Dubaj a Filipíny
Fotky Dubaj: https://www.dropbox.com/sh/p4mlwschagg9qib/AAAEHYyHIBqQrs7CUyW6qIkJa?dl=0
Fotky Filipíny: https://www.dropbox.com/sh/acob77lfi5qhb5z/AABxd8gRUboiSHjkCCIfY3Rna?dl=0
17.1.2018, den 1
Dubaj
Do Dubaje jsem letěl přes Kyjev. Tamní přestup se poněkud zkomplikoval tím, že první letadlo, do kterého jsme nastoupili, nebylo schopné odletět, takže jsme se museli vrátit a nastoupit do dalšího. Vždy v mrazu a sněhu. V Dubaji jsem byl akorát, aych stihnul dojet k bydlišti mého couchsurfingového hostitele. Cesta z letiště trvala hodinu a půl. Na místě jsem se setkal s milým indickým párem. Ti odešli do práce a já jel do města. Naobědval jsem se u Pákistánců a pak jsem šel k nově otevřené atrakci - The Frame. Je to 150 metrů vysoký rám, kterým se dá projít. Uvnitř bylo nejprve muzeum historie města a potom již výtah vzhůtu na vyhlídku. Mim výhledu na město bylo možné dívat se dolů prosklenou podlahou. Na konci bylo muzeum budoucnosti Dubaje. A to bylo vše, z venku je to lepší. Pak jsem pokraačoval do historického centra. Navštívil jsem muzeum v pevnosti, nejstarší budově města. Bylo docela rozsáhlé, takže pak už zbývala jen trocha času do projití rekonstruované historické čtvrti. Líbila se mi mnohem víc než minule, kdy vypadala zcela uměle. V budovách byla muzea, galerie a kvárny. Pak se setmělo a já se vrátil.
18.1.2018, den 2
Dubaj
Docela dlouho jsem spal, abych dohnal noc v letadle. Pak jsem se rozloučil s hostiteli a opět odjel do města. Prošel jsem si čvrť Deira, která je proslavená hlavně trhem se zlatem a kořením. Prodejci tam byli obzvlášť otravní. Prošel jsem se uličkami a pak se na tradiční loďce nechal převézt na druhou strnu řeky. Tam byly další trhy s neméně otravnými prodejci. Jídlo jsem měl tentokrát nepálské. Pak jsem došel ještě k další historické čtvrti. Ta ale byla ještě v rekonstukci, talže z ní nebylo moc vidět. Vrátil jsem se pro věci a odjel na letiště. Cestou jsem poprvé potkal v dubajském autubusu revizora. Večer jsem odletěl směr Manila.
19.1.2018, den 3
Manila
Po příletu jsem vybral peníze a koupil si SIM kartu s internetem. Potom jsem odjel minubusem k blízké stanici metra. A byla tu tropická Asie. Teplo, smrad, hluk, davy a zácpy. Metrem jsem odjel zcela zmáčknutý v davu. Z mé cílové stanice jsem šel pěšky a užíval si ruch města. Na autobusovém nádraží jsem si vyzvedl objednanou jízdenku a pak se večer šel projít do okolních ulic a najíst se. Po setmění jsem odjel autobusem do hor.
20.1.2018, den 4
Banaue-Kambulo
Cesta nebzla pro spaní příliš vhodná, cesta se klikatila horami, světla v autobuse svítila a do toho hrála hudba. Ráno jsme byli ve vesnici Banaue. Ta je známá rýžovými terasami v okolních horách. Bylo nás pár turistů, kteří neměli nic rezervováno.
Odvezli nás v jeepney do centra a tady jsme dostali informace o okolí. Celekm nic, co bych už nevěděl. Původně jsem tu po okolí chtěl chodit sám, ale nakonec jsme vyšli s jedním Francouzem a místním průvodcem. Díky tomu jsme se o místě dozvěděli mnoho zajímavého. Vybrali jsme si třídenní trasu. Opakování toho, jak je obtížná, určitě leckoho odradilo, kvůli tomu jsme byli jen dva. Nejprve jsme jeli kus tuk tukem a zastavovali na výhledech na terasy. Pak jsme vyšli pěšky do lesa a pokračovali po hřebenech hor. A pak do údolí, mezi rýží a přes říčky i vesničky. Odpoledne jsme došli do vesnice, kde jsme měli ubytování. Mimo mě tam bylo deset Francouzů, takže jsem tam byl jak jedenácté kolo u vozu. Po setmění přišly děti z celé vesnice a zpívaly izraelské, francouzské (ano, mimo těchto dvou zemí tu moc návtěvníků není) a anglické písničky. Pak tancovaly, i v bederních rouškách kolem ohniště.
