plánovaným směrem. Každý dotázaný to věděl, ale každý říkal něco jiného. Pak jsme si u kostela prohlédli procesí související s blížícími se Velikonoci a nakonec se ubytovali v hotelu. Město bylo o poznání chladnější než předchozí místa, nečekal jsem, že jsem nastoupal až do nějakých 2800 metrů. Vypadá to tu úplně jinak než v nížině. Z hotelu byl krásný výhled na město pokrývající svah a údolí.

 
19.3.2015, den 56
San Mateo Ixtatán-Laguna Brava

Kolem šesté jsme šli na autobus. Místní nás ujistili, že přijede kolem sedmé, ovšem odjede až po desáté. To není tak moc, aspoň si můžeme zaprat místo. Mezitím jsem se prošel po ulicích trhu a pozoroval život ve městě. Barevné tradiční oblečení, nošení nákladu zavěšeného na popruhu přes čelo a podobně. Pak jsme vyjeli, opět po mimořádně bídné cestě. Ovšem okolí bylo pěkné, hory a vesničky. Až jsme dojeli do malé vesničky, jednoho z nejodlehlejších míst Guatemaly. Odtud jsme chtěli jít k jezeru Laguna Brava. To však nebylo tak jednoduché, bylo potřeba zajít na obecní úřad zaplatit vstupné a sehnat povinného průvodce. Na místě jsme si mohli i nechat nepotřebné věci. Průvodce nám našel nějaký dům, kde nám udělali oběd. Potom jsme vyrazili po cestě mezi lesy a políčky kukuřice. Po chvíli se cesta začala svažovat velmi prudce dolů. Po dvou hodinách jsme byli u jezera. Dokonce tam byly i jednoduché chatky, kde jsme se mohli ubytovat. Alejandro ve stanu, já v hamace. Vedle byla skupina mládeže, která nadšeně poslouchala jakési vyprávění o Bibli. Alejandro šel pozorovat ptáky, já si udělal z poslouchání vedlejší skupiny kulturní exkurzi.

20.3.2015, den 57
Laguna Brava-Río Azul

Ráno procházka kolem jasně zelenomodrého jezera, které obklopují stromy porostlé broméliemi a orchidejemi. Pak jsme vyrazili zpět. Cestou jsme potkali děti z vesnice, které stály u mačetou přeseklého hada. Alejandro jim vynadal, že není jedovatý a naopak velmi užitečný. Když se objevila větší cesta, někdo nás vzal autem zpět nahoru do vesnice. Tam jsme si vyzvedli zavazadla a šli hledat nějakou dopravu dál. Zastavil nám pick up převážející dýně. Já se usadil mezi nimi, Alejandro vedle řidiče, který mu vyprávěl, jak pracuje jako pašerák lidí do USA. Dojeli jsme do naší vesnice, která byla blízko naší destinace, cenote Cimarrón. Cenote je krasový útvar, celkem běžný v této oblasti. Je to hluboká kruhová jáma. Ve vesnici jsme se naobědvali a přitom potkali rodinu, která se také jela podívat na cenote. Ti nás vzali s sebou, jeden z nich se dokonce znal s Alejandrovým bratrancem. Vyschlou kopcovitou krajinou jsme došli až na místo. Jáma to byla opravdu obrovská, přesně kruhová, s lesem na dně. Strávili jsme kolem ní nějaký čas a pak se vrátili zpět do vesnici. Opět jsme pokračovali stopem. Pán vyprávěl o tom jak žil v Mexiku a dostal jako uprchlík před občanskou válkou azyl v USA. Zdejší oblast byla válkou velmi silně zasažena a v okolních vesnicích často nezůstal vůbec nikdo. Z počátku nás zval do své vesnice u Mexických hranic, pak toho nechal a říkal, že raději ne, že lidé kvůli obavám z těžařů neradi vidí cizí lidi. Tak nás odvezl ke křižovatce, odkud jsme opět stopem dojeli k řece Río Azul. U pěkné řeky v zalesněném údolí je tábořiště, kde jsme se ubytovali.
 
