Argentina

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/qyspw32ro03zdah/AAC21h9AD29xsezXAEyzxwT7a?dl=0

do 5.2.2015
Viz Brazílie

6.2.2015, den 12
Vodopády Iguazu

Ráno jsem vyrazil z Brazilského Foz do Iguacu autobusem do Argentiny. Překonání hranice má největší vadu v tom, že na Brazilské straně autobus nečeká na orazítkování pasu (protože to místní nepotřebují) a ujede, takže je potřeba čekat na další. A pokud se jedná o autobus jiné společnosti, zaplatit znovu jízdé. Na Argentinské straně se čeká. Pak už jsem byl v Argentině, konečně zase v zemi, kde se domluvím. Když jsem se ocitl na autobusové zastávce na okraji Argentinského Puerto Iguazu, nejprve jsem chvíli hledal nějakou možnost výměny peněz. Jako nejvhodnější se ukázali taxikáři. Pak mě dokonce jeden z nich vzal k vodopádům za cenu nižší než autobus. Potěšilo mě, že jsem byl schopný s ním celou cestu španělsky konverzovat. Vstup je opět placený. Uvnitř Národního parku na Argentinské straně je ovšem mnohem více tras. Jedna vede kolem řeky pod vodopádem a na jednom místě až těsně pod něj. Další vede přímo nad ním. Pak tam je jedna po ostrově, kam je třeba dojet přívozem, ale ta byla zavřena (to bývá kvůli stavu vody často). Poslední z hlavních tras je oněkud vzdálena a k jejímu východišti jezdí vláček. Ten zrovna odjížděl, když jsem šel kolem, takže jsem jeho využitím ušetřil trochu času. Tato trasa vede k části vodopádu zvané Garganta del Diablo, ďáblův chřtán. To je místo, kde voda stéká ze tří stran do hloubky, která ani není přes vodní tříšť k dohlédnutí. Procházení tras se docela protáhlo, protože byly velmi plné lidí. Podle triček, které měly některé skupiny, to vypadalo, že dneska navštívila vodopády půlka argentinských hasičů. Pak jsem se vrátil kolem trasy vláčku k východišti poslední trasy, která je méně využívaná. Ta vede lesem až malému vodopádu, kde se dá koupat. Celkem jsem tedy nachodil přes 15 kilometrů, často bohužel v davu. Co se týče fauny, viděl jsem opět spoustu nosálů. Ti vypadali roztomile až to té doby, kdy se jeden pokusil ukrást mi svačinu. Také jsem viděl, jak hejno nosálů sebralo někomu pytlík sušenek, hlídač parku jim pak namlátil termoskou. Tu tady nosí skoro všichni Argentinci, mají v ni vodu na maté. Pak jsem viděl spoustu motýlů, ještěrů a mravenců - vše mnohem větší, než doma. Také jsem zahlédl několik malých tapírů a kajmana. Cesta zpět do Brazílie byla opět koplikována čekáním na další autobus na hranicích.

7. až 10.2.2015, den 13 až 16
Viz Paraguay

11.2.2015, den 17
Coronel Bogado-Corrientes

Hned ráno jsem se rozloučil s Maškovými a odjel autobusem zpět do Encarnaciónu. Tam jsem přestoupil na autobus do argentinského Posadas. Překročení hranic bylo rychlé, ale docela zajímavé. Na paraguayské straně byl vedle silnice jen chlap na dřevěné stoličce. Čekal jsem, že mi ukáže, kam jít s pasem, místo toho mi ho orazítkoval přímo tam.

Na argentinské straně jsem slečnu svým pasem viditelně zaskočil - místním stačí jen občanka. Začala se hrabat v kabelce a po chvíli vytáhla razítko. V Posadas jsem hledal autobus do dalšího města, Corrientes. Nebylo to až tak jednoduché, protože nemají vyvěšené žádné jízdí řády. Vzhledem k tomu, že do tohoto města jezdí kolem deseti společností, nezbylo mi, než se u všech poptat a vybrat tu, která jela nejdříve. Pak jsem měl čtyři hodin na pozorování krajiny. Moc zajímavá nebyla - rovina, tráva, krávy. Před Corrientes autobus zajel do garáže. Tam jezdil tam a zpátky, po chvíli mu vyměnili několik kol, pak zas popojížděl, pak ho ostříkali hadicí a zase popijížděl. Trvalo to hodinu. Pak jsme dojeli na autobusové nádraží, ani ne kilometr vzdálené. Během té doby bych došel pěšky až do centra. Z autobusového nádraží jsem dojel do centra městským autobusem a našel si ubytování. Bylo už docela pozdě, tak jsem si prošel město docela krátce. Během dne jsem jedl převážně místní specialitu chipa - pečivo s maniokové mouky a sýra.

12.2.2015, den 18
Corrientes-Mercedes

Dopoledne jsem si znovu trochu prošel město. Cestou jsem hledal směnárnu či něco podobného, protože pořád mám celkem málo pesos, ale nenašel jsem nic. U bank, stejně jako předchozího dne, byly dlouhé fronty lidí, naví je tam velmi špatný kurz. Potom jsem odjel městským autobusem na autobusové nádraží a již po několika desítkách minut odjížděl směr městečko Mercedes, odkud je nejlepší dopravní spojení do přírodní rezervace Esteros del Iberá. Že jsem opustil Corrientes mě těšilo i z toho důvodu, že místní mluvili nějakou podivnou španělštinou, které jsem vůbec nerozuměl. Po třech hodinách jsem dojel na místo. V informačním centru mi poradili, kde najít odvoz do parku i kde je výhodné ubytovaní. Kancelář dopravce jsem nenašel, tak jsem pokračoval k hostelu. Cestou mě zastavila protijdoucí babička s tím, jestli mluvím německy. Bla to německá turistka, která také hledala dopravu. A také nepříliš úspěšně. V hostelu nám popsali, kam jít. Pak jsem šel opět do města, nejprve našel onu kancelář, naprosto neoznačenou. Ptak jsem hledal dále, na autobusovém nádraží jsem našel další infocentrum, a pak ještě třetí. S jejich pomocí jsem našel dopravce, který jede už ráno, takže nemusím čekat až do odpoledne. Navíc se vrací i v neděli, což se mi hodí. Následovala dlouhá debata, kdy mi nabízel všechny možné aktivity a "slevy" a výhodné kurzy za platbu v dolar, za všelijakých podmínek. Extrémně výhodné nabídky, například, když si koupím čtyří výlety v ceně 300, 300, 200 a 200 pesos, tak za to dohromady zaplatím jen 1000 a podobně. Tak uvidím zítra, tímhle mě vskutuku moc nepřesvědčil. A peníze nevyměnil. Banky jsou zavřené, jinde mi taky nic vyměnit nechtějí, takže jsem navštívil všechny bankomaty ve městě (ačkoliv na vhodném místě lze mít na černém trhu i o polovinu lepší kurz), ale žádnému ani jedna z mých karet nechutnala.

