Salvador

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/qxaamsp1n7hhiki/AAA42nykYUR4ZE0UnurR2urMa?dl=0

do 30.3.2016
Viz Guatemala

31.3.2015, den 68
Monterrico-El Imposible

Po snídani mě čekal odjezd směr Salvador. Podobný plán nás mělo víc, takže jsme jeli spolu. První fází bylo přeplutí jezera přívozem. Pak jsme pokračovali autobusem a pak ještě jedním, až na hranici. Už mnoho kilometrů před ní byla dlouhá řada kamionů s řidiči spícími v hamakách pod podvozkem. Před hranicemi už byly kamiony úplně všude v dohledu. Přechod hranic proběhl hladce, jen byly obě části docela vzdálené. Pod rozpáleným mostem plavalo v hraniční řece několik mužů, jen uniformy pohraniční stráže zůstaly na břehu. Na Salvadorské straně jsme opět pokračovali autobusem. Pak jsme se rozdělili a já spolu s Američanm Colem jsme vysoupili v blízké vesnici. Naším cílem byl národní park El Imposible (Nemožný), pojemnovaný podle těžce schůdné soutěsce. Ve městě jsme nakoupili trochu ovoce a pokračovali dalším autobusem do hor ke vstupu do parku. Cesta byla pomalá, silnice ve velmi špatném stavu. Spolucestující ovšem velmi přátelští. Konečná byla v malé vesnici, kde ná řekli, že zbývá půlhodina pěšky. Po půlhodině chůze jsme nedošli nikam. Kolem aspoň jelo auto, které nás vzalo docela daleko. Pak jsme ppokračovali další skoro půlhodinu, až jsme došli k hospodě. Tady jsem popré ochutnal salvadorské pivo a trochu jsme se najedli. Potom jsme pokračovali dál prudce do kopce, až jsme došli ke vstupu do parku. O kus dál bylo návštěvnické centrum, kde jsme zaplatili vstupné, utábořili se a objednali si povinného průvodce.

1.4.2015, den 69
El Imposible

Po rozednění se objevil průvodce a navrhl nám několik možnách tras. My si vybrali výstup na blízkou horu. Nejprve jsme sestoupili lesem do hlubokého údolí, pak jsme po hřebeni vylezli až nahoru. Z vrcholu byla vidět velká část parku i se slavnou soutěskou, a dokonce i moře. Průvodce nám povyprávěl o místní fauně, i o trestech za její lov. Pak jsme pokračovali dolů, cestou jsme ochutnali různé ovoce z divoce rostoucích stromů. O kus dál jsme se rozhodli prodloužit si trasu sestoupením do dalšího údolí. Po sestupu po slunce rozpálené stezce jsme se vykoupali v řece a pak se došli podívat na velký kámen pokrytý petrglyfy. Pak jsme se vrátili zpět. Kousek od vstupu do parku byla malá jídelna, kde jsme se všichni najedli. Průvodce vyprávěl o přírodě Salvadoru, o zbytku světa asi moc nevěděl, ptal s, zda jsou v Česku žirafy. Zbytek dne do setmění jsme již jen odpočívali, pak jsme šli brzy vstát, protože ranní autobus měl odjíždět již v půl šesté.
 
2.4.2015, den 70
El Imposible-Juayua

Před pátou hodinou jsme se sbalili a vyrazili z parku do vesnice. Potkali jsme spoustu ne zcela dobře naladěných psů. Dalo docela práci je pořád odhánět. Psi probudili kohouty a ti pak asi celou vesnici.

V půl šesté, plánovaném času odjezdu, autobus nebyl, řidiče asi nevzbudila společná sbaha všech domácích zvířat. Nakonec jsme vyjeli a každých pár metrů zastavovali dalším a dalším pasažérům. Když jsme dojeli do města, našli jsme pár bankomatů a neúspěšně se je pokusili použít. Pak jsme se rozloučili, Cole jel k moři, já do vnitrozemí. Dojel jsem do docela velkého města Sonsonate. Zde jsem měl vytipované nákupní centrum s množstvím bankomatů. Moc se nedařilo, až sedmý bankomat spolupracoval. Pak jsem se mohl vrátit prašnými ulicemi na autobusové nádraží a pokračovat do svého dnešního cíle, vesnice Juayua. Cestou na mě opět mnoho spolucestujícíh mluvilo anglicky, je to důsledek toho, že skoro každý Salvadoran má zkušenost s parí v USA. Po příjezdu jsem se ubytoval a šel se podívat na náměstí, kde se konala víkendová slavnost jídla. Dal jsem si steak s krevetami a k tomu micheladu. Večeřel jsem v krásné zahradě hostelu.