21.3.2015, den 58
Río Azul-Fuentes Georginas

Uprostřed noci přišlo drobné překvapení - začalo pršet. Naštěstí ne moc silně, takže jsem se mohl s hamakou v klidu přestěhovat pod přístřešek uprostřed kempu. Ráno přišel pracovník tábořiště, že nám ukáže studánku i největší ze zdejších obřích stromů příbuzných sekvojům. Jeden z nich byl dutý a dalo se uvnitř nějk v klidu procházet. Později jsme se sbalili a vrátili se k silnici, odkud jsme odjeli minibusem. Vystoupili jsme na křižovatce, odkud jsme pokračovali jiným směrem. Tady jsme počkali na autobus, naložili jako vždy batohy na střechu a odjeli do dalšího města, Huehuetenanga. Tady jsme hned přestoupili do dalšího autobusu, batohy dolů, hodit nahoru. Ve městě Quetzaltenango jsme pokračovali v tomtéž. Během cesty se výrazně měnila krajina, nadmořská výška i teplota. Dojeli jsme až ke křižovatce, odkud odbočovala silnice k horkým pramenům Fuentes Georginas. Tam jsme dojeli stopem. Silnici lemovala malá políčka zeleniny na strmých úrodných svazích sopky. Někdy tak prudkých, že jsem se divil, jak se tam udrží. Nahoře jsme zaplatili vstupné a dostali dovoleno kempovat zde. Blížil se večer a byli jsme už dost vysoko, začalo být dost zima. Na místě však byl bazén s horkou vodou vyvěrající ze sopky. Pěkné místo, po setmění bylo lehce osvětleno a z bazénu stoupala pára. Navíc jsme tam večer byli úplně sami.

22.3.2015, den 59
Fuentes Georginas-San Pedro La Laguna

V noci byla docela zima, ovšem když jsem byl oblečený ve spacáku, docela to šlo. Hned po rozednění jsem se zahřál v bazénu. Alejandro šel kamsi pozorovat ptáky. Já se prošel po okolí, prohlédl si sopku na druhé straně údolí a prošel se lesem. Po deváté se místo začalo plnit lidmi. Obzvláště proto, že je týden před Velikonocemi, což je tu hlavní období výletů. Když jsme odcházeli, na příjezdové silnici stála dlouhá řada aut, které s nevešly na parkoviště. Dolů do údolí jsme odjeli stopem, stejně tak jsme pokračovali dál. Potom jsme jeli chvíli jedním autobusem, pak dalším a pak ještě jedním. Tím jsme sjeli po strmé klikaté silnici k jezeru Atitlán, do města San Pedro. Nejprve jsme se prošli po městě. Je plné turistů. Docela změna, týden jsem neviděl cizince. Nejprve jsme našli internetovou kavárnu, abych si mohl rezervovat ubytování v Antigue, hlavním místě Velikonočních oslav. Bylo docela obtížné najít něco volného. Pak jsme se naobědvali, nakoupili jídlo a odjeli tuk tukem do návštěvnickéhk centra sopky San Pedro. Tam jsme zaplatili vstupné a utábořili se. Se soumrakem tu byl krásný výhled na jezero osvícené měsícem svítícím mezi mraky a na okolní sopky.
 
23.3.2015, den 60
San Pedro La Laguna-Santiago de Atitlán

Před východem slunce byl opět pěkný výhled na jezero. Pak jsme vyrazili. Nejprve skrz políčka kávy a kukuřice, pak lesem. Pořád nahoru. Po třech hodinách a íce než kilometru výšky jsme byli nahoře. Na vrcholu sopky s výhledem na jezero a mnoho dalších sopek. Na jedné zrovna proběhla krátká erupce. Postupně přicházli další lidé. Po návratu dolů jsme tuk tukem odjeli do vesnice k molu. Tam jsme se naobědvali a ještě si trochu prohlédli vesnici. U mola byly dobře vidět důsledky stoupající hladiny jezera - zaplavené domy i potopený les. Pak jsme odpluli člunem do dalšího města - Santiaga. Přes ulice plné stánků s různými tradičními výrobky jsm došli do centra a našli ubytování. Život v ulicích je docela zajímavý, většina místních stále nosí tradiční oblečení.

