Nikaragua
Fotky: https://www.dropbox.com/sh/im4r4l040voblj9/AACy9gznL_Wg5k52ueT7oeYBa?dl=0
do 19.4.2016
Viz Honduras
20.4.2015, den 88
Lago de Yojoa-Estelí
Vstával jsem brzy, protože kolem šesté jel jediný autobus do hlavního města. Jeli jsme opět všichni ze včerejšího výletu. Jedni vystoupili už po cestě, s dalšími jsem se rozloučil po pěti hodinách, když jsme dojeli do Tegucigalpy. Pak následoval přesun v taxi k dalšímu autobusu. Zde bylo milým překvapním, že jede přímo až na hranice s Nikaraguou. Přechod hranic chvíli trval, celkem po mě chtěli pas šestkrát a platit čtyřikrát. A ktomu hromada všelijakých papírů a papírků. Z hranic jsem pokračoval autobusem a pak ještě jedním, aže jsem večer dorazil do svého cíle, města Estelí. Zde jsem došel do vybraného hostelu. Hned jsem zašel do sousední cestovky, kde jsem se informoval o zdejších aktivitách a pak jsem se navečeřel v pouličním grilu. Konečně nějaké jiné jídlo, než pořád to samé v obou předchozích zemích.
21.4.2015, den 89
Estelí
Protože nebylo zřejmé, zda bude ráno exkurze to továrny na doutníky, šel jsem na místo srazu a čekal. A dočkal se. Vyrazili jsme na kraj města. V továrně, jedné ze zhruba stovky ve městě, jsme byli detailně provedeni všemi fázemi produkce. Výrobou krabiček, sušením a přebíráním listů v několika fázích, balením i zráním a nakonec kompletním balením. Byli jsme jen tři, mohli jsme se kdekoli zastavit a na vše se zeptat. Po skončení jsme se vrátili do centra. Muzeum hrdinů revoluce bylo zavřené, takže jsem se jen prošel po městě a naobědval se. Jídlo je tu docela odlišné od předhozích zemí. K hostelu patřila kavárna, kde jsem měl jako host kafe zdarma, takže jsem se zrdřoval i tam a četl noviny. Zaujal mě článek o tom, že zemi se v poslední době daří tak skvěle, že chce emigrovat jen polovina obyvatel. Večer jsem si ještě domluvil vše potřebné pro zítřejší návštěvu chráněné oblasti Miraflor, zejména rezervaci bydlení ve vesnické rodině.
22.4.2015, den 90
Estelí-La Pita
Autobus do mé vybrané vesnice v oblasti Miraflor odjížděl dosti brzy, takže jsem vstával již před pátou. Na místo odjezdu mě odvědl hlídač hostelu. Na zastávce už byli i další turisti, někteří jeli na jiné místo, jiní do stejné rodiny jako já. Po příjezdu na místo jsme dostali snídani, včetně přímo na jejich políčku vypěstovaného kafe. Přitom jsme plánovali prohlídku okolí. Vzhledem k tomu, že si oba turisti chtěli prohlédnout okolí na koních a byl tu jen jeden průvodce, situaci by docela zkomplikovalo nepřidat se. Dostal jsem tedy pár instrukcí, jak se řídí a vyrazili jsme. Ovládat koně se ukázalo jako nepříliš obtížné. Jeli jsme po cestách vyschlou krajinou, posetou políčky, pastvinami, lesy a domky. Navštívili jsme i jednu vyhlídku. Pak jsme se vrátili na oběd. Následovala siesta v hamakách. Později jsme se vyšli podívat na západ slunce z další vyhlídky na vesnicí.
Večer jsme si povídali s místními o této oblasti, jak se změnila od skončení občanské války a co přinesl turismus. Spolubydlící cestovatelé byli artisti a povali mě na ohňové představení v Estelí následující večer.
23.4.2015, den 91
La Pita-Estelí
Hned po snídani spolubydlící odjeli, já se šel projít do sousední vesnice. Tak jsem měl konečně možnost se kdykoli zastavit a vše si vyfotit a prohlédnout. Po návratu následoval oběd a pak odjezd zpět do města. Hned vedle hostelu probíhal festival knih a umění. Prohlédl jsem si stánky s knihami a občerstvením, po setmění začala ohňová show. Pak jsme společně zašli na večeři.
