Bangladéš

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/c8gwba69bog38jb/AABTdY1rI1BPbxOC9olwvk_Qa?dl=0

do 1.211.2016
Viz Dubaj a Indie

2.11.2016, den 13
Kalkata-Srimangal

V čekárně jsem se příjemně vyspal. Cesta k letadlu probíhala docela normálně, až na neustálé razítkování kdečeho, spoustu kontrol a pár drobností, které tu prostě musejí fungovat jinak, než je běžné. Po chvilce v malinkém letadle jsem byl v Dháce. Tam bylo třeba nejprve vystát frontu na pokladnu, kde se platí za víza. Pak přišla další fronta, na podání žádosti o vízum. Nijak rychle nepostupovaly, takže bylo dost času na vyplnění i přípravu všech potřebných papírů. Po obdržení víza už stačilo jen vyzvednout batoh a vyjít ven. Tam to vypadalo jak v zombie filmu - celý vchod obklopovaly mříže, na které se ze všech stran tlačily davy lidí. Vyšel jsem ven, poodešel kousek dál a jak se vyjednávat s řidiči CNG (tak tu říkají autorikšům). Po usmlouvání rozumné ceny jsme vyrazili do mé první destinace, do sídla cestovky, kde chci zaplatit výlet do národního parku Sundarbans. CNG v Dháce jsou celé zamřížované, jsem tu jak převážený vězeň. Po trošce bloudění jsme skončili na správné adrese. Byl jsem přátelsky přivítán, dostal instrukce a zaplatil. Stejně tak jsem dostal odpověď i na neouvisející otázky. Pak jsem našel další CNG a odjel na autobusové nádraží. Cestou mě překvapil jeden z prodejců čekajících na křižovatkách. Místo jejich běžného zboží prodával nástěnné mapy Bangladéše. Na nádraží jsem rychle seknal někoho, kdo mě odvedl ke správnému okénku. Do odjezdu jsem měl půl hodiny. Během tohoto času jsem našel jídelnu, kde jsem se naobědval. Jsem zvědavý, zda po návratu ještě budu umět používat příbor. Také jsem ochutnal místní variantu čaje. Dokonce tu měli i wi-fi. Autobus byl velmi pohodlný, se spoustou místa. Bangladéš docela překvapuje. Cesta z města byla pomalá. Pozorování zcela chaotické dopravy však bylo docela zajímavé. Pak jsme po malinkých vesnických silničkách (tedy hlavní silnici) pomalu pokračovali mezi políčky, vesničkami a všemožnými vodními plochami. Když se setmělo, zastavili jsme na večeři. To mám vždycky nejradši, když chci být v cíli co nejdřív. Po jídle jsem měl kafe. Velice by mě zajímalo, co jsem to vlastně pil, chutí to ke kávě mělo značně daleko. Večer jsem konečně byl ve vesnci Srimangal. Vcelku rychle jsem si našel ubytování, nečekaně pěkné.

3.11.2015, den 14
Srimangal

V blízké jídelně jsem se nasnídal. Šikovné je, že se mě tu vždycky hned ujme někdo, kdo umí anglicky. Bak jsem šl na místo odjezdu autobusu do blízkého národního parku. Nebylo obtížné jej najít, je to docela trvalo, než odjel. Projížděl jsem mezi čajovými plantážemi. U vstupu do parku jsem zaplatil vstupné a vyrazil do lesa. Cedule ukazovaly několik okruhů. Pokusil jsem se následovat jeden z nich. Moc prakticky to značené nebylo, občas se jen objevila cedulka s klikyháky. V lese bylo ticho a klid, obrovský nezvyk. Zjevně jsem nezvolil správnou trasu, protože jsem došel do vesnice. Během přemýšlení, zda tu jsou muslimové či hinduisti, abych věděl, jak pozdravit, jsem překvapivě objevil kostel. Ale místní mě stejně ignorovali, asi bych nejprve musel najít náčelníka. Vrátil jsem se k východišti a ve stánku ochutnal regionální specialitu - sedmivrstvý čaj. Ve sklenici je sedm vrstev různých čajů, které se nepromíchají. Následně jsem pokračoval na další okruh. Místní byli ohromeni, že oprvadu chci jít tříhodinovou trasu. Pak se ke mě přidalo víc a víc místních a bylo po tichu. Tvrdili, že tu žádná zvířata nejsou. Není překvapivé, že se jim všechna vyhýbají. Když jsme se rozloučili, hned se obejvily nějaké opice. Vydal jsem se cestou, jejíž klikyhách se mi nejvíc líbil (a taky se zdálo, že vede správným směrem). Cesta vedla dál a dál lesem. A skončila v potoce. Tak jsem se vrátil k první odbočce a zkusil tuto. Došel jsem do bažiny. Třetí cesta mě dovedla k chaloupce v čajové plantáži, kde končila. Pak jsem našel ještě jednu. Tu jsem vzdal, protože mě nebavilo prodírat se obřími pavučinami. Tak jsem se vrátil. U východu jsem si dal kus ananasu a v CNG se vrátil do města. Tam jsem šel na nádraží. Tam mě zklamali, že můj vybraný vlak nemá lůžkový vůz. Procházel jsem se ulicemi města, kdekdo mě zvl na čaj a chtěl se vyfotit. Místní si mě chtěli na potkání přidávat na facebook. Jsem na nezměrném množství selfie. Při večeři jsem se seznámil s Banglaéšanem, který uměl opravdu dobře anglicky. Dělal průvodce turistům po celé zemi. Odešli jsme k němu do penzionu, kde jsme si dlouho povídali ovšem možném. Dostal jsem mnoho užitečných rad. Pak jsme šli ven. Představil jsem si, jak by doma znělo zvolání typu: "Chlapi, jdeme na čaj!" Podívali jsme se do parku s pěkně barevně nasvícenou fontánou a pak jsme šli na onen čaj.
 