3.4.2015, den 71
Juayua

Na snídani jsem zašel do blízké jídelny na pupusy, salvadorské plněné tortily. Pak jsem se vrátil do hostelu a sešel se s objednaným průvodcem na cestu k vodopádům. Najít je není tak obtížné, průvodce je potřeba hlavně kvůli bezpečnosti. Cesta byla docela zajímavá a průvodce mi popsal mnoho stromů a rostlin po cestě. Pak jsme došli do údolí s mnoha fotogenickými vodopády. pod každým z nich bylo jezírko a tunel vedoucí do elektrárny, v jezírkách se také dalo koupat. Po návratu do vesnice jsem odjel autobusem do blízkého městečka Ataco. Mimo mnoha zachovalých koloniálních staveb je pozoruhodné tím, že mnoho domů je pomalováno barevnými ilustracemi ze života v okolí. I zde bylo na náměstí mnoho stánků s jídlem, leguání vejca však už došly, takže jsem měl oběd docela obyčejný. Prošel jsem se po městě a podvečer se vrátil zpět do Juayuy. Tam jsem opět prošel trh a připravil si večři.
 
4.4.2015, den 72
Juayua-Santa Ana

Ke snídani opět pár pupus. Pam jsem odjel autobusem do města Santa Ana. Tam mě autobus vyplivnul upostřed chaotického trhu, bez poptání bych se z něj asi jen tak neodstal, zvlášť správnám směrem. Na hostel jsem byl docela zvědavý, když měl hodnocení 99 %. Opravdu byl mimořádný, se vším potřebným. Pak jsem se trochu prošel po městě. Mnoho pamětihodností tu není, hlavně neogotická katedrála a nějaké koloniální budovy. Prošel jsem se ulicemi, najedl a na trhu koupil něco k večeři a kalhoty, jedny se už úplně rozpadly. Pak jsem se vrátil do hostelu. Večer jsem tam potkal zajímavé lidi, například Američana, který se chystá navštívit všechny země světa. K vybavení hostelu patřily i pěkné půůlitry na pivo, takže večer byl velmi příjemný. K ohromující kvalitě hostelu přimělo i to, že když majitel viděl, že lehce kašlu, hned přinesl sirup.
 
5.4.2015, den 73
Santa Ana

Bŕzy ráno jsem spolu s několika dalšími lidmi z hostelu šel na jedno z autobusových nádraží. Odtud jsme jeli stále vzhůru, do národního parku Los Volcanes. Po příjezdu jsme si sedli na vyhlídku a čekali. To protože není povolen výstup bez policejního doprovodu, kvůli bezpečnosti. Byl tu krásný výhled na přesně kuželovitou, černou a zcela holou sopku Izalco. Po hodině čekání nastal čas odchodu. Shromážděné turisty naložil policejní pick up a odjeli jsme k výchozímu bodu stezky na sousední sopku Santa Ana. Odtud jsme spolu s několika ozbrojenci stoupali vzhůru. Začali jsme v lese, ten přešel v křoviny a trávu a na vrcholu kríteru bylo jen kamení. A také velmi silný vítr. Uvnitř kráteru bylo zelené jezero, ze kterého se kouřilo, vypadalo to jako kotel hrachovky. byl odtud také výhled jak na sousední Izalco, tak na jezero Coatepeque. Doknce i na lehce vzdálený oceán. Po chvíli na vrcholu jsme se vrátili zpět a další hodinu a půl čkali na autobus, pak už jsme se jen společně vrátili do hostelu.

6.4.2015, den 74
Santa Ana-Suchitoto

Ráno jsem měl čas jen na trocu dobré kávy v hostelu. Pak jsem odešel na autobusové nádraží. Opět na to uprostřed trhu, takže mi dalo docela práci jej najít. Snad podle pomalu jedoucích autobusů kličkujících mezi stánky se zeleninou. Cesta k ruinám San Andrés byla pomalá, trvala dvě hodiny. V tomto malém Mayském městě je odkryto několik nevelkých pyramid a dalších staveb, proti jiným místům nic moc. Díky tomu je však místo velmi poklidné. Po prohlídce jsem pokračoval minibusem o kus dál, na křižovatku. Zde se asi stalo něco špatně, protože další minibus mě odvezl do jakéhosi města, opět na trh. Tam mi kolemjdoucí doporučili, kterým minibusem mám pokračovat. Dobře se s nimi povídalo. Otázka, co dělám v této čtvrti byla na místě, ani nevím, co dělám v tomto městě. Odjel jsem kamsi, tady mi místní doporučili přestup na minibus někam dál. Cestou se mi rozpadla sandalé ještě víc než dřív. Tady jsem konečně našel autobus, který jel ve směru Joya de Cerén. Těmto ruinám se říká Pompeje Ameriky, ovšem zasypání sopečným popelem je tak jediné, co mají společného. Jedná se totiž o malinkou vesnici z hliněných domků. Přesto to je docela zajímavé. Pak jsem autobusem pokračoval zpět na křižovatku. Pak minibusem na další, a dalším na jinou. A odtud autobusem do dalšího města. Opět mi poradili, kde najít další autobus. Do odjezdu zbývala půlhodina, takže jsem si zašel spláchnout prach salvadorských cest pivem. Tento jedenáctý autobus už byl naštěstí poslední. Podvečer jsem dojel do Suchitota, krásně zachovalé vesnice s nízkými barevnými domky a dlážděnými ulicemi. Ubytoval jsem se (jsem v celém hostelu úplně sám) a trochu si vesnici prohlédl. Navštívil jsem bar vedený bývalým guerillovým bojovníkem. Mimo různé munice byl vyzdoben všemožnými komunistickými plakáty, tolik Che Guevarů na jednom místě jsem neviděl ani na Kubě. Najít nějakou večeři nebylo úplně snadné, chtěl jsem se protektokrát vyhnout pořád stejným pupusám, ale moc se to nepodařilo, alespoň tu však měli různou náplň.