13.2.2015, den 19
Colonia Carlos Pellegrini

Hned brzy ráno jsem šel na místo odjezdu. U všech bank po cestě byla dlouhá fronta, to je asi nějaký národní sport, nikde jinde jsem u banky či bankomatu neviděl frontu třeba dvaceti lidí. Cesta minibusem trvala tři hodiny. Spočátku byla kousek dokonce asfaltová silnice, pak již byla cesta prašná a kamenitá. Kolem nic, jen pampy. Po příjezdu do vesničky jsem se ubytoval a našel výlet člunem po mokřadech. Než začal, prošel jsem si dvě krátké turistické trasy. Tam jsem viděl několik kajmanů, kapybary a v lese spoustu opic, ještěry i jelena. Později odpoledne následovala dvouhodinová projížďka lodí. Na té jsme viděli opravdu obrovské množství zvířat. Opět kajmany, klidně i dvacet centimetrů od loďky, což značně vyděsilo jednu polucestující, hodně kapybar, všude spoustu ptáků, i několik jelenů ve vodě. Po skončení projížďky jsem si prošel vesnici. Také jsem si mohl v klidu vyprat, přitom jsem zjistil, že jsem už ztratil nejen ručník, ale i jedno tričko. Protože se mi podařilo v kiosku, kde jsem objednával loďku, vyměnit peníze, mohl jsem se večer jít dokonce i najíst. 

14.2.2015, den 20
Colonia Carlos Pellegrini

Dopoledne jsem prošel vyhlídky, které jsou roztroušené po okrajích vesnice. Procházel jsem se i po ulicích vesnice. Není tu skoro nic, prašné cesty, všude psi a koně a zřídka i nějaký člověk. Po návratu jsem potkal Němku z předvčerejška, která bydlela na stejném místě jako já. Překvapivě se objevila dokonce i s mým tričkem. Během dne se tu mnoho dělat nedá, je horko a zvířata jsou schovaná, proto jsem tento čas věnoval zpracování fotek a podobným věcem. Ubytování je velmi příjemné, vede jej starčí pár se spoustou vnoučat kolem. Děda pořád jezdí na Zetoru z roku 1950. K večeři nám připravili steak se španělskou tortillou. Po setmění jsem se zúčastnil noční procházky parkem. V noci je možné pozorovat i mnohá jiná zvířata než ve dne, takže jsme mimo běžných ptáků, kapybar a kajmanů viděli i netopýry či pásovce. A také jsem konečně na obloze viděl ty dva fleky.

15.2.2015, den 21
Colonia Carlos Pellegrini

Ráno jsem si prošel stejnou trasu, kde jsme byli v noci, abych viděl, jak vypadá za světla. Protože jsem vyrazil hned po rozednění, viděl jsem ještě spoustu kapybar (ale ještě mnohem víc jejich bobků), také jednoho kajmana. Po návratu mě čekala snídaně. Volný čas během dne jsem opět věnoval zpracování fotek a povídání s majiteli. Příští ráno mám z vesnice odjet místo ve čtyři až v devět, protože v Mercedes je karneval a řidič potřebuje pařit. Celkově mohu doporučit ubytování Los Amigos, jediná nevýhoda je, ž nemají internet. Naopak turistické služby "El Paso" se vyznačují tím, že se za každou cenu snaží člověka oškubat.

16.2.2015, den 22
Colonia Carlos Pellegrini-Colón

V devět jsme samozřejmě nejeli, ale v půl desáté jsme to skoro stihli. V Mercedes jsme ale stejně byli až po poledni. První autobus mým směrem jede až ve čtyři, tak krásně to tu teď vychází. Na autobusovém nádraží alespoň mají wi-fi. Po dvou hodinách se vrací Němka, která tu čeká až do večera, jestli nepůjdu naproti na oběd, mezitím navštívila celkem nezajímavý hrob místního lidového hrdiny zvaného Gaucho Gil. Ve čtyři odjíždím a po skoro třech hodinách jsem v nezajímavém ěmstě Paso de los Libres a přesedám na autobus směrem na jih, podél řeky Río Uruguay a Uruguayských hranic. Do mé destinace, města Colón dojedu v krásných půl druhé ráno. V tuto dobu se jako nejpohodlnější jeví přespat v parku.

od 17. do 20.2.2015, den 23 až 26
Viz Uruguay

21.2.2015, den 27
Buenos Aires

Ráno se mi podařilo najít otevřený bankomat, který zároveň bral moji kartu. Tím se mi podařilo dokočit výběr peněz do Argentiny (je tu omezené denním limitem). Pak jsem šel na check-in na loď. Ać hala vypadá jak letištní, je v ní poněkud větší zmatek. Po dvou hodinách jsme přepluli řeku Río de la Plata v jejím nejužším místě, kde je široká kolem 40 kilometrů. Přistáli jsme na nějakém jiném místě Buenos Aires, než jsem očekával. Z haly jsem vyšel kdesi pod dálniční křižovatkou. Ovšem pomocí mapy a kompasu jsem rychle zjistil, že jsem vlastně kousek od místa, kde mám být ubatován, takže jsem tam rychle došel. Poté jsem se vydal do okolní čtvrti San Telmo. Jedná se o velmi zachovalou starší část města. Prošel jsem si trh plný stánků různého druhu, od ovoce až po starožitnosti, krámky plné malinkých drobností, které by skoro každý vyhodil. Krásně naaranžované. Pak jsem šel na náměstí, kde také probíhal trh. Částečně bleší, částečně uměleckých výrobků. Celé okolí bylo plné malinkých krámků a kaváren. Pak jsem pokračoval do čtvrti La Boca, proslavené barevně pomalovanými domy. Cestou zpátky mě ovšem oloupili, ačkoliv bylo světlo a ulice plná lidí. Takže jsem přišel o foťák, čtečku knih i mobil. O dvě ulice dál jsem potkal policejní hlídku, která mě odvezla na stanici, kde jsem strávil podvečer.