4.11.2015, den 15
Srimangal

Vstával jsem brzy, protože jsem měl v plánu navštívit docela vzdálený vodopád. Pršelo. Došel jsem na snídani. Mezitím začalo lít ještě víc. Bylo jasné, že nemá cenu někam jet. Zaplavenými ulicemi jsem doběhl zpět do hotelu a šel spát. Odpoledne pršet přestalo. Šel jsem se projít městem a vyšel směrem do blízké vesnice. Ve stánku u cesty jsem si opět dal sedmivrstvý čaj. Na místě byl dokonce i jeho vynálezce. Cesta k vesnici a přes ni byla pomalá, protože všichni byli zvědaví a zastavovali mě. jen ženy se nechtěly fotit. I skupia barevně oblečených dívek u studny si demonstrativně nasazovala kbelíky na hlavu. Uprostřed vesnice jsem navštívil malý hinduistický chrám. Před setměním jsem se vrátil do města. Tam jsem se sešel s Jahidem, který mi pomohl koupit jízdenku na autobus. To byla velmi užitečná pomoc, protože jsem ani netušil, že do mé příští destinace jede přímý spoj. A samozřejmě bych ani nezjistil, že jízdenky prodává děda u malinkého stolku u cesty. Pak jsme se rozloučili a já šel na večeři.

5.11.2015, den 16
Srimangal

Ráno jsem se sešel s Jahidem, který mi na dnešek půjčil kolo. Jinak to zde nyní není možné, protože policie nepříliš logicky zakázala ve městě půjčovat kola cizincům, v reakci na letní teroristický útok v hlavním městě. Vyrazil jsem do čajových plantáží. Na jedné z nich byly všude nápisy, že pro návštěvu je potřeba povolní ředitele. Ten však na místě nebyl. Nakonec mi někdo řekl, že je ředitel zaneprázděný, ale můžu na plantáže, jen ne do továrny. Nevadí, už jsem jich pár viděl. Procházel jsem mezi malinkými kopečky porostlými čajem. Když jsem se vrátil ke kolu, začalo pršet, tak jsem šel do blízkého stánku na čaj. Plantážemi a lesem jsem postupně dojel do několika dalších vesnic. Čím dál častěji pršelo. Raději jsem se vrátil do města. Večer jsem vrátil kolo a šli jsme společně na večeři. Pak jsem šel čekat na autobus. Při nástupu jsem se málem vyválel ve všudypřítomném blátě. Pak začala zběsilá jízda vyplněná zvukem klaksonu.
 
6.11.2015, den 17
Bogra

Po více než deseti hodinách jízdy jsem vystoupil ve městě Bogra. Rikšou jsem dojel do centra a našel si ubytování. Hned pak jsem skočil na rikšu znovu a vrátil se na plácek, odkud odjíždí autobusy. Dnes jsem měl v plánu navštívit Paharpur. V této vesnici jsou ruiny budhistického kláštera, ve své době jednoho z největších. Cesta vedla klasickou bangladéšskiu krajinou - placka, políčka, vesnice. Po dvou hodinách jsem přestoupil na další autobus, který mě zavezl přímo do vesnice. Odtud už to byl jen kus rikšou ke vstupu do areálu kláštera. Obešel jsem si ruiny rozsáhlého areálu postaveného z cihel, s velkou stúpou uprostřed. Když jsem odcházel, potkal mě místní, zda k němu do restaurace půjdu na oběd. Nejsem si jist, zda poněkud opuštěné místo někdy vidělo nějaké hosta, ale jídlo bylo dobré. Na konci mě poněkud zaskočil otázkou, kolik za to chci zaplatit. Pěšky jsem se pak vrátil k silnici. Cestou jsem se podíval na trh, kde jsem byl opět středem zájmu. Pak jsem šel k silnici čekat na autobus. Toho jsem se nedočkal, ale odjel jsem sdíleným CNG. Pak přišlo přejetí města Jaipurhat rikšou a přestup na autobus do Bogry. Cesta byla tentokrát ještě pomalejší a brzy se setmělo. Pak už jen rikšou zpět do centra.

7.11.2015, den 18
Bogra

Rikšou jsem odjel na tentokrát jiné autobusové nádraží, ve směru východ. Odtud jsem jel autobusem do vesnice u řeky Jamuna, jak se zde říká Brahmaputře. Od zastávky k řece pro změnu rikša. Na řece mi hned kdosi nabídl projížďku na loďce. To bylo přesně to, co jsem čekal. Zbývalo už jen usmlouvat cenu. To se podařilo, tím však lodníkova angličtina bohužel končila. Vydali jsme se k jednomu z mnoha ostrůvků tvořených usazeninami mohutné řeky. Na nich žijí lidé, kteří využívají úrodné půdy na ostrůvcích. To je tak vše, co mají. Žádná infrastruktura tu není, stále jsou ohroženi erozí ostrůvků a povodněmi. Zakotvili jsme poblíž plovoucí nemocnice, která zrovna tento ostrov navštívila. Před jejím vchodem stála dlouhá fronta lidí. Pak jsme šli do vesnice. Obklopovala ji políčka, která lidé obdělávali velice promitivním způsobem. Chlap za sebou táhl kůl a tím pole oral. Cestou zpět jsme propluli kolem dalšího ostrůvku, s množstvím rybářů. Pak jsme se vrátili na pevninu. U jednoho z mnoha stánků jsem se najedl. Jako už poněkolikáté, nádobí se skládá ze starých papírů (talíř) a kousků tvrdého kartonu (příbor). Pak rikša do vesnice. Tam samozřejmě o mě byl velký zájem. Všichni široko daleko věděli, že čekám na autobus. Když přijel, snad deset jich před něj skočilo, kdyby mi snad nechtěl zastavit. Po návratu do Boggry jsem si prošel ulice, vyzkoušel pár jídelních stánků a prošel se po trhu.
 