21.1.2018, den 5
Kambulo-Batad
Ke snidani jsem mel mrkvovou palacinku. Pak jsme se podívali, jak se tu každý den mlátí rýže a prošli zbytek vesnice. Viděli jsme narvaný kostel i jak se tu kladivem vyrábí štěrk. Pak jsme vyrazili do další vesnice. Dnešní cesta byla mnohem víc kopcovitá, čekaly nás tisíce schodů. Když jsme se přiblížili batadu, otevřel se výhled na jeho rýžové terasy. Určitě jedny z nejhezčích, které jsem viděl. Na vyhlídce vybavené stánkem s pivem jsme se docela zdrželi. Potom jsme sešli strmou cestou hluboko do údolí k vysokému vodopádu. Tam jsme se i naobědvali. Nakonec jsme vyšli zpět nahoru a ještě výš až do vesnice, kde jsme měli ubytování s výhledem. Tentokrát bylo skóre osm Francouzů a já, takže opět nebylo s kým mluvit.
22.1.2018, den 6
Batad-Sagada
Ráno jsme vyšli cestičkou v úbočí kopce. Po dvou hodinách jsme byli u silnice, kde nás měl vyzvednout náš tuk tuk. Píchnul, takže jsme mu vyrazili naproti. Opět kolem výhledů hluboko do údolí. V Banaue jsme se naobědvali a oba pokračovali minibusem dál, do města Bontoc, kde jsme přestoupili na jeepney do oblíbené vesničky Sagada. Ubytovali jsme se a šli navštívit jednu z největších zdejších atrakcí, zavěšené rakve. K ním lze jít pouze s průvodcem, takže jsme se dozvěděli i mnoho informací o této tradici. V okolních skalách jsou prý tisíce rakví. Večer jsme ještě s jedním Francouzem zašli na pivo.
23.1.2018, den 7
Sagada
Ráno jsme si naplánovali další místní atrakci, ávštěvu jeskyně. Nebylo úplně jansé, co od toho čekat. Lišily se informace o obtížnosti i množství vody. Dostali jsme průvodce a šli kus za vesnici ke vchodu do jeskyně. Tam průvodce naplnil svou lampu kerosinem a my mohli začít sestupovat. Hned ovšem začali zevnitř vystupovat lehce zděšení turisté. Uvnitř jeskyně jsme potkali Švédku, které nejprve odešla její skupina, protože se báli a hned poté to vzdala další skupina, ke které se přidala. Společně jsme pak sestupovali do útrob hory. Úzkými průlezy, strmě po skalách. Průvodce ovšem vždy znal optimální cestu. O nějakých 200 metrů níž tekla řeka, tou jsme šli, až jsme narazili na jezírko na koupání. Potom jsme šli dál a dál, do části s mnoha zajímavými útvary. A pak už ven. V jeskyni jsme strávili několik hodin a rozhodně překonala naše očekávání. Jeden z Francouzů odjel a se zbytkem jsme zašli na večeři a pivo.
24.1.2018, den 8
Sagada-Baguio
Dnes jsme měli ve vesnici ještě celé dopoledne. Ve dvou jsme vyšli na blízkou horu s výhledem, prošli lesem, navštívili vodopád a dobře se na trhu naobědvali. Potom jsem odjel autobusem do města Baguio. Původně jsem měl v plánu jet odtud nočním autobusem přímo do Manily, ale představa přijetí do města někdy kolemd ruhé ráno mě odradila. Podvečer jsem byl v Baguio. Cesta byla extrémně pomalá, vedle serpentinami přes vysoké hory. Prošel jsem si centrum města plné aut a lidí a ubytoval se.