7.4.2015, den 75
Suchitoto

Ráno jsem si nejprve myslel, že jsem tak líný vstát. Brzy jsem si však uvědomil, že mi opravdu není dobře. Po chvíli se ukázalo, že zvládám tak sedět na záchodě a ležet v posteli, nic moc víc. Mezitím jsem vypil spoustu vody, protože ta záhy končila ve vedlejší místnosti. Oběd byl potřeba, nechtělo se mi do toho, ale jíst jsem potřeboval. Naštěstí je restaurace přímo tady, kde jsem ubytován. Dojít dva bloky do infocentra, abych se poradil o mých budoucích aktivitách, bylo dost nemyslitelné. Hned jsem usnul. Po probuzení to bylo lepší, i infocentrum s příjemným a ukecaným pánem jsem zvládnul. Jen jsem nějak podivně citlivý na teplo, přijde mi, že je příliš horko, přitom tu je nějakých 35 stupňů. Tím den zhruba končí.

8.4.2015, den 76
Suchitoto

Vstával jsem brzy, abych stihnul autobus, který mi doporučili v infocentru. Když jsem však byl během deseti minut třikrát na záchodě, bylo zjevné, že by to nebyl nejlepší nápad. Tak jsem zase usnul. Probudil jsem se o mnoho hodin později. Zase bylo zjevné, že bych měl něco jíst. Tentokrát jsem šel najít něco do vesnice, bylo mi přece jen o dost líp. Stejně však nebylo zcela snadné najít něco vhodného, když se mi z představy takřka každého jídla dělalo špatně. I odpoledne jsem se od hostelu (resp. záchodu) vzdaloval raději minimálně. Trochu jsem si prohlédl pěkná zákoutí vesnice i nějaké výhledy na blízké přehradní jezero. Dokonce i jedno umělecké muzeum. Trávit čas v hostelu taky nebylo špatné, je tu několik hamak a šikovné vybavení na praní.  
 
9.4.2015, den 77
Suchitoto

Brzy ráno jsem šel na místo, odkud měl odjíždět autobus do vesnice Cinquera, kam jsem chtěl na výlet. Toho jsem se však nedočkal. Protože je to velmi malá vesnice, kam nikdo nejezdí, ani stopem to nešlo. Pokračoval jsem tedy pěšky za vesnici, k vodopádu Los Terceros. Ačkoliv je vodopád touto dobou vyschlý, je i tak zajímavý, stejně jako výhled na jezero. Prošel jsem si okolí a vrátil se stopem do vesnice. Dnes jsem se končně naobědval bez přemáhání. Zbytek dne jsem strávil ve vesnici. Procázel jsem si úzké uličky a navštívil několik muzeí, včetně muzea talířů, překvapivě zajímavého.

10.4.2015, den 78
Suchitoto-Santa Rosa de Copán

Sbalil jsem se a odešel z vesnice dolů, směrem k jezeru. Dole čekalo mnoho loďek, jedna z nich mě převezla na druhou stranu. Tam nebylo nic, jen cesta, kterou jsem pokračoval vzhůru, do další vesnice. Tu jsem celou prošel, stoupal dál, a na jejím konci si stopnul odvoz do blízkého města. Z něj jsem s jedním přestupem dojel autobusy až docela vysoko do hor, na hranici s Hondurasem. Tady jsem potkal dalšího turistu. Izraelec byl docela zmatený, věděl jen, že se chc jet potápět na ostrovy, ani si nepamatoval, jak se jmenují. Natož jak se tam dostaat, čím se tu platí a podobně. Přechod hranice byl snadný. Na druhé straně jsme pokračovali sdíleným taxi do blízké vesnice. Odtud autobusem do města Santa Rosa, v něm jsme potkali dalšího turistu. Protože je neděle, nic dál nejede. Navíc už se blíží večer, takže jsme z autobusového nádraží odjeli do centra města a našli si ubytování. Ne zcela krásné, ale asi odpovídající těm 50 korunám za noc. Pak už jsme si jen zašli na večeři. Ochutnali jsme honduraskou specialitu - baleady - přehnuté placky plněné kdečím. Je to o dost lepší než salvadorské pupusy. V restauraci jsme strávili docela dost času, debatou o teorii vědy a dalších věcech.

od 11.4.2016, den 79 a dále
Viz Honduras