8.11.2015, den 19
Bogra-Dinajpur

Pro změnu rikša k autobusovému plácku. Odtud mě čekala skoro čtyřhodinová cesta do města Dinajpur. Nová zajímavost - mají tu elektrické rikšy. Tím jsem dojel do hotelu a ubytoval se. Pak mě mile překvapilo, že fungoval první bankomat, ke kterému jsem přišel. Teď už jsem mohl v klidu pokračovat v plánu. Rikšou na zastávku autobusu a pak cesta do vesnice Kantanagar. Odtud to bylo již jen kousek ve sdíleném CNG ke zdejšímu slavnému hinduistickému chrámu. Poté, co jsem si důkladně prohlédl chrám postavený z detailně zdobených cihel zobrazujících všemožné výjevy, prošel jsem si okolní políčka. Pak jsem se naobědval v jednom z blízkých jídelních stánků. Jídlo jsem měl složené z mnoha různých přísad a nosili mi další a další mističky. Jednou z nich bylo cosi, co vypadalo jako salát s rybích hlav. K tomu různé smažené podivnosti. Zpět k hlavní silnici jsem šel k velkému zklamání čekající rikšů pěšky. Po chvíli čekání na autobus mě další sdílené CNG odvezlo o kus dál, k jinému autobusu. Cesta byla velmi levná, proto mě řidič CNG zaskočil tím, že za mnou běžel ještě do autobusu, aby mi vrátil drobné. Po návratu do města jsem našel kancelář, kde jsem si koupil jízdenku na autobus na další den a pěšky jsem se vrátil do hotelu.
 
9.11.2015, den 20
Dinajpur-Rajshahi

Autobus vyjíždí velmi brzy, takže musím jít ven ještě za tmy. Nejprve je třeba vzbudit recepčního, aby mě pustil ven. Ten je tak líný, že raději vzbudí vedle spícího malého kluka, aby mi odemkl. Venku je tma a ulice je zcela liduprázdná. Jak tu najdu rikšu, aby mě odvezl k autobusu? O kus dál na hlavní silnici se to naštěstí podařilo. Za chladného svítání jsem počkal až připraví autobus a pak zachumlaný v bundě nastoupil. Že během rána stoupala teplota moc nepomohlo, protože jsem seděl v proudu vzduchu za dámou, které bylo špatně, takže měla otevřené okénko. Stejně mě pak málem pozvracela, tedy ne úplně jen málem, trochu jsem toho schytal. A nadále mrznul v bundě. Krajina byla docela obyčejná, s výjimkou města úplně plného banánů. Když jsme po nějakých šesti hodinách dorazili kamsi na předměstí města Rajshahi, debata s rikšáky byla docela frustrující. Neuměli ani slovo anglicky, příčemž vysvětlit rukama a nohama "levný hotel s wi-fi" bylo nad mé síly. Pak jsem naštěstí potkal pár kluků, kteří uměli o pár slov víc než nic, což pomohlo. V centru města jsem si vybral druhý hotel v pořadí, první cenou příliš nevyhovoval. Rikšák mě docela zklamal tím, že chtěl nesmyslně hodně peněz. Na to jsem si tu v Bangladéši odvykl. Ubytoval jsem se a vyrazil na nádraží. Identifikovat okénka na prodej lístků nebylo těžké, zvolit to správné se však podařilo až na několikátý pokus. V latince tam nebylo napsané vůbec nic. K nákupu jízdenky výrazně pomohlo to, že jsem všechny potřebné údaje měl napsány na papírku. Pak jsem si zašel na večeři a nakonec přes trh k řece Padma. Tak se tu říká Ganze. Na nábřeží byla spousta lidí a stánků s občerstvením.

10.11.2015, den 21
Rajshahi

Ke snídani jako obvykle placky a zeleninové curry. Pak jsem z autobusového nádraží odjel do vesnice Puthia. Po cestě vesnicí lemovanou jezírky jsem došel k chrámu Šivy. Ten jsem si prohlédl a následně pozoroval kluky, jak skáčou do vody a strašně se chtějí fotit. Když jsem vyšel z chrámu, potkal mě strážce s klíči a nabídl prohlídku všech památek ve vesnici. Za rohem jsme došli k dalšímu hinduistickému chrámu, ze kterého byl pěkný výhled na ten první. Naproti přes fotbalové hřiště stál královský palác. Dost rozpadlý. Za ním byly další pěkné chrámy. A pár těch, které nepřežily zemětřesení. V jedné budově bylo obrovské množství netopýrů. O kus dál stála královská latrína. A pak pár dalších chrámů. Tím prohlídka končila a já se vrátil zpět do Rajshahi. Prošel jsem si další část města a opět zavítal na nábřeží. Na konci dne jsem si uvědomil pozoruhodnou věc - dnes jsem neměl žádnou rýži!