25.1.2018, den 9
Baguio-Manila
V Baguio jsem strávil i dopoledne, ale nijak mě nezaujalo. Odjel jsem tedy do Manily. Zácpy a několik zastávek na občerstvení způsobilo, že jsem dorazil až k večeru. Ne jedné ze zastávek jsem ochutnal proslavený balut - vejce natvrdo s vyvinutým zárodkem uvnitř. Nijak mě to nenadchlo, spíš naopak. Po příjezdu do Manily jsem vyrazil ke svému ubytování. Čtvrť zjevně nebyla z nejbohatších, množství lidí válících se v odpadcích na chodníku bylo vyšší než malé. Po ubytování jsem vyrazil do bohatší části, Makati. Ta je plná mrakodrapů a nákupních center, která Filipínci milují. Přesto i tuto čvrť křižují klikaící se smrduté stoky. Ale jinak celekm pěkné. Další část města byla plná barů. Vedle popíjejících stály houfy prostitutek a v temných zákoutích chodníků přespávaly celé rodiny. Pak jsem se vrátil.
26.1.2018, den 10
Manila
Odjel jsem metrem na trh v další čísti města. Byla to docela zábava. Místo bylo plné lidí a prodávalo se tu úplně vše. Největší dav byl u kostela, který byl tak narvaný, že se dění uvnitř promítalo na obrazovkách venku. A všude kolem se prodávaly svíčky a květiny. Potom jsem šel do nejstarší části města. Tou je původní španělské město, které ovšem bylo za druhé světové války zcela zničeno. Jen část byla poté obnovena. Jednou z takových budov je Casa Manila. Zde je možné navštívit plně vybavený koloniální palác. Navštívil jsem také katedrálu (už osmou na stejném místě) a jediný kostel, který přežil boje. Poslední zastávkou byla pevnost. Pak už jsem pomalu mířil na metro. Bylo extrémně narvané, zvlášť když jsem přestupoval, od vstupu do stanice do nástupu do vlaku to trvalo skoro hodinu. A vystoupit taky nebylo jen tak. Pěšky by to as bylo rychlejší. Nicméně, ocitl jsem se opět ve čtvrti Makati. Zde je české velvyslanectví, kam jsem šel volit. Není nijak monumentální, pár kanceláři ve třicátém patře věžáku. Po odvolení si mě tam poněkud znuděná komise nechala, abychom si popovídali o mé návštěvě Filipín. Pak již jsem se vrátil zpět.
27.1.2018, den 11
Manila
Dopoledne jsem celkem nic nedělal, silně pršelo. Pak se to trochu zlepšilo, takže jsem vyrazil po městě. Metrem jsem dojel na pár míst, kde jsem si prošel okolní uličky. Často takové, kde moje přítomnost místní opravdu překvapila. A občas jsem se někde choval před deštěm. Nakonec jsem dojel na nábřeží moře, které jsem si prošel. Po setmění jsem se vrátil.
28.1.2018, den 12
Manila-Santa Juliana
Poklidné ráno se snídaní v hostelu. Pak jsem metrem odjel na jedno z obrovského množství autobusových nádraží (každá společnost má vlastní a často několik v různých částech města) a odtud jel autobusem do města Capas. To není ničím zajímavé, je jen přestupní stanicí na cestě k sopce Pinatubo. Cestou jsem si domluvil výlet na sopku na zítřejší ráno, stejně jako vyzvednutí tuktukem ze zastávky autobusu. Odtud jsme se řítili do vesničky Santa Juliana, kde jsem měl ubytování. Penzion byl opravdu pěkný. Popovídal jsem si s několika turisty a navečeřel se.
29.1.2018, den 13
Santa Juliana
Snídaně brzy ráno a hned potom odjezd k sopce Pinatubo. Trasa vedla po dlouhém laharu. Cestou jsme potkali pár chýš místních obyvatel a po nějaký 20 kilometrech dojeli k sopce. Odtud jsme šli pěšky až k jezeru v kráteru, na místě, kde se před největší erupcí dvacátého století tyčil vrchol sopky. A pak totéž zpět. Později ve vesnici jsme se se spolucestujícími shodli, že celá akce nebyla příliš zajímavá. Zvlášť poměr k ceně byl celkem katastrofální. K obědu jsme měli dobré kuřecí adobo. Pak zbývalo vyřešit, co dělat po zbytek dne. Prošli jsme si vesnici, skoro každý dům měl obchod. Pak jsme přes rýžová pole došli k řece. Všude viselo prádlo. Výhodou Filipín je i to, že tu každý mluví anglicky, takže jsme se mohli bavit s místními obyvateli. Pak se přiblížil večer, pivo a večeře.