22.2.2015, den 28
Buenos Aires

Dopoledne jsem se vrátil do míst, kde k loupeži došlo. Cestou jsem procházel skrz zajímavý nedělní trh řemesel čtvrti San Telmo, tím jsem prošel a začala čvrŤ La Boca. Na místě ani v okolí jsem samotřejmě nic nenašel, tak jsem se vrátil. Do města jsem pak již nešel. Promýšlel a plánoval jsem další postup. V hostelu by nemusely čouhat hřebíky z podlahy...

23.2.2015, den 29
Buenos Aires

Během dne jsem se procházel ulicemi města. Prošel jsem několik významných náměstí, viděl katedrálu, slavný prezidentský palác Casa Rosada, prošel se kolem rekonstruovaných doků. Obešel jsem obelisk na Plaza de la República i ulici 9 de Julio, prý nejširší ulici světa. Cestou jsem se zastavil na ulici Florida, která je známá svými veksláky, vyměnit nějaké dolary. Ve městě je spousta zajímavých míst, jen nyní není tak příjemné procházet je, když nemám možnost je vyfotit. Toto město je zatím první, které mě pozitivně překvapilo cenami.

24.2.2015, den 30
Buenos Aires

Ráno jsem se zúčastnil pěší prohlídky města. Byla skutečně důkladná, trvala čtyři hodiny. Začala u opery a vedla zejména čtvrtí plnou paláců. Cestou jsme se dozvěděli obrovské množství informací o mšstě, jeho historii a dalších věcech. Trasa končila na slavném hřbitově Recoleta. Pak jsme se nkteří z účastníků přesunuli na start odpolední prohlídky, která pokrývala jinou část města. Tam jsme šli od kongresu až k prezidentskému paláci. Tato část trvala tři hodiny. Buenos Aires je skutečně zajímavé město, těším se, až se sem vrátím s foťákem. Pak jsem se ještě prošel po ulici Florida vyměnit zbývající dolary, byla to docela práce, zkrontrovat více než 100 bankovek, zda jsou pravé. Vrátil jsem se do hostelu, vyzvedl si batoh a jel metrem na autobusové nádraží Retiro a po malé chvíli již odjížděl autobusem směr Mendoza. Nádraží bylo docela impozantní -  na každém z 75 nástupišť se každých pár minut střídaly autobusy a přesto to dobře fungovalo.

25.2.2015, den 31
Mendoza-Santigo de Chile

Ráno jsem byl vzbuzen zřízencem , že prý je snídaně. Šli jsme v zimě a dešti do restaurace u silnice a tam - skutečně snídaně. Do Mendozy jsme dojeli před polednem. Autobus do Santiaga jel už v jednu, takže nebylo třeba douho čekat. Na autobusovém nádraží moc k jídlu nebylo, zato to uměli pozoruhodně propagovat, nabízeli napřílad superpárek v superrohlíku.  Cesta začala v rovině, mezi vinicemi. Pak se náhle v mlze objevily hory, pomalu jsem stoupali výš a výš. Zmizela vegetace, pak dokonce i mlha a mraky a na vrcholcích se objevoval sníh, po straně se tyčily vrcholky masivu Aconcaguy. Nakonec jsme projeli tunelem pod průsmykem Paso de los Libertadores (průsmyk osvoboditelů, pojmenovaný na počest Josého de san Martína, který tudy poprvé prošel na cestě mezi osvobozením Argentiny a Chile) ve výšce 3200 metrů. Za tunelem byl hraniční přechod, vše proběhlo hladce až na důkladnou kontrolu zavazadel řízenou policistkou ve stylu: "Všichni si spořádaně stoupnete do řady v mnou určeném pořadí a budete jeden po druhém pokládat zavazadla na pás." Pokračovali jsme dál, prudce klesali, příkré serpentiny vedly hned vedle sjezdovky. Postupně se začaly objevovat rostliny a ještě níže začaly znovu vinice. Večer jsme dojeli do Santiaga. Docela obtížné bylo najít cestu od autobusu do metra, které značila jen jedna malinká cedulka mezi stánky. Metrem jsem dojel do centra. Hostel jsem neměl rezervovaný, protože jsem nevěděl, zda se stihnu dostat do Santiaga, ovšem na druhý pokus jsem našel volný. Večer jsem se zabýval hledáním vhodné nabídky foťáku.

od 26.2. do 5.3.2015, den 32 až 39
Viz Chile

6.3.2015, den 40
Ushuaia

Ráno bylo docela pěkné počasí. Prošel jsem městem a pak stoupal hustým lesem k ledovci Martial, který je snado vidět z centra města. Po hodině cesty vedla cesta po krátké sjezdovce. Pak les skončil a cesta vedla jen kamením. Bylo tu docela dost lidí, kteří přijeli po silnici. Cesta pokračovala až ke sněhu, kde pod skalami končila. Pěkný byl výhled na město, kanál Beagle a ostrov Navarino (nejjižnější obydlené místo na světě). Pak jsem sešel níže a odbočil na další kopec s trochu odlišným pohledem na Ushuaiu. Po návratu do centra města jsem si šel koupit jízdenku do další destinace - El Calafate. Nákup se docela protáhl, prodejce měl spoustu rad na cestu a doporučil mi časově výhodný postup, takže jsem si od něj koupil i jízdenky z El Calafate k ledovci Perito Moreno a zpět a potom do vesnice El Chsltén. Mimo rad ovšem tak půlku stráveného času vyprávěl o tom, jak ho opustila přítelkyně. Ještěže za mnou již byla fronta, jinak bych tam strávil opravdu hodně času. Poslední aktivitou byla návštěva muzea v budově bývalé trestanecké kolonie. V této budově se nechází nejen muzeum této věznice, ale i umělecké galerie, muzeum Antarktidy, Ushuai, nímořnictva i další. Například historický věznic po světě, byl tam i plakát o Daliborce a věznici ve Staroměstské radnici. Večer v hostelu jsem potkal skupinu Čechů, kteří mi doporučili návštěvu jezera Esmeralda.

