Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Myanmar

Myanmar

18. leden 2017 | 00.22 |

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/gm7cxoelny5r7tc/AACC4SK99UfUqXDZhH9-p3V3a?dl=0

do 22.11.2016
Viz Bangladéš


23.11.2015, den 34
Dháka-Rangún

Program byl jednoduchý. Sbalit se a jet na letiště. Na ulici kousek od hotelu jsem odchytl CNG. Protože bylo docela brzy ráno, nebyly žádné velké zácpy. Na letišti jsem tak byl docela dlouho před odletem. Ve vstupu do letišta byla bezpečnostní kontrola. Hlídající vojáci po mě chtěli peníze. Nic jsem jim nedal, asi proto mě pak poslali úplně jinam, než jsem měl jít. Letiště je ošklivé a podivně fungující. Když už začal fungovat informační systém, trvalo hodinu po ohlášení poslat někoho na překážku check-inu, kde všichni celou dobu čekali. Ozbrojenec hlídající u letadla měl na pendreku ruličku toaletního papíru. Vše na mém místě v letadle včetně oken bylo počmáráno voskovkami. Pak letadlem prošel steward a rozdával jablka. A nakonec jsme přistáli v Rangúnu. Letiště bylo čisté a jasně značené, všechno proběhlo rychle. Jen po návštěvě bankomatu a směnárny jsem chvíli řešil, kam nacpat více než sto získaných bankovek. Následovala tradiční dávka smlouvání o ceně taxi. Vyrazil jsem na autobusové nádraží. Po asi sto metrech od letiště skončila dálnice a pokračovali jsme rozbitou silničkou vesnicemi. Na nádraží jsem si koupil jízdenku a prošel se po okolí. K obědu jsem měl pro změnu rýži. Už skoro neumím jíst něco jiného. K tomu byla polévka, jakýsi vývar z listí. Listí bylo i na dalším talíři, nevím zda k jídlu či jen dekorace. Podle chuti snad i to druhé. Pak se přiblížil čas odjzdu. Voda, deka, poltář i zásuvka. To už jsem dlouho nezažil. Za tři hodiny byla zastávka. Povinný výstup. A k tomu jsem dostal kartáček na zuby. Všude vše čisté, obrovská změna oproti bangladéšskému špinavému smrudtému království odpadků. Kolem bylo několik obrovských hal přetékajících jídlem.


24.11.2015, den 35
Kalaw-Nyaungshwe

V půl páte jsme opět zastavili na jídlo. Byli jsme v horách a byla strašná zima. Zjišťoval jsem, jak daleko to ještě mám. Když se podařilo najít někoho anglicky mluvícího, zjistil jsem, že jsme to již přejeli o 10 kilometrů. Hned nato již mi někdo našel mototaxi. Vyzvedl jsem si batoh a oblékl si na sebe vše možné. Přesto představa, že jedu v takové zimě na motorce mě lehce děsila. Nakonec to šlo. Ve správném městě jsem byl vyložen u čajovny, kde jsem počkal na ráno. Na místě se také objevilo několik dalších turistů. Všichni jsme měli stejný cíl - trek 65 kilometrů k jezeru Inle. Popíjel jsem čaj a pak si dal rýži. Ne, že by tu snad měli něco jiného. Po osmé se otevřela kancelář cestovky. Tam jsme se informovali o detailech a počkali na čas odchodu. Jedna z průvodkyn mi půjčila mobil, abych si v cíli mohl zarezervovat ubytování. Jinak by se docela zkomplikovalo, kam mi mají odvézt batoh. Pak jsme vyšli. Nakonec se mnou ve skupině byli čtyři Novozélanďani. Dobře anglicky mluvící průvodkyně nám povídali o zemi. Na okolních kopcích byly lesy, políčka a vesnice. Po čase jsme došli k domku, kde jsme se naobědvali. Pak cesta pokračovala dál mezi políčky s čajem a sady pomerančů. Došli jsme k malinkému nádraží, s kterým se od odchodu Britů zjevně nestalo nic, mimo rozpadu. V této oblasti se objevila políčka rýže. Úplně žlutá, právě probíhá sklizeň. Večer jsme došli do vesnice, kde byl naplánován nocleh. Hned u vchodu do našeho domu nás čekal kyblík plný piv. Bohužel kyblíková sprcha byla asi ještě studenější. Jak zapadlo Slunce, velice rychle se ochlazovalo. Teple oblečeni jsme měli curry k večeři.

25.11.2015, den 36
Kalaw-Nyaungshwe

Ráno byla opět pořádná zima. Snídaně byla venku. Se osoleným ovocem, jak je tu místy zvykem. Pak jsme vyrazili. Za borovicemi porostlým hřebenem se objevila jiná krajina. Na políčkách rostla spousta chilli, papričky se sušily ve všech vesnicích. O dvě hodiny později jsme dorazili do venice, kde na nás čekaly dvě další účastice, které jdou pouze dvoudenní variantu. O další dvě hodiny později následoval oběd. Jako vždy byl v menu skvělý avokádový salát. Před západem slunce jsme došli do vesnice, kde jsme měli místo na přespání. Kyblíkopracha se dala přežít díky tomu, že jsme přišli dříve než minule.