24.3.2015, den 61
Santiago de Atitlán-San Marcos La Laguna

Ráno u kostela probíhaly nějaké akce oslav Velikonoc. Byli tam nějací tanečníci, pár lidí neslo kříže a nakonec prošel průvod se svíčkami. Dopoledne jsme se prošli po městě i jho okolí, mezi zahradami a kolem jezera, s výhledem na několik blízkých sopek. Potom jsme se sbalili a šli na trh. Alejandro se rozhodl koupit si tradiční místní kalhoty, což nějakou dobu trvalo, vybrat ty nejlepší a usmlouvat dobrou cenu. Pak už jsme šli do přístavu a odpluli zpět do San Pedra. Tam jsme zašli na kafe a pak do dalšího přístavu, odkud jsme člunem okračovali do vesnice San Marcos. Tato vesnice je cílem všemožných spirituálních nadšenců z celého světa a směs mayské a hippie kultury je opravdu pozoruhodná. Všude tu jsou inzeráty na různé podezřele znějící duchovní akce. Poptali jsme se po místě na kempování a dostali doporučení. Místo vypadalo spíše jako smetiště, ale lidi tu byli fajn, k dispozici bylo i wifi a kuchyňka. Podvečer jsme se prošli po vesnici.

25.3.2015, den 62
San Marcos La Laguna-Antigua

V noci se ukázalo, že zdejší kostel je vybaven velmi silnými reproduktory. Když se začne na celou vesnici ozývat "Otec, syn a duch svatý..." v jedenáct hodin, ještě to jde. V jednu a v pět ráno to je hoší. S rozedněním pak stejně začali na druhé straně v japonském chrámu bubnovat. Po rozednění Alejandro vyrazil na ptáky. Pak jsme šli do malinké přírodní rezervace s pěknými výhledy na jezero. Pak už zbývalo odplutí do města Panajachel, spolu se zajímavou směskou lidí včetně několik Haré Krišnů. Ve městě jsme se najedli tortil s avokádem a porhlédli si dobře zásobené knihkupectví. V ulicích probíhaly přípravy na večerní procesí, na zemi se budovaly detailní zdobné koberce s barevných pilin i jiných materiálů. Někdo tvořil portrét Ježíše s plátků rajčat. Pak začala další lehce komplikovaná cesta. Nejprve tři různé autobusy, nakonec pick up, protože v posledním úseku během dnešního svátku jezdí autobusů velmi málo. Tím jsme dojeli do města Antigua, centra velikonočních oslav. Úplně do centra se dostat nedalo, ulice byly plné lidí. Vystoupili jsme tedy a pokračovali pěšky k hostelu, který jsem měl rezervován. Tam jsem se ubytoval. Pak jsme pokračovali na náměstí, kde jsme se rozloučili, Alejandro šel ke svému bratrovi, který bydlí v Antigue. Mimo davů a spousty stánků s občerstvením tu neustále probíhají různá procesí. Po setmění jsem pozoroval oslavy na u katedrály na náměstí. Strávil jsem několik hodin jejich pozorováním. Obrovské množství lidí v černých kápích, které se vynořovaly z hustého dýmu kadidla. Obrovská sousoší nesená desítkami lidí. Do toho hudba a modlitby. Kolem náměstí projela obrovská kolona detailně znázorňující křížovou cestu. Celkově to byl ohromující zážitek.