7.3.2015, den 41
Ushuaia

Ráno při snídani bylo dobře vidět, jak jsem se dostal z měst do hor. Ubylo němčiny, od jednoho stolu byla slyšet čeština, od druhého slovenština. Problém byl, že celou dobu hustě pršelo, takže jsem do národního parku jel až autobusem v deset hodin. Naštěstí se obloha rozjasnila hned po příjezdu. Nejprve jsem si prohlédl stanici úzkorozchodného turistického parního vláčku (spolu s dvěma vlaky). Trať byla původně postavena pro dopravu vězňů do pracovních táborů. Pak jsem si prošel trasu skrz hustý les na kopec s výhledem na zátoku a zasněžené vrcholky hor. Pak jsem sešel dolů k moři. Tam jsem potkal Francouze, kterého jsem znal z autobusu z Punta Arenas. Spolu s ním tam byla i Thajka a Japonci. Společně jsme šli cestou kolem moře, lesem, mezi skalami a plážemi. Po osmi kilometrech trasa vedla přes řeku a kolem jezer a několika malých bobřích hrází. Nakonec jsme ještě obešli část zátoky na druhé straně - toto místo se stalo nejjižnějším, které jsem kdy navštívil. Brzy odjížděl poslední autobus do města. Hned, jak jsme nastoupili, začalo opět pršet. Ve městě jsme ještě zašli na chvíli na pivo. V hostelu jsem večer potkal další Čechy.

8.3.2015, den 42
Ushuaia

Ráno jsem vyšel za město a odtamtud jel stopem do Valle de los Lobos (Údolí vlků). To je místo, odkud vede trasa k jezeru Esmeralda. Cesta nejprve vede lesem, pak pokračuje přes rašeliniště a kolem mnoha bobřích hrází. Ty jsou tu všude. Bobři tu nejsou původní a bez přirozeného nepřítele jsou přemnoženi. Pak stoupá k přirozené hrázi v údolí. Následuje jezero jasně smaragdové barvy, podle toho se také jmenuje Esmeralda. Pokračoval jsem dále podél jezera a pak podél potoka a dalších bobřích hrází, což místy docela pomalé kvůli množství ležících stromů. Hráze zmizely, když údolí začalo prudčeji stoupat. Po chvíli zmizely stromy a já pokračoval kamením opět až ke sněhu. Byl odtud skvělý výhled na celé údolí i s jezerem. Cesta zpátky byla stejná, jen jsem šel kolem druhého břehu. Celý den s vítilo sluníčko.Do města jsem se vrátil opět stopem. Šel jsem spát brzy, protože autobus měl odjezd už v pět ráno.

9.3.2015, den 43
Ushuaia-El Calafate

Nespalo se moc dobře, protože někteří z pokoje se ve dvě začali balit. Před pátou jsem byl u autobusu. Byla tma a zima. Cesta probíhala podobně jako do Ushuai před několika dny. Výstup na argentinské straně hranic, pak na chilské, pak přestup do přívozu, zpátky do autobusu. Zima, vítr, déšť. Hlavně na přívozu. Zůstat na palubě se ale vyplatilo, protože podél lodi plavali a skákali delfíni. Po chvíli cesty jsme se zdrželi u havarovaného kamionu, kkterý vysypal na silnici svůj náklad toaletního papíru. Přechod zpátky do Argentiny je naštěstí inteligentně postavený tak, že je vše na jednom místě. Po jedenácti hodinách jsme dorazili do Río Gallegos. Tady ovšem pouze přestupuji. Po příjezdu jsem dle doporučení prodejce jízdenek šel nakoupit do Carrefouru, protože v malé vesnici ležící v národním parku, El Chaltén, toho moc není. Zbytek času, přes 3 hodiny, jsem strávil na autobusovém nádraží. Večer následovala čtyřhodinová cesta do El Calafate, dorazili jsme po půlnoci. Tam jsem přespal přímo na autobusovém nádraží.

10.3.2015, den 44
El Calafate-El Chaltén

Ráno jsem odjel autobusem do severní části národního parku Los Glaciares. Cílem byl ledovec Perrito Moreno. Tento ledovec (sám součástí jednoho z největších ledovců na světě mimo polární oblasti) je zajímavý tím, že ve svém středu míří přímo k poloostrovu, takže se dá velmi dobře zblízka pozorovat. Jeho zajímavosti napomáhá i to, že se poměrně rychle pohybuje (2 metry denně), takže z něj stále odpadávají velké kusy ledu. Na místě jsem měl přes čtyři hodiny na prohlídku všech vyhlídkových tras. Z nejvyšších je výhled na celový ledovec seshora, z jiných lze pozorovat detaily. Nejen to, lze toho i hodně slyšet, každé odlomení ledu je velmi hlasité. Během času stráveného u ledovce se mi podařilo pozorovat (mimo spousty menších) mnoho případů odlomení kusu ledu několik desítek metrů vysokého. V několika případech se mi to podařilo i vyfotit. Během dne se měnilo osvětlení i počasí, v některých chvílích foukal velmi silný vítr. Čtyři hodiny byly tak akorát. Zajímalo by mne, zda jsme tam někoho nechali, protože jsme odjeli 10 minut před plánovaným časem. Na autobusovém nádraží v Calafate jsem si vyzvednul batoh a po hodině čekání pokračoval dalším autobusem do El Chaltén. Tam jsem byl už po 2,5 hodinách. Ubytoval jsem se, udělal si večeři a šel docela brzy spát.