30.1.2018, den 14
Santa Juliana-Batangas
Dopoledne jsme ve dvou odjeli tuktukem na autobus, kterým jsme se vrátili do Manily. Cesta byla kvůli zácpám opět zdlouhavá. V Manile jsem metrem přejel na další autobusový terminál a odtud do přístavu Batangas. Zde jsem šel do přístavníh terminálu čekat na svůj trajekt. Konečně jsem mířil na jiný ostrov. Před vstupem do lodi proběhla důkladná kontrola zavazadel psem a poté jsem už mohl jít do svého pokojíčku pro 150 lidí. Moc jsem se nezdržoval a šel spát.
31.1.2018, den 15
Caticlan-Boracay
Ráno jsme dopluli do cíle, přístavu Caticlan. Ten je výchozím bodem pro návštěvu ostrůvku Boracay. Nejprve jsem tedy musel najít, kudy k člunům, které plují k tomuto blízkému ostrovu. Musel jsem zaplatit poplatek za terminál, za ochranu prostředí a kdovíco ještě. A taky jízdenku na člun, která tvořila jen zlomek celkové ceny. A pak jsem svou sbírku papírků rozdával při kontrolách na cestě skrz terminál. Po krátké plavbě jsem byl na Boracay, na místě, které v několika anketách zvítězilo jako nejlepší ostrov na světě. Pěšky jsem vyrazil k hostelu. Kolem projížděla spousta tuktuků plných turistů. Až jsem se divil, kam se vejdou na tomto malinkém ostrově. Za hodinu jsem byl na místě. Většinu dne jsem pak strávil procházením se a focením zdejší bílé pláže. Je to tu plné zejména Korejců, před západem slucne úplně narváno. Večer jsme měli v hostelu špagety zdarma. Když jsem tam přišel, docela mě zaskočil poměr holek na místě. Hádám tak 90 %. U stolů seděly celé nepřetržité řady blondýn. Vybral jsem si nějaké, ke kterým jsem se přidal. Pak jsem zůstal zde v hostelovém baru a na dalších místech dlouho do noci.
1.2.2018, den 16
Boracay
S Polkou a Kanaďanem, které jsem potkal večra, jsme vyrazili na vzdálenější pláž úplně na konci ostrova. Dojeli jsme tam tuktukem. Následovalo plážování a koupání. Večer další party. Začalo to rumem s Polkou, končilo s partou Němců nad ránem kdesi v baru. Měl jsem potřebu procvičit si jazyk. Ostatně, včera už jsem dělal tlumočníka skupině Argentinců.
2.2.2018, den 17
Boracay
Dopoledne jsem zase vyrazil fotit už fádní bílý písek a palmy. Naobědval jsem se kdesi v malé jídelně a vrátil se na hostel. Zde se většina spolubydlících připravovala na výlet lodí. Já ne, plavba na lodi s neomezeným alkoholem a následným skákáním z útesů a podobnými aktivitami mi nepřišla jako dobrý nápad. Raději jsem si prošel další pláže a vylezl na nejvyšší kopec ostrova s rozhlednou. Pak jsem si prošel vesničky, kde žijí místní obyvatelé. V hostelu jsme měli Tacos večer, pak jsem šel pařit s FIlipínkou a Agháncem.
3.2.2018, den 18
Boracay-Bacolod
Přišel den odjezdu. Ten se trochu protáhl, protože jsem se stále potkával se známými lidmi. Porohodit pár slov, rozloučit se, a další a další. Pak následoval tuktuk do přístavu, člun na vedlejší ostrov a na něm dlouhá cesta autobusem na jeho druhý konec. Úplně nekonečná, pomalá po mizerné silnici, v klepajícím se autobusu. Aspoň okolní krajina byla pěkná zelená. Večer jsem dorazil do cíle, města Iloilo. Nicméně autobusové násraží bylo kdesi daleko za městem, asi aby dali vydělal tuktukům. Musel jsem se tedy nechat dovézt daleko do přístavu. Tam jsem počkal na přívoz, který mě odvezl na další ostrov, Negros. Připluli jsme k molu kdesi uprostřed moře. Z něj vedl na pevninu dlouhý most. Když jsem vyrazil tímto směrem, hned mi první auto nabídlo odvoz. A nakonec mi i doporučili hotel, kam mě odvezli.
