Írán

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/ik6srvfgf23586z/AAB9xri2qH4UcKLyg9mkpT2Pa?dl=0

do 1.4.2018
Viz Malajsie, Brunej a Singapur

2.4.2018, den 76
Teherán

Po půlnoci jsem přiletěl do ĺránu. Až na poslední chvíli před opuštěním letadla si cestující nasadily šátky. Záležitosti kolem víz proběhly vcelku snadno. Připravil jsem se na to vcelku dobře, ač to tak úplně nevypadalo, když mi před týdnem zamítli žádost o vízum. Na letišti jsem přespal do rána. Vyměnil jsem si peníze a dobře se oblékl, je tu touto dobou pořádná zima. Došel jsem k nově otevřenému úseku metra. Intervaly na letiště jsou velmi dlouhé a vzhledem k tomu, že do odjezdu zbývala asi minuta, nahnal mě tam zřízenec i bez jízdenky. Pak jsem odjel na místo, kde jsem očekával hostel. Ovšem nic tam nebylo. Měl jsem i nějkou další adresu, ovšem nepodařilo se mi dané místo najít, protože každý si tu přepisuje nápisy do latinky jak chce. Protože dnes robíhá poslední den oslav Nového roku, nebyl v ulicích vůbec nikdo, koho bych se mohl zeptat. Ulice byly bez aut, i metro bez lidí. Neobyčejný pocit v takto velkém městě. Nakonec se mi na jedné z ulic podařilo najít wifi, takže jsem mohl najít správné místo. Mají tu nějaký problém s tím, že několik hostelů, které postupně vznikají a zanikají, mají stejný název. Po ubytování jsem odjel do centra a naobědval jsem se. Mým dalším cílem bylo mauzoleum/svatyně imáma Chomejního. To je úplně na kraaji města. Konečně jsem objevil lidi. V parku obklopujícím komplex byly davy lidí, kteří zde stanovali a piknikovali. Všude mezi kěvtinami a stromy parku. Prohlédl jsem si vnitřek a přidal se k dalším odpočívajícím a dohnal to, co jsem nenaspal v noci. K večeru jsem jel k dalšímu monumentu, k věži Asadi. Ta byla postavena k výročí 2500 let Perské říše. I zde byla spousta lidí. Počkal jsem na soumrak, kdy byla nasvícená ještě zajímavější a vrátil se do hostelu. 

3.4.2018, den 77
Teherán-Alamut

Hned ráno jsem jel do města. Mým prvním cílem bylo opatřit si místní sim kartu. Ač se snažili, z nějakého důvodu se to nepodařilo. Pak jsem odjel daleko na severní okraj města k velvyslanectví Turkemistánu. Vízová sekce se vyznačoavala tím, že byla venku u zavřených okenic. Připravil jsem si nezbytné papíry. Pak se otevřela malinká dvířka a dostal jsem další formulář. Vyplnil jsem ho a nic se nedělo. Za půl hodiny se dvířka opět otevřela a já ho odevzdal. Pak jsem se vrátil do města. I v dalších místech doporčučených pro získání sim karty jsem byl neúspěšný. Pak mě poslali ještě jinam a taky nic. Vzdal jsem to a vyměnil si nějaké peníze. Vrátil jsem se do hostelu, vyřešil pár nezbytných věcí po internetu (domluvil jsem si výlet do údolí Alamut) a odjel na autobusové nádraží. Tím skončil dnešní den převážně strávený v metru. Na místě byly autobusy úplně všude, zdálo se, že vesměs bez jakéhokoli systému. Když jsem se zeptal, poslali mě na jeden konec.

Odtamtud na další, až jsem dokonvergoval ke správnému autobusu. Tím jsem odjel do města Qazvin. Na autobusu jsem někoho požádal, aby zavolal mému couchsurfingovmu hostiteli a současně průvodci Hamidovi, že jsem přijel. Poněkud překvapivě jsme už dnes vyrazili klikatou silničkou do hor. Tam jsme přespali v domku v malé vesnici.