24.4.2015, den 92
Estelí
Dnes jsem začal opět brzy. Došel jsem na autobuové nádraží na autobus do vesnice Somoto. Poblíž se totiž nachází hluboký kaňon. Zajímavostí této turistické atrakce je to, že byla objevena českými geology. V autobuse bylo opět několik turistů. V Somoto na ně čekal pick up ke kaňonu, tak jsem se k nim přidal. Dostali jsme průvodce a vyrazili krajinou směrem k řece. S pěkným výhledem jsme klesali až počátku kaňonu. Zde nám průvodci vzali foťáky do nepromokavých batohů a my pokračovali vodou. Místy plavali. Čas od času jsme měli zastávku na focení, občas s objevila místa na skákání do vody. Někdo si troufnul i na výšku patnácti metrů. Po několika hodinách jsme došli k místu, odkud se pokračovalo na lodičkách. Pak už zbýval jen návratk vesnici, kde jsme měli oběd. Pak nás odvezli na autobusové nádraží, odkud jsme pokračovali různými směry, já zpět do Estelí. Večer jsem v kavárně opět potkal artisty, které jsem potkal v Mirafor.
25.4.2015, den 93
Estelí-León
Ráno jsem odjel minibusem do města León. Cesta byla krátká, trvala jen dvě hodiny. Skončil jsem jako docela často na autobusovém nádraží uprostřed tržiště. Z chaotického místa se mi podařilo vymotat správným směrem. Ubytoval jsem se v hostelu a zašel do jídelny na trhu na klasickou snídani Nikaraguy, gallo pinto (rýže s fazolemi). Pak jsem se prošel po městě. Vzhledem ke své revoluční minulosti je město plné nástěnnýc maleb odkazujících na různé historické události. Podíval jsem se do muzea revoluce, ked mi průvodce nadšeně vypravoval o dějinných událostech ve městě a ukazoval sám sebe na fotkách. Pak jsem si prošel pár dalších ulic s koloniální architekturou. Mezitím jsem procházel různé cestovky a plánoval výlety. Velmi zajímavou stavbou je katedrála, největší ve Sřední America. Střecha je celá jasně bílá, natolik, že je tam zakázán vstup v botách. Pokračoval jsem prohlídkou muzea tradic a legend, které sídlí v bývalé věznici, která je také pokryta malbami. Večer jsem již měl plány na další den hotové a mohl si objednat výlety.
26.4.2015, den 94
León
V noci přišel silný liják, pomalu začíná období dešťů.Ve zdejším hostelu je atypicky snídaně. Hned poté jsem byl vyzvednut minubusem a odjel na první z dnešních výletů. Cílem byla sopka Cerro Negro. Tato aktivní sopka je velmi mladá, je to lehce přes 150 let, kdy začala růst zprostřed pole. Byli jsme velmi malá skupinka, jen tři lidi. Úzkou cestou mezi vesničkami jsme dojeli po sopku. Zde jsme dostali batůžek s výbavou a prkno, na kterém se sjíždí dolů. Byli jsme tu úplně první. Vyrazili jsme vzhůru krajinou tvořenou ztuhlou lávou. Sopka vypadala jako velká hromada škváry. Nahoře jsme si prohlédli lehce kouřící kráter a okolní sopky. Dole byl vidět les zčásti zaplavený lávou. Mezitím na sopku stoupaly další výpravy, spousta lidí. Oblékli jsme si ochranné kombinézy a sjeli dolů. Trvalo to jen nějakou minutu. Pak jsme se vrátili do města. Po příjezdu jsem se naobědval a počkal na odjezd na další výlet. Opět na sopku. Tentokrát to byla sopka Telica. Cesta byla delší, opět sestával z větší části z úzké strmé prašné silnice. Uprostřed cesty začala bouřka. Během deště jsme řešili, zda pokračovat. Rozhodli jsme se pro pokračování k úpatí sopky. Tam pršet přestalo. Jen se kolem stále blýskalo. Stoupali jsme vzhůru podél varovných tabulí, že jdeme do zóny aktivní sopky. Viděli jsme restauraci, kderá byl nepříliš rozumně postavena blízko sopky. Její střech byla plná děr po kamench z nedávné erupce. Nahoře jsme nahlédli do hlubokého kráteru. Z jeho vnitřních stěn tryskaly plyny a dole zářila láva. Konečně jsem ji viděl na vlastní oči. Pak jsme poodešli na blízký kopeček, abychom viděli siluetu kráteru. Mezítím z celého kráteru začal stoupat hustý oblak, který se mísil s mlhou, která přišla z údolí. Velice zajímavé představení. Za šera jsme navštívili lávový tunel, kde mezi námi prolétávaly stovky netopýrů. Pak jsme se ještě po tmě vrátili ke kráteru. Za tmy byla záře lávy mnohem jasnější. Pak už následoval jen návrat do hostelu.