11.11.2015, den 22
Rajshahi

Dnes jsem měl opět v plánu výlet. Tentokrát ovšem autobus neodjížděl ze stejného plácku jako většina ostatních, ale kdesi z křižovatky na hlavní silnici. Chvíli mi trvalo najít správné místo, protože se opět jednalo o pouhý stolek na chodníku. Cesta byla vcelku dlouhá, tři hodiny. Vystoupil jsem kousek od konečné, u mešity Sona. Ta je jednou z typických ukázek zdejší středověké architektury. Místo bylo docela živé, protože je pátek, sváteční den. Pak jsem vyrazil k paláci zdejšího bývalého panovníka. Cestou mi zastavila elektrorikša, ve které jeli na exkurzi studenti dějin islámu. Přijeli jsme k paláci, na který navazovala mešita plná věřících a dále zavřené mauzoleum. Po prohlídce jsem se vrátil na hlavní silnici, kde jsem si odchytl autorikšu. Pak přistoupil kdosi další. Když jsme přijeli k odbočce k mešitě, kterou jsem chtěl navštívit, řidič nevnímal, že mi to stačí a odvážně vyrazil po zablácené cestě. Brzy jsme zapadli a bylo třeba rikšu vytlačit ven. Dojeli jsme až k prastaré mešitě s probořenou střechou uprostřed mangového sadu. Spolucestující mě vyzval, ať jdu za ním. Protože ani jeden neuměl anglicky, netušil jsem kam jdeme. Dovedl mě k ruinám madrasy. Pak jsme pokračovali rikšou zpět k vesnici. Cestující vystoupil a řidič nabral malého kluka, kterého pak na další zastávce vyslal, ať mi ukáže cestu k další mešitě. Tím jsem si prohlédl všechny významné památky této vesnice a vrátil se na autobusovou zastávku. Procvičil jsem si znalost bangladéšských čísel a podařilo se mi pochopit vyvěšený jízdní řád. Během čekání jsem se najedl. Autobus byl na místě načas. Po dvou hodinách divoké jízdy píchnul, takže jsme přestoupili na jiný. Po návratu do hotelu jsem zjistil nepříjemnou skutečnost - můj počítač nefunguje. Představa, že bych byl bez něj přes měsíc je docela nepříjemná. Na večeři jsem si našel místo, kde uměli anglicky. Je docela praktické, být schopen ovlivnit, co mi donesou.  

12.11.2015, den 23
Rajshahi-Khulna

Dnes opět vcelku brzké vstávání. Venku již ovšem bylo světlo, takže najít CNG nebylo těžké. Dojel jsem na nádraží. Zde došlo k neobvyklé události. Poprvé jsem potkal cozince. Německý pár byl podobně překvapen jako já. Jeli stjným vlakem jako já. Pak jsme se rozešli, protože jeli v jiné části vlaku. Několik ochotných lidí mi pomohlo najít mé místo. Odjeli jsme přesně na minutu. Chvíli poté jsem si koupil snídani, kterou stále roznášeli. Obalovaný toast, smažené kuře a nějaké curry. Jel jsem v první třídě, takže se mi poštěstilo, že soused mluvil anglicky. Konverzace byla místy zajímavá: Už méně, když mi nadšeně ukazoval další a další fotky ze stavenišť. Zajímavotí na cestě byl mnohakilometrový most přes řeku. Příjemná cesta skončila po sedmi hodinách ve městě Khulna. Zde jsm opět potkal oba Němce a zjistil, že také jedou s Bengal Tours do Sundarbans. Potěšil jsem je tím, že jsem je informoval, že nemusí hledat hotel, že můžeme přespat na lodi. Zadali jsme tedy rikšům stejnou adresu a vyrazili. Nebylo to tak snadné, kdybych nevěděl, kam jet a neměl mapu, asi bychom bloudili hodně dlouho. V malinkém rozpadajícím se domku sídlila kancelář cestovky. Zaregistrovali jsme se a nechali na místě batohy. Během cesty na oběd jsme se zastavili v hotelu, Anja potřebovala na záchod, my jsem si mezitím necháli ukázat prezidenstký apartmán. Za poptávaných 420 dolarů nic moc. Pak jsme se rozdělili. Oni šli k holiči, já na IT trh, který mi doporučili v cestovce. Zde jsem se poptal v pár obchůdcích, až jsem narazil na jeden, kde mě nesmírně přátelsky přívítal skvěle anglicky mluvící šéf. Prodiskutovali jsme můj problém. Oprava prý bude trvat tři dny, což mi docela vyhovuje. Pak mě pozval na kafe ke stánku na ulici. A pak kousek dál na čaj. Místo bylo nepochybně původně zamýšleno jako park, nicméně teď je to spíš smětiště. Na malinkou lavičku si k nám sedl regionální manažer největšího dovozce počítačů. Plán sejít se s Němci u vedlejšího hindusitického chrámu nevyšel. Nakonce se ukázalo, že se u holiče zdrželi skoro dvě hodiny. Vydal jsem se tedy do ulic města a do úzkých uliček trhů. Jako všude byl každý zvědavý. Nadšeně s vyptávali a chtěli se fotit. Kdybych v jiné zemi vlezl kamsi do skladu brambor, asi by mě vyhodili, tady všichni všeho nechali a začali pózovat. Pak jsem navštívil park s barevně nasvícenou fontánou. Zde mě potkali anglicky mluvící mladíci, se kterými jsem šel na čaj. Pak mě odvedli zpět k cestovce. Odtud jsme s dalšími turisty jeli v CNG k řece. Lodička nás převezla na naši loď. Zde jsme se setkali s několika dalšími spolucestujícími. Němka žijící už mnoho desetiletí v Dháce vyprávěla o řadě teroristických útoků v Bangladéši v posledních letech. Krásný večer na lodi mi připomněl Amazonku. Nakonec jsem si dlouho do noci povídal a honkongoangličankou.