26.11.2015, den 37
Kalaw-Nyaungshwe

Mlha a zima. Pak vysvitlo slunce a my šli opět přes kopce mezi políčky a vesnicemi. A pak stále dolů až k mokřadům ohraničujícícm jezero Inle. Došli jsme do vesnice na kůlech, kde jsme měli oběd. Pak jsme nastoupili do lodiček a odpluli úzkým kanálem vesnicí. Domečky ubývali a objevily se plovoucí zahrady. Na hladině jezera tu pěstují rajčata. Řady rostlin odděluje vodní hladina úzká jen pro malou loďku. Pak jsme dopluli do skutečného jezera. Spousta lodí plula všemi směry a mezi nimi rybáři lovili tradičním způsobem - mlátili pádlem do vody, aby nahnali ryby do sítě. Podvečer jsme byli ve vesnici Nyaungshwe. Zbývalo najít hostel. Byl mimořádně dobře vybaven. Spousta informací o dopravě i atrakcích Myanmaru. Poprvé jsem viděl doutníky zdarma k dispozici. Večer jsem zašel na večeři a ochutnal místní točené pivo. Po celé vesnici byla všude pousta turistů. Tolik jich snad neviděl celý Bangladéš za svou historii.  
 
27.11.2015, den 38
Nyaungshwe

Po snídani jsem se šel projít po vesnici. Všude mi lodníci nabízeli své služby. Pak jsem si rezervoval výlet lodí v hostelu. Navštívil jsem trh, který ale nebyl až tak zajímavý. Pak jsem začal obcházet různé cestovky. Cílem bylo koupit si jízdenku na autobus a půjčit si kolo. Když jsem si vybral vhodné nabídky, vyjel jsem za vesnici.  Netrvalo dlouho a málem jsem přejel dvoumetrového hada. Po několika kilometrech jsem přijel pod kopec pokrytý pro zdejší oblast poněkud netradiční rostlinou. Byly tu vinohrady. Vystoupal jsem nahoru k vinařství a absolvoval krátkou prohlídku. Pak následovala ochutnávka. Vína byla lepší, než by se zde dalo čekat. Přesto nic moc, výhled byl lepší. Pak jsem pokračoval dále podél jezera, mezi kláštěry a stúpami. V jedné z vesnic jsem si prohlédl klášter i zevnitř a vystoupal na kopec k lesklé stúpě vysoko v lese. Při jízdě zpět dolů bylo třeba dávat pozor a nezamotat se do nějakého z mnoha draků, které poutěly vesnické děti. Vrátil jsem se do Nyaungshwe a pokračoval na druhou stranu jezera. Domy na kůlech stály nad všudypřítomnými mokřady. Dojel jsem až k další stúpě na kopci. Odtud byl opět pěkný výhled na jezero. Protože zrovna slunce zapadlo za okolní hory, byl čas k návratu. Vrátil jsem kolo a zašel do sousední garážové jídelny. Výběr jídla byl jednoduchý. Na výběr byla rýže a k tomu několik různých curry.

28.11.2015, den 39
Nyaungshwe

Po snídani jsem se sbalil a počkal na odchod k loďkám. První zastávka byla na kraji jezera, kde rybáři turistům předvádí pózu se svou sítí. Pak jsme pokračovali do jedné z vesnic. V domečku na kůlech tam z rudy vyráběli stříbro. Vedle následoval nudný obchod, kterému se ale dalo vyhnout procházkou po vesnici. Po další plavbě kanály jsme zakotvili u tkalcovny. Zde se zcela ručně vyrábí látky z lotusu a hedvábí. Pak jsme zase pluli mezi dřevěnými domky na kůlech. U výrobny tradičních deštníků byl zajímavostí mladý knich střílející z okna kláštěra kuličkovou puškou. Následovala projíždka vesnicí, která je postavena celá uprostřed jezera na kůlech. I k návštěvě souseda je třeba loď. Pak přišla výrobna doutníků a konečně oběd. Pod celkem nevinně znějícím pálivým rybím curry se skrývala ryba pokrytá centimetrovou vrstvou chilli a česneku. Tolik jsem ho najednou snad ještě nikdy nesnědl. Pak jsme zakotvili u jednoho z klášterů. Zas tu byly nějaké stánky se suvenýry. Aspoň se tu dali pozorovat malí mniši hrající si s míček. Pak následoval ještě jeden chrám, který se kdysi proslavil výcvikem skákajících koček. To už však již neprovádějí. Večer jsme se vrátili zpět do Nyaungshwe. Se spolucestovateli jsem si dal pár piv na terase a pak přišel můj odjezd. Vyzvedl mě malý náklaďáček, kterým jsme odjeli k autobusu. Ten byl velice pohodlný, takový se v Evropě jistě nevyskytuje. Zklamáním bylo občerstvení po odjezdu - sladké kafe, sladké pečivo a sladký bonbón.  