4.2.2018, den 19
Bacolod
Ráno pršelo. Dopoledne lilo. V poledne pořád ještě pršelo. Určitě napadlo víc vody, než mělo za celý únor. Až odpoledne se počasí trochu zlepšilo. Mohl jsem díky tomu navštívit sousední město Silay. To bylo významným na přelomu 19. a 20. století, v době cukrového boomu zde bylo postaveno mnoho honosných vil. Některé jsou nyní otevřeny návštěvníkům jako muzeum. V tom prvním, který jsem navštívil, dokonce ještě žije majitel. Vnitřek s výjimkami odpovídá vybavením době před sto lety. Je tam třeba sbírka českého porcelánu a mírně překvapivě sbírka DVD. K tomu jsem dostal výklad i o rodině, jejíž snad každý člen je či byl významným umělcem. Pak jsem šel hledat další muzeum. Něco bylo zavřené, zbyla už jen jedna vila. Po prhlídce jsem si prošel zbytek města a vrátil se do Bacolodu. Zas pršelo.
5.2.2018, den 20
Bacolod-Dumaguete
Pondělí, takže otevřelo infocentrum. Tam jsem se dozvěděl, že sopka, kterou jsem chtěl navštívit, je zavřená kvůli přílišné aktivitě. Ostatní nabízená místa mě nijak nezaujala. Sbalil jsem se tedy a odjel autobusem na druhý konec ostrova, do města Dumaguete. Jeli jsme stále mezi poli cukrové třtiny- Silnice tu byla lepší než minule, až na část v horách. Změnila se tu v bláto, což bylo podpořeno silným deštěm. Ve strmých úsecích zapadaly náklaďáky, které ztrácely svůj náklad třtiny. Docela trvalo, tímhle vším projet. Nakonec jsem se večer dostal do cíle. Pak už jsem se jen ubytoval a našel si něco k jídlu.
6.2.2018, den 21
Dumaguete
Vstával jsem jakž takž brzy. Tuktukem jsem odjel do centra, nasnídal se a nakouil zásoby na dnešek. Pak jsem v jeepney odjel do blízké vesnice Valencia a odtud dalším tuktukem do lesa. Odtud jsem pokračoval pěšky vzhůru po silnici. Na konci odpočovala cesta k vodopádu. Vedla strmě do údolí. Dole pokračoval přes kameny a broděním z jedné strany na druhou. Pak přišel vodopád a dál se jít nedalo. Což nebylo úplně ideální, kvůli vodopádu jsem tu nebyl. Musel jsem se vrátit a pak teprve našel stezku vzhůru, která vedla kamsi na vrchol zdejší sopky. Už teď bylo jasné, že to na vrchol nestihnu. Stoupal jsem rozbahněnou cestou výše a výše. Brodil se přes potoky, až nadešel čas otočit se, abych se dostal na silnici za světla. Vrcholek byl stejně v mlze, moc by toho vidět nešlo. Do města jsem se vrátil stejným způsobem. V hostelu dnes bylo více lidí než včera, takže jsme poseděli u piva až do noci.
7.2.2018, den 22
Dumaguete-Siquijor
Hned ráno jsem odjel tuktukem do přístavu adtud pokračoval lodí na sousední ostrov Siquijor. Hned na molu jsem si šel půjčit skútr. Přišel nepatrný zádrhel: "Nemáš řidičák? Tak to budeš muset zaplatit o dolar víc!" Pak se ukázalo, že politika nenechávat v nádrži žádný benzín navíc vyústila v to, že ani nešlo nastartovat. Týpek tam musel dopít limonádu a vyrazit s prázdnou lahví pro trohu paliva. Pak už jsem mohl vyrazit do svého hostelu v sousední vesnici. Překvapily mě české vlaječky a guláš s knedlíky jako specialita restaurace. Ukázalo se, že majitelem je Čech. Celý areál byl složen s chatek rozložených v rozsáhlé zahradě u moře. Pokračoval jsem na jednu z pláží. Zase bílý písek a palmy. Radši jsem jel na oběd. Pokračoval jsem do vnitrozemí ostrova, kde jsem si prohlédnul kaskádu vodopádu a pak jsem dojel úzkými silničkami v hustých lesích až na nejvyšší horu ostrova s rozhlednou. Všude po cestě mě vesničané zdravili a zuřivě mávali. A ani se nešlo ztratit, u každé křižovatky ke mě někdo běžel a ptal se, kam jedu. Na západ slunce jsem se vrátil na již dříve navštívenou pláž a udělal několik extrémně kýčovitých fotek. Pak už jsem si jen našel jídelnu, kde jsem se navečeřel. Měl jsem cosi, co připomínalo bramborák, jen tam místo brambor byly malinké rybičky.