13.11.2015, den 24
Khulna-Sundarbans

Ráno před vyplutím pokrývala přístav tajuplná mlha. To, že kvůli ní nebylo moc vidět, by asi nemělo být omluvou, že jsme krátce nato narazili do další lodi. Nic se nestalo a my pokračovali. Proběhla snídaně. Celý den jsme pokračovali po proudu řeky do národního parku Sundarbans a v něm dále a dále. Cestou jsem pozoroval břehy řeky a množství lodí. Ale hlavně jsem mluvil s lidmi. Bylo tu ohromujících skoro deset cizinců, velice zajímavých lidí. Po snídani přišla svačina a pak oběd (a to ani nezmiňuji předsnídani, kterou jsem zaspal). Při dopolední svačině nás varovali, ať se pořádně najíme, že tři hodiny nic nebude! Zakotvili jsme u ostrova Dublar. Ten je po většinu roku zcela opuštěn, jen pár měsíců tu rybáři suší ryby. Ovšem během listopadového úplňku míří na ostrov hinduisté ze širého okolí, aby oslavili svátek Ráš Mela. Nastoupili jsme do člunů a vyrazili k pobřeží. Ostrov skoro nebyl vidět přes nekonečné řady lodí. Pak jsme propluli kolem mangrovových lesů, pozorovali divoké prase a připluli k malému molu. Zde jsme vystoupili do mimořádného smradu. Ten byl brzy vysvětlen všudypřítomnými plůtky, na kterých visely řady sušících se ryb. Pokračovali jsme dál, mezi davy lidí a stánky se vším možným. Postupně se setmělo. Lidé tu byli extrímně zvědaví, jak spatřili cizince, následovala okamžitě záplava fotek ze všech stran, stovky selfie. Průvodci a naše ozbrojená stráž (je přidělena každé skupině turistů v národním parku) nás směrovali vybraným směrem, pořád něco zakazovali a odháněli davy. Po hodině skončila naše hra na celebrity a napůl oslepeni blesky jsme odešli a vrátili se na loď. Po večeři jsme šli spát, protože na zítřek je budíček naplánovaán na 4:45.

14.11.2015, den 25
Sundarbans

Dle plánu brzké vstávání a odplutí na člunu na blízkou pláž. Zde toto ráno probíhá rituál, při kterém se hinduističtí věřící shromažďují u vody. Sedí u kokosů, zapálených svíček a dalších obětních předmětů. Když tyto věci odnese příliv, celá skupina vběhne do posvátné vody, aby ze sebe smyli hříchy. Na pláži jsme byli dlouho před východem slunce. Pak jsme mohli pozorovat rituál ve světle brzkého ráno. Mezitím začali přijíždět rybáři s koši plnými dalšího smradu. S postupujícím přílivem nastupovali vykoupaní věřící do svých lodí a odplouvali. Stejně tak jsme udělali my. Odpluli jsme na jiný ostrov, na místo s hustými mangorovovými lesy. Cílem bylo projít se a pozorovat nějaká divoká zvířata. To se nepovedlo ani trochu. Les byl zcela plný lidí, takže vše uteklo. Přeplavili jsme se tedy na jiné místo, kde jsme ale nebyli o mnoho úspěšnější. Během oběda jsme se na lodi přesunuli do zcela jiné oblasti. Na člunu jsme vyrazili vstříc blátu mangrovového lesa při odlivu. Několik odvážlivců, kteří vyskočili ze člunu skončilo po pás v blátě. Jednomu se podařilo doplazit se až do lesa. Mezitím jsme našli mnohem vhodnější místo po výstup. Zem v lese byla pokryta blátem, ze kterého čněly špičaté výhonky mangrovů. Rozhodně bylo velmi nedoporučeníhodné uklouznout. Na místě jsme viděli pobíhat několik jelenů. Pak jsme se na člunu ještě projeli po okolních úzkých potocích. Během cesty k lodi jsme potkali malinkatý rybářský člun. O moc víc, než dva přítomní rybáři se na něj nevešlo. Tvrdili, že na něm chtějí strávit deset dní. Mezitím se setmělo. Večer byl dnes podobný, opět nás čeká brzké vstávání.

15.11.2015, den 26
Sundarbans-Khulna

Vstávali jsme v pět. Pak jsme vyrazili na člunu podél lesa. Pozorovali jsme opět jeleny a pak nějaké ptáky. Pak jsme zakotvili u jedné ze stanic strážců parku. Prošli jsme se kolem jezírka s růžovými lekníny a velikými žábami. Pak jsme na lodi odpluli na další místo. Zde jsme se prošli po cestě lesem s opicemi. Nepochybně nejzajímavější zde bylo to, že jsme našli v blátě čerstvou stopu tygra. Prý tu dokonce před několika dny zabil opici. Po návratu na loď už následovala plavba zpět do Khulny. Bylo opět dost času na diskuse o kdečem, přerušované jen množstvím jídel. Před večeří proběhlo rozloučení s posádkou. Po doplutí do města jsem zjistil, že je možné přespat na lodi, čehož jsem s radostí využil.