26.3.2015, den 63
Antigua

Ráno jsem se přestěhoval do levnějšího hostelu. Pak jsem se zabýval pár praktickými věcmi - dal jsem si po dlouhé době pořádně vyprat oblečení, vyměnil zbývající mexická pesa, koupil si na trhu mikinu místo původní ztracené v jednom z mnoha autobusů a obešel cestovky nabízející výlety do okolí. Na trhu jsem také nakoupil nějaké jídlo k večeři. Pak už jsem se jen procházel po městě. To bývalo kdysi hlavním městem, něž bylo zničeno zemětřesením. Pak bylo částečně obnoveno, ale mnoho staveb zůstalo v ruinách, zejména kláštěry a některé kostely. Některé z nich jsem navštívil. V každém kostele se něco dělo, nakonec jsem skončil v katedrále, kde začínalo další procesí. Dnes je sobota, takže tématem byla Panna Maria. Koberce byly vystavěny ve stylu probodlého srdce (a vždy jsou záhy ničeny procesím). Hudba byla ještě ponurejší než včera. Když průvod skončil, prohlédl jsem si trh s místními výrobky. Nejvíc mě zaujaly malé tabulky z Mexika, na kterých byl popis nějaké události a poděkování Bohu, Ježíšovi či nějakému svatému za její vyřešení. Ve stylu: "Když jsem skoro umírala hladem, Panna Maria mi pomohla najít práci striptérky, která mi skvělě jde," nbo "Děkujeme Bohu za to, že nenašli naše tunely, kterými pašujeme drogy a prodáváme je gringům." Po městě byly všude na zemi další a další koberce připravené na procesí. Večer se toho už moc nedělo.

27.3.2015, den 64
Antigua

Ráno jsem si koupil výlet na sopku Pacaya, na další den. Pak jsem si opět nakoupil na trhu. Dnes je obzvláště významný den, vzkříšení, takže se ulice opět plní koberci. Některé jsou klasické, piliny, písek a květy. Jiné jsou ze zeleniny, kříž zabodlý v hlávce salátu s rajčatem a obklopený řepou vypadal zvláštně. Pak zase přišla procesí. Tentokrát s veselou hudbou a v barevném oblečení. A taky se spoustou rachejtlí. Když skončil, prohlédl jsem si ruiny katedrály (ta současná je jen v bývalé vstupní hale). Odbolední procesí bylo obzvláště veselé, pestrobarevní lidé byli zjevně ze vzkříšení nadšení a divoce tancovali. Zpěvák a moderátor na autě ve předu prováděl průvodem ve stylu: "Kdo miluje našeho Pána, všichni ruce nahoru! A teď velký potlesk pro Krista, a na tři vyskočit! Když toto procesí skončilo, prohlédl jsem si jeden z pobořených klášterů a pak pokračoval na kopec nad městem s pěknou vyhlídkou. Pak jsem se vrátil do hostelu a navečeřel. Po setmění v ulicích probíhal zajímavý průvod se svíčkami a mnoha dalšími rachejtlemi.

28.3.2015, den 65
Antigua

Vyrazil jsem autobusem kousek za město. Nejdříve jsem viděl Ciudad Vieja, jedno z bývalých hlavních měst Guatemaly. Potom jsem dojel ke křižovatce, odkud jsem pěšky došel do makadamové farmy. Tam se mě hned ujal průvodce, který mi detailně vyprávěl o výsadbě těchto stromů v Guatemale, jak pomáhají chudým rodinám, i jak se pěstují a zpracovávají. Pak jsme pokračovali přes nabídku výrobků z těchto ořechů až ke květinami vyzdobenému záchodu. Pak mě nadšeně přivítal majitel, Němec, který toto místo vede už přes 40 let. Prohlídku jsem zakončil makadamovými palačinkami. Pak jsem se vrátil zpět do Antiguy. Na trhu jsem koupil trochu jídla na cestu a před hostelem počkal na vyzvednutí. Čekal mě výlet na sopku Pacaya. Cesta minibusem trvala docela dlouho, objížděli jsme vysoké hory. Pod sopkou jsme dostali průvodce. Místní děti neustále nabízely hole a všude po cestě byly nabídky svezení na koni: "Nechcete taxi?" Po cestě ze sopečného popela jsme stoupali do mlhy. Z vyhlídek nebylo vidět vůbec nic. Nahoře v kráteru byla stuhlá láva, pozůstatek erupce před dvěma lety. Zeshora byla teplá, ovšem po odkrytí vrstvy kamenů už velmi horká. Průvodce vytáhl marshmallow na opékání. To nebylo nic pro mě, já si přinesl buřty. Opečení bylo docela rychlé. Pak jsme se prošli po lávovém poli, nad kterým se převalovala hustá mlha. Po cestě dolů se rychle stmívalo. Zpět jsme odjeli za tmy, cesta se docela protáhla kvůli obrovské zácpě na dálnici.