29.11.2015, den 40
Mandalay-Pyin Oo Lwin

Na autobusovém nádraží jsme dle zvyku zdejších autobusů byli ve čtyři hodiny. Sdíleným taxi jsem odjel do centra, kde jsem přestoupil do pickupu směřujícího do mého dalšího cíle, koloniálního města Pyin Oo Lwin, které Britové využívali jako letní sídlo. Pick up postupně objížděl všechny rohy nočního města a hledal potenciální cestující. Nakonec jsme vyjeli. Stoupali jsme do hor a byla čím dál větší zima. Když jsme dojeli k cíli, vystoupil jsem u svého hotelu. Jednalo se o několik stoletých koloniálních budov rozesetých v udržované zahradě. Po ubytování jsem vyrazil do centra. K obědu jsem měl polévku. Bylo v ní ohromující množství surovin. A vždy překvapovala něčím dalším a dalším. Tu schované křepelčí vajíčko, tu knedlíček. Pak jsem pokračoval v chůzi, až jsem skončil v botanické zahradě. Byla opravdu pěkná. Mimo rostlin tu bylo muzeum fosilií a hmyzu. A také rozhledna. I zde bylo docela dost turistů, hlavně velká výprava Čechů. Pak jsem pokračoval procházkou po městě. Je velic roztahané. Viděl jsem několik koloniálních domů. K tomu všelijaké chrámy. Spoustu místních budhistických, ale taky čínský a hinduistický, mnoho kostelů a mešitu.  Pak jsem si dal ještě jednu polévku. Zpět do hotelu jsem se vrátil na mototaxi. K večeři jsem měl regionální specialitu - shanské nudle.
 
30.11.2015, den 41
Pyin Oo Lwin-Hsipaw

Na snídani nebylo moc času. Brzy po jejím zahájení přijel pick up vezoucí hosty hotelu na nádraží. Odvézt všechny zájemce o vlak je snadné - jede tu jen jeden denně. U vlaku mě lehce zaskočila neexistence mého vagónu. Před odjezdem vlaku se všaak i ten dostavil. Pomalinku jsme jeli krajinou mezi vesnicemi a políčky, kde vše kvetlo žlutě. Pochopil jsem, co bylo myšleno tím, že cestující ve vlaku mohou dostat mořskou nemoc. Na zastávkách byli prodejší všemožného občerstvení, kteří nosili své zboží v koších na hlavě. Na jednom z nádraží takto prodávali nudle. Po klikaté trati jsme dojeli k viaduktu Gokteik. Ten je velkou atrakcí Myanmaru. Trať zde po více než 100 metrů vysokém stoletém mostu překonává hluboké údolí. Před mostem jsme na docela dlouhou dobu zastavili. Ukázalo se, že je dost času i na procházku k mostu. Nevypadalo to, že by vlak jen tak jel, před viaduktem byla přes trať zavřená vrata. Po skoro hodině čekání vlak most pomalinku přejel. Trať se dál klikatila horami. N další zastávce byly další stánky, další nudle. Po sedmi hodinách jízdy jsme přijeli do města Hsipaw. Tam jsem se ubytoval v hostelu. Jednou z jeho výhod je to, že turističtí průvodci mají kancelář přímo na jeho dvorku. Informoval jsem se o aktuální nabídce treků. Prý mají zatím zájemce na nejnáročnější dvoudenní. To se hodí. Pak jsem šl do vedlejší vesnice. V ní jsou dva kláštery z teakového dřeva a kolem nich pousta stúp. Některé září novotou, jiné jsou staré a pobořené. Po západu slunce jsem se vrátil a rezeroval trek. Na večeři jsem si našel malinkou restauraci u cesty. Konečně jsem ochutnal myanmarskou specialitu - salát z nakládaných čajových lístků. A k tomu nudle a avokádový džus. Večer jsem se s pivem přidal na terase k dalším ubytovaným.
 