11.3.2015, den 45
El Chaltén

Protože dnešek měl být podle předpovědi jediný den s pěkným počasím, vyrazil jsem hned po rozednění do hor. Cílem bylo jezero Laguna de los Tres, odkud je nejlepší výhled na skalní stěny masivu Fitz Roy. Počasí bylo skutečně výjimečně pěkné. Cesta byla snadná, s výjimkou posledních dvou kilometrů, které byly docela strmé. Přesto nevím, kde autoři mapy vzali komentář: velmi vysoká obtížnost (se čtyřmi vykřičníky). Pohled na azurové jezero se zasněženými skálami v pozadí byl ohromující. Toto je nejoblíbenější trasa, takže tu bylo dost lidí. Proto jsem si jako další cíl zvolil jezero Laguna Sucia, ke kterému nevede značená trasa. Cesta byla obtížnější - přes moře velkých balvanů. Ale cestou jsem potkal jediného člověka. Následovala krátká cesta s výhledem na ledovec. Vrátil jsem se kolem dalšího jezera. Celkem jsem ale ušel lehce přes 30 kilometrů. Večer jsem navštívil supermarket. Nečekal jsem mnoho, vesnice je mimořádně odlehlá, nejbližší civilizace je přes 100 kilometrů odtud. Realita tomu odpovídala, přesně takhle si představuji socialistický obchod. Na jedné straně uličky v první polici pětimetrová řada lahví rajčatového protlaku, ve druhé totéž, ve třetí pro změnu rajčatový protlak v krabicích, zbytek polic prázdný. Na druhé straně podobná situace - několik celých polic dvou výrobků - plechovek hrášku a pytlíků těstovin. Co se týče zeleniny, divím se, že toto někdo dobrovolně jí, natož kupuje. V oddělení masa byl na stěně sice dlouhý seznam různých výrobků, ve skutečnosti se na pultu válelo pár kousku čehosi.

12.3.2015, den 46
El Chaltén

Ráno bylo zataženo a silně pršelo. Což je krajně nepraktické, když je tu většina tras založená na výhledech. Tak jsem spolu s ostatními v hostelučekal, zda se počasí nezlepší. Nezlepšilo. Po čase jsem to nevydržel a šel alespoň na blízkou vyhlídku na město a do krajiny na východ, dál od hor, kde bylo jasno. Za moc procházka ale nestála, foukalo a pršelo. Výhled byl do mraku. Zbytek dne jsem tedy strávil zpracováváním fotek a povídáním se spolubydlícími. Zjistil jsem, že půl láhve argentinského vína bohatě stačí k tomu, že mluvím zcela plynně španělsky. 

13.3.2015, den 47
El Chaltén

Ráno bylo velmi špatné počasí. Všude mlha. Přesto jsem však vyrazil, počasí se zlepšovalo, po chvíli spoza kopce vylezlo sluníčko. Přesto začalo lehce sněžit. Cesta byla pozvolná a pohodlná, ale sněžilo čím dál víc. Když jsem přišel k cíli, jezeru Torre, začal foukat velmi silný vítr. Tvořil na malém jezeru docela velké vlny, mezi nimi se koupaly ledové kry. Pak jsem pokračoval na vyhlídku nad jezero. Několikrát jsem to kvůli větru málem vzdal. Přesto jsem vystoupil nad jezero a mohl ho vidět seshora celé, spolu s ledovcem, který se do něj sunul. Dokonce se i mrak na horami zmenšil, horu Torre jsem ale neviděl. Poté jsem se vrátil do údolí a pokračoval okruhem kolem dalších jezer s vyhlídkou na Fitz Roy zpět do Chalténu.
 
14.3.2015, den 48
El Chaltén

Dnes jsem šel na vyhlídku, ze které lze za dobrého počasí vidět všechny největší hory v okolí. Převýšení bylo přes 1000 metrů, ale cesta byla většinou pozvolná. Zpočátku vedla lesem. Pak les zmizel a bylo jen kamení. Konec byl obtížnější, strmý kopec, silný vítr a vše pod sněhem. Z vrcholu jsem mohl pozorovat panorama celého okolí. Velké jezero Viedma a menší hory, všechny větší byly v mracích. Pak jsem se stejnou cestou vrátil, během té doby pršelo. Odpoledne jsme se v hostelu shodli, že jsme silnější vítr než v těchto horách nikdy nezažili. Po večeru v hostelu zbývalo již jen poslední - jít na autobus do Bariloche. Nebylo nejsnazší usnout při zvucích nárazů kamenů při jízdě po štěrkové cestě.

15.3.2015, den 49
Bariloche

Ráno autobus pokračoval stále na sever. Okolí nebylo příliš zajímavé - placka, občas lehce zvlněná, suchá tráva. Na silnici se občas objevil asfalt. Vzdálenosti mezi sousedními vesnicemi kolem 100 kilometrů. Podvečer se začaly objevovat kopce a tráva se trochu zazelenala. Cestou jsme k mému mírnému překvapení dostali snídani i oběd. Dokonce pustili i film. Protože ho nevypnuli, běžel během dne sedmkrát znovu. Pak přišla tma. Po 24 hodinách jízdy jsme byli v Bariloche. Pak už jsem jen městským autobusem dojel do hostelu.

16.3.2015, den 50
Bariloche

Ráno jsem vyšel ven později, lehce mě bolelo v krku. Město není příliš exotické - vedle hostelu je stánek s preclíky, naproti hospoda nabízí guláš a špecle, na hlavní ulici je nejdřív hotel Tirol, pak hotel Edelweiss. Pro dnešní den jsem si zvolil lehkou procházku lese, bez velkých kopců. Konečně počasí na kraťasy a tričko. Příměstským autobusem jsem dojel do blízké vesnice na břehu jezera, během cesty byla všude k vidění alpská architektura. Odtamtud jsem pokračoval lesem. Důvěrně známá vůně smrků. Kolem šípky a ostružiny. Ovšem jezera byla až neuvěřitelně modrá. Obešel jsem několik malých kopců a vyhlídky do okolí. Pak jsem se vrátil na místo odjezdu autobusu. Ten se po pár kilometrech rozbil, takže všichni museli pokračovat jiným. Ten se za chvíli málem srazil s autem. Po příjezdu do města jsem se prošel centrem, kolem spousty obchodů s čokoládou a pivem. To je tím, že oblast kolonizovali hlavně Švýcaři a Němci.

17.3.2015, den 51
Bariloche

Po snídani přišlo nemilé překvapení, v úterý nejsou preclíky. Tak jsem bez nich odjel autobusem k Cerro Catedral, což je největší lyžařské středisko v Jižní Americe. Odtud jsem pokračoval nejprve lesem a pak mezi kamením do kopce na horskou chatu Frey. Malinký kamenný domeček stojí mezi skalami na břehu jezírka. Prošel jsem se kolem jezera, ve kterém se zrcadlily okolní hory. Pak jsem se vrátil zpět k autobusové zastávce a následně do města. Po návratu jsem se přestěhoval do  nového hostelu, protože ten původní byl na tuto noc plný (měl jsem rezervované jen dvě noci, protože jsem nevěděl, jak dlouho se tu zdržím). Zjistil jsem také, že jsem někde poztrácel zbývající argentinská pesa, takže jsem ještě šel do centra za místními veksláky vyměnit nějaké peníze.

