Indie

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/qgfmadhzjmby8sj/AACYNW77XEfbsdphp-Bk-qo_a?dl=0

25.1.2017, den 1
Dillí

Do Dillí jsem přiletěl později, s jinou společností a odjinud, než jsem čekal ještě před pár hodinami. Na místě to vypadalo, jako bychom přistáli do oblaku prachu. Tak proto je dle některých srovnání v Dillí nejznečištěnější vzduch na světě. Prvním krokem bylo získat peníze. Některé směnárny neměly peníze žádné, jiné vysoký poplatek. Všechny společně však ízký limit na výměnu. Situace se pořád ještě do normálu nedostala. Nakonec jsem však našel jednu vcelku dobrou. Udělal jsem dobře, všechny bankomatz na letišti byly beznadějně prázdné. Metrem jsem odjel do centra a dal si batoh do úschovny na nádraží. Pak jsem se prošel ulicemi a najedl se. V plánu jsem měl navštívit Červenou pevnost, ale byla zavřena. A všude spousta ozbrojenců. Když jsem pokračoval městem, viděl jsem snad víc pušek a samopalů než v Guatemale či Turecku. Došel jsem k zajímavé stupňovité studni. Pak jsem pokračoval ulicemi. Všude byli prodejci vlaječek, které vlály po celém městě. Zjistil jsem, že se zítra slaví Den Republiky. Došel jsem k vládní čtvrti. Tu si taky neprohlídnu. Vše je hlídané a zabarikádované. Na chodnících jsou bukry z pytlů plné vojáků. Tak jsem se dál toulal městem. Večer jsem se přiblížil k nádraží, už jsem málem usínal za chůze. Moc jsem toho cestou do Indie nenaspal. Čekám na informaxxi o mém vlaku. A nic. U vchodu postávjí chlápvi, kteří, zdá se, tvoří jakési infocentrum. Jeden z nich mi řekl, že můj vlak má pět hodin zpoždění. To přesně potřebuji! Hledal jsem něco k jídlu, jak kdyby tu nic nebylo. Nakonec jsem s překvapením zjistil, že klasická indická nádražka je integrovaná v Macdonaldu. Pak jsem se zeptal dalšího na místě improvizovaného infocenztra na můj vlak. Prý žádné zpoždění. Vyzvedl jsem si batoh a běžel na nástupiště. Nikde nic. Třetí chlap mi potvrdil pět hodin. Příště jsem se radši ptal rovnou v kanceláři přednosty stanice. Kdyby aspoň byli schopni umístit tento vlak na informační tabuli. Chaos pokračoval.

26.1.2017, den 2
Dillí-Amritsar

Odjel jsem před pátou. Během dne jsem zjišťoval, kde jsme. A dozvěděl se, že tento vlak zrovna dneska nejede tam, kam chci. Prostě to město objede. Což už udělal. Spolucestující mi doporučili, kde vystoupit a jak se tam dostanu autobusem. Vystoupil jsem v jakémsi městě. Byla zima a pršelo tolik, že někteří Sikhové měli na turbanu fusak. Do Amritsaru jsem přijel se setměním. Mezi loužemi jsem došel do hostelu a ubytoval se. Pak jsem si prošel některé uličky starého města. Na několika místech se rozdávalo jídlo zdarma. Obešel jsem areál Zlatého chrámu, nejposvátnějšího místa Sikhů. Navečeřel jsem se. Pak byla ještě větší zima a studeně foukalo. Do areálu chrámu bylo třeba se zout a procházet nádražkami s vodou. Chrám byl zajímavý, nicméně když přišel liják, stačilo to a vrátil jsem se.

27.1.2017, den 3
Amritsar

Ráno jsem se šel projít městem. Pak jsem došel opět do chrámu. Tentokrát bylo mnohem příjemnější počasí, takže jsem si areál prohlédl důkladněji. Do samotného chrámu, uprostřed vodní nádrže, se stála dlouhá fronta. Vystál jsem ji a prohlédl si vnitřek. Mezitím dokonce na chvíli vyšlo slunce. Pak jsem si prošel další část starého města, s úzkými uličkami plnými stánků. Když přišel odpovídající čas, došel jsem na stanoviště sdílených taxi, abych se nechal odvézt k Pákistánské hranici. Tam se každý den koná obřad uzavření přechodu. Brzy jsme vyrazili narvaným džípem. Odjezd z města se vlekl, stáli jsme v nekonečných zácpách. Jediným oživením byla srážka s autorikšou. S blížící se hranicí bylo podél silnice víc a víc vojáků. Před hranicí jsme zastavili spolu s velkým množstvím dalších aut. Kolem byli prodejci vlaječek, kšiltovek a dalších předmětů v indických barvách. Děti všude nabízely malování vlaječky na tvář. Ke hranici zbýval kilometr. Dav procházel mnoha kontrolami. Před hranicí byly velké tribuny. Na jedné straně pro běžné návštěvníky, na druhé pro cizince a VIP hosty. Lidé jásali a běhali s vlajkami. Na druhé straně hranice se dělo totéž, ale s minimálním počtem návštěvníků. Přechodem projel poslední autobus a začal obřad. Vojáci chodili sem a tam, vykopávali nohy a hrozili na druhou stranu pěstmi. Totéž v Pákistánu. Lidé jásali a skandovali proindická hesla. Po skončení náš džíp trochu naboural autobus a pak jsme odjeli zpět do Amritsaru. Cesta se protáhla o dosti dlouhou zastávku u jakéhosi chrámu. Spolucestující se chtěli pomodlit, ale nakonec jsme tam strávili asi 40 minut. Pak už jsem se jen vrátil do hostelu. Tam jsem zjistil, že jeden velmi důležitý vlak, kterým jsem chtěl jet, je na několik příštích týdnů zrušen kvůli husté mlze. Takže jsem do noci musel řešit co s tím.

28.1.2017, den 4
Amritsar-Dillí

Dopoledne jsem se chystal odletět přes Dillí na druhý konec Indie. Ovšem jak jsem vyšel na ulici, obklopila mě neprostupná mlha. To vypadá s letem dosti blbě. Šel jsem po ulici, kde z mlhy vystupovalo mnoho ohňů, u kterých se zahřívali lidé. Pak jsem našel autorikšu a nechal se zavézt na letiště. Tradičně kontrola u vstupu. Pak další kontrola. A pak ještě kontrola zavazadla. U check-inu jsem se dozvěděl, že jsem použil špatný rentgen. Tak další fronta. Stále byla hustá mlha a všechny lety měly zpoždění. Nakonec jsme se dočkali nástupu. Ten se mi opět neodařil na první pokus. Neměl jsem na visačce u zavazadla razítko z jedné z mnoha kontrol. To jsem dostal a pak ještě pár dalších. Oni je milují. Odletěli jsme s docela velkým zpožděním. A proto mi v Dillí další letadlo uletělo. U přepážky doprave byl velký chumel lidí, kteří dopadli stejně. Vše se vyřešilo, dostal jsem let další den a ubytování. Stálo to pár hodin na letišti. Podvečer mě odvezli do celkem pěkného hotelu, kde jsem mohl zbytek dne řešit další problémy a měnit plány. Nakonec jsem zrušený vlak vyřešil koupí letenky.

29.1.2017, den 5
Dillí-Guwahati

Ráno jsem tu měl dokonce snídani, to se mi ještě v Indii nestalo. Následoval odjezd na letiště. Tím jsem výjimečně prošel bezchybně, na ničem mě nenachytali. Podvečer jsem byl v Guwahati. Autobusem do města a najít ubytování. To se ukázalo jako ne tak snadné. Hotelů tu bylo tolik, že skoro na nic jiného nezbylo místo. Přesto se nějak neměli k tomu, aby mě ubytovali. Nějak nezvládají existenci něčeho taak podivného jako je cizinec. Nakonec se ale podařilo něco najít. Lidé na ulici zírají a vyptávají se, jako v Bangladéši. Pak už jsem jen našel autobusové nádraží, abych byl připraven na zítřejší ráno.

30.1.2017, den 6
Guwahati-Kohora

Brzy ráno jsem šel na autobusové nádraží, abych se poptal po autobusu do vesnice Kohora, která leží hned vedle národního parku Kazaringa, proslulého nosorožci. Autobus jel hned, ale jen na další autobusovák na kraji města. Odtud už následovala pětihodinová cesta do mého cíle. Ve vesnici jsem našel svvé zarezervované ubytování a domluvil si na zítra safari. Majitel hotelu nebyl přítomen, tak instruoval svého bratra, aby mě vzal ukázat okolí. Zašli jsme na oběd, na typické assámské thali. Pak jsme navštívili vesnici, které byla tvořena typickými domy z celé severovýchodní Indie. Ovšem vše bylo z betonu. Obzvlášť betonová došková střecha vypadala vtipně. Dále jsme jeli ke vjezdu do národního parku. Tam jsme viděli pár jelenů a v dálce nosorožce. Další zastávkou bylo údolí mezi čajovými plantážemi, kde Indové piknikovali mezi hromadami odpadků. Vedle jsme se podívali do chrámu a pak se ješztě vrátili k parku podívat se na pár slonů.

31.1.2017, den 7
Kohora-Guwahati

Po páté hodině jsme vyrazili do parku. Na místě už byli připraveni sloni na vezení návštěvníků. Pak se objevily nějaké zmatky, které vyustíly v to, že jsem sloní safari začal až o hodinu později. Vyrazili jsme za nosorožci. Výhoda slonů je ta, že se s nimi dá dojít ke zvířatům velmi blízko. Takhle jsme na loukách viděli mnoho nosorožců a ještě více jelenů. Po skončení jsem odjel k pokladně džípů. Za chvíli jsme  vyjížděli zpět do parku. Trasa je určená, takže se nedá dostat ke zvířatům blíže, přesto jich bylo k vidění opravdu mnoho. Opět nosorožci a jeleni, k tomu sloni, prasata a opice a také mnoho ptáků. Potom jsem se vrátil do hotelu a sbalil se. Byl jsem odvezen na zastávku autobusu, kterým jsem odjel zpět do Guwahati. Byl to podivuhodný stroj, který se zběsile otřásal i na rovné silnici. Průvodčí mi pořád cosi vysvětloval v hindštině, bez ohledu na to, že věděl, že mu nerozumím ani slovo. Nakonec jsme zastavili na obchvatu Guwahati, kde mi průvodčí začal strkat batoh do blízkého autorikši. Na to jsem se vykašlal a odjel městským autobusem dvacetkrát levněji. Ubytoval jsem se v již vyzkoušeném hotelu.

1.2.2017, den 8
Guwahati

Dneska jsem měl konečně příležitost prospat se, takže jsem vstával docela pozdě. Pak jsem si ve městě zařídil pár věcí jako tisk letenky a další. Vydal jsem se navštívit další části města. Prošel jsem kolem jezírka s parkem a prohlédl si venkovní muzeum mučedníků s historií indických válek. V celém městě byli lidé oblečeni ve slavnostním, ale nevím, co slavili. Došel jsem ke břehu Brahmaputry a počkal spolu s davem lidí na přívoz na blízký ostrov. Ten byl pokrytý lesem a množstvím hinduistických chrámů. Po projití ostrůvku jsem se vrátil do města a navštívil pár dalších chrámů a trhů. Při setmění jsem se vrátil do hotelu.  

2.2.2017, den 9
Guwahati-Lucknow

Ráno jsem se sbalil a odešel na místo odjezdu autobusu na letiště. Cesta trvalahodinu, potom jsem se naobědval ve stánku vedle letiště. Pak opět následovalo mnoho front a kontrol. Jinak ale vše proběhlo bez problémů. Jak první let, tak přestup v Dillí, tak druhý let do Lucknow. Tam jsem dorazil pozdě večer, takže jsem přespal na místě.

3.2.2017, den 10
Lucknow

Na letišti bylo ráno docela chladno. Venku byla přímo děsivá zima, zvlášť v autorikše, kterou jsem jel do centra. Dojel jsem do svého hotelu a ubtyoval se. Pak jsem šel ven na ulici. Po chvilce jsem zjistil, že nemám peněženku. A na pokoji taky ne. V tom případě jsem si nejspíš ztratil nebo mi ji někdo ukradl. Pokračoval jsem rušnými ulicemi daleko roztahaného města. Navštívil jsem kavárnu na hlavní třídě centra a pak zašel do turistické kanceláře informovat se o prohlídkách města, které tu mají obzvlášť dobrou pověst. Zítra se jedné zúčastním. Pak jsem zašel na oběd na kebab (zde to znamená cokoli grilované na špízu), kterým je město proslulé. Odpoledne jsem šel do Rezidence. To bylo za koloniálních dob sídlo Angličanů, které bylo ovšem skoro´úplně zničeno při obléhání za první války za nezávislost. Všechny budovy jsou dnes zachovány v původní podobě, včetně mnohých děr po střelách ve zdech. Vpodvečer se ze všech stran ozvali muezíni, jejichž řev se slil ve vytí vlků. Pak jsem se pěšky vrátil do hotelu. Zajímavě je vyřešena koupelna - sice tu mají teplou vodu, ovšem bez sprchy, jen s kyblíkem.
 
4.2.2017, den 11
Lucknow

Bylo třeba vstát docela brzy kvůli procházce městem s průvodcem. Na místo jsem dorazil cyklorikšou a potkal průvodce. Pak jsme ještě počkali na další dvě účastnice. Potom jsme vyrazili po památkách čtvrti Kaiserbagh. Během hodiny a půl jsme viděli množství starých staveb, některé i zevnitř a dozvěděli se o historii místa. Po skončení jsem se procházel ulicemi a trhem, kde se opět mnoho lidí nadšeně chtělo fotit. Po obědě jsem se přesunul do další čtvrti, Chowk. Ta je proslulá šíítskými monumenty zvanými imambara, což jsou hrobky jejich svatých. Bara je největší z nich. Uvnitř je rozlehlý zdobený sál. Vedle něj a nad ním labyrint propojených úzkých chodeb vedoucích až na střechu s výhledem do okolí, na mešity a brány. A jako vždy, stčí se na chvíli zastavit a už se se mnou každý fotí. Potom jsem si prohlédl stupňovitou studnu a prošel několika branami mimo tento komplex. Kolem vysoké věže a velkého paláce jsem došel k dalšímu areálu menší imambary, hamámu, mešity a několika hrobek. Pak jsem zavítal k páteční mešitě. Se setměním jsem se prošel kolem řeky a pak se vrátil do hotelu pro batoh. Šel jsem na nádraží, kde jsem byl ohromen tím, že u mého vlaku do Bhopalu nebylo hlášeno žádné zpoždění. Před příjezdem vlaku jsem se zabavil pozorováním krav a krys na nástupišti. Vlak nakonec přijel ani ne hodinu pozdě, to se tu ani nehlásí.

5.2.2017, den 12
Bhopal        

Těsně před Bhopalem jsme hodinu stáli, aby náhodou zpoždění nebylo moc malé. Cesta z nádraží byla lemována obzvlášť dotěrnými taxikáři a rikši. Dalo práci je odhánět a najít si hotel sám. Po ubytování jsem si našel cestovku, kde jsem si zarezervoval autobus, takže zítřejší vlak do města Jalgaon můžu zrušit. Zjistil jsem totiž, že mívá průměrně přes čtyři hodiny zpoždění. Z města jsem odjel autobusem do vesnice Sanchi. Zde jsou na kopci významné budhistické památky. Po příjezdu jsem se naobědval a pak vyrazil vzhůru. Cestou mě kdosi vzal kousek na motorce. Tam na mě čekaly pěkné opravené, 2000 let staré stúpy a k tomu ruiny chrámů a klášterů. Jako obvykle, kdyždý si mě fotil. Po návratu dolů do vesnice mě jeden z mnoha tázajících se odkud jsem poněkud překvapil českou odpovědí: "Dobrý den." Prý ho to jakýsi Čech naučil před dvaceti lety. Návrat narvaným autobusem, na zadní sedačce nás sedělo osm, a toto místo samozřejmě zaručovalo občasné vyskočení do vzduchu. Když jsem v Bhopalu hledal místo k večeři, zjistil jsem, že nikde nemají menu v latince. Cizinec má smůlu.

6.2.2017, den 13
Bhopal

Na dnešek jsem měl mimo jiné v plánu návštěvu muzea známé průmyslové katastrofy v tomto městě. Nicméně je pondělí. Prošel jsem si tedy úzké, živé uličky centra. Prohlédl si mešitu v jeho centru a pak pokračoval k velkému jezeru. Průchod trhem byl opět zábavný, vzbuzoval jsem velkou pozornost. Pak jsem navštívil další měšitu. Velká část byla plná kluků, kteří si přeříkávali Korán a kývali se u toho. Pak už byl čas vrátit se, vyzvednout si batoh a dostat se k místu odjezdu autobusu. Na to jsem si dal docela velkou rezervu, přesto byla cesta městskými autobusy náročná, zejména pro mizivou schopnost místních mluvit anglicky. Nakonec jsem se i s přestupem na místo dostal. Jel jsem pohodlným lůžkovým autobusem, s jedním snadným přestupem. Jen kdyby tak báby spolucestující nedebatovaly podstanou část cesty svými pronikavými hlasy.

7.2.2017, den 14
Jalgaon-Aurangabad

Brzy ráno, ještě za tmy jsem se ocitl v ulicích Jalgaonu. Toto místo nebylo mým cílem, takže jsem se autorikšou odvezl na autobusové nádraží. Ve stánku poblíž jsem se čehosi nasnídal. Pak jsem vyzkoušel záchod na nádraží, odpovídající indickým zvyklostem. Pak už jsem našel autobus směr Ajanta, kam jsem jel. Takto se jmenuje místo, kde bylo kdysi postaveno množství umělých jeskyní sloužících jako budhistické kláštery a modlitebny. Vystoupil jsem na křižovatce, prošel řadou stánků se suvenýry a pokračoval místním autobusem až k jeskyním. U pokladny se mi podařilo přesvědčit zaměstnance, abych si tam mohl nechat batoh. Úschovnu tu zrušili a novou nějak pozapomněli postavit. Pak už jsem pokračoval úbočím skal k jeskyním. Jsou to obvykle veliké místnosti podepřené mnoha sloupy. Bývá v nich svatyně s Budhou a kolem mnoho menších cel. Mnoho z jeskyní je také barevně pomalovaných. Jiným typem jsou velké prostory se stúpou. Mnoho z těchto staveb je i 2000 let starých. A mnoho novějších je nedokončených. Byly opuštěny, když se centrum pozornosti přesunulo do blízké Ellory, kam se já přesunu zítra. Prošel jsem všechny otevřené jeskyně a pak přešel přes most na druhou stranu údolí. Zde jsem pokračoval vzhůru na vyhlídku. Odtud byly všechny jeskyně na vnějším okraji podkovovitého ohybu řeky najednou viditelné. Pak jsem stoupal ještě dál, až k místu, odkud byly jeskyně před 200 lety objeveny. Docela klidné místo by to bylo, kdyby do mě pořád nehučel prodejce suvenýrů. V tuto denní dobu lidí v jeskyních přibylo, vypadalo to tam jako v mrveništi. Vrátil jsem se k silnici a čekal na autobus. Místo toho nejdřív přišlo pár stád koz. A pak autobus, který mě odvezl do Aurangabadu, kde jsem měl rezervovaný hotel.

8.2.2017, den 15
Aurangabad

Autorikša na autobusové nádraží a pak autobus k jeskynnímu komplexu Ellora. Ten je rovněž tvořen uměle vytesanými jeskyněmi, ovšem ne jen jemi. Jeskyně také nejsou jen budhistické, nýbrž také hinduistické a džinistické. V autobuse byla zajímavá konverzace s velice komunikativním hluchoněmým sousedem. Po příjezdu do Ellory jsem hned zamířil k největšímu z chrámů. Tím je monumentální stavba celá vytesaná z jednohokusu skály. Celý systém místností a všech výzdob musel být vytvořen bez jediné chyby. Zážitek byl poněkud rušen velkým výskytem školních výletů. Pak jsem pokračoval dalšími hinduistickými jeskyněmi. Mnoho z nich tvořily obrovské sály v několika patrech nad sebou, vyzdobeny detailními sochami. Pak jsem si prošel pár budhistických jeskyní a vyšel na kopec odkud byl na vytesaný chrám obzvlášť pěkný výhled. A pak následovaly další hinduistické. Autobusem jsem popojel k několika džinistickým jeskyním. Tím jsem s prohlídkou skončil a vrátil se k silnici. Zde mi odvoz nabídl džíp. Ukázalo se, že má nejspíš neomezenou kapacitu, protože bez ohledu na naplněnost řidič zval další a další cestující. V Aurangabadu jsem si vyzvedl batoh a odjel na místo odjezdu autobusu do Vedodary.

9.2.2017, den 16
Vedodara

Opět ještě za tmy jsem se ocitl kdesi. Když jsem se našel, došel jsem pěšky do oblaszi, kde se nacházejí autobusové společnosti. Mezitím se rozednilo a ony otevřely a já si koupil další jízdenku na dnešní večer, pojedu do města Junagadh. Pak jsem se dovezl na autobusové nádraží, snědl jakousi podivnost ke snídani a vyrazil místním autobusem ke svému cíli - archeologickému parku Champaner. Když jsem vystoupil, necítil jsem se příliš dobře. Odpočinul jsem si a vyrazil na prohlídku ruin toho, co kdysi bývalo hlavním městem Gudžarátu. Mezi pobořenými hradbami dnes stojí malá vesnička, pár ruin a několik pěkných mešit. A ty stojí za to. Celé jsou z pískovce, krásně zdobené zevnitř i zvenku. Některé jsou úplně opuštěné, daleko od vesnice, jen s hlídačem podřímujícím ve stínu. Tam jsem mohl v klidu nerušeně odpočívat. Prohlédl jsem si čtyři z nich, jsou všechny skoro stejné. Pak jsem se vrátil k silnici, naobědval se, a našel si džíp, který vozí turisty nahoru ke kopci Pavagarh. Nahoru vede i pěší cesta pro poutníky, ale na to se dnes opravdu necítím. Nahoře byla spousta stánků a lidí. Pokračoval jsem ke stanici lanovky, která mě vyvezla skoro na vrchol. Odtud vedla cesta, hustě lemovaná stánky a řidčeji chrámy. Hindusitickými a džinistickými. Úplně na vrcholu byl chrám bohyně Kálí, zjevně velmi uctívaný. Stejnou cestou jsem se pak vrátil dolů k silnici a autobusem do Vedodary, kde jsem počkal na svůj noční autobus.

10.2.2017, den 17
Junagadh

Někdy nad ránem mě zřízenec vzbudil, že jsme na místě. Když jsem si vše sbalil a připravil se na výstup, vrátil se znovu, že si dělal srandu a bude to trval ještě hodinu a půl. V Junagadhu jsme byli těsně před rozedněním. Lehce jsem se prošel ulicemi a našel si uspokojivé ubytování. Shledal jsem, že je mi dneska už dobře. Vypral jsem si a pak vyšel do města. Po čase jsem objevil pěknou barevnou zdobenou mešitu. Prohlédl jsem si ji zvenku a pak i zevnitř, přesně do té doby, než mě vyhodili. Vedle stály ještě dvě hrobky zdejších vládců. Ty byly ještě zdobnější. A k tomu s minarety jako s pohádky. Pak jsem v restauraci typu díra ve zdi poobědval gudžarátské thali. Úplně fantastické. Pak jsem lehce bloudil v ulicích, protože jsem hledal místo, kde by se dala opatřit jízdenka na autobus na zítra. Následně jsem došel do historického centra města. Podél úzkých uliček stála spousta rozpadajících se starých domů. A na kopci stála pevnost s mohutnými hradbami. Uvnitř byly dvě stupňovité studny. Velice hluboké a široké, ohromující. U obou bylo možné sejít až dolů. Vedle stála bývalá mešita s pěkným výhledem ze střechy. Všechna tato místa bla hojně navštěvována školními výpravami. Nakonec jsem nastel prastaré budhstické jeskyně. Nic moc tam ale nebylo. Přiblížil se večer, takže jsem se vrátil. A na večeři zašel na stejné místo jako na oběd.

11.2.2017, den 18
Junagadh

Oproti plánu jsem si dneska trochu přispal, snad vše stihnu. Autorikšou jsem odjel do sousední vesnice ležící na úpatí nejvyšího vrcholku Gudžarátu. Všude byly davy poutníků. Vyrazil jsem po schodem vzhůru. Prý jich tu je 10 000. Mezi stoupajícími a sestupujícími lidmi se občas objeví někdo na nosítkách. Jen ve dvou jsou nošeni po tisících schodů. Cesta je lemována stánky. A lesy s opicemi. Po čase schody začnou stoupat mezi skalami až dojdou ke komplexu džinistických chrámů. Pár jsem si jich prohlédl a pokračoval dále nahoru. Mezi dalšími a dalšími chrámy. Až jsem došel na skalnatý vrcholek. To bylo vše, jsem tu nějak brzy, trvalo to jen tři hodiny, takže jsem měl čas posedět a pokochat se. A divit se nasazení, s jakým se se mnou všichni fotí. Jako chlap, který z posledních sil zadýchaný stoupal do schodů, ale jak mě spatřil, zahodil hůl a jel selfie. V klidu jsem sestoupil a autorikšou se vrátil do města. Dokonce jsem měl i čas na oběd. Pak už jsem se jen ohlásil v kanceláři cestovky a za chvíli odjížděl do Udaipuru.

12.2.2017, den 19
Udaipur

Po příjezdu do Udaipuru jsem se vydal do svého hostelu pěšky. Úzkými uličkami plnými koz. Jak jsem se přiblížil do centra, bylo vidět, jak moc je toto místo turistické. Neustále jsem dostával nekončící nabídky ubytování. Došel jsem na své místo a po ubytování vyšel opět do města. Byla tam spousta podniků zaměřených na turisty a ještě víc naháněčů. Ale o kousek vedle v zapadlých uličkách to vypadalo úplně jinak. Lidi ze mě byli překvapeni a kolem byly krávy, chrámy a vše co Indie nabízí. Kolem jezera byly krásné staré budovy, večer pěkně nasvícené.

13.2.2017, den 20
Udaipur

Na dnešek jsem měl objednaný výlet na pevnost Kumbhalgarh. Zjistil jsem, že byl zrušen, takže ho přesouvám na zítra. Aspoň se na večer přihlásím na procházku s tématikou jídla. Na terase hostelu se tedy můžu v klidu nasnídat. Pak vyrazím do města, navštívit palác. Je to rozsáhlá budova na kopci. Uvnitř je obrovské množství vyzdobených místností a spousta nádvoří. Ovšem taky turistů. To ale rozhodně není překvapivé, jedná se o krásnou stavbu. Prošel jsem si celý areál a pak se vrátil zpět k hostelu, kde jsem počkal na svůj výlet. Vyrazili jsme ulicemi mimo centrum a navštěvovali stánky s tím nejlepším jídlem. Smažené brambory, bohaté omelety a různé podivnosti včetně zmrzliny s nudlemi. Dezerty z kešu, růžových květů a stříbra. A mnohé další. Cesta zpátky byla lehce komplikovaná, ale zábavná, kombinace Uberu, sdílené rikši a běžné autorikši.

14.2.2017, den 21
Udaipur

Ráno jsem se výletu na hrad dočkal. Z hostelu nás několik účastníků odvezli na parkoviště, odkud výlet odjížděl. Na místě se taky objevil starší britský pár. Když viděli aut, kterým jsme měli jet, chlap prohlásil, že si do toho rozhodně nesedne, a odešli. Tak jsme aspoň měli víc místa. Pevnost Kumbhalgarh nebyla až tak extrémně vzdálená, méně než 90 kilometrů, ale klikatá cesta znamenala docela dlouhou jízdu. Nakonec jsme dojeli ke vstupu do bývalého opevněného města, kde se stále táhne 36 kilometrů dlouhá mohutná hradba. Uvnitř jsou chrámy a pár dalších staveb. A hlavně hrad. Času na prohlídku moc nebylo. Prošel jsem si hrad a pokochal se výhledem do hor. Pak už se jen trochu projít po široké zdi a podívat se na nějaké chrámy. Pak jsme odjeli pryč. Kdesi jsme zastavili na oběd. Místo bylo pěkné, ale ceny velice neindické. Poblíž čerpali vodu z řeky pomocí buvola. Pak jsme pokračovali úzkou klikatou silnicí horami až do Ranakpuru. Zde je několik džinistických chrámů, z toho jeden obzvlášť velký. Celá obrovská stavba je z vyřezávaného mramoru, podepřena 1444 sloupy. Podm9nkz pro vstup a chování uvnitř jsou dost přísné, takže jsem si v pokladně musel půjčit dlouhé kalhoty. Po prohlídce chrámu už následovala cesta zpět do Udaipuru.

15.2.2017, den 22
Udaipur-Chittorgarh

Dopoledne jsem navštívil jeden z nejvýznamnějších městských paláců. Většina jeho interiéru byla věnována různým malým muzeím. Byl tu například největší turban na světě. Potom jsem se prošel městem, naobědval se a šel na trh. Zde jsem nakoupil pár věcí, jako třeba nějaké koření nebo novou peněženku. Pak jsem si prošel další části centra. Když se blížil večer, vyzvedl jsem si batoh a došel na autobusové nádraží. Odtud jsem odjel do města Chittorgarh. Tam jsem dojel už za tmy. Hned vedle autobusáku byl hotel a řada restaurací. Nic víc už dnes nepotřebuji.
 
16.2.2017, den 23
Chittorgarh-Bundi

Pešky jsem došel do centra města a našel něco malého k jídlu. Prošel jsem si zajímavé trhy. Vzadu na kopci nad městem byla v oparu vidět pevnost. Nahoru jsem vyjel autorikšou. Cestou jsme projeli sedmi branami propojenými soustavou hradeb. Nahoře se mě řidič snažil přesvědčit, ať si ho najmu na celý den. Ale vyrazil jsem pěšky. Moji první zastávkou byl obrovský palác, z velké části v ruinách. Z hradeb byl pěkný výhled na město. Pak jsem navštívil malý džinistický chrám. Následovala vysoká zdobená věž, a další a další chrámy. V jedné části bylo ve skalách mezi hradbami malé jezírko, kde se shromáždilo množství Indů a koz. Ti první tam asi něco uctívali, ty druhé hledaly, co z toho je k jídlu. Pokračoval jsem podél hradeb s ještě lepšími výhledy. Pak přišel pro změnu palác a pak chrám. A jezírko. A palác. Přešel jsem na druhou stranu pevnosti. Odtud byl výhled do krajiny. Prohlédl jsem si mohutnou bránu, prošel kolem další věže a chrámu a pak jsem skrz malou vesničku vyšel ven z pevnosti. Pěšky jsem sestupoval zpět do města, hradby a brány byly v pěkném podvečerním světle. Vyzvedl jsem si věci a odjel na nádraží. Po chvíli čekání se v čase plánovaného odjezdu v dáli objevila světla. Cestou jsme samozřejmě nějaké zpoždění nabrali. Pozdě večer jsem byl ve své další destinaci, městě Bundi. Před nádražím stála horda autorišků. Všichni měli domluvenou cenu, jen jeden na mě zezadu tajně ukazoval méně. Šel jsem s ním, ostatní na to přišli a volali: "Podvodník!" A pak jsem našel ještě levnějšího. Ve městě mají obzvlášť podařené silnice. Občas jsem měl pocit, že vypadnu z rikši. V penzionu na mě jako na posledního čekali, než šli spát.

17.2.2017, den 24
Bundi

Nasnídal jsem se v kavárně na břehu jezera. Pak jsem vyrazil vzhůru do zdejšího paláce. Opět to byl rozsáhlý objekt. Tentokrát dokonce ve všech třech rozměrech, protože byl postaven ve stráni. Procházel jsem místnostmi, balkony a schodišti. A dalšími a dalšími prostory. Pak jsem pokračoval ještě výše, na samý vrchol kopce, na hrad. Cesta byla dost zamořená opicemi. Cellý hřeben byl pokryt řadou hradů a opevnění. Projít je trvalo docela dlouho. Výhled však byl opravdu pěkný. Sestoupil jsem dolů, prohlédl si zbytek paláce a pak úzké uličky strého města. Většina domů zde byla natřena namodro. Také jsem potkal několik stupňovitých studen. Většina však byla zavřena. Po pozdním obědě byl pomalu čas na odjezd. Rikša na nádraží, po chvíli přijel vlak. Byl jsem poněkud zmaten, protože přijel dříve než měl. K tomu žádné hlášení, jakákoli informace či nápis. Prostě tam stál nějaký vlak. A nikdo neuměl anglicky. Po zeptání se docela velkého množství lidí jsem usoudil, že je to oprvdu můj vlak. Celý složen jen z vozů nejnižsích tříd. Byl jsem tu centrem pozornosti. Pomaličku jsme vyjeli, vlak měl takovou vatu, že ani hodina zpoždění nezabránila tomu, že jsme v další stanici byli na čas.

18.2.2017, den 25
Agra

Na nádraží hora rikšů. Anglicky skoro neuměli, můj hostel neznali. Až jsem narazil na jednoho, se kterým byla domluva. Sice byl radší, ale cestou mě ještě pozval na čaj. Ubytoval jsem se a opět následovalo mlouvání s autorikšou. Město je dost roztahané, takže se bez nich nikam moc nedostanu. Jel jsem na autobusové nádraží a odtud autobusem do města Fatehpur Sikri. To bývalo na jistou dobu hlavním městem Mogulské říše. Po příjezdu zas naháněči: "Nikomu nevěř, jenom mně!" Naobědval jsem se a vyrazil nad město k velké páteční měšitě. Spousta otravným prodejců. Prošel jsem obrovskou branou na nádvoří. Zde mě jeden prodejce poněkud překvapil: "Ty jsi Čech, že jo?" "Jak jsi to poznal?" "Vypadáš česky!" Prohlédnul jsem si mešitu včetně mramorové hrobky jakéhosi svatého. Ke vstupu dovnitř jsem dostal malou čepičku. Pak jsem pokračoval k paláci, kde sídlil císař Akbar. Zde jsem také strávil většinu zbytku dne, v rozsáhlém areálu zachovalých a uklizených budov a zahrad. Nakonec jsem se vrátil autobusem do Agry. Po setmění jsem si prošel čvrť v okolí Tádž Mahalu, abych si ujasnil, kde co je a jak to tu funguje.

19.2.2017, den 26
Agra

Ráno zase autorikša, tentokrát na jiné autobusové nádraží. Pokud se těm pláckům, kde stojí autobusy v hromadách odpadků, tak dá říkat. Pomalu jsme vyjeli z Agry a pokračovali do města Mathura. Zde jsem přesedl na sdílenou autorikšu do sousedního města Vindravan. Přes patnáct lidí se do toho vešlo. Pomalinku jsem dojel do místa, kde údajně vyrůstal Krišna. A kde sídlí centrum hnutí Hare Krišna. Ve městě jsou úplně všude chrámy. Procházel jsem úzkými uličkami a nacházel další a další. Potíž je v tom, že mnoho z nich je otevřeno jen ráno a večer, docela nešikovné pro jednodenní výlet. Pěkné na městě je to, že si nehraje na to, že to snad není Indie. Hned vedle chrámu si mezi prasaty a krávami hraje skupina opic na hromadě hnoje. A kolem leží spousty psů. Jak jsem procházel městem, viděl jsem, že je opicemi úplně zamořené. Jsou úplně všude, jedna mi skočila i za krk. Lidé mě tu vesměs zdraví: Hare Krišna. Taky tu je mnoho podivně oblečených bělochů, kteří si tento pozdrav obzvlášť užívají. Prošel jsem množství chrámů a pak se nechal cykloriškou odvézt k jednomu vzdálenějšímu. A odtud dalším přímo k ústředí Hare Krišna. Místo bylo plné lidí. Spousta budov s obchody a chrámy. A všude se zpívá pořád dokola Hare Krišna. A znovu a znovu. Blížila se tma, takže jsem odjel k silnici, přestoupil na sdílenou rikšu, a pak pokračoval busem. Ten skončil už na okraji Agry, takže se cesta rikšou k hostelu docela prodražila.

