Omán

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/o3gs5xb298468hw/AABygtQI8wXxspeER0C1PzNoa?dl=0

do 21.2.2017
Viz Indie

22.2.2017, den 29
Dillí-Muscat

Odlet do Dubaje byl až ve dvě hodiny a přílet dosti brzy, takže jsem se moc nevyspal. Na letišti v Dubaji jsem si vyměnil nějaké peníze a spěchal na metro k mému autobusu do Ománu. Ještě po tmě jsem došel na místo odjezdu. Za chvíli jsme vyrazili. Po Indii byla jízda novým autobusem po neděravé silnici jak z jiného světa. Proplétali jsme se dálnicemi s tolika pruhy, že jsem to ani nestihl spočítat. Vystoupali jsme do hor, kde jsme ve studeném větru několikrát vystoupili kvůli razítkům i kvůli kontrole zavazadel psy. Cestou mi přátelský Ománec vyprávěl o své zemi. Odpoledne jsme dojeli do Muscatu, hlavního města. Vystoupil jsem na zastávce, kterou jsem měl domluvenu se svým couchsurfingovým hostitelem Issamem. Ten mě tam vyzvedl, odvezl k sobě domů a vrátil se do práce. Já si odpočinul a prostudoval knihy o Ománu, které mi ukázal. Když se vrátil, vzal mě na projížďku městem. To je mimořádně velké, táhne se desítky kilometrů podél pobřeží, mezi horami. Viděli jsme mnoho významných staveb. Pak jsme zašli do tradiční ománské restaurace na večeři. Měli jsme velblouda s rýží. V restauraci byl mimo běžných stolů i velký koberec na společné jídlo a řada malinkých místnůstek, kde se sedělo na zemi. A samozřejmě jedlo rukama.

23.2.2017, den 30
Muscat

Došel jsem na zastávku na hlavní tepně města. Jako první přijel minibus, tak jsem jel ním. K Velké mešitě, kterou sultán postavil svým poddaným při příležitosti 30 let na trůnu. První potíž byla ta, že mešita stála na opačné straně dálnice. Nakonec jsem musel podlézt most, místy bylo místa tak 40 centimetrů. Není úplně snadné být chodcem v Ománu. Všude kolem mešity byla rozlehlé zahrady. Uvnitř areálu byla spousta turistů, protože mešity jsou v Ománu pro nemuslimy otevřeny jen od osmi do jedenácti hodin. V rozsáhlém prostoru byla spousta zajímavých zákoutí. V hlavní budově je druhý největší ručně vyrobený perský koberec na světě. Po důkladné prohlídce jsem se vrátil k silnici a našel zastávku. Tentokrát to bylo sdílené taxi. Cestou na autobusové nádraží mě spolucestující Nigerijky zvaly na diskotéku. Na nádraží jsem si koupil jízdenku na zítřejší autobus na druhý konec země, do města Salalah. Pak jsem dalším taxi pokračoval do čtvrti Mutrah. Cestou jsme opět jeli kolem mnoha zajímavých staveb. Jedna vypadala jako jakýsi palác, než se na straně ukázal nápis hypermarket. Ve staré čvrti Mutrah v přístavu kotví výletní lodi, odkud nepochybně přišly přítomné davy Němců. Šel jsem podél nábřeží, město vystřídaly špičaté skály. Vylezl jsem na vyhlídku ve staré strážní věži a pokračoval dál. Zde je jasně vidět, proč je Muscat tak roztahaný - je postaven na všech volnýh plochách mezi skalami a horami. Došel jsem až do úplného centra, starého Muscatu. Ten tvoří hlavně staré portugalské pevnosti a sultánův palác. A nějaké hradby a muzea. Tentokrát jsem si to vše prohlédl ve dne. Pak jsem se autobusem vrátil do Mutrahu. Večer se otevřely stánky v súku (trhu). Ten jsem si prošel a pak se autobusy vrátil.