29.3.2015, den 66
Antigua-Monterrico

Ráno chvíli trvalo nalezení spolupracujícího bankomatu. Pak jsem odjel autobusem směrem k pacifickému pobřeží. Po dvou rychlých přestupech (házení batohem na střechu i mezi pomocníky v autobusech mě nepřestává děsit) jsem pozdě odpoledne dojel do vesnice Monterrico. Tam jsem si našel ubytování. Opravdu pěkné, na pláži, s palmami a mnoha bazény. Večer jsem se prošel po vesnici, domluvil jsem si výlet na příští ráno, povečeřel krevety a šel spát.
 
30.3.2015, den 67
Monterrico

Vstával jsem před pátou. Pak jsme za tmy došli k jezeru a vypluli mezi mangrovy. Bylo zataženo, takže váchod slunce nic moc. Podél břhů byla spousta ptáků, ve vodě létající ryby. Po rozednění se objevili rybáři chytající krevety. Celkově ale výlet nebyl nic moc. Po návratu jsem se na pláži nasnídal, spolu s čerstvými novinami. Přes den jsem toho v plánu moc neměl. Konečně se mi podařilo číst i opravdovou knihu, ne jen turistické průvodce. U bazénu, v hamace mezi palmami. Pak jsem si zašel do vesnice na oběd. Měl jsem polévku z mořských plodů. Dostal jsem velkou misku s celou rybou, velkým krabem a krevetami. Vše ponořené v horké vodě, takže byl docela oříšek to sníst. Později odpoledne jsem se seznámil s dalšími lidmi v hostelu a nakonec jsme se s některými bavili s pivem v bazénu až do ranních hodin.

31.3.2015, den 68
Monterrico-El Imposible

Po snídani mě čekal odjezd směr Salvador. Podobný plán nás mělo víc, takže jsme jeli spolu. První fází bylo přeplutí jezera přívozem. Pak jsme pokračovali autobusem a pak ještě jedním, až na hranici. Už mnoho kilometrů před ní byla dlouhá řada kamionů s řidiči spícími v hamakách pod podvozkem. Před hranicemi už byly kamiony úplně všude v dohledu. Přechod hranic proběhl hladce, jen byly obě části docela vzdálené. Pod rozpáleným mostem plavalo v hraniční řece několik mužů, jen uniformy pohraniční stráže zůstaly na břehu. Na Salvadorské straně jsme opět pokračovali autobusem. Pak jsme se rozdělili a já spolu s Američanm Colem jsme vysoupili v blízké vesnici. Naším cílem byl národní park El Imposible (Nemožný), pojemnovaný podle těžce schůdné soutěsce. Ve městě jsme nakoupili trochu ovoce a pokračovali dalším autobusem do hor ke vstupu do parku. Cesta byla pomalá, silnice ve velmi špatném stavu. Spolucestující ovšem velmi přátelští. Konečná byla v malé vesnici, kde ná řekli, že zbývá půlhodina pěšky. Po půlhodině chůze jsme nedošli nikam. Kolem aspoň jelo auto, které nás vzalo docela daleko. Pak jsme ppokračovali další skoro půlhodinu, až jsme došli k hospodě. Tady jsem popré ochutnal salvadorské pivo a trochu jsme se najedli. Potom jsme pokračovali dál prudce do kopce, až jsme došli ke vstupu do parku. O kus dál bylo návštěvnické centrum, kde jsme zaplatili vstupné, utábořili se a objednali si povinného průvodce.

od 1.4.2016, den 69 a dále
Viz Salvador