27.4.2015, den 95
León-Granada
Ráno jsem navštívil nepříliš zajímavou galerii hrdinů a mučedníků, vesměs jen s fotkami. Pak jsem odešel na autobusové nádraží a odjel do Managuy, hlavního města. Zde jsem se nijak nezdržoval a pokračoval dalším autobusem do Granady, mého cíle. Autobus přijel úplně do centra, kousíček od mého hostelu. Večer mi zbyl čas na prohlídku okolí. Město je asi nejhezčí, jaké jsem ve Střední Americe potkal. Všude zachovalé koloniální budovy. A katedrála ve světle zapadajícího slunce. Také jsem se poptal po výletech v okolí. Moc mě nenadchly, ten nejzajímavější se nekoná, protože sopka Masaya je nyní až moc aktivní a je uzavřena.
28.4.2015, den 96
Granada
Nejprve jsem si prošel trh, roztáhlý po mnoha ulicích a plný lidí. Také jsem tu nakoupil něco na večeři. Pak jsem se procházel po městě. Po uličkách a mezi mnoha kostely. I nějaké to malé muzeum jsem navštívil. Celkově však v Nikaragui muzea opravdu neumí. Velmi pěkný byl výhled z věže jednoho z kostelů. Potom jsem navštívil hrad a hřbitov plný obrovských hrobbek.
29.4.2015, den 97
Granada
Snídal jsem v jídelně na trhu. Pak jsem si půjčil kolo a vyrazil na něm ke kráterovému jezeru Apoyo. Stoupal jsem suchým lesem mezi nuznými chýšemi. Dojel jsem až k okraji kráteru s výhledem na jezero. Vesnicemi jsem pokračoval kolem jeho okraje a stále výše. Půjčené kolo na ty kopce nebylo úplně ideální. Nakonec jsem dojel až na nejvyšší vyhlídce. Byla plná místních turistů, kteří pozorovali kruhové jezero z mnoha laviček. Odtud už jsem několika pěknými vesničkami sjížděl zpět do Granady. Kolo jsem vracel těsně před setměním.
30.4.2015, den 98
Granada
Dnes jsem jel autobusem na výlet do města Masaya. Po krátké jízdě jsme skončili na autobusovém nádraží v architektonickém stylu bažina plná odpadků. Odtud jsem pokračoval v taxi za město. Vystoupil jsem pod kopcem, na kterém stojí pevnost Coyotepe. Na tu jsem vylezl a pokochal se výhledem na město, jezero i kouřící sopku. Mimoto tu bylo jedno z dalších mizerných muzeí. Pak jsem se vrátil zpět do centra. Na náměstí bylo vše pomalováno pestrými barvami. Růžové obrubníky vak vypadají docela divně. Na místě jsem se naobědval a podél několika koloniálních kostelů pokračoval na nábřěží. Zde barevné šílenství pokračovalo. Nakonec jsem došel na umělecký trh, kde mě nejvíce zaujala spousta obrázků vyobrazujících lidi sedící na záchodě. Nakonec jsem odešel na trh, kde se mi uprostřed něj podařilo najít smetišťonádraží. Do Granady jsem se vrátil až večer.
1.5.2015, den 99
Granada-Isla de Ometepe
Ráno jsem šel na další z mnoha autobusových nádraží, abych pokračoval k dalšímu cíli, ostrovu Ometepe. Protože je neděle, jízdní řád nebyl nic moc. Ačkoli jsem přišel k takřka plnému autobusu, na odjezd jsme čekali ještě hodinu a půl. Dojeli jsme do nezajímavého města Rivas. V autobuse se objevilo několik turistů, kteří jeli stejným směrem, takže jsme k přístavu na břehu jezera Nicaragua pokračovali společně taxi. Řidič se nenechal nijak rozhodit tím, že se batohy do kufru nevešly. Vytáhl provaz a nějak je zašmodrchal. Nedělní jízdní řád platil i pro přívoz, takže jsme opět čekali přes hodinu. Loď byla plná výletníků, nebylo na ní k hnutí. Přibližovali jsme se k ostrovu tvaru osmičky se dvěma sopkami. Po příjezdu na ostrov jsme opět pokračovali taxi, protože autobusy tu v neděli prakticky neexistují a náš cíl byl skoro stejný. Já mířil na farmu Zopilote. Přijel jsem krátce přes setměním, přesto jsem si vak prohlédl některé části tohoto docela velkého komplexu. Mezi různými rostlinami vedou cestičky spojuící nejrůznější malé domečky. Večer jsem skončil v restauraci večeří a pivem s dalšími ubytovanými.