8.2.2018, den 23
Siquijor-Tagbilaran
V klidu snídaně. Potom jsem vyrazil po silnici obkružující ostrov. Zastavil jsem se u jezírka s rybičkami ožírajícími nohy. V sousední vesnici jsem si prohlédl klášter a kostel. Pak jsem pokračoval dále vesničkami. K obědu jsem se zastavil u malé restauarce u cesty na krevety. Pokračovaly lesy, vesničky a pláže. Občas jsem vyjel na nějaký kopec s výhledem. Když jsem objel celý ostrov, vyzvedl jsem si batoh a odjel k půjčovně skútrů. Po jeho vrácení jsem se nechal odvézt do sousední vesnice do jiného přístavu, odkud odplouval trajekt na další ostrov - Bohol. Tato loď byla zajímavější, než ta první z Luzonu. Místo ádních aut byl nákladový prostor plný krav a slepic. Pozdě v noci jsem dorazil do města Tagbilaran. Když jsem došel do svého rezervovaného ubytování, nebylo v něm volné místo. Přivítal mě mladý kluk, který se omlouval, že nemá o rezervacích přehled, že táta odjel a nedal mu heslo k Bookingu. Byl ovšem velmi ochotný a odvedl mě na jiné místo, kde jsem mohl přespat.
9.2.2018, den 24
Tagbilaran-Loboc
Brzy ráno jsem odjel autobusem do vesnice Loboc. Bylo krásné počasí. Vesnicí protékala krásně zbarvená řeka lemovaná palmami, za kterými byla svěží rýžová pole. Ubytoval jsem se a zjišťoval, co tu dnes dělat. Prošel jsem si vesnici a skončil v přístavu, odkud odplouvaly lodě po řece. Měl jsem pěknou vyhlídkovou plavbu s velkým obědem. Všichni turisté kolem byli Filipínci. Zbytek odpoledne jsem strávil procházkou vesničkami kolem řeky.
10.2.2018, den 25
Loboc
V hostelu jsem si půjčil skútr, abych mohl navštívit vzdálenější místa ostrova. První zastávkou byla rezervace nártounů. V lese mi tu průvodkyně ukázala několik těchto opiček, které visely na různých stromech. Pokračoval jsem přes několik vesnic s kostely pobořenými během zemětřesení před pěti lety. Další zastávkou byly dva visuté mosty přes řeku z lan a propleteného bambusu. Pak cesta pokračovala skrz lesík mahagonových stromů, kde se otily davy místních turistů. Silnice pokračovala k další velké místní atrakci, k čokoládovým kopcům. Ty ovšem dnes nebyly čokoládové nýbrž zelené. Jinak ale celá okolní krajina vypadá jako z obřích krtinců. Dojel jsem k přehradě a pak odpočil po malých stezkách do hor. Velmi mizerných, až jsem si nadával, kam jsem to vjel. Pak jsem ještě navštívil další vyhlídku na čokoládové kopce a začal se vracet. Bylo to docela daleko, dojel jsem až za tmy.