18.3.2015, den 52
Bariloche

Během snídaně jsme dostali ke dnu svatého Patrika (zbyly ze včerejška?) zelené palačinky a zelenou bábovku. Pak jsem šel jako obvykle pro preclíky. Opět je neměli, že prý až po poledni. Následně jsem jel na autobusové nádraží koupit na druhý jízdenku do Chile. Cesta autobusem zpět do centra ze dost zdržela, kvůli jakési demonstraci, která úplně ucpala město. Potom jsem šel pěšky na vrchol hory Otto, odkud je výhled na město i okolní jezera. Cesta mi jednou zmizela a skončil jsem v lese a následně někde za plotem mezi koňmi, psi a prasaty. Nakonec jsem však došel nahoru a prošel si i výhledy ze sousedních vrcholků. Když jsem se vrátil do města, prohlédl jsem si ještě katedrálu, která je stejně jako mnoho jiných staveb postavená ve stylu alpské architektury.

od 19 do 29.3.2015, den 53 až 63
Viz Chile
 
30.3.2015, den 64
Mendoza

Na hranice jsme dojeli ve dvě. Noční zima byla umocněna vysokou nadmořskou výškou. Celkem jsme tam strávili hodinu a půl. Nejprve trvalo vyložit zavazadla na kontrolu (předtím stevard obešel autobus s pytlíkem na spropitné pro vykladače), potom se čekalo na pasouvou kontrolu, protože měli otevřeno jen jedno okénko. Pak se kontrolovala příruční zavazadla. Pak někdo svá zavazadla zapomněl a nevědělo se, čí jsou. Pak se zjistilo, že kontrolou neprošel jeden neznámý pasažér. Pak se ukázalo, že někdo neproclil jednu ze svých televizí. V mendoze jsme byli po šesté. Protože oblast kolem autobusového nádraží není v noci příliš bezpečná, použil jsem na cestu do hostelu taxi. Když se rozednilo, prošel jsem se po městě a později zamířil zpět na utobusové nádraží koupit si jízdenku na další cestu (ráno byla okénka ještě zavřena). Cestou jsem se rozhodoval, zda jet robnou do Córdoby nebo se ještě stavit nafotit Buenos Aires. Mé rozhodování snadno vyřešil fakt, že zítra je celostátní stávka a nic nejede. Takže jsem si koupil jízdenku do Córdoby o den později. Vrítil jsem se příjemnými ulicemi zpět do centra. Všechny jsou lemovány stromy a vodními příkopy, protože oblast je velmi suchá. Bylo však zataženo, takže jsem se vrátil do hostelu. Město je proslavené vínem, přesto mě však překvapilo, že večer byly pro všechny k dispozici stále doplňované džbánky vína.
 
31.3.2015, den 65
Mendoza

Dneska je stávka, což znamená, že nemohu opustit město. To je docela škoda, protože ve městě samotném toho moc není. Pojal jsem proto tento den gastronomicky. Nejprve jsem se přihlásil na večerní argentinské grilování v hostelu. Dopoledne jsem využil slunného počasí k návštěvě vyhlídky na střeše radnice, poté jsem už však šel srovnávat nabídky steaků v restauracích. Byly podobné. Dal jsem si bife de chorizo - tedy to nejlepší. Byl skutečně ohromující (a také ohromný). Potom jsem se vrátil do hostelu trochu vytrávit. Poklidné pozdní odpoledne jsem věnoval dopsání cestopisu a zpracování fotek. Večer se konalo grilování - zúčastnil se ho skoro celý hostel, napříkla sedmašedesátiletý cyklista. Víno teklo proudem, stejně tak masa byla spousta.

1.4.2015, den 66
Mendoza

Na dnešek jsem měl v plánu návštěvu několika vinařství na kole. Někteří spolubydlící měli v plánu totéž, takže jsme jeli společně. Odjezd se poněkud opozdil kvůli tomu, že někteří si potřebovali zařídit nějaké věci kolem krádeže jejich batohů. Pak jsme odjeli místním autobusem do předměstí. Cesta trvala před hodinu a skoro celou dobu vypadalo město pořád úplně stejně. Našli jsme půjčovnu kol, kde jsme se rozdělili. Někteří totiž chtěli navštívit příliš vzdálená vinařství, takže použili taxi. Ve čtřech jsme si půjčili kola a postupně navštívili tři vinařství. Celkem jsme ochutnali 10 různých vín. Nakonec jsme dojeli na ochutnávku marmelád, pomazánek, čokolád, likérů a dalších věcí. Byly tam i takové pozoruhodné věci jako hruškovo-chardonnayová marmeláda. Zakončil jsem to Chilli likérem a absinthem. Pak už jsem měl jen dvě hodiny do odjezdu autobusu z Mendozy. To jsem však snadno sithl, protože cesta do města byla mnohem rychlejší, kvůli slabšímu provozu. Pak už mě jen čekala cesta do mé další destinace - Córdoby.
 
2.4.2015, den 67
Córdoba

Po příjezdu jsem se ubytoval a následně odjel do blízkéhé městečka Jesús María. V tomto místě je jedna z bývalých jezuitských misií, které se nacházejí všude po okolí.  Narozdíl od těch na severovýchodě země a v Paraguay, tyto jsou zachovalé a obvykle v nich je umístěno muzeum. Jinak tu není nic. Po prohlídce jsem se tedy vrátil zpět do Córdoby. V městě je k vidění spousta koloniální architektury i jiných staveb, které jsem si během odpoledne prošel.