20.2.2017, den 27
Agra

Dnešek začal už před pátou. Došel jsem k pokladně Tadž Mahalu a čekal. Byl jsem tu první. Pak už jen zbývalo čekat a čekat. V době, kdy se otevřela pokladna už tu byla slušná fronta až kamsi ven. A k tomu drzí Indové neuznávající jakýkoli koncept fronty a snažící se narvat kam se dá. S lístkem jsem chytil cyklorišku a uháněli jsme ke vchodu. Zde bylo třeba počkat na otevření brány, které je na minutu přesně v okamžik východu slunce. A pak spěchat dovnitř, vyfotit něco bez lidí. A využít pěkné světlo. To se povedlo, prošel jsem si všechny části. A lidí pořád přibývalo. Obrovské davy. Indové focení se mnou dostali o stupeň dál tím, že mi vrazili do rukou malé dítě a fotili si mě s ním. Po pěti hodinách jsem odešel. Oběd jsem měl na terase se skvělým výhledem na Tadž. Pak jsem se vrátil do hostelu dospat to, co jsem nestihl v noci. Cestou mě samozřejmě doprovázely desítky otrapů nabízejících úplně vše. Jsou úplně všude kolem Tadž Mahalu. Nelze se jim nijak vyhnout. Podvečer jsem šel k řece podívat se na západ slunce na Tadž Mahalem. Pak jsem se pokusil získat peníze na poslední den v Indii. Šlo to hůř, než jsem čekal. Fungoval až šestý bankomat, jakž takž.
 
21.2.2017, den 28
Agra-Dillí

Ráno jsem věnoval troše plánování na následující země. Pak přišlo obligátní smlouvání s rikšami. Dnes jsem se jel podívat na pevnost v Agře. Za mohutnými hradbami se opět skrývá palác tvořený mnoha budovami, zahradami a mešitami. Návštěva mi nakonec zabrala méně času než jsem čekal, protože část byla v rekonstrukci a uzavřená. Došel jsem na poštu. Byla tvořena velkým areálem a já zjevně netrefil, kam jsem měl.  Poněkud tracen jsem se zeptal, kde seženu známky. Kdosi mě odvedl dovnitř. Ovšem ocitl jsem se na opačné straně přepážek než davy čekajících Indů. Rychle jsem dostal známky a bylo. Pak zas rikša do hostelu. Batoh a rikša na nádraží. Na cestu do Dillí na mě čekala chlouba indických železnic, Gatimaan Express, nejrychlejší vlak v zemi. Tak důležitý, že tu dokonce má vlastní nástupiště. Po nástupu jsme dostali džus a cestou večeři a pak zmrzlinu. Jinak nic moc. V Evropě by takový vlak neuspěl. Vše se trochu rozpadalo a vagón zběsile skákal po kolejích. Zajímavostí bylo to, že v několikajazyčném hlášením byla jedna verze v indické angličtině a jedna v té, které rozumí zbytek světa. Po příjezdu do Dillí mě čekala poslední jízda autorikšou, na metro. Pak už jen dva přestupy a byl jsem na letišti.

22.2.2017, den 29
Dillí-Muscat

Odlet do Dubaje byl až ve dvě hodiny a přílet dosti brzy, takže jsem se moc nevyspal. Na letišti v Dubaji jsem si vyměnil nějaké peníze a spěchal na metro k mému autobusu do Ománu. Ještě po tmě jsem došel na místo odjezdu. Za chvíli jsme vyrazili. Po Indii byla jízda novým autobusem po neděravé silnici jak z jiného světa. Proplétali jsme se dálnicemi s tolika pruhy, že jsem to ani nestihl spočítat. Vystoupali jsme do hor, kde jsme ve studeném větru několikrát vystoupili kvůli razítkům i kvůli kontrole zavazadel psy. Cestou mi přátelský Ománec vyprávěl o své zemi. Odpoledne jsme dojeli do Muscatu, hlavního města. Vystoupil jsem na zastávce, kterou jsem měl domluvenu se svým couchsurfingovým hostitelem Issamem. Ten mě tam vyzvedl, odvezl k sobě domů a vrátil se do práce. Já si odpočinul a prostudoval knihy o Ománu, které mi ukázal. Když se vrátil, vzal mě na projížďku městem. To je mimořádně velké, táhne se desítky kilometrů podél pobřeží, mezi horami. Viděli jsme mnoho významných staveb. Pak jsme zašli do tradiční ománské restaurace na večeři. Měli jsme velblouda s rýží. V restauraci byl mimo běžných stolů i velký koberec na společné jídlo a řada malinkých místnůstek, kde se sedělo na zemi. A samozřejmě jedlo rukama.

od 23.2.2017, den 30 a dále
Viz Omán