2.5.2015, den 100
Isla de Ometepe
Snídaně na terase v zahradě. Pak jsem sešel dolů do vesnice a půjčil si kolo. Jel jsem mezi vesničkami a políčky. Celou dobu s výhledem na jednu či obě sopky. Obědval jsem přímo na pláži. Potom jsem pokračoval v objetí menší z sopek. Po cestě jsem několikrát zastavil prohlédnout si prastaré petroglyfy. Jindy na džus. Silnice byla velmi špatná, se spoustou velkých ostrých sopečných kamenů a místy velmi strmá, takže jsem jel výrazně pomaleji, než jsem čekal. Postupně jsem viděl západ slunce za každou ze sopek a vrátil jsem se až za tmy.
3.5.2015, den 101
Isla de Ometepe
Začal jsem velmi brzy. V hostelu pečou chleba, který se nápadně podobá tomu středoevropskému. Nechal jsem si připravit sedvič na cestu. V alobalu, jako doma. Pak jsem odešel do sousední vesnice, odkud stoupá stezka na vrchol sopky Maderas. U začátku trasy jsem si pročetl informační tabule a pak již jen stoupal a stoupal. Les se měnil, byl čím dál vlhčejší a cesta blátivější. O 1300 metrů výš se cesta obrátila a začala klesat do kráteru. V něm jsem u malého jezírka posvačil a šel zpět. Vzhledem k hustému lesu nebyl skoro nikde žádný výhled. Dolů jsem šel jinou cestou než nahoru, neplánovaně. Tu původní jsem někde ztratil. Dole jsem se vracel mezi poli s banány. Vrátil jsem se docela včas, takže jsem si stihl ješště za světla vyprat. Pak následoval večer pizzy, na jejíž přípravu tu mají zvláštní budovu. Všichni ubytovaní se tu sešli a zůstali jsme tu až do noci.
4.5.2015, den 102
Isla de Ometepe
Dnes jsem nikam nespěchal a v klidu se prospal. Po snídani jsem si prošel některé oblasti farmy, kde jsem ještě nebyl. Změť cestiček, chatek, záchodů i záhonů, vyhlídkových věží a dalších staveb. Mezitím jsem si občas popovídal s některými cestovateli. Na oběd jsem zašel do vesnice. Odpoledne jsem pokračoval ve stejném duchu jako dopoledne. Četl jsem si v hamace a nakonec z vyhlídkové věže pozoroval západ slunce za sopkou. Spát jsem šel docel brzy, zítra odjíždím časně.
5.5.2015, den 103
Isla de Ometepe-San Carlos
Vstával jsem po páté. Někdy kolem šesté měl dole vesnicí projíždět autobus. Tím jsem popojel půlhodinu cesty a pak přestoupil na další. Tak jsem dojel do přístavu, kde už čekal přívoz na pevninu. Cesta byla výrazně pohodlnější než příjezd. Místa byla spousta a dokonce jsem si tam mohl dát i snídani. Na pevnině jsem hned přestoupil na další autobus, kterým jsem popojel do nejbližšího města, odkud jsem odjel do hlavního města Managuy. Cestou přišel silný déšť. Prší už týden, období dešťů začlo přesně na čas, ale dosud to bylo vždy jen v noci. V Managuě jsem musel přestoupit na autobus, který jel z úplně jiného nádraží. Městskou dopravou by to nebylo nejjednodušší (ačkoliv je zde dostatečně bezpečná, narozdíl od jiných měst regionu). Taxi se mi podařilo usmlouvat na čtvrtinu počáteční ceny. Jeden z řidičů dokonce nahlas uznal, že umím dobře španělsky a vím kolik se platí, takže nemá cnu snažit se mě oškubat. Na místě jsem byl tak brzy, že jsem měl dokonce čas se před odjezdem naobědvat. Pak následovala cesta do města San Carlos na opačné straně jezera Nicaragua (kdyby byla vyšší hladina vody, fungoval by přívoz a já mohl toto vše vynechat). Díky čerstvě vyasfaltované silnici cesta trvá jen pět hodin. Dorazil jsem se setměním. Kvůli tomu a také kvůli tomu, že jsem potřeboval na záchod, jsem se s hledáním ubytování příliš nezdržoval a skončil jsem v prvním hotelu u autobusového nádraží. Navíc tu kolem byly velmi levné jídelny. Zajímavostí pokoje bylo mimořádně velké množství hmyzu, který se tu vyskytoval. A snad nikdy jsem neviděl tak velkého mravence.
