Honduras

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/l7py23tve1atlaw/AACRPaZtEJlwS27AcNZ4OZy8a?dl=0

do 9.4.2016
Viz Salvador

10.4.2015, den 78
Suchitoto-Santa Rosa de Copán

Sbalil jsem se a odešel z vesnice dolů, směrem k jezeru. Dole čekalo mnoho loďek, jedna z nich mě převezla na druhou stranu. Tam nebylo nic, jen cesta, kterou jsem pokračoval vzhůru, do další vesnice. Tu jsem celou prošel, stoupal dál, a na jejím konci si stopnul odvoz do blízkého města. Z něj jsem s jedním přestupem dojel autobusy až docela vysoko do hor, na hranici s Hondurasem. Tady jsem potkal dalšího turistu. Izraelec byl docela zmatený, věděl jen, že se chc jet potápět na ostrovy, ani si nepamatoval, jak se jmenují. Natož jak se tam dostaat, čím se tu platí a podobně. Přechod hranice byl snadný. Na druhé straně jsme pokračovali sdíleným taxi do blízké vesnice. Odtud autobusem do města Santa Rosa, v něm jsme potkali dalšího turistu. Protože je neděle, nic dál nejede. Navíc už se blíží večer, takže jsme z autobusového nádraží odjeli do centra města a našli si ubytování. Ne zcela krásné, ale asi odpovídající těm 50 korunám za noc. Pak už jsme si jen zašli na večeři. Ochutnali jsme honduraskou specialitu - baleady - přehnuté placky plněné kdečím. Je to o dost lepší než salvadorské pupusy. V restauraci jsme strávili docela dost času, debatou o teorii vědy a dalších věcech.

11.4.2015, den 79
Santa Rosa de Copán-Copán Ruinas

Ráno jsme se vrátili na autobusové nádraží a pokračovali dále. V následujícím městě jsme se nasnídali a přestoupili. Po další klikaté silnici jsme jeli až do vesnice Copán. Ta je významným turistickým cílem, protože tu leží velmi zachovalé mayské ruiny. Po vystoupení nás zastavil výřečný chlap s tuk tukem, který nás zadarmo odvezl k levnému a pěknému hotelu. Odpoledne jsme se šli projít po okolí, pěknou krajinou jsme došli až k místu, kde leží několik otesaných kamenů. Prý to byl buď chrám nebo místo, kde Mayští sochaři trénovali. Cestou zpět jsme se vykoupal v řece, až nepříjemně horké. K večeři jsme měli opět baleady. Na ráno jsem měl v plánu být u ruin brzy, před otevřením. Tento nápad se nakonec oběma spolucestovatelům líbil, takže budeme vstávat společně.
 
12.4.2015, den 80
Copán Ruinas

Ráno bylo třeba vykopat spolucestující z postele, abychom byli na ruinách včas. To se podařilo, byli jsme tam nejspíš první. Místo však bylo dost velké, takže se lidi vždy rozptýlili. Hned u vchodu letěl národní pták Hondurasu, Ara Arakanga. A nejen jeden, celé hejno. Lesem jsme pokračovali až do centra dávného města. Narozdíl od ostatních tu nejsou tak monumentální chrámy a pyramidy, ale velké množství zachovalých soch, stél a nápisů. Nějaký čas jsme mezi nimi procházeli, pak jeden z Izraelců odešel, že mu není dobře. O nějakou dobu později odešel i druhý, že je moc horko (Izraelci?). Já tam zůstal o pár hodin déle.

U východu jsem prošel skrz dav původních obyvatel, kteří protestovali proti dolům a kdečemu dalšímu. Vrátil jsem se do vesnice a naobědval se. Odpoledne jsem šel do kopců za město, kde je centrum záchrany ptáků. Specializují se zejména na papoušky. Jsou zodpovědni také za vypuštění vzácných Ar do okolí. Na místě bylo množtví voliér, některé se daly procházet, jinde byli zranění ptáci. Někteří žili volně. Na místě jsem zůstal až do zavíračky a zpět do vesnice mě s sebou vzali pracovníci parku.

13.4.2015, den 81
Copán Ruinas-Gracias

Společně jsme zašli na snídani a potom jsme odjeli autobusem. Na konci cesty jsme se rozloučili. Izraelci pokračovali na karibské ostrovy, já do hor. Pokračoval jsem klikatou cestou zpět do Santa Rosy a pak ještě klikatější silnicí do městečka Gracias. Došel jsem do centra a našel hotel. Zjevně úplně nepočítali s hosty, třeba toaletní papír běželi koupit. Jinak byli docela vybavení, i wifi měli, kradené od sousedů. Podvečer jsem si prošel dlážděné ulice a prohlédl pár koloniálních kostelů. Na vyhlídku nad město jsem se nedostal, kopec již byl pevně zamknutý. Do hotelu jsem se vrátil brzy, abych mohl zítra včas pokračovat.
 