11.2.2018, den 26
Loboc-Moalboal
Z hostelu mě na motorce odvezli ke stanovišti jeepney, kterým jsem odjel zpět do Tagbilaranu. Dojel jsem do přístavu a vybral si dopravce. Pak pokračoval kolečko jídenka, check-in, poplatek za terminál. Dokonce jsem si musel nechat odbavit zavazadlo. Celou vzdálenost skoro 100 kilometrů jsme zvládli za asi dvě hodiny. Hned v přístavu jsem začal dostávat spoustu nabídek na odvoz. Do mého cíle, vesnice Malboal, jsem se naknec dostal za mnohem méně než desetinu původní nabídky. Postupně pomocí mototaxi, autobusu a tuktuku. Večer jsem tedy skončil ve vesničce u moře. Navečeřel jsem se a prošel si skoro jedinu ulici vedoucí kolem moře, která spojovala obchůdky, restaurace a bary. Nakonec jsem i v hostelu potkal pár lidí, se kterými jsme zašli do jednoho z barů.
12.2.2018, den 27
Moalboal
Dopoledne jsem si půjčil výbavu na šnorchlování. Moře jsem měl hned přes ulici od hostelu. A hned u břehu začínal pestrobarevný korálový útes plný ryb. Občas jsem potkal i želvu. Dále od břehu byla obrvská hejna sardinek, která tvořila vířící oblaka. Když jsem se potopil dostatečně hluboko, ocitl jsem se uprostřed koule z tisíců sardinek. Na oběd jsem měl adobo z kalamárů, na Filipíny výjimečně dobré jídlo. Pak jsem šel zase šnorchlovat. Občas i vyšlo sluníčko, čímž se vše stalo ještě barevnějším. Potkal jsem ve vodě jakéhosi hada, hádám, že velmi jedovatého. Večer pak už jen lilo a lilo.
13.2.2018, den 28
Moalboal-Cebu City
Ráno pršelo, dopoledne taky, přichází tropická bouře. A ochladilo se. V hostelu jsem potkal Češku a pak ještě Slovenku a společně jsme zašli na oběd. Pak jsme poseděli v hostelu, než nadešel čas mého odjezdu do Cebu City. Cestou pršelo a večer ještě víc. Po příjezdu už jsem jen došel na hostel a našel si nějakou večeři.
14.2.2018, den 29
Cebu City
Můj foťák, zdá se, v posledních dnech pomalu umírá. Vytipoval jsem si tedy opravny a šel je navštívit. První vůbec neexistovala, druhá mi taky nepomohla a ve třetí měli zrovna polední přestávku. Zašel jsem si tedy vedle na oběd do japonské restaurace. Když otevřeli, bylo to stejně k ničemu. Mám prý tak starý model, že s tím už nic neudělají. Cestou po městě to vypadalo, že se dneska ulice přeměnily v jeden velký trh prodávající růže a srdce. Vrátil jsem se do hostelu a překvapivě foťák fungoval. Pak jsem se sešel s místním Filipíncem, jménem CJ, se kterým jsem se seznámil v Surinamu. Společně jsme odjeli k němu domů na předměstí, kde mě ubytoval.
15.2.2018, den 30
Cebu City
Brzy ráno začala příprava zítřejší oslavy. Dotyčné slepice zatím ještě chvíli žily na zahradě. Pak už ne. DOstával jsem záludné otázky, třeba jak se u nás doma slepice škubou. Potom se u stolu objevila krabice mušlí. Nebyl to suvenýr, nýbrž snídaně. A k tomu připínací špendlík, kterým bylo třeba je vytáhnout z ulity. Dneska opět foťák neungoval. Bylo jasné, že potřebuji nový. Už jsem měl vytipovaný jeden z druhé ruky. Společně s CJ jsme odjeli do města. Podívali jsme se na pár památek, na pevnost a katedrálu. Potom jsme se sešli s prodejcem. Koupil jsem foťák a pak jsme se vrátili.
16.2.2018, den 31
Cebu City-Kota Kinabalu
Ráno jsem se prošel okolní ulice. Pak byl oběd. Opět zajímavé věci jako slepičí pařáty a podobně. Pak jsme odjeli na letiště a rozloučili se. Při čekání na odlet jsem potkal češku, kterou jsem potkal v Malboalu. Tentokrát ovšem na vozíku s ovázanou nohou, protože si zvrtla kotník. Využila mě k popojetí kolem letiště a pak jsme stejným letadlem odletěli do Manily. Odtud jsem pokračoval do Kota Kinabalu na Borneu. Na letišti mě nejvíc překvapila neexistence informačních obrazovek. Na všechno používali kartonové kartičky.
od 17.2.2018, den 32 a dále
Viz Malajsie, Brunej a Singapur