6.5.2015, den 104
San Carlos-El Castillo
Když jsem ráno vyšel ven, bylo šero a obloha úplně černá. Pišel jsem do přístavu, kde se mě hlídač zeptal, co tam hledám. Na to, že hledám loď v 6:30, mi odpověděl, že odplula už před šestou. Jak by to bylo naprosto samozřejmé. Prý další odplouvá ve čtvrt na jedenáct, al mám tu být radši už v sedm. A když jsem se divil, proč nezmiňuje loď v osm, odpověděl, že prostě nepřiplula. Zašel jsem si tedy mezitím na snídani, během dní přišel pořádný slejvák. V sedm jsem byl v přístavu a za 22 minut se tam na chvilku mihnul prodavač jízdenek, který mi jednu prodal a slíbil, že loď neodjede dřív, než má. Pak jsem šel na další molo, zeptat se, jak je to s přívozem do Kostariky. V podstatě jsem se dozvěděl, že sice lodě o víkendu v jízdním řádu jsou, ale nikdo neví, zda opravdu poplují. Aspoň kafe tu mají slušné. Ono je to docela zábava, jak tu funguje doprava, škoda jen, že mám docela omezený čas. Odpluli jsme skutečně načas. Pluli jsme řekou obklopenou lesem a několika vesnicemi. Vystoupil jsem v poslední zastávce, vesnici ležící pod hradem, který chránil tuto důležitou spojnici před piráty. Rychle jsem si našel ubytování. Pak jsem s prošel vesnici. Všude nabízeli výlety do džungle. Drobný háček byl v tom, že tu nebyl jediný turista na vytvoření skupiny. Prohlédl jsem si tedy vesničku, najedl jsem se, podíval se na hrad. Je velmi pěkně upravený, s výhledem na peřeje v řece. Pak už jsem jen pozoroval život ve vesnici a přijíždějící lodě. Opět se žádný turista neobjevil.
7.5.2015, den 105
El Castillo-La Esperanza
Dopoledne tu stále nikdo nebyl. Oproti včerejšku svítilo sluníčko. Prošel jsem si znovu vesnici o rozhodl se odplout jinam. Cílem bylo místo zpět proti proudu, kde kdosi přestavěl svou farmu na ubytování. Na tomto odlehlém místě jsem potkal několik Francouzů. Aspoň tady někdo je. Majitel byl velice nadšený a světaznalý, jako posádka výletních lodí procestoval celý svět. Měl jsem k dispozici zdarma kajak, čehož jsem využil a projel se po řece. Podel břehů byla spousta ptáků. Také jsem tu zjistil, že není nutné plout do Kostariky lodí, protože nedávno otevřeli most.
8.5.2015, den 106
La Esperanza-La Fortuna
Ráno jsme všichni odjeli autobusem. Cesta po silnici mezi vesničkami byla velmi pomalá. Já vystoupil u křižovatky ke hranici. Tam čekal minibus a taxík, kupodivu taxík mi nabídl nižší cenu. Přechod hranice byl celkem bez problému. Na druhé straně jsem se ocitl jak v jiném světě. Tak čistý záchod jsem neviděl měsíce. Stejně jako opravdový autobus. Bohužel tomu odpovídaly i ceny. Po dvou hodinách pohodlné cesty jsem přestoupil na další autobus, kteý mě zavezl do vesnice La Fortuna. Ta je proslavena sopkou Arenal, která se tyčí hned za ní. Našel jsem hostel, ubytoval se a ověřil si, že výlety jsou tu opravdu tak drahé, jak jsem čekal. Pak jsem se najedl, kuchyně je tu podobná jako v Nikaragui, a nakoupil něco na večeři.
od 9.5.2016, den 107 a dále
Viz Kostarika