24.2.2017, den 31
Muscat

Dnes byl mým cílem opět Mutrah. Je pátek, takže je súk z větší části zavřen. Na nábřeží jsem se naobědval a podíval se do úzkých uliček v okolí. Pak jsem šel k okolním skalám a začal stoupat do hor po turistické stezce skrz wádí. V něm byly zbytky vody, jinak bylo celé okolí tvořeno jen špičatými skalami. Během cesty se otevřely výhledy jak do přístavu, tak i do jiných částí města. Pak jsem sestoupal zpět k moři. Když jsem šel po nábřeží, všimnul si mě Issam, který tu bral na prohlídku města dalšího hosta. Pokračoval jsem tedy s nimi, protože už jsem prošel vše, co jsem měl v plánu. Projeli jsme další části města a potom přes plot přelezli k zavřenému monumentu v podobě nádobky na pálení kadidla. Pak jsme se vrátili k Issamovi domů. Zde jsem si vyzvedl věci a odjel na autobusové nádraží. Zde mě již čekal autobus na noční cestu do Salalahu.

25.2.2017, den 32
Salalah

Po vcelku příjemné cestě jsem dojel do Salalahu. Hned vedle byl trh, kde jsem se nasnídal. Pak jsem došel na místo, kde jsem měl domluvené setkání s mým dalším hostitelem, Pákistáncem Mustafou. Domluva tu byla trochu obtížnější, protože Mustafa měl jen internet a já vůbec. Díky blízké internetové kavárně jsme se ale nakonec setkali. Pak mě vzal k sobě domů. Hned jsem vyrazil k mešitě, než zavře. Stejně jako v Muscatu tu měli letáky vysvětlující a obhajující islám. Moc jim to ale nejde. Po prohlídce jsem se podíval na trh. Mimo běžných stánků s ovocem, zeleninou, masem a rybami tu měli celou sekci určenou jen pro datle. Naobědval jsem se tu a prošel se po okolí. Odpoledne mě Mustafa odvezl do muzea Země kadidla. To je produkt unikátní jen pro tento region Ománu. Uvnitř byla expozice o městě a okolí, historii a také námořnictví. Venkovní částí byly ruiny starého města. Z větší části to byly jen hromady kamení, kde bych nehádal, že to bývaly domy. Vracel jsem se pěšky se zapadajícím sluncem po pláži. Ta byla spíš parkovištěm a silnicí. Ománci si pláž užívají tím způsobem, že na ní zaparkují auto a posadí se na stoličku metr vedle. Pak jsem došel k súku. Nejprve jsem si dal pár špízů k večeři a pak si prošel zbytek. Byly tu hlavně obchody s kadidlem. Pak jsem se vrátil. Večer přišel ještě další Mustafův host, Kolumbijec, poněkud otřesen nedávným zážitkem. Prý ho potkal chlap v hidžábu a chtěl po něm sex.

26.2.2017, den 33
Salalah

V plánu jsem měl návštěvu několika míst za městem. Protože tu mimo aut nic nejezdí, bylo jasnou volbou jet stopem. První auto mě vzalo na kraj města. K tomu jsem na čekání na další odvoz dostal kelímek kafe. Další mě odvezl až k pokladně u ruin prastarého města Khor Rouri. Chtěl za to jen jeden rial na benzín. Současné ruiny jsou 2000 let staré, kdy město bylo významným přístavem exportujícím kadidlo. Na místě stále pracuje mnoho lidí, kteří vykopávají další ruiny a další, co opravují již vykopané. Po prohlídce jsem navštívil malé muzeum stojící vedle. Pak jsem se vydal ke svému dalšímu cíli, údolí Wadi Dharbat. Vyrazil jsem přímo k němu, rovně přes poušť. Došel jsem do jeho spodní části, kde jsem si prohlédl vysokou sklaní stěnu, přes kterou v období dešťů padá mohutný vodopád. Teď je tu ale zcela sucho. Pak jsem stopem odjel nahoru, nad vodopád, do údolí. Krajina se změnila, objevily se stromy. Dojeli jsme na konec údolí, k několika jezírkům. Odtud jsem se vracel pěšky. Na místě bylo jen pár pasáčků koz se svými stády a všude spousta velbloudů. Ti někdy způsobili dopravní chaos i zde, kde skoro nic nejezdí. Zvlášť když stádo obsadilo silnici a nemělo v úmyslu odejít. Došel jsem až na kopec ke křižovatce. V malé restauraci s výhledem na údolí jsem se navečeřel. Pak jsem se stopem natřikrát vrátil do Salalahu. V posledním autě jel muž se ženou v nikábu. Ta byla překvapena, prý nejsem jako ostatní Evropani. Normálně s ní mluvím a nebojím se. Byla tak nadšená, že přemluvila řidiče, aby si zajeli a odvezli mě až na místo, kam jsem jel.
 
27.2.2017, den 34
Salalah

Dneska jsem chtěl jet na západ od města. Směrem k hranicím Jemenu se tam objevují dramatické útesy a občas pláž. Původně jsem chtěl jet opět stopem, ovšem Mustafa mi nabídl, že mě tam odpoledne odveze. Zašli jsme na pákistánskou snídani a pak jsem šel na trh. Prohlédl jsem si stánky s ovocem, masem i rybami a zašel na džus. Tam jsem poseděl se skupinkou Somálců. Vedle seděla obrovská skupina vášnivých hráčů domina. Nakoupil jsem nějaké datle a procházel se městem. Zahradami banánovníků a kokosových palem. Pak jsem se setkal s Mustafou. Vyrazili jsme pouští za město. Oblíbené místo s výhledem na útesy bylo docela opuštěné, hlavní sezóna tu je v létě v době monzunu. Po návratu jsme zašli na večeři a pak jsem vyrazil na autobus do Muscatu. Na zatávce jsem potkal známého, který také bydlel u Issama.

28.2.2017, den 35
Muscat-Bahla

Ráno jsme přijeli do Muscatu. Vystoupil jsem na letišti a šel si nechat prodloužit vízum. Trochu jsem se tam zdržel, protože otevírali později. Pak jsem se stavil u Issama, který mi půjčil stan. Pak jsem pokračoval minibusem na okraj města a odtud sdíleným taxi do hor, do města Bahla. Zašel jsem na oběd a čekal na svého dalšího hostitele, Filipínce Johna. Dal jsem s k němu věci a rychle se šel podívat do pevnosti než zavřou. Pevnost je zdaleka největší atrakcí tohoto městečka. Je to obrovská stavba z hlíny s monumentálními hradbami. Uvnitř jsou spousty chodeb a schodišť, místností, věží a vlastně celá vesnice. Strávil jsem tam hodiny. Z hradeb byl také pěkný výhled na město, mezi okolními vyschlými skalami byla oáza plná palem a domů. Okolní stavby byly v natolik tradičním stylu, že i sudy na vodu na střeše měly cimbuří. Po návratu z hradu jsem si odpočinul, na hodinu usnul. Pak jsem si šel nakoupit nějaké jídlo na zítra do hor. Docela mi trvalo najít nějaký obchod, zato tu mají desítky krejčovství. Po večeři jsem se vrátil domů. John mi k mému jistému překvapení nabídl dokonce pivo. Pak jsme se s pár dalšími Filipínci šli projít k hradu, podívat se jak je v noci osvětlený, a pak k bráně u vstupu do města, která je ale jen dva roky stará. John doma nemá sprchu, už dlouho jsem se nemyl ve škopku.