3.4.2015, den 68
Córdoba

Ráno jsem jel nejprve do vesnice Villa General Belgrano, která je zajímavá tím, že tam byli umístění přeživší z bietvní lodi Admiral Graf Spee. Výsledek je takový, že vesnice vypadá jako Disneyland na téma Německo. Město je plné německé architektury a nápisů, všechny obchody prodávají tématické suvenýry, všude je nějaký pivovar a z pouliční reproduktorů hrají německé lidovky. V restauracích servírky v bavorských krojích. Vzhledem k místní atmosféře jsem si taky dal tuplák a bratwurst. Potom jsem barvící se krajinou začínajícího podzimu pokračoval do další vesnice - Alta Grácia. Tam leží další jezuitská misie, kterou jsem si prohlédl. Druhou zajímavostí místa je to, že tam vyrůstal Che Guevara. Večer jsem se vrátil do Córdoby a nastoupil do autobusu směr Tucumán. Po cestě mě zdržela jen jakási pouliční mše, potvrzující, jak jsou jihoameričané naábožensky založení.


4.4.2015, den 69
Tucumán-Tafí del Valle

V Tucumánu se ukázalo, že mám do odjezdu autobusu do hor dvě hodiny času. Využil jsem je na krátkou prohlídku města a výměnu pesos. To jsem původně chtěl udělat už v Córdobě, ale tamní veksláci měli nejspíš o Velkém pátku také volno. Pak jsem vyjel autobusem do vesnice Tafí del Valle, ležící o více než 1600 metrů výše. Jeli jsme po klikaté silnici hustým lesem po úbočích hor, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích. Nakonec jsme dojeli do údolí. Krajina byla mnohem sušší, moc pěkná. Ubytoval jsem se v předem nalezeném hostelu. Zašel jsem si na oběd - dal jsem si místní locro - kukuřičnou kaši s masem. Potom jsem využil odpoledne na procházku po okolních kopcích. V ceně hostelu byla neobyčejně i večeře. Mohl jsem pozorovat vznik něčeho, vypadajícího jako obrovská empanáda, plněněho sýrem, rajčaty, lilky, sýrem a dalšími věcmi. Neobvyklou věcí bylo to, že narozdíl od předchozích oblastí, zde byli jen argentinští turisti. To znamená používání výhradně španělštiny

5.4.2015, den 70
Tafí del Valle-Cafayate

Ráno jsem vstal brzy, protože můj autobus odjížděl už v půl deváté. Navzdory mé včerejší domluvě s recepční nikdo nevěděl o tom, že chci snídani dřív, nikdo netušil, zda mám objednaný slíběný výlet na ruiny Quilmes. Snídani jsem dostal, výlet byl nejasný. Potom jsem odešel na autobus do města Amaicha, poblíž ruin. Vystoupali jsme dalších 1000 metrů, přejeli průsmyk a ocitli se ve velmi suché oblasti. Mimo keřů a trav byla krajina plná obrovských kaktusů. V Amaiche jsem žádný výlet nesehnal, nicméně byl tám pár argentinců, kteří také jeli na ruiny, takže jsme jeli spolu taxíkem. Quilmes jsou ruiny opevněného města, které odolalo všem útokům Inků a více než sto let vzdorovlo Španělům. Na místě samotném jsou jen zbytky silných zdí a obrovská pousta velkých kaktusů, ovšem z blízkých kopců to je velmi zajímavý pohled. Po prohlídce jsme se vrátli do Amaiche. Celá suchá hornatá krajina s kaktusy má zajímavou atmosféru, zvlášť když pak kolem projede na motorce indián s lasem kolem ramen. A blízká vesnice se skládá s cedule s názvem, jednoho domu a autobusové zastávky. Na autobusovém nádraží (v podobě rozestavěné hospody) jsem se naobědval a počkal na autobus do Cafayate. Ve vesnici bylo poprvé vidět, že vypadám jinak než místní, byla plná indiánů. Během cesty se krajina měnila z kamenů posetých kaktusy ve vinice poseté kaktusy. Po příjezdu do Cafayate jsem si našel hostel ubytoval se a šel vyzkoušet nějaké místní jídlo a víno.

6.4.2015, den 71
Cafayate

Ráno jsem se přestěhoval do nového hostelu, levnějšího a příjemnějšího. Potom jsem šel na prohlídku jednoho z vinařství. Město je proslulé jedinou čistě argentinskou odrůdou - Torrontes. Jedinečná je také tím, že voní sladce ovocně, chuť je přitom suchá. Na prohlídce jsem byl sám a na konci jsem průvodkyni ještě poradil, která místa v Argentině stojí za návštěvu. Na oběd jsem opět vyzkoušel jakousi místní kukuřičnou specialitu. Na odpoledne jsem měl objednaný výlet do soutěsky Quebrada de las Conchas. Jedná se o velmi suché místo plné roztodivných skalních útvarů. Na některých místech jsou k vidění vrstvy skal všemožných barev, i zelené a modré. Výlet trval pět hodin. Večer se v hostelu pekly pizzy - to je také pro Argentinu velmi typické jídlo, kvůli množství italských imigrantů.

7.4.2015, den 72
Cafayate

Dnes jsme šli společně s několika dalšími spolubydlícími na výlet do údolí potoku Colorado. Jedná se o úzký hluboký kaňon porostlý kaktusy. Cesta skrz něj je místy docela obtížná, přes kameny, skály a vodu. Krajina ovšem stojí za to, zejména několik vysokých vodopádů. Při zpáteční cestě nám ještě poblíž žijící indiánka ukázala pradávné skalní kresby. Večer nám Javier v hostelu opět něco uvařil - tentokrát griloval kuřata s rýží a zeleninou.
 
8.4.2015, den 73
Cafayate-Salta

Po ránu jsem si ještě prošel poklidnou vesničku Cafayate a poté dojel autobusem do města Salta. Cesta nejprve vedla již dřívě navštívenou soutěskou, poté klesla do ploché krajiny. V Saltě jsem se ubytoval a prošel si pěkné město s architekturou typickou pro tuto suchou oblast. Centrum města jsem si procházel až do setmění. Potom jsem chtěl zajít na nějaké lokální jídlo, což se ukázalo jako velmi obtížné, všude byly jen stánky s párkem v rohlíku. Nakonec jsem vzal za vděk něčím ne zcela místním, ale argentinským - steakovým senvičem lomito.