4.4.2018, den 78
Alamut

Po snídani jsme vyjeli do hor. Všude kolem byla mlha. Po čase se počaasí zlepšilo a byly vidět výhledy na kopce, údolí, říčky a na vesničky obklopené kvetoucími třešněmi, nad kterými čněly zasněžené hory. S mnoha zastávkami jsme projížděli údolím až jsme dojeli k hradu Alamut. Ten byl posledním útočištěm Asasínů, kteří zde postavili řadu dalších hradů. Po šestnáctiletém oblehání podlehl Mongolům. Moc z něj nezbylo, ovšem výhledy byly pěkné. Potom jsme dojeli do malé vesnici, kde jsme naobědvali. Restaurace byla v podobě altánků v třešňovém sadu. Nakonec jsme odpoledne dojeli až na konec údolí, kde jsme se prošli úzkým kaňonem.

5.4.2018, den 79
Alamut-Qazvin

Dnes byla ještě větší mlha. A tentokrát nemizela. Když jsme dojeli k horskému jezeru, nebylo vidět vůbec nic. Odjeli jsme tedy zpět do Qazvinu. Tam jsem měl místo na přespání v prázdném bytě u Hamidova kamaráda. Nechal jsem si tam věci a pak mě Hamid odvezl do centra města, kde jsme se rozloučili. Nejprve jsem se naobědval a potom si prošel centrum města. Navštívil jsem svatyně a mešity, válečný hřbitov a další stavby. Potom jsi prošel bazar. K večeru mě zastavil místní obyvatel, který absolvoval kurz turistického průvodce a chtěl si procvičit své schopnosti. Popovídali jsme si a zašli do kavárny. Večer jsem pak došel zpět do bytu, kde jsem byl ubytován.

6.4.2018, den 80
Qazvin-Rasht

Ráno mě Hamid vyzvedl a dovezl ke stanovišti savari, sdílených taxi, do města Rasht. Po chvíli se auto naplnilo a my mohli vyrazit přes hory s řidičem, který byl spíše závodníkem rallye. Zběsilá jízda i na íránské poměry. Po příjezdu do Rashtu jsem nechal taxikáře zavolat mého zdejšího hostitele a nechat se navést na správné místo. Dojel jsem na jeho pracoviště. Tím byla místnost s bankomatem. Tím se živil. Popovídali jsme si a vyrazili do města. Hami měl značně nekompromisní názory na ĺrán i další věci. "Kam v téhle zemi jdeš, všude je nějaká zkurvená mešita!" Bylo zataženo a zima. Vrátili jsme se domů na oběd a pak se vrátli do města. Viděli jsme několik z mála starších domů v tomto městě. Prošli jsme prá ulic a bazar a pak se vrátili.

7.4.2018, den 81
Rasht

Ráno dorazil další Hamiho host. S ním jsem ak jel na dnešní výlet, k vesničce Masuleh. Cesta obnášela čtyři jízdy v savari. Do centra, pak do sousedního města, přes něj a pak do hor. Masuleh je stará vesnička s domy, které jsou stupňovitě postavené ve strmém svahu. Kolem vesnice byla mlha a hustý les. Prošli jsme si pár vyhlídek a uličky vesnice. V malé místní jídelně jsme měli fazolovou polévku. Tím návštěva skončila. Protože ještě bylo dost času, rozhodli jsme se navštívit blízký hrad Rudhkan. Taxi nikde žádné nebylo, takže jsme se museli vrátit kus stopem. Pak dvě savari a byli jsme u hradu. Je rozhodně obrovskou atrakcí. V sytě zeleném mechem porostlém lese u úpatí hor bylo množství stánků se vším možným. Po dlážděné cestě jsme vystoupali ke hradu. Zbyly z něj pouze rozsáhlé hradby. Celé jsme je obešli. Všude z nich byly výhledy do zamlžených kopců. Pak jsme sešli dolů. U jednoho ze stánků jsme si dali polévku a čaj a pak se vrátili do Rashtu. Po návratu se můj spolucestující šel ostříhat a já se opět neúspěšně pokusil opatřit sim kartu. 
 
8.4.2018, den 82
Rasht

Dopoledne jsme s Hamim strávili ve městě. Navštívili jsme pár jeho známých v kavárně. Jeden z nich mluvil rusky, další dokonce španělsky. Rusky muvící mi dokonce nabídl víno, ač je tu zