Dubaj a Indie

Fotky Dubaj: https://www.dropbox.com/sh/yt7a6bjd3pfn8f7/AADqSzZiei092G_C3tXVj-nia?dl=0

Fotky Indie: https://www.dropbox.com/sh/gf97fa2k868ght1/AADdrjEKmiFVSvbgSANoClyoa?dl=0

21.10.2016, den 1
Dubaj

Drobnou zajímavostí po příletu do Dubaje byl výstup do velice dlouhé řady autobusů, která musela pojmout celý obsah A380. Na letišti jsem pak našel vhodné místo, kde jsem přespal. Ráno se ukázalo, že odejít z odletové haly není úplně běžná procedura, takže jsem se navíckrát musel poptat, než jsem se dostal ven. Tam přišla další komplikace. O tom, že v pátek ráno nejezdí metro jsem věděl, netušil jsem však, že je problém i koupit jízdenku na autobus. Naštěstí jsem dostal radu, že v ouedním malinkém terminálu je automat. Pak už jen stačilo probloudit parkovištěm a najít autobus, který mě tam dovezl. Pak už jsem mohl pokračovat do města autobusem plným nepochybně zahraničních pracovníků z Asie. Přišel první přestup a setkání s uzavřenými klimatizovanými zastávkami. Zaujalo mě, že největší plochu stěny pokrývá seznam zakázaných činností a odpovídajících pokut. Dalším autobusem jsem dojel ke slavnému hotelu Burž al Arab. Blízko k němu se jen tak dojít nedá, takže jsem se prošel hlavně po blízké kopii tradiční arabské vesnice s bazarem, plné fotogenických zákoutí. Dalším autobusem jsem pokračoval do Dubai Marina, kde je několik promenád kolem pláže a jako všude, spousta mrakodrapů. Odtud jsem již metrem odjel do nákupního centra, které je rposlaveno sjezdovkou. Pak už byl čas jet k nejvyšší budově světa Burž Chalífa, kde jsem měl rezervovanou návštěvu vyhlídky. Po projití několika zdlouhavých front jsem se ocitl více než 400 metrů nad zemí, právě chvíli před záúadem slunce. Po návratu jsem se problodil obrovským nákupním centrem zpět na metro a vrátil se na letiště. Pokračoval jsem do Indie, do Dillí.

22.10.2016, den 2
Dillí

Po příletu jsem čekal na zavazadla skoro dvě hodiny. Nějakou dobu pak trvalo najít vhodné místo na přespání, které následně trvalo opravdu krátce. Ráno jsem metrem odjel do centra a pěšky došel do rezervovaného hostelu. Hned pak jsem se vrátil do ulic a užíval si jejich chaosu. Toho, jak byly nacpané vším od lidí, přes odpadky, až po nejrůznější dopravní prostředky a samozřejmě krávy. Pak jsem si pořídil kartu na metro, abych mohl podnikat trochu delší cesty, než je možné při uskakování před rikšami. Nevýhodou metra jsou bezpečností kontroly na každém vstupu, s frontou nekompromisně se tlačících Indů. Během procházek jsem čas od času ochutnal nějaké pouliční jídlo. Na nějakou opravdovou památku mi zbyl čas až podvečer, navštívil jsem páteční mešitu a prohlédl si centrum města z jejího minaretu. Pak se již rychle setmělo a já se vrátil.

23.10.2016, den 3
Dillí

Vyrazil jsem docela pozdě, potřeboval jsem se dostatečně vyspat.

V plánu jsem měl návštěvu další významné památky - minaretu Qutab a sousedních ruin. Jel jsem metrem a  na poslední úsek usmlouval pěknou cenu od autorikši. Pak už jsem byl na místě nejstarší mešity ve městě a u jejího mohutného minaretu. Během návštěvy jsem se divil, zda místní návštěvníky zajímají víc stavby nebo je víc láká vyfotit se se mnou. Poté, co mi už asi sto lidí podalo ruku, mě to lehce přestalo bavit. Odešel jsem z areálu a šel se podívat na několik hrobek a stupňovitých studní roztroušených mezi běžnou zástavbou (a haldami odpadků, samozřejmě). Ne tak monumentální, ale bez turistů. Večer mě zaujala malá madrasa v lese. Ve stanu a s knihovnou vestavěnou ve zbytku staré zdi se učili dva kluci, nevím zda se z nich takto stanou velcí islámští učenci.
 
24.10.2016, den 4
Dillí

Ráno jsem ještě dokončil plánování dalších cest a pak opět odjel metrem na kraj města. Z odpovídající stanice jsem autorikšou dojel ke vstupu do areálu hrobky vládce Humayna. Na místě byly opět davy turistů. Není divu, krásá hrobka byla spolu s dalšími umístěna v udržovaných zahradách. Po prohlídce areálu jsem metrem pokračoval k chrámu ve tvaru lotusu, dalšímu symbolu města. Najít ho mi chvíli trvalo. Protože je pondělí, byl zavřen, takže jsem si ho vyfotil jen skrz plot. Pak jsem se opět špinavou čtvrtí vrátil na metro. Cestou jsem se v malé chýši najedl. Blížil se večer, takže jsem se vrátil do hostelu. Tam jsem si vyzvedl batoh a odešel na nádraží. Tam již čekal můj vlak do Varanásí. Ve vlaku jsem využil služeb pár všudypřítomných prodejců občerstvení.

25.10.2016, den 5
Varanásí

Na pohodlném lůžku jsem dojel do cíle v osm hodin. Nejprve jsem autorikšou dojel na druhé nádraží, ze kterého jsem večer měl odjet, abych si tu dal batoh do úschovny. Trefil jsem se zrovna do přestávky, tak jsem se mezitím na nádraží nasnídal. Odtud jsem pokračoval na nábřeží Gangy. Tam začalo to, co mě pak pronásledovalo celý den. Skoro každý se mě ptal, zda nechci projížku na loďce. Během dne se to opakovalo aspoň stokrát. Pak tam byl týpek pískající na kobru, který ji pokaždé, když uviděl foťák, zaklapl do krabice. Pokračoval jsem podel řeky. Mezi hordami všemožných naháněčů a podvodníků. I zdánlivě nškodné podání ruky vede k nechtěné masáží, kterou hned chtějí zaplatit. Ale nic, co bych již minule nezažil. Na menším spalovacím ghátu dohořívalo pár mrtvol. Vedle se pár chlapů hrabalo v hromadě popela a kostí a přesívali to v řece. Kdosi mě hned informoval, že hledají šperky. O kus dál plaval kus prasete, koza se v klidu pásla na odpadcích hned vedle hnijící hlavy své kolegyně. Mezi tím se dychtivě koupala spousta lidí. Protože před nedávnem skončily záplavy, na některých částech nábřeží ležela až několikametrová vrsta bláta a písku. U hlavního spalovacího ghátu následoval klasický pokus o podvod s nesmyslně vysokým příspěvkem na dřevo na kremaci. Pak jsem pokračoval dál a dál, do oblasti, kam moc turistů nezavítá. Zpět jsem se vracel úzkými uličkami. Ty mají velkou nevýhodu, když je zacpe kráva. Dostal jsem hlad, ale současně jsem si chtěl sednout, což se ukázalo jako docela náročný požadavek. Chvíli trvalo, než jsem nějaké místo našel. Pan kuchař byl milý, angličtinou nevládl, ale jídlo bylo fajn. Překvapil mě na konci, když vracenou zmuchlanou bankovku narovnal tím, že ji trochu popekl na plotýnce, kde předtím připravoval placky. Pak jsem ochutnal jídlo jště na pár dalších místech, než jsem zakotvil v podniku s mimořádně luxusním lassi. Pomalu se setmělo. Prohlédl jsem si rozsvícené nábřeží a uličky. Pak už jsem vyrazil ze starého města. Bylo potřeba nají místo, kde doprava byla dostatečně slabá, aby tam projel autorikša. Sem dokonce ani nesmí. Vynucování tohoto nařízení jsem viděl, když policista přetáhl neposlušného rikšu po střeše svou nejobávánější zbraní - bambusovou tyčkou. Po delší chůzi ulicemi plnými lidí jsem došel k místu, odkud se dalo odjet na nádraží. Před ním jsem byl svědkem toho, co se stane, když se stádo krav rozeběhne proti davu lidí polehávájícíh na zemi. Pak přišlo nemilé překvapení - dle tabule v nádražní hale má můj vlak sedm hodin zpoždění. To mě tak ohromilo, že jsem si informaci raději ověřil rovnou u několika pracovnků nádraží. Tak jsem holt čekal. Nástupiště jsem střídal s různými jídelnami a prodejci čaje, než všichni zavřeli.

26.10.2016, den 6
Varanásí-Kalkata

Nástupiště byla klasika - lidi spící a poleháváající úplně všude, krávy vyžírající odpadkové koše, všude tekoucí neidentifikovatelný hnus. Potkal jsem japonský pár čekající na stejný vlak. Když už to vypadalo, že přijede, zpoždění narostlo o dvě hodiny. A pak ještě trochu. Mezitím se rozednilo. Pak už se na prodlužování zpoždění radši vykašlali. Vlak prostě byl někde ztracen. Mezitím jsem se znal už s kdekým na nástupišti. Vlak přijel, po více než dvanácti hodinách na nádraží jsem nastoupil, vylezl na lůžko a usnul. Odpoledne jsem se vzbudil. Pojedl jsem všemožné pokrmy od mnoha procházejícíh prodejců. Pak jsem chvilku povisel ze dveří a pozoroval rýžová pole nořící se do večerního oparu. U záchoda mě zaujalo, že si cestující před jeho použitím navzájem půjčovali boty. Zpoždění stále narůstalo, což bylo teď už docela fajn, protože nepřijedu do cíle uprostřed noci.
 
27.10.2016, den 7
Varanásí-Kalkata

V Kalkatě jsme byli kolem třetí, s více než patnáctihodinovým zpožděním. Uprostřed silného lijáku. Do nádraží zatékalo skoro všude. Tam kam ne, tam leželi Indové. Kam se tedy uchýlit. Když jsem místo našel, počkal jsem na rozednění. Pak jsem dle istrukcí kamaráda Aleše, do jehož bydliště jsem mířil, našel správný autobus. Tím jsem jel k němu domů, daleko, daleko za město. Na místě jsem se přivítal s jedním z jeho spolubydlících. Pak jsem se důkladně umyl, protože jsem už smrděl jako Ind. Následně jsem se vrátil do města, abych na bangladéšském konzulátu zjistil, co pořebuji pro žádost o vízum. Pak jsem si prošel pár uliček a zjistil něco do autobusu do  Dháky. Ulice města byly méně přeplněné než v Dillí. Zajímavostí města je přítomnost pěších rikšů a tramvají. Domy tu jsou obzvláště rozpadlé. Dál jsem šel ulicemi až k soše Lenina. Zašel jsem do muslimské restaurace na kus krávy (v skutečnosti buvola, kráva by tu neprošla) a pak jsem přes trh došel k místu, kde jsem tušil, že by mohl projíždět můj autobus. Nakonec jsem se ho i dočkal. Je to jedna z mála klimatizovaných linek ve městě a je v něm děsivá zima.

28.10.2016, den 8
Kalkata

Brzy ráno jsem vyrazil opět na bangladéšský konzulát, podat žádost o vízum. Jakožto jediného cizince mě čekající lidi s naprostou samozřejmostí postavili na začátek fronty, přece bych tam snad nečekal. Brzy na to jsem zjistil velice nepříjemnou informaci. Prý bude vydání víza trvat deset dní. A nejde s tím nic dělat. Když jsem se o nastalé situaci bavil s okolními lidmi, něco poradili, žádné příliš funkční řešení však neměli. Byli však velice ochotní a přátelští. U okénka jsem přesvědčoval, vysvětloval i úplatek nebízel, ale jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že to možná stihnou už za týden. Cestou pryč jsem si na situaci zanadával ještě společně s prodavači ve okolních stáncích nabízejícíh potřeby pro víza (kopírování, vyplňování formulářů negramotným atd.). v dalším stánku mi strčili do ruky snídani. Aby výrazně snížili mé nadšení, dosta jsem topinky hustě pocukrované. Mezitím jsem promýšlel varianty řešení a vrátil se do bytu ověřit na internetu možná řešení. To nějakou dobu trvalo, autobus jede často přes hodinu. Cestou zpět do města se mi podařilo nastoupit do špatného autobusu, který mě odvezl kamsi do háje. Aspoň jsem se podíval do čtvrtí, které bych nikdy nenavštívil. Dojel jsem do centra a najedl se. Pak jsem se prošel po nočních ulicích a odchytl autobus zpět. To nefunguje tak jednoduše, jak zní, protože jeho trasu spíše odhaduji a vždy doufám, že místem, kde čekám, také projíždí. Nehledě na naprosto náhodný jízdní řád. Po návratu jsem se potkal s dalšími Alešovými spolubydlícími. Ti mě vzali s sebou do města na večeři. Tak jsem viděl i něco, na co jsem v Indii nebyl zvyklý. Byla to vcelku luxusní restaurace na střeše s výhledem na panorama města. Poté jsme pokračovali ještě do tanečního klubu, kde ovšem skoro nikdo nebyl, protože právě začal svátek Dewali. Nicméně jsem měl alespoň poprvé v Indii točené pivo. Jako jinde na lepčích místech v Indii tu bylo obrovské množství personálu. Pozoruhodným zážitkem byla zejména návštěva záchodu, kde mi zřízenec nejen otevřel dveře, ale během čůrání mě bedlivě pozoroval, snad kdybych potřeboval pomoc. Pak hbitě skočil k umyvadlu a pustil mi vodu, mezitím čekal s připraveným ručníkem.
 
29.10.2016, den 9
Kalkata

Večer jsme přišli pozdě, takže jsem i později vstával. Spolubydlící mi chtěli ukázat pár chrámů. Nicmnéně odjezd se pořád odkládal. Pak následoval oběd. Opět jsem viděl úplně jinou Indii, moderní nákupní centrum. Celkem se vše protáhlo, ale aspoň jsem viděl, jak vypadá v indii život těch bohatších, úplně oddělených od toho, co se děje na ulici. Nakonec jsme se podívali do jednoho z hinduistických chrámů. Byl celý postaven z bílého mramoru a celý perfektně čistý. Obzvlášť dominoval osvětlený v noci. Pak jsme se již vrátili domů.

30.10.2016, den 10
Kalkata

Ráno jsem jel opět do centra města. Od autobusu jsem došel k monumentálnímu památníku královny Viktorie. Kolem něj jsem si prošel zahrady s mnoha jezírky. Pak jsem pokračoval kolem několika kostelů. Z banomatu jsem dostal tisícirupiové bankovky (asi 360 korun), což vyvolalo zásadní problém - co s nimi? Jako řešení jsem zvolil návštěvu nějaké lepší restaurace. Pak jsem pokračoval úzkými přeplněnými uličkami až k budově Matky Terezy. Uvnitř jsem navštícil malé muzeum a její hrobku. Pak jsem pokračoval v procházce uličkami. Pak jsem se pokusil vrátit se autobusem. To se ukázalo jako ještě komplikovanější než obvykle. Nejprve jsem nějakou dobu čekal na dalším z míst, kde jsem tušil, že by mohl projíždět. A nedočkal se. Tak jsem se přesunul jinam, na již vyzkoušené místo. A nic. Hodinu nic. Nakonec mi nezbylo nic, než vyzkoušet jeden z prastarých malinkých kalkatských žlutých taxíků. Cenu jsem usmlouval, aniž by řidiči moc nebylo jasné, kam jedeme. Navigovat ho šlo celkem snadno, vpravo a vlevo anglicky jakž takž zvládal. Večerní panorama města bylo plné ohňostrojů, oslavy svátku Diwali.

31.10.2016, den 11
Kalkata

Brzy ráno jsem byl připraven u bangladéšského konzulátu, abych si vyzvedl pas. Tak jsem vyřešil problém s čekáním - do Bangladéše poletím a zažádám o vízum na letišti.  Hned jsem se dozvěděl, že nic nebude. Mám přijít až v pět večer. Tak jsem šel zase do města. Jako první jsem navštívil koloniální hřbitov plný architektonicky zajímavých hrobek. Zajímavou informací, kterou jsem se zde dozvěděl, bylo to, že očekáváná doba přežití britského kolonizátora byla dva roky. Pokračoval jsem uličkami se všemožnými stánky, šlo to pomalu, protože mě zvědaví lidé stále zastavovali. Cestou jsem se nasnídal. Pak jsem došel na trh. Děsivý smrad mě dovedl ke snad nejzajímavější části, oddělení masa. Od jisté vzdálenosti od místa činu se již dalo dýchat jen nosem. Vnitřek byl i na Indii velice špinavý. Všude visely a ležely kusy masa. V podlaze byly žlábky naplněné krví. Na zemi seděli lidé a hrabali se v masu. Mezi tím vším běhaly macaté krysy. Ale lidé byli velice přátelští. Svým vlastním způsobem. Jeden mi nadšeně ukazoval, jak podřezává krky slepicím. Poté, co jsem se dostatečně vzdálil a mohl se nadechnout, došel jsem k nejbližší stanici metra. To má zatím jen jednu linku a není tak pro mě většinou moc použitelné. Dojel jsem k njposvátnějšímu místu kalkatských hinduistů - chrámu bohyně Kálí. U vchodu se mě dle očekávání ujal samozvaný průvodce. Dostal jsem nějaké obětiny - květiny, vonné tyčinky, barevný prášek atd. Mimo běžných částí chrámu jsme došli do zakrvácené místnosti, kde probíhají oběti. Většinou to odnese koza, ale ve svátek to může být i buvol. O kousek dál jsme již jednu bezhlavou viděli. A vedle ní stála další na řadě, zatím živá. Pak jsme došli do kuchyně, kde se vařila další koza. Prý jimi denně nakrmí 2000 chudých lidí z okolí. Poté, co jsme provedli jakési rituály a aplikovali přinesené předměty na patřičných místech, přišla debata, kolik za to průvodce dostane. Po odchodu z chrámu jsem šel ulicí výrobců soch božstev. Ty vznikají pomalováním hliněné vrstvy, která je nanesená na slaměnou formu. Pak jsem metrem odjel zase jinam. Ulice byly chaotické jako všude jinde, mimoto jsem prošel kolem pár kostelů a synagog. Zase se všichni chtěli fotit. Někdo dokonce chtěl i poslat fotku mailem. Na nábřeží jsem navštívil trh s květinami. Aspoň tady všeobecný nepořádek nesmrděl. Pak už byl čas vrátit se ke konzulátu. Tam už čekal obrovský dav, ale okénka byla zavřená. Asi se čekalo, až muezín vyřve vše, co má na srdci. Poté, co jsem obdržel pas, vrátil jsem se do bytu a koupil si letenku do Dháky.
 
1.11.2016, den 12
Kalkata

Dopoledne jsem opět odjel do města. Nejprve jsem si trochu prošel obrovský park Maidan. Pak jsem šel zařídit pro dnešek to nejdůležitější - vytisknout několik potřebných papírů pro cestu do Bangladéše. V Indii například člověka bez letenky v ruce ani nepustí na letiště. Pak jsem se najedl a byl čas vrátit se zpět. Sbalil jsem si věci a vydal se čekat na autobus do města. Po hodině jsem to vzdal. Tak holt zese taxi. Po příjezdu na letiště jsem zjistil, že pro vpuštění na letiště nestačí ani letenka. Jsem tu příliš brzy před ranním odletem. Prý můžu jen do čekárny. Ta je ale velice pohodlná.

2.11.2016, den 13
Kalkata-Srimangal

V čekárně jsem se příjemně vyspal. Cesta k letadlu probíhala docela normálně, až na neustálé razítkování kdečeho, spoustu kontrol a pár drobností, které tu prostě musejí fungovat jinak, než je běžné. Po chvilce v malinkém letadle jsem byl v Dháce. Tam bylo třeba nejprve vystát frontu na pokladnu, kde se platí za víza. Pak přišla další fronta, na podání žádosti o vízum. Nijak rychle nepostupovaly, takže bylo dost času na vyplnění i přípravu všech potřebných papírů. Po obdržení víza už stačilo jen vyzvednout batoh a vyjít ven. Tam to vypadalo jak v zombie filmu - celý vchod obklopovaly mříže, na které se ze všech stran tlačily davy lidí. Vyšel jsem ven, poodešel kousek dál a jak se vyjednávat s řidiči CNG (tak tu říkají cyklorikšům). Po usmlouvání rozumné ceny jsme vyrazili do mé první destinace, do sídla cestovky, kde chci zaplatit výlet do národního parku Sundarbans. CNG v Dháce jsou celé zamřížované, jsem tu jak převážený vězeň. Po trošce bloudění jsme skončili na správné adrese. Byl jsem přátelsky přivítán, dostal instrukce a zaplatil. Stejně tak jsem dostal odpověď i na neouvisející otázky. Pak jsem našel další CNG a odjel na autobusové nádraží. Cestou mě překvapil jeden z prodejců čekajících na křižovatkách. Místo jejich běžného zboží prodával nástěnné mapy Bangladéše. Na nádraží jsem rychle seknal někoho, kdo mě odvedl ke správnému okénku. Do odjezdu jsem měl půl hodiny. Během tohoto času jsem našel jídelnu, kde jsem se naobědval. Jsem zvědavý, zda po návratu ještě budu umět používat příbor. Také jsem ochutnal místní variantu čaje. Dokonce tu měli i wi-fi. Autobus byl velmi pohodlný, se spoustou místa. Bangladéš docela překvapuje. Cesta z města byla pomalá. Pozorování zcela chaotické dopravy však bylo docela zajímavé. Pak jsme po malinkých vesnických silničkách (tedy hlavní silnici) pomalu pokračovali mezi políčky, vesničkami a všemožnými vodními plochami. Když se setmělo, zastavili jsme na večeři. To mám vždycky nejradši, když chci být v cíli co nejdřív. Po jídle jsem měl kafe. Velice by mě zajímalo, co jsem to vlastně pil, chutí to ke kávě mělo značně daleko. Večer jsem konečně byl ve vesnci Srimangal. Vcelku rychle jsem si našel ubytování, nečekaně pěkné.

od 3.11.2016, den 14 a dále
Viz Bangladéš