14.4.2015, den 82
Gracias-La Campa

V hotelu jsem nechal velký batoh a vyšel pěšky na jih, po prašné cestě. Po chvíli jsem si stopnul auto, které jelo do mého cíle - vesnice La Campa. Po cestě jsme zastavovali, protože v něm jeli elektrikáři, kteří si fotili místa pro zavedení elektřiny. Takhle jsme například zastavili u domku s lisem na cukrovou třtinu poháněným párem volů. Ve vesnici jsem se ubytoval v hotelu a snažil se informovat o místních zajímavostech. Ne moc úspěšně, ani na radnici jsem příliš nepochodil. Hned za vesnicí začínal kaňon, tak jsem šel tímto směrem. Na vysoké skále byl velký nápis s názvem vesnice i jménem starosty. Po cestě jsem narazil na malý stánek s kuřetem, kde jsem se naobědval. Pak jsem pokračoval mezi vysokými skalami a mezi balvani korytem potoka. Cesta byla zajímavá, ani snadná, ani přehnaně obtížná. Po čase jsem se vrátil a vylezl na kopec, abych si vesnici prohlédl zeshora. Večer jsem se snažil nalézt nějaké jídlo, což se ukázalo jako docela obtížné, ale nakonec se podařilo.
 
15.4.2015, den 83
La Campa-San Sebastián

Ráno jsem pokračoval po cestě k vesnici San Manuel. Vzhledem k tomu, že se tam dnes konal trh (což je docela vzácné, je dvakrát měsíčně), jelo tímto směrem docela dost aut. Většina však byla plná zboží. Než mi někdo zastavil, urazil jsem šest kilometrů. Odtud jsem pokračoval na nákladu fazolí. Dojeli jsme do malinké vesnice, která byla plná stánků a lidí. Prodávalo se vše možné, zelenina, oblečení i všelijaké každodenní potřeby jako podkovy (jejichž význam ukazovalo to, že byly třeba mezi lžícemi a zubními kartáčky). Mimo jídla jsem nakoupil i niť a lepidlo na drobné opravy svého vybavení. Během snídaně mě překvapila dosti nečekaná osoba - dealerka Herbalife. Další atrakcí vesnice je nejstarší kostel v Hondurasu, který jsem si také prohlédl. Po poledni trh končil a já čekal na autobus do ještě odlehlejší vesnice San Sebastián. Měl by tu projíždět někdy odpoledne. Podařilo se mi ho chytit. Cesta nebyla dlouhá, jen 12 kilometrů, přesto trvala přes hodinu. Výsledná vrstva prachu byla místy takřka neprůhledná. V San Sebastianu, vesničce uprostřed hor, na konci silnice, jsem byl docela nečekanou návštěvou. Hned první dotázaný na ubytování začal kamsi volat a rozrušeným hlasem do telefonu říkal: "Je tu cizinec! Máš nějaký pokoj?" Ubytování se našlo, velmi jednoduché, například vodovod tu jen tak nebude. Podvečer jsem si prošel vesnici, evidentně jsem působil jako zcela exotický element. Ovšem sehnat večeři tu bylo výrazně snazší než včera.

16.4.2015, den 84
San Sebastián-Santa Rosa de Copán

Vstával jsem vcelku brzy, ovšem ukázalo se, že je trochu problém zaplatit a odejít (a nechat si doplnit láhev vody). Všichni totiž spali. Nakonec jsem na ulici potkal někoho, kdo majitelce zavolal, že tu na ni čekám. Kdo by to řeklm že tady budou v sedm ještě v posteli. Pak jsem vyrazil po cestě do hor. Nejprve do údolí, pak na vysoký kopec. Pak jsem sestoupil do dalšího údolí a vystoupal na další hřeben. Po cestě jsem procházel malinkými vesničkami a převážně borovým lesem. Pak jsem naposledz sestoupil do údolí a pak jsem již stoupal do svého cíle, vesnice Belén Gualcho. Věděl jsem, že odtud vede silnice, takže jsem se na náměstí poptal o možnostech dopravy dále. Chytnul se mě extrémně ukecaný a lehce opilý chlap. Pozitivem bylo, že mě odvedl na místo, kde silnice opouštěla vesnici a dala se tam najít nějaká doprava. Jinak pořád popíjel a něco vykládal. Čím dál větší nesmysly. Že si na protejším kopci postavili Rusové základnu a pozorovali vesnici, ale on byl mariňák a vyhnal je. Další lok. A že mu mimozemšťani radí s jeho políčkem. Naštěstí mě brzy osvobodil náklaďák, který odjížděl z vesnice. Ten mě zavezl do jakési vesnice, kde mi na autobusovém nádraží doporučili čím a kam mám jet. Tak jsem dojel do další neznámé vesnice, odkud už jel minibus do Santa Rosa de Copán. Tam jsem boužel přijel příliš pozdě a do Gracias již nic nejelo. Takže jsem v tomto městě již po druhé neplánovaně zůstal na noc. Opět taxi nahoru do centra a nějaký velice levný hotel.
 
17.4.2015, den 85
Santa Rosa de Copán-Lago de Yojoa

Brzy ráno jsem liduprázdým městem došel na autobusové nádraží. Odtud jsem odjel do Gracias. Došel jsem do centra vyzvednout si batoh a pak se vrátil zpět na terminál. Během čekání na odjezd minibusu jsem se nasnídal. Cesta byla rychlá, silnice čerstvě vybetonovaná. V minibusu byl opět extrémně ukecaný chlap. O dvě hodiny později následoval rychlý přestup a pak ještě jeden. Skončil jsem v malé vesnici Peňa Blanca. Naobědval jsem se tu a odjel minibusem o kus dál, do malinké osady, kde ležel můj vyhlídnutý hostel (a minipivovar). Vše bylo v pěkné hustě zarostlé zahradě. Jediným nedostatkem bylo, že dnes měli na výběr jen jedno pivo.

18.4.2015, den 86
Lago de Yojoa

Na dopoledne jsem měl naplánovaný výlet k vodopádu. Hned poté, co jsem došel za roh, mi zastavilo auto. Bylí celí nadšení mě někam odvézt. Dojeli jsme do sousední vesnice, odkud jsem pokračoval minibusem k vodopádu. Kolem něj bylo celé rekreační středisko plné místních turistů. Prohlédl jsem si vodopád zhora i zdola, v sousední vesničce se naoěbdval a vrátil se dalším minibusem zpět. Pokračoval jsem pěšky do ekoarcheologického parku. V něm byly pěkné trasy lesem i nad mokřady. Archeologická část ovšm příliš rozsáhlá nebyla. Několik lehce vyhrabaných staveb a malinké muzeum. Večer v hostelu jsem měl konečně možnost ochutnat většinu nabízených piv. Spolu s dalšími jsme tam na zahradě z§stali až do noci.
 
19.4.2015, den 87
Lago de Yojoa

Na dnešek jsem měl objednaný výlet do okolní krajiny a k dalším vodopádům. Bylo nás pět a průvodce. Nejprve jsme odjeli autem kus do hor do malinké vesnice. Odtud jsme šli mezi kávovými políčky k prvnímu vodopádu. Poté, co jsme si ho prohlédli, jsme šli mezi kávou a stromy dále. Po cestě jsme potkali několik tukanů. Došli jsme do další vesničky, kde už na nás čekala svačina. Pak jsme pokračovali po cestičkách dále. Od průvodce jsme se dozvěděli mnoho o okolí a cestou nás dokonce jednou bránil amčetou před stádem krav. Došli jsme k dalšímu vodopádu, kde blo jezírko na koupání. Potom nás již hned na místě čekal oběd. Odtud jsme odjeli zpět, se zastávkou u jezera před západem slunce. Večer jsme opět pokračovali v posezení u piva.
 
20.4.2015, den 88
Lago de Yojoa-Estelí

Vstával jsem brzy, protože kolem šesté jel jediný autobus do hlavního města. Jeli jsme opět všichni ze včerejšího výletu. Jedni vystoupili už po cestě, s dalšími jsem se rozloučil po pěti hodinách, když jsme dojeli do Tegucigalpy. Pak následoval přesun v taxi k dalšímu autobusu. Zde bylo milým překvapním, že jede přímo až na hranice s Nikaraguou. Přechod hranic chvíli trval, celkem po mě chtěli pas šestkrát a platit čtyřikrát. A ktomu hromada všelijakých papírů a papírků. Z hranic jsem pokračoval autobusem a pak ještě jedním, aže jsem večer dorazil do svého cíle, města Estelí. Zde jsem došel do vybraného hostelu. Hned jsem zašel do sousední cestovky, kde jsem se informoval o zdejších aktivitách a pak jsem se navečeřel v pouličním grilu. Konečně nějaké jiné jídlo, než pořád to samé v obou předchozích zemích.

od 21.4.2016, den 89 a dále
Viz Nikaragua