1.3.2017, den 36
Bahla

Brzy ráno jsem si vzal nutné věci a vyrazil. Cílem byla nejvyšší hora Arabského poloostrova, Jebel Shams. Prvním úkolem bylo dostat se do hor. Kus po hlavní silnici jsem jel minibusem. Od křižovatky jsem jel stopem do nejbližší vesnice a pak opět stopem o pár vesnic dál. Tam mi zastavila cisterna s vodou. Ta mě odvezla skoro až nahoru, k místu, kam jsem jel. Po úzké, křivolaké, kamenité prašné cestě mezi skalami. S krásnými výhledy. Od křižovatky, kde jsem byl vysazen, mi už zbýval jen kilometr do kempu. Tam jsem si rychle odložil přebytečné věci a vyrazil vzhůru. Cíl byl o 1100 metrů výše, ve třech kilometrech nadmořské výšky. Trasa byla značená, ale cesta tu žádná nebyla. Jen extrémně kamenitá krajina. Obtížně průchozí, šel jsem velmi pomalu. Také bylo často tžřeba překonat různé rokle. Po většinu cesty bylo v okolí trocha křoví a trávy. Tím se živila vcelku početná zvířata podobná kozám, zvaná tahr. Cesta vedla k hlubokému kaňonu, Wadi Ghul, těsně podél kilometr vysokých svislých stěn. Také se mu přezdívá Grand Canyon Arábie. Pořád jsem chodil nahoru a dolů přes ještě více ostrých kamenů. S výškou ubývalo zeleně, zbylo jen pár jalovců. V další části se otevřel výhled na vesnice dva kilometry níže. Pak jsem došel na vrchol. Zbývalo klopýtat zpět dolů. Šlo to rychleji, přesto jsem to za světla nestihl. Pozoroval jsem pěkný západ slunce a pak zbývaly poslední tři kilometry potmě. Což v tomto terénu není úplně málo. S čelovkou se to ale dalo zvládnout. Hlavní bylo, že jsem setihl Večeři. S opravdu velým V. Byla fantastická, s výběrem mnoha místních specialit. Pak už jen zbývalo postavit stan.

2.3.2017, den 37
Bahla

V noci byla slušná zima, musel jsem si obléknout několik vrstev. Po snídani jsem vyrazil dolů. Po chvíli mi zastavila opět cisterna s vodou. Odvezla mě kousek dolů, ke studni, kde stála řada dalších cisteren rozvážejících po horách vodu. Pak jsem stopem nadvakrát dojel zpět do Bahly. Po návratu jsem si lehce odpočinul a pak s využitím sdílených taxi dojel k blízkému hradu Jabrin. V malinké oáze se tyčí vysoký mohutný hrad. Tam jsem strávil celé odpoledne. Opět byl rozsáhlý, plný mnoha zajímavých prostor. A také se skvělým výhledem. Zpět jsem jel stopem. Podvečer jsem si prohlédl bránu u města a pak šel na druhou stranu města do směnárny. Nahoře v kempu mi totiž byli schopni vrátit jen v dolarech.

3.3.2017, den 38
Bahla-Tiwi

Rozloučil jsem se se svým hostitelem a sdíleným taxi odjel do blízkého města Nizwa. I zde stojí velká pevnost. Této dominuje mohutná kulatá věž. Nejprve jsem se nasnídal a v restauraci nechal svoje věci. Pak jsem šel podél súku k pevnosti. Jeden trhovec prodával pušky, které si mnozí hájemci se zájmem zkoušeli. Byla tu spousta turistů, město je zjevně oblíbené. A možná se tu všichni koncentrují proto, že dneska v pátek je otevřeno jen dopoledne. Prošel jsem si opět mnoho místností, ale byly velmi podobné těm v předchozích hradech. Z věží byl opět ěpkný výhled do okolní oázy. Zajímavé bylo křivolaké schodiště na věž. Mezi mnoha rohy, kde cesta zatáčela byla sposuta dveří, které zatarasovaly cestu. Před nimi byly otvory ve stropu, kudy se na dobyvatele mohlo lít něco horkého a za dveřmi bývala propadliště. To jsou oblíbené způsoby obrany zdejších hradů. Pak jsem si prošel súk. Dneska je provoz značně omezen, přesto jsem viděl mnohé zajímavé stánky a doplnil zásoby jídla. Pak jsem odjel sdíleným taxi do Muscatu. Zde jsem přestoupil na další. Odjezd trval docela dlouho, trvalo, než jsme našli dostatek zájemců o cestu daným směrem. Mířili jsme do města Sur, ale já vystoupil už u malé vesničky Tiwi. Od dálnice jsem šel kousek směrem k vesnici, kde jsem našel pěkné místo na posatvení stanu. Ve křoví jsem si nechal batoh a šel dál do vsi. Cestou jsem viděl ústí hlubokého kaňonu, Wadi Tiwi, kterým je tato oblast proslavena. Na kraji vesnice stál veřejmný kohoutek s pitnou vodou, šikovná věc. Pak jsem našel restauraci, kde jsem se navečeřel. Potom už jen zbývalo vrátit se a postavit stan.
 
4.3.2017, den 39
Tiwi

Ráno jsem vyrazil do údolí. V jeho ústí se proplétala silnice a potok, který občas tekl přes ni. Kolem byly vysoké skály. Pak se údolí rozšířilo. Kolem potoka rostly datlové palmy a objevilo se pár vesniček. Silnice se změnila v úzkou cestu, která byla místy tak strmá, že mi prokluzovaly boty. Občas jsem se zastavil, poseděl a posvačil. V jedné z vesnic jsem pokračoval podél zavlažovacího kanálu, mezi zahradami palem. V odlehlém místě jsem se i vykoupal v průzračné vodě. To mělo i praktický důvod, byla to tu jediná možnost mytí. Pak jsem pokračoval dál po strmé silnici s výhledy z výšky do údolí. Pak jsem se otočil zpět. Část cesty jsem zkusil po opačné straně údolí. Nešlo to moc dobře, není snadné pohybovat se v místech, kde jsou poházeny balvany místy velké jako dům. Raději jsem se vrátil na silnici a po ní dolů zpět do vesnice Tiwi. Tam mě nejprve někdo pozval na čaj. Pak jsem pokračoval ulicemi až k restauraci. Jsem u moře, takže krevety, což byla excelentní volba. Pak už jsem se jen vrátil ke stanu.

5.3.2017, den 40
Tiwi-Al Wasil

Sbalil jsem se a šel k dálnici. Odtud jsem pokračoval stopem do města Sur. V kanceláři autobusového dopravce jsem si nechal věci a vyrazil prozkoumat město. Nejprve jsem se naobědval, pak jsem pokračoval uličkami na nábřeží a podél pláže s malými loďkami a výhledem na sousední vesnici s majákem. Do ní jsem se dostal přes jediný visutý most v zemi. Ve vesnici byla malá pevnost, kterou jsem s prohlédl. Podél dalšího nábřeží jsem se vrátil zpět a odjel autobusem. Měl jsem vybrané místo, kde je silnice nejblíže písečným dunám, vesničku Al Wasil. Od silnice jsem šel pěšky směrem k dunám. Cestou u mě zstavil beduín v pick upu a zeptal se, zda nechci někam odvézt. Když jsem mu řekl, kam jdu, zavezl mě až k duně. Dokonce se mnou šel pěšky nahoru, najít vhodné místo pro stan. Docela mě děda ohromil, jak v písku běhal. Pak odešel. Postavi stan byl ve větru docela boj. Pak jsem se už jen za soumraku prošel v dunách.  

6.3.2017, den 41
Al Wasil-Muscat

Po rozednění jsem opět vyrazil do dun. Když jsem se vrátil ke stanu, k mému velkému překvapení tam seděl v písku včerejší beduín. S sebou měl dřevo, rozdělal oheň a ořál vodu na kafe. Pak mě odvezl zpět do vesnice. A že prý chce trošičku na benzín. Trošička byla větší, 5 rialů. Z vesnice jsem odjel sdíleným taxi do města Ibara. V malé restauraci jsem se nasnídal a opět si tam nechal batoh. Navštívil jsem súk s obchůdky se vším možným. Pak jsem pokračoval za město. Na vyprahlých kopcích všude kolem byly strážní věže. A pod kopcem stará vesnice Ibara obklopená hradbami. Domy z hlíny byly převážně v ruinách, jen některé byly obydlené. Prošel jsem si celou vesnici a vrátil se k do města. Pak už následoval návrat do Muscatu. Jel jsem nejprve k Issamovi, vrátit stan. V noci mě pak čekal odjezd autobusu do Dubaje. Před odjezdem jsme ještě zaši do hospody na večeři a pivo. I takové věci v tétom zemi existují!

od 7.3.2017, den 42 a dále
Viz Spojené Arabské Emiráty, Bahrajn a Kuvajt