16.11.2015, den 27
Khulna

V šest za mnou přišli do kajuty, že lodník trvá na tom, že ihned musíme odplout na břeh. Ve městě bylo ještě skoro vše zavřené, takže jsem si nejprve našel místo na snídani. Pak jsem prošel pár ulic a vybral si hotel. Po ubytování mě recepční poněkud překvapil, že nezná heslo na wi-fi. Prý snad někdy přijde někdo znalý. Pak jsem šel na počítačový trh, zjistit, jak je na tom můj notebook. Obchůdky byly ještě zavřené a rozhodně se neměly k otevření. Prošel jsem se podél řeky a pozoroval přívozy.  Po delší době jsem se vrátil na trh. Bylo deset a ve městě pořád mrtvo. Sice mi je tento přístup k rannímu vstávání sympatický, dneska to úplně neocením. Před jedenáctou jsem došel na místo a opět se setkal s šéfem obchodu. Zašli jsme na nějaké zákusky a čaj. Zjistil jsem, že počítač je skoro opraven, ale našli nějaký další problém. V hotelu žádná změna, chlap s wi-fi ještě spí. Skočil jsem na rikšu a odjel na autobusové nádraží. Tam jsem nastoupil do autobusu směřujícího do vesnice Bagherat. Vystoupil jsem na křižovatce, odkud jsem přes malou vesnici došel k mauzoleu zakladatele tohoto města. Ten sem v šestnáctém století přišel odkudsi od Turecka, vykácel les a postavil město se spoustou mešit. Po návštěvě mauzolea tak den probíhal v rytmu: procházka po vesnici střídaná návštěvou staré mešity. Nejvýznamnější z nich je ta s 77 kopulemi. Během procházky mě stále zdravili vesničani, a dokonce i vesničanky. Nakonec jsem si u silnice stopnul autobus zpět. Byl velmi plný, ale dostal jsem speciální místo hned vedle řidiče. Ve městě jsem zjistil, že počítač stále není hotov, takže si musím upravit program na zítřek, ještě odtud neodjedu. Majitel obchodu by mi rád ukázal svou farmu, kde chová krevety, ale rozbil si motorku. V hotelu na mě už z dálky mávali papírkem s heslem.

17.11.2015, den 28
Khulna

Probuzení bylo poměrně nekompromisní. Zjistil jsem, že mám megafon sousední mešity hned za oknem. Celý dnešek jsem strávil ve městě. Nebylo třeba hledat si nějaký cíl či program. Prostě stačí jít mezi lidi a není pochyb o tom, že se něco bude dít. Každý mě zdraví a vyptává se. Někdo mě pozve k sobě do obchodu nebo i domů. Takhle mě jeden lákal: "Pojď ke mě. Mám opravdový dům, žádný slum." Návštěva byla zajímavá, odmítání většiny nabízeného jídla lehce náročné. Komunikace taky. Takto jsem pomalu prošel různými čtvrtěmi města. Každá byla zaměřená na něco jiného. Obzvláště dílny vyrábějící všemožné výrobky přímo na chodníku byly pozoruhodné. Den rychle utekl. Večer jsem si vyzvedl počítač a následoval obligátní čaj. V chýši, na lavičce v blátě, tentokrát seděl univerzitní profesor a další manažer.

18.11.2015, den 29
Khulna-Morrelganj

Ráno jsem se sbalil a vyrazil hledat použitelný bankomat. Výhodou bylo, že jsem již dříve našel jakousi bankovní ulici, kde byl bankomat snad v každém domě. Přesto trvalo dost dlouho najít nějaký spolupracující. Pak už stačilo odjet rikšou na autobusové nádraží. Odtud jsem jel do Bagheratu, abych zde přestoupil na další autobus. Cestou jsem zjistil, že mé původní plány nestíhám. Spletl jsem si v času odplutí lodi 12 a 2. Přemýšlel jsem o možnostech, co dělat místo toho, zatímco můj koktaající soused mi bez přestání něco vykládal. V centru Bagheratu se před dřevěnými chýšemi procházely krávy, to vše ve stínu obrovských bilboardů. Na místě jsem se naobědval a pak jsem začal hledat autobus do vesnice Morrelganj. Je tu šance, že odtamtud zítra ráno odplouvá kolesový parník do Dháky. Je snadné najít ten správný. Stačí říct destinaci a už mě nekdo vede na správné místo. Tentokrát doslova, kdosi mě chytnul za ruku a vlekl k busu. Dal jsem mu pár taka, už se mi celkem daří odhadovat situaci, kdo mi prostě chce pomoct a kdo je chduý a očekává bakšiš. Jsem docela skladný a nacpat se do všemožných dopravních prostředků mi nedělá problémy, ale zde jsem se do sedačky prostě fyzicky nevešel. Dojeli jsme na konečnou. Vesnice byla tvořena několika dřevěnými boudami. Tohle místo nevypadá, že by se tu dalo přenocovat.  Někdo mi poradil, že hlavní část je za řekou. Nasedl jsem do přívozu, na druhé straně vystoupil. Nikdo za to nic nechtěl, že by to bylo v ceně autobusu? Rikša mě odvezl ke kanceláři lodí. Skončil jse v místnosti, která byla napůl ložnicí, napůl prodejnou jízdenek. Dozvěděl jsem se, kolik stojí loď. Ne úplně málo. Také jsem zjistil, že zítra nepluje prastarý parník, nýbrž loď asi strokrát mladší. Pak se mě ptali, kde chci strávit noc, a rovnou jsem dostal odpověď, zhruba: "Ty můj přítel. Můj gauč." Tak tedy asi tady. Druhý chlap pořád někam telefonoval a mezi tím průběžně snižoval nabízenou cenu. Pak začal vyplňovat jízdenku. Druhý chlap ukázal na kbelík a řekl: "Voda. Mýt!" Trval na tom, že si ihned musím umýt nohy a obličej. Venku pokračoval v příkazech: "Voda. Mýdlo. Umýt. Ještě mýdlo. Voda." Nerozuměl mi natolik, abych mu vysvětlil, že s mytím již jisté zkušenosti mám a zvládnu to bez instrukcí. Pak jsem dostal jízdenku, cena byla nakonec poloviční oproti první ceně. etuším jak se to stalo. Pak jsme rikšou odjeli k chlapovi domů. Opět jsem dostal příkaz: "Ty host. Musíš jíst rýži." Takže jsme obědvali. Pak jsme dojeli někam jinam. Šli jsme k někomu na návštěvu. Zase povinné pohoštění. Pak jsme chodili po vesnici a pořád někoho navštěvovali. Mezitím připlula moje loď, tak jsme šli na palubu. Rovnou do kajuty za kapitánem. Měli jsme čaj a sušenky a kapitán pustil v televizu jakési indické videoklipy. Tanečnice měly obnažené paže, občas břicho a sem tam měly i výstřih. Pro místní skoro porno. Pak jsme šli zpět do kanceláře. Cestou ještě chlap ještě stihl seřvat všechny flákající se pracovníky na lodi. V pokoji na mě zase všochni zírali a vyptávali se. Když se mě ptali na českou měnu, dal jsem jim korunu. Všichni s ní odešli, asi pochlubit se celé vesnici. Konečně jsem tu byl sám a měl chvíli klid a mohl utéct za svobodou. Prošel jsem si ulice městečka a vrátil se. Tam už hostitelé zase čekali. Brzy jsme šli spát.

19.11.2015, den 30
Morrelganj

Ráno za ubytování chtěli zaplatit, cenu jako za hotel. To určitě, tam celou noc někdo nechodí po místnosti a postel mám sám pro sebe. Dohodli jsme to na o dost nižší ceně. Ve vesnici jsem se najedl a šel na loď hledat svou kajutu. Určitě bych ji našel sám, kdybych věděl, že kajuta číslo 5 znamená kajutu 202. Kapitán mě pak zase zval k sobě. Po chvíli jsme vypluli. Pak se u nás v první třídě podával oběd. Pluli jsme mezi vesnicemi a třetí třída v podpalubí se pořád plnila. Kolem byly lodě a loďky všech velikostí. Během dne jsem někdy pozoroval okolí, jindy byla řeka příliš široká na pozorování něčeho zajímavého. Pak se setmělo, podávala se večeře. Později za mnou přišel další nadšený Bangladéšan. Výjimečně uměl docela dobře anglicky. Říkal, že jak mě zahlédl na lodi, věděl, že mě nutně musí najít a mluvit se mnou.

20.11.2015, den 31
Dháka

Vzbudili mě před půl šestou. Že jsme v Dháce a že mám ihned zaplatit jídlo. A pak, že chce bakšiš. A že chce víc, protože jich tu je hodně. A pak přišli pro bakšiš další, které jsem nekompromisně odeslal za tím prvním. A mohl jsem ještě chvíli spát. Po rozednění jsem vystoupil a přes několik dalších kotvících lodí došel na břeh. Úplně se nepotrvidla má domněnka, že takhle ránou budou ulice ještě prázdné. Na břehu stály náklaďáky s ovocem, od kterých rozváželi a roznášeli ovoce všemožnými způsoby. Místo bylo úplně plné. Jít, navíc s batohem, se skoro nedalo. Mezi tím běhali chlapi se střemi přepravkami ovoce na hlavě. Nakonec se mi podařilo místo projít a odbočit do úzkých uliček staré Dháky. Došel jsem do oblasti s hotely a zjistil, že to tu nebude tak snadné. Většina míst neubytovává cizince. Ostatní jsou plná. Trvalo dlouho něco najít, natož abych si mohl vybírat. A slovo internet ve zdejších krajích asi slyšeli poprvé v životě. Ubytoval jsem se a vypral. Pak jsem vyrazil do města. Kvůli husté a zběsilé dopravě vždy trvá dlouho někam dojít. Prošel jsem si okolí a došel k univerzitě. Prošel jsem si kampus s pěknými starými budovami. Velkou změnou bylo, že tu skoro nebyly slyšet klaksony. Oběd byl zpříjemněn tím, že obsluha uměla anglicky. Navštívil jsem velikou moderní měšitu, jejíž tvar byl určen tím, že byla nacpána mezi tržnici a stadion. Uvnitř se semnou začal bavit jakýsi chlap. Pozoruhodný člověk. Je fotbalovým komentátorem, podniká v oděvním, IT a kdovíjakém dalším průmyslu a nadšeně se mnou debatoval o teorii multiverza a dalších záležitostech kosmologie. Pak jsem pokračoval přeplněnými ulicemi do staré Dháky. Obchodník s koly mě pozval na čaj. Pak jsem našel internetovou kavárnu. Místo placení majitel trval na tom, že si se mnou udělá selfie. Pak mě další pracovník obchůdku zavedl do blízké mešity. Tu jsme si prohlédli a pak ještě jednu. Následně jsme šli spolu na večeři. Mimo obligátní rýže jsme měli zajímavý nápoj. Zhruba zředěný jogurt smíchaný se vším kořením, co bylo po ruce. Tím den skončil, rikša mě odvezl klikatými úzkými uličkami k hotelu

21.11.2015, den 32
Dháka

Snídaně v malinké restauraci byla stejná jako vždy - paratha a zeleninové curry. Pak jsem šel na blízké autobusové nádraží. Reálně to bylo několik ulic a křižovatek, kde se mimo autobusů chaoticky pohybovalo vše možné. Tím vzniklo několik problémů: jak najít můj autobus, jak se k němu dostat, a jak se přitom nenechat něčím přejet. Šel jsem bus od busu a ptal se. Pořád znova a znova. Jediné, co jsem ovšem rozumněl, byl směr, kam ukázali. Takže jsem nevěděl, jak daleko jít. Nakonec se mě ujal anglicky mluvící prodejce novin. Autobusem jsem dojel do vesnice Sonargaon. Rikša mě zavezl ke zdejšímu muzeu. Uvnitř tradičně nudná expozice. Mnohem zajímavější bbyla okolní zahrada, upravená tak, že by člověk ani nevěřil, že je v Bangladéši. Jezírka, můstky, šlapadla, kolotoče a další. S dalším rikšou jsem pokračoval o kus dál, do města Panam. To bylo postaveno před více než sto lety hinduistickými obchodníky, kteří poté postupně místo opustili. Zdobné domy se tak nyní rozpadají a nepochybně je jen otázkou času, než z nich mnoho nezbyde. Nyní je však město docela velkou turistickou atrakcí. Místo jsem si důkladně prohlédl a pak vyšel ven, do sousední vesnice.
V malé restauraci mě nalákali, abych se najedl. Po malé svačině jsem šel k pokladně. Místní však dali jasně najevo, že nějaké placení tady trpět nebudou a od pokladny mě odtáhli a poslali ven. Šel jsem cestičkou mezi poli rybníky k malé středověké mešitě. Odtud mě pak elektroautorikša odvezl k hlavní silnici, odkud jsem se autobusem vrátil do Dháky. Šel jsem do muzea války za osvobození Bangladéše. Tam byly detailně vysvětleny všechny události související s rozdělením Pákistánu. Večer jsem pak šel do starého města, navečeřel se a procházel temnými uličkami. Cesta se trochu protáhla, místy byla zácpa z rikšů tak hustá, že se ani nedalo projít a trvalo velmi dlouho, než se něco aspoň trochu pohlo.
 
22.11.2015, den 33
Dháka

Procházel jsem se ulicemi. Potom se nasnídal. Chvíli mi v úzkých slepých uličkách trvalo najít, kde je vstup do Růžového Palác, kam jsem mířil. Palác, ležící uprostřed starého města, obklopený zahradami, byl pečlivě opravený, i zevnitř. Jeden z návštěvníku byl historik a povyprávěl mi o zajímavých místech ve městě. Z paláce jsem pokračoval podél arménského kostela k nábřeží. Na řece plula spousta lodí a lodiček, všude bylo mnoho lidí. Další zastávkou byla pevnost Lalbagh. Opět velký park uprostřed města. V něm několik zachovalých staveb. Všude jsem byl pronásledován nadšenci do selfie. Přihodila se tu neobvyklá věc - potkal jsem cizince, turistky z Finska. Podvečer jsem znovu zašel do internetové kavárny. Stejný člověk jako předvčírem se rozhodl, že musím vyzkoušet nějaké zajímavé jídlo. Docela dlouho jsme hledali místo, kde to zrovna mají. Jednalo se o jakousi hustou polévku.
 
23.11.2015, den 34
Dháka-Rangún

Program byl jednoduchý. Sbalit se a jet na letiště. Na ulici kousek od hotelu jsem odchytl CNG. Protože bylo docela brzy ráno, nebyly žádné velké zácpy. Na letišti jsem tak byl docela dlouho před odletem. Ve vstupu do letišta byla bezpečnostní kontrola. Hlídající vojáci po mě chtěli peníze. Nic jsem jim nedal, asi proto mě pak poslali úplně jinam, než jsem měl jít. Letiště je ošklivé a podivně fungující. Když už začal fungovat informační systém, trvalo hodinu po ohlášení poslat někoho na překážku check-inu, kde všichni celou dobu čekali. Ozbrojenec hlídající u letadla měl na pendreku ruličku toaletního papíru. Vše na mém místě v letadle včetně oken bylo počmáráno voskovkami. Pak letadlem prošel steward a rozdával jablka. A nakonec jsme přistáli v Rangúnu. Letiště bylo čisté a jasně značené, všechno proběhlo rychle. Jen po návštěvě bankomatu a směnárny jsem chvíli řešil, kam nacpat více než sto získaných bankovek. Následovala tradiční dávka smlouvání o ceně taxi. Vyrazil jsem na autobusové nádraží. Po asi sto metrech od letiště skončila dálnice a pokračovali jsme rozbitou silničkou vesnicemi. Na nádraží jsem si koupil jízdenku a prošel se po okolí. K obědu jsem měl pro změnu rýži. Už skoro neumím jíst něco jiného. K tomu byla polévka, jakýsi vývar z listí. Listí bylo i na dalším talíři, nevím zda k jídlu či jen dekorace. Podle chuti snad i to druhé. Pak se přiblížil čas odjzdu. Voda, deka, poltář i zásuvka. To už jsem dlouho nezažil. Za tři hodiny byla zastávka. Povinný výstup. A k tomu jsem dostal kartáček na zuby. Všude vše čisté, obrovská změna oproti bangladéšskému špinavému smrudtému království odpadků. Kolem bylo několik obrovských hal přetékajících jídlem.

od 24.11.2016, den 35 a dále
Viz Myanmar