1.12.2015, den 42
Hsipaw-Pankam

Snídaně byla pěkná, spousta možností mimo nudného evropského pečiva. Pak mě s dalšími osmi lidmi naložil velký tuktuk a vyrazili jsme za město. Odtud jsme pokračovali pěšky lesem strmě do kopce. Jen párkrát jsme narazili na vesnici. Průvodce nám ukazoval různé rostliny a vysvěloval k čemu se používají. Zdá se, že tu jedí úplně všechny. Pak jsme potkali pár obřích pavouků. V jedné z vesnic jsme zastávku na oběd. Nejprve jsme dostali čaj, pak jsme se během přípravy jídla prošli po vesnici. Průvodce komntoval věci kolem: "Téhle je třináct, před týdnem se vdávala," či: "Tohle je nejkratší cesta do sousední vesnice. Ale nikdo tam nechodí. Bum, bum!" Začal gestikulovat. Na kopci je kláštěr. Když chtějí elektřinu, muí poslat mnicha k hodinu vzdálenému potoku, aby otevřel stavidlo u elektrárny. Oběd byl ve stylu stolečku prostři se. Jídla stále přibývalo, zhruba stejnou rychlostí, jako jsme jedli. Pak průvodce vyprávěl o svatbách, že na té jeho bylo 2000 hostů. Po obědě jsme pokračovali v cestě. Kolem vypaléné policejní stanice uprostřed polí: "To udělali vojáci. Ale policie z toho měla radost, nebavilo je to tu. Třeba si to vypálili sami. " Když jsme pokračovali pod zalesněným hřebenem, upozornil, že tam jít nemůžeme. Prý by nás tam armády nepřátelských kmenů nepustily. Proli jsme mnoha poli kukuřica a pak přes hlubokou rokli. Za ní byla poslední vesnice. Na jejím začátku průvodce ukázal na základy domu: "Tady bydlí velice bohatá rodina. Pokoušejí se postavit dům z cihel. Sousedi v chýši nemají ani okna, pak se tam snadno šíří tuberkulóza." Pak jsme si prohlédli školu. V sousední chýši z vlnitých plechů bydlí učitelka. Nakonec jsme se ubytovali a dostali čaj. Pak jsme se jetě prošli uvesnice. V kláteře meditovali mladí mniši. Průvodce nám povyprávěl u budhismu, spoustu zajímavých informací. Po setmění jsme si prohlédli dílnu, kde vesničani zpracovávali čajové lístky. Pak už jen následoval sprochokyblík a skvělá večeře.

2.12.2015, den 43
Pankam-Hsipaw

Ke snídani samozřejmě rýže. Pak jsme vyrazili. Šli jsme dlouho z kopce, až jsme přišli k vodopádu. V něm jsme se vykoupali. Pak jsme pokračovali mězi políčky o pár vesnic dál, až na místo, kde nás čekkal oběd. Po něm jsme už jen tuk tukem odjeli zpět do Hsipaw. Cestou bylo zajímavé pozorvat místní, jak se vypořádavájí se zíráním do mobilu během řízení motorky. Jedna slečna mobil upustila na prašnou cestu, druhá rovnou skončila v plotu. V Hsipaw jsem si koupil jízdenku na zítřejší autobus na poněkud nepříjemný čas pět ráno. Popovídal jsem si s pár lidma v hostelu a prošel se po vesnici.
 
3.12.2015, den 44
Hsipaw-Mandalay

Vstávání za tmy a odjezd na náklaďáčku k autobusu. Pak následovalo šest hodin jízdy. Po příjezdu do Mandalay jsem ke zklamání dotěrných taxikářů vyrazil k hostelu pěšky. Ukázalo se, že město samo o sobě opravdu není příliš zajímavé. V hostelu jsem potkal nějaké známé z Hsipaw i z autobusu, se kterými jsem chvíli poseděl. Pak jsem vyrazil do ulic. Oběd jsem měl v hospodě, kde jsem se cítil jako doma. Stěží jsem si sednul a už mi nesli pivo. Pak jsem se vydal podél příkopu starého města. Jeho hradby tvoří čtverec o hraně dva kilometry, takže to je docela procházka. Uvnitř skoro nic není, původní město bylo zcela vybombradováno za druhé světové víálky. Pak jsem se prošel pár zpadlými uličkami a nakonec našel mototaxi, které mě odvezlo zbytek cesty kolem paláce. Dojel jsem ke schodům na kopec Mandalay. Při výstupu se krytá schodiště střídala s chrámy a pagodami. A pokračovala stále výš. Nahoře byly davy lidí sledující západ slunce. Nepochopil jsem, co je na něm tak zajímavé, že se tu všichni tlačí. Apoň jsem pozoroval siluetu davu s mobily nad hlavou. Pak jsem se vrátil dolů. Mototaxi mě odvezlo zpět. Večer jsem šel opět k příkopu. Kolem něj byly stánky s jídlem, vedle fontána. Bylo tu množství skupinek lidí s kytarami. Pak jsem se vrátil do hostelu, v osm hodin se rozdává pivo zdarma. Ukázalo se, že je dobrým tahem spřátelit se s lidma, kteří pivo nepijí.

4.12.2015, den 45
Mandalay

Vstával jsem před pátou, abych se podíval na východ slunce u mostu U-Bein. Najít mototaxi nebylo těžké, několik řidičů čekalo hned za dvěřmi hostelu. To tu tráví celou noc? Cesta byla docela dlouhá, přes celé město. Dorazili jsme ještě za tmy, takže jsem si ve stánku dal malou snídani. Pak jem šel k mostu fotit. Nad dlouhým vysokým dřevěným mostem bez zábradlí se zesvětlovala obloha. Kolem bylo jen pár turistů (při západu prý davy). Místo jsem prošel z ůrných směrů a pak jsem přešel část mostu. Pozoroval jsem ptáky, slunce i mnichy. Nakonec jsem se vrátil k řidiči, který mě pak neplánovaně vzal do blízkého chrámu s velkou bílou stúpou. Ten jsem si prošel a popovídal s přítomným mnichem. Pak jsme projeli čtvrtí kameníků tvořících zejména Budhy. Nakonec mi řidič navrhl návštěvu ještě jednoho chrámu. V něm je velmi oblíbené pokrývat Budhu foliemi ze zlata. Postupně se tak stalo, že zdejší socha je pokryta kolem 15 centimetry zlata. Pak jsem se vrátil do hostelu. Tam jsem se nasnídal a pobyl nějakou dobu se spolubydlícími. Odpoledne jsem opět vyrazil do ulic. Procházel jsem zapadlými uličkami mezi dřevěnými chýšemi, kde mě všichni nadšeně zdravili. Došel jsem až k oblasti s obzvlášť velkoukoncentrací chrámu, kde jsem vydržel až do tmy.
 
5.12.2015, den 46
Mandalay-Bagan

Na dnešek jsem měl v plánu výlet po okolí města. Pěšky jsem došel ke stanovišti pick-upů do vesnice Sagaing. Odjezd byl velice pomalý, řidič pořád někde čekal a troubil na potenciální cestující. A o pár bloků dále totéž. Nakonec jsme však opustili město a přejeli řeku Irawadi. Ve vesnici jsem přestoupil na mototaxi a dojel na vrchol nejvyššího kopce. Na něm je postaven chrám. Z něj je výhled na moře pagod lesknoucích se nad lesem, pokrývající všechny vršky v okolí. Naobědva jsem se tu, prohlédl chrám a sešel dolů. Zde jsem se s dalším mototaxi vrátil do vesnice a prolédl si další vysokou bílou stúpu. Pak jsem se prošel podél nábřeží. Po chvíli připlula lodička, tak jsem lodníka požádal o převoz na druhou stranu. Na druhé straně jsem nejprve přesně nevěděl, kde jsem se ocitl. Políčka a malá vesnička. Pak jsem došel k šikmé věži. Tím bylo jasné, že jsem přesně uprostřed ruin města Inwa. To kdysi bývalo, stejně jako Sagaing, hlavním městem. Dnes tu jsou skoro jen pole banánů a kukuřice, mezi kterými jsou všude základy dávných budov. Trochu jsem se prošel, kolem jezdily kočáry s turisty. Viděl jsem příkop i hradby, několik chrámů i klášter.  Pak jsem odešel k malé říčce, která toto místo odděluje od Mandalay. Po přeplutí přívozem jsem došel k silnici. Zde již nebyl čas čekat na něco, co by mě mohlo odvézt, tak jsem raději opět využil služeb mototaxi. V hostelu jsem čekal na k autobusu. Cesta autobusem do vesnice Nyaung U trvala pět hodin. Tato vesnice leží v oblasti Bagan, která je díky svým tisícům prastarých chrámů nejnavštěvovanějším místem v zemi. Byl jsem dovezen přímo k rezervovanému hotelu. Před obrovským zářícím vchodem mě docela překvapilo, co jsem si to vlastně vybral. Zaměstnanci v oblecích se ukláněli skoro na zem a trvali na tom, že ani batoh si nemám nést.

6.12.2015, den 47
Bagan

Před východem slunce jsem si trochu prohlédl vesnici a také blízký chrám s vysokou stúpou. Načasoval jsem si ranní světlo, abych měl představu pro příští dny. Pak jsem si prohlédl balony, jak stoupají nad loukou za vesnicí. Nakonec jsem se vrátil na snídani. Hrály tam vánoční písničky, i stromeřek tu byl. Bych zapomněl, co se to na druhém konci světa slaví. Pak jsem šel ven podívat se na nabídky cestovek, hledal jsem výlet k hoře Popa a půjčení elektrického skútru. Vybral jsem si blízké a levné místo a vyjel na skútru. Všude podél cesty stály chrámy. U nejzajímavějších jsem se zastavil. Na některé se dá vylézt. Některé jsou zapadlé a vede k nim jen cestička mezi poli a křovím. A někdy se i ta ztratí. Všude jsou jen další a další pagody, chrámy a kláštěry. V jedné z vesnic jsem pozoroval, jak se tu opravuje silnice. Jak sypou rukama štěrk z malých ošatek a nosí asfalt v sudu na ramenou. Mnoho ze stúp bylo pod bambusovým lešením. To je kvůli poškození způsobeném silným zemětřesením letos v srpnu. Mezi chrámy se pasou stáda koz. Pak jsem píchnul. Naštěstí poblíž hodně navštěvovaného chrámu, takže jsem mohl požádat stánkaře o zavolání pomoci. Ta byla opravdu rychlá a efektivní. Za dvacet minut přijel chlap na dalším skútru, vrazil mi ho do rukou a řekl, že se blíží západ slunce, ať si najdu zajímavé místo na jeho pzoorování. A chudák tam zůstal s tím píchlým. O kousek dál jsem našel chrám se pěkným výhledem a minimem lidí. Pak jsem se vrátil do Nyaung U. Vrátil jsem skútr a šel do hotelu. V mé společné místnosti jsem byl svdkem pozoruhodné scény. Jeden spolubydlící tam jen v ručníku kolem pasu montoval hasákem sprchu a kolem několik zaměstnankyň hotelu zíralo, co dělá. Pak jsem ještě s několika spolubydlícími šel na večeři.

7.12.2015, den 48
Bagan

V pět hodin jsem si půjčil skútr a vyrazil ke včera vybranému chrámu. Kousek od něj jsem potkal místního člověka, který mi řekl, že je moc plný a zavedl mě k jinému. Tam bylo zcela prázdno. Jen pár lidí tam během rána přišlo. Za úsvitu se obejvily siluety okoloních chrámů. Po východu slunce vzlétly balóny. Pluly nad krajinou, kde z tenkých vrstev mlhy vystupovaly pagody a chrámy. Pak jsem odjel a navštíil ještě pár míst v ranním světle. Pak jsem se vráti do vesnice a vrátil skútr k dobití. Po snídani jsem vyrazil k dalším chrámům. Vstup do některých byl zamčen a bylo třeba najít strážce (současně prodejce suvenýrů). Prodejci byli někdy obzvlášť otravní. A pak další a další cesty pokryté hlubokým pískem, výhledy ze střech, spousta Budhů. Někdy bylo velmi obtížné najít uvnitř chrámu schody na střechu. Jeden ze zapadlých chrámů byl obydlený. Uvnitř leželi lidé, běhaly nahé děti, psi, kočky i kachny. Navštívil jsem podzemní kláter vytesaný ve skále. Přizápadu slunce jsem viděl obrovská stáda buvolů a koz vedená zpět do vesnice. Pak jsem se zase ztratil někde v polích, až jsem narazil na jakýsi chrám, odkud jsem pozoroval večerní siluety dalších staveb. Pak jsem se ztratil ůplně a bloudil noční putinou, než jsem narazil na známou stúpu. Těsně před návratem do vesnice jsem měl obět prázdné kolo. Naštěstí to nebylo daleko. V půjčovně jsem si koupil jízdenku na zítřejší výlet na horu Popa.

8.12.2015, den 49
Bagan

Dnes jsem jel na východ slunce na další z malých chrámů. Bl úplně jinde, takže i výhled se velmi lišil. Po skončení jsem vrátil skútr, nasnídal se a počkal na odjezd na výlet. Cesou minibusem jsme zastavili uprotřed arašídových polí, z kterých tam pomocí buvolů lisovali olej. Taky tam vyráběli palmovou pálenku. To bylo i s ochutnávkou. Myslím, že kdyby ochutnali slivovici, hanbou všechno vylijí a dílnu zbourají. Pak jsme navštívili vyhlídku na horu Popa, skálu s klášterem na vrcholu. Schody stoupající z vesnice byly plné opic. Protože po celé cestě byl zákaz bot, všude byli uklízeči s mopem či koštětem a vybírali příspěvky na čistění. Mimoto byly na mnoho místech po cestě přepážky pro dary. Z vrcholu byl dalkeý výhled do okolní krajiny včetně sousední sopky. Celý byl pokryt chrámy a svatyněmi. Ovšem foukal tu studený vítr. Cesta dolů byla opět plná opic, kradoucích, souložících. A dole ve vesnici jich bylo jetě víc. Podvečer jsme se vrátili. Prošel jsem si okraje vesnice, kde dřevěné chýše lemovaly úzké prašné cesty. Došel jsem k řece, kde jsem pozoroval západ slunce. Pak jsme se spolubydlícími šli na večeř, kde jsem sim navrhl, kterýchrám navštívit zítra na východ slunce.

9.12.2015, den 50
Bagan

V pět ráno jsme vyrazili tentokrát ve třech. Najít chrám uprostřed prašných cest bylo po tmě lhce obtížnější. Byl malý a opuštěný, jen pár lidí tu bylo. Po skončení východu slunce jsme se podívali ještě do několika velkých chrámu, za pěkného ranního světla a než autobusy přivezou davy turistů. Ptotože turisti ještě nepřijeli, slétávali se prodejci suvenýrů jako supi. Následovala snídaně a krátký odpočinek. Pak jsem opět vyjel na skútru kamsi. Navštvoval jsem další a další chrámy, některé s rozsáhlými nástěnnými malbami. Občas byla s malými prodejci pohledů i docela zábava, nadšeně se nechávali fotit. Nakonec jsem se vrátil do hotelu a zašel se spolubydlící na něco k jídlu. Pak jsem již jen počkal na odvoz na svůj autobus. V něm byla zima jako obvykle.   
 