9.4.2015, den 74
Salta

Dopoledne jsem se lanovkou vyvezl na horu tyčící se nad městem s pěknými panoramaty města. Oproti tomu, kdybych tam vyšel pěšky jsem měl výhodu výhledu nezakrytého stromy. Následovala návštěva autobusového nádraží kvůli koupi jízdenky a nakonec jsem po další procházce městem zašel do muzea Inků ve vysokých horách. Hlavním exponátem jsou mumie dětí obětovaných na vrcholu sopky Llullaillaco, jedné z nejvyšších na světě. Další části se věnovaly ostatním archeologickým nalezištím, jediným v tato vysoké výšce, a také systému inckých silnic. Později jsem dokoupil několik kousků poztráceného oblečení a podíval se na nádraží. Tam jsem překvapivě byl svědkem jízdy vlaku - v Argentině krajně neobvyklá věc.
 
10.4.2015, den 75
Salta-Tilcara

Ze Salty jsem odjel už v 7 hodin. Čekala mě čtyřhodinová cesta do vesnice Tilcara, ležící uprostřed údolí Quebrada de Humahuaca, které pomalu stoupá na sever do Bolivijského Altiplana. Cesta nejprve vedla nudnou nížinou, pak začala stoupat. Dlouho vedla rozestavěnou silnicí - vypadalo to jakoby se před lety pokusili rozšířit silnici o dva pruhy, ale nakonec je to přestalo bavit a nechali to skoro dokončené. Cesta dále stoupala, kolem se opět obejvily mnohobarvené skály, až jsme dojeli do 2500 metrů vysoko ležící Tilcary. Místnímu koloritu odpovídal můj soused, který do mě neustále šťouchal, jak si vytahoval koku z kapsy. Po příjezdu do vesnice jsem si našel ubytování, dokonce jsem jeho majitele potkal ještě před příchodem na místo. Potom jsem zašel do centra na oběd, měl jsem obrovské locro, takže jsem se pak skoro nehnul. Následně jsem šel na blízký kopec, kde jsou ruiny dávného města. Po jejich prohlídce jsem se vrátil do hostelu trochu se přiobléci, protože se zatáhlo a foukalo. Pak jsem odešel na další kopec, prohlédnout si kaňon Garganta de Diablo. Hory kolem úzkého hlubokého kaňonu jsou pro změnu posety mnoha kaktusy, vespod je několik vodopádů. Po cestě jsem potkal hromadu darů pro Pachamamu (bohyni země a její plodnosti), složenou z kamenů, jídla a dalších věcí, jeden indián tam zrovna přidával pár lístků koky. Po návratu byla v hostelu společná večeře. Je malinký - jen jedna místnost, takže to bylo skutečně jako v rodině.
 

11.4.2015, den 76
Tilcara

Dnes jsem jel na výlet do blízké vesničky Purmamarca. Je úplně malinká, ale plná argentinkých turistů, protože je první vesnicí v údolí. Díky tomu je v ní docela velký trh s rukodělnými výrobky a spousta restaurací. Dalším lákadlem je hora sedmi barev, která se tyčí nad vesnicí. Po příjezdu na místo jsem si obešel barevnou horu ze všech stran a potom i trh. K obědu jsem měl lamu. Potom jsem vylezl na horu na protější straně údolí, jako všechny okolo, složenou z neuvěřitelně drolivého materiálu, abych mohl vidět celý barevný kopec spolu s vesnicí dole. Dnes jsem opět potkal někoho známého z posledních dnů. Nějak často se mi poslední dobou stává, že se ke mně někdo začne řítit a objímat se slovy ve stylu: "Hola, mi amigo de la República Checa!" A já zoufale přemýšlím, kdo to může být. Cestou zpátky jsem se zastavil ve vesnici Maimará. Ta je naopak vcelku opuštěná, neturistická, ačkoliv se vyznačuje také velmi zajímavým přírodním útvarem - pro změnu mnohobarevná hora, aby jich tu nebylo málo. Tato se jmenuje malířova paleta. Druhou zajímavostí města je krásný hřbitov na svahu kopce. Škoda, že bylo celý den zataženo, takže barvy tak nevynikly. Večer pršelo, takže jsem měl čas na zpracování fotek.

12.4.2015, den 77
Tilcara-Humahuaca

Původně jsem chtěl jet ráno do vesničky Iruya, ale protože za sucha trvá posledních 50 kilometrů 3 hodiny, raději jsem nezkoušel, jak to bude vypadat teď po dešti. Dopoledne jsem si prošel trh a ochutnal pár místních specialit. Pak jsem jel místním autobusem do vesnice Humahuaca. Jak se blížím Bolívii, oblast je čím dál chudší a úroveň autobusů výrazně klesá. Po ubytování jsem se vydal do vesnice. Je plná nízkých barevných domů a ulic dlážděných velkými kameny. K obědu jsem si dal jakousi místní polévku (jedinou zajímavostí bylo, že v ní plavala velká kost) a steak z lamy. Podvečer jsem vyšel na kopec podívat se na výhled na údolí. Potom jsem si znovu prošel zbytek ulic.
 
13.4.2015, den 78
Humahuaca-Tupiza

Dopoledne jsem odjel autobusem do pohraničního města La Quiaca. Úplně vpředu nahoře bylo volné místo, takže jsem měl pěkný výhled na krajinu. Zpočátku jsme stoupali úsolím. Pak začala plochá polopoušť. Narozdíl od Patagonie ve výšce 3500 metrů. V cílovém městě jsem došel pěšky na hranici a po rychlém vyřízení všechn formalit došel do Bolívie. Nejprve jsem vyměnil zbytek pesos za bolivianos. Zbylo mi jich docela hodně, protože severní Argentina byla ještě levnější než jsem čekal. Potom jsem na trhu dokopil některé poztrácené věci a záhy si mě našel řidič minibusu do Tupizy. Po ubytování jsem šel na trh na oběd. Konečně jsem v zemi, kde se dá naobědvat za méně než dolar. Potom jsem začal obcházet cestovky, kterých je plné městečko. Navštívil jsem jich skoro deset. Všechny však nabízejí zejména standardní čtyřdenní výlet po skoro stejné trase. Nejspíš jsem dnes jediný, který k tomu chtěl vystoupit i na nějakou z okolních sopek. Toto musím tedy vynechat. Abych mohl zaplatit celý výlet, musel jsem u všech místních bankomatů vyzkoušet všechny své karty, abych z nich něco vydoloval. Než jsem vše dokočil, setmělo se.

od 14.4.2015, den 79 a dále
Viz Bolívie