10.12.2015, den 51
Rangún-Bago

Brzy ráno jsem byl v Rangúnu. Autobus byl obklopen taxikáři. Extrémně otravní a vymýšleli si nesmysly a nabízeli vskutku absurdní ceny. Věděl jsem, že můj autobus odjíždí odtud, ale bylo zcela nemožné jej najít. Nakonec mě tam někdo dovedl. Za autobus chtěli výrazně víc než měli, asi čtyřikrát. Je jasné, že něco dostane ten, co mě přivezl, ale tohle je moc. Usplouval jsem to na rozumnou cenu a konečně odjel. Tohle se mi v této zemi ještě nestalo. Za dvě hodiny jsem byl ve městě Bago. Od autobusu mě vzal mototaxi do centra a našel mi ubytování. V hotelu jsem si půjčil kolo a vyjel navštívit zajímavá místa po městě. Provoz na silnici byl překvapivě silný, tohle jsem v této zemi ještě neviděl. Nebylo by to tak špatné, kdyby byli schopni dodržovat aspoň nějaké pravidlo provozu. Dojel jsem k jakési jídleně, naobědval se, a pokračoval dál. Ke klášter, který je proslaven velkou krajtou. Chudák obrovský had ležel pod stolem, vedle něj chlap a kolem dav. Vždy někdo o něco požádal, chlap začal něco vykládat a dostal za to zaplaceno. Na hadovi se pak tvořily hromádky bankovek. Kolem chrámu byly hory odpadků, to jsem taky ještě nikde v Myanmaru neviděl. Jako by všechny vozili sem. Pak jsem jel do kláštera, jednoho z největších v zemi. Je oblíbené jít se podívat na mnichy během oběda, zdá se, že to baví jak je, tak návštěvníky. Pak jsem navštícil chrám na kopci, kde trénovala jakási hudební skupina. Skrz malinké uličky jsem dojel na druhý konec města. Zde byla stavba se čtyřmi obřími Buddhy, naproti přes ulici ležel ještě větší Buddha. Tak velký, že jsem od jeho nohou ke hlavě skoro radši jel na kole. Pak tam byl další chrám a kousek dál chrám s dalším obřím ležícím Buddhou. Začíná to být lehce jednotvárné. Pak jsem dojel k vysoké lesklé stúpě. Se zapadajícím slucnem jsem vylezl nahoru. Výhled stál za to. Už skoro za tmy jsem dojel ještě k jednomu chrámu. Těsně před zamčením mě klíčník pustil dovnitř. Tato pagoda byla výjimečná tím, že v ní byl tunel plný Buddhů. Tím to končilo, dojel jsem do hotel vrátil kolo. Pak jsem navštícil blízkou pivnici. Hlučnou, zakouřenou, se stoly plnými panáků a piv. Jako doma. Dal jsem si pár piv a večeři.

11.12.2015, den 52
Bago-Kinpun

Na dnešní ráno jsem měl koupený lístek na autobus do další destinace, vesnice Kinpun. Před dveřmi na mě čekalo mototaxi. Docela mě překvapilo, že cesta k autobusu byla kratší než sto metrů. Autobus byl docela rychlý, cesta trvala jen dvě hodiny. Vesnice byla plná lidí, kteří se chystali navštívit zdšejší významné poutní místo - balvan pokrytý zlatem balancující na okraji skály. Našel jsem si ubytování a zašel na oběd. Tam jsem si rovnou koupil jízdenku na zítřejší autobus. Většina lidí jede nahoru na kopec na korbě náklaďáku. Praví poutníci jdou pěšky. To byla jasná volba. Vyrazil jsem po stezce vzhůru. Cesta byla lemována stánky s občerstvením a krabicemi na dary. Po dvou kilometrech strmé cesty přibyly v sortimentu stánků náplasti a po dalších dvou lepidla, asi na boty. Cizinec není na této stezce zjevně běžným zjevem, takže mě všichni zdravili a mnozí si mě fotili. Nahoře jsem byl docela dlouho pře západem slunce, takže jsem s v klidu najedl. Celá restaurace nadšeně sledovala Gumídky. A kolem byly obrovské davy, zjevně jde pěšky málokdo. Někteří se dokonce nechali odnést od stanoviště náklaďáků na palanquinu. Došel jsem ke zlatému balvanu, který zářil ve světle zapadajícího slunce. Muži na něj pokládali další kousky zlaté fólie, další se všude kolem modlili. A po celém vrcholu hory lidé seděl a polehávali. Pak se setmělo. Byl čas k odchodu. Poslední náklaďák zpět odjel, takže to vypadalo na návrat pěšky. Kupoadivu docela hodně náklaďáků stále odjíždělo, avšak nikoho nenabrali. Vyrazil jsem tedy po silnici dolů. Po dvou hodinách se jeden ze sjíždějícíh náklaďků slitoval a nabral mě. Odvezli mě dolů do vesnice, nechtěli nic zaplatit a ještě mi zamávali na cestu.
 
12.12.2015, den 53
Kinpun-Hpa An

Měl jsem čas po dlouhé době se trochu víc vyspat, odjížděl jsem až v půl desáté. Po snídani jsem s jistou pomocí několika místních našel pick up, který měl odvezl do sousedního města. Řidič dostal instrukce, ať mě odvede k autobusu. Vedl mě spletitými uličkami, až jsme došli k silnici. Pak jsem pokračoval autobusem. Ten pořád někde stál, někdy kvůli zácpám, jindy nevím čemu. Nakonec jsem dojel do Hpa An. Tam jsem si našel ubytování. Zarezervoval jsem si výlet na druhý den trochu se prošel po městě. Uličky, trhy, řeka, chrám. To bylo to hlavní. A taky spousta různého pouličního jídla. Večer jsem se spolubydlící Dánkou zašel na pivo a pak jsem vzali ještě jednu spolubydlící na večeři. Tuto restauraci nám doporučili v hostelu. Byla to spousta, spousta talířků se vším možným, skoro se to nevešlo na stůl. Pak jsme si v hostelu do noci povídali. Když šla spát, přidal jsem se k další skupině. O půlnoci se ulázalo, že jeden z nich má právě narozeniny. Znal prý místo, kde i teď mají pivo. Dovedl nás do temné uličky, kde zaklepal na prkennou ohradu. Docela překvapivě se vyklopilo jedno z prken a chlap nám prodal tašku piv.
 
13.12.2015, den 54
Hpa An

Ráno před hostelem čekaly tuk tuky, které přihlášené vzaly na výlet po okolí. Cílem byly převážně jeskyně. Kousek za městem jsme dojeli k první z nich. Nebyla úplně největší, ale byla plná Buddhů. Pokračovala tunelem, kterým se dalo projít na druhou stranu hory. Tam řádily drzé opice, které někomu ukradly sušenky. Pak jsme jeli k další jeskyni. Tam bylo ještě víc Buddhů. A k tomu vyzdobený celý strop. Další zastávkou byla pagoda umístěná na skále uprostřed přesně kruhového jezera. Pak jsme přijeli do další části, která vypadala jako sad. Jen místo stromů tu byly řady Buddhů. Následoval oběd. Pak jsme jeli k další průchozí jeskyni. Na začátku byli pro změnu Buddhové, na druhé straně jeskyně končila u jezírka, kde čekaly lodičky. Ty nás přeplavily skrz zaplavenou jeskyni zpět skrz kopec, odkud jsme došli k parkovišti, kde čekaly tuk tuky. Trochu jsme se poztráceli, takže jsme tu nakonec čekali skoro hodinu. Před poslední z jeskyní stála řada soch až k obzoru. Jeskyně až tak moc zajímavá nebyla. Po návratu jsme zašli všichni společně na večeři, potom do hospody a následně pokračovali v oslavách narozenin v hostelu.

14.12.2015, den 55
Hpa An-Rangún

V sedm ráno jsem měl objednán odvoz tuk tukem k úpatí hory Zwegabin. Cesta byla tvořena schody, a dalšími schody. Celkem jsem nahoru stoupal hodinu a půl. Na vrcholu skalnaté hory stál klášter se skvělým výhledem po okolní krajině. Až na hromady odpadků po jeho obvodu. Pak následovala cesta dolů. Potkal jsem mnichy, kteří nahrou stoupali s dnešním nákupem. Dole, na druhé straně kopce, čekal tuk tuk, kterým jsme se vrátili zpět do města. V hostelu jsem potkal pár známých, se kterými jsem zašel na oběd. Pak se přiblížil odjezd autobusu do Rangúnu. V něm jsem strávil zbytek dne. Jeli v něm dva další turisti, se kterými jsem sdílel taxi do centra města. Autobusové nádraží je opravdu mimořádně vzdálené od centra, cesta trvala skoro hodinu. Když jsem dorazil k hostelu, bylo devět hodin. Stejně jako v jiných městech, i zde bylo touto dobou v ulicích již úplné mrtvo.
 
15.12.2015, den 56
Rangún

Procházel jsem ulice centra města, prohlížel stánky a ochutnával pouliční jídlo. Prohlédl jsem si velikou pagodu stojící přímo uprostřed rušné křižovatky. V celém centru města také stojí mnoho koloniálních budov, které jsem si prohlédl. Mnohé vemi rozpadlé. Opět jsem pokračoval ochutnáváním jídla a došel ke katedrále. Poslední zastákou byl velký budhistický chrám na břehu řeky. Při vstupu bylo třeba projít ne zcela důkladnou kontrolou. Sice pro mě chtěli zrentgenovat zavazadla, pracovník u obrazovky ovšem spal. Uvnitř byla obrovská lesklá dutá stúpa a spousta dalších staveb. Uvnitř stúpy byla schránka s Buddhovým vlasem. Pak se mě ujal jakýsi místní děda a začal mě provázet po chrámu. Některé věci byly opravdu divné. Polévání hlavy Buddhy vodou ve jménu Ježíše. Nakonec jsem se opět vydal do ulic a večer se vrátil ho hostelu. Na večeři jsem byl v zajímavé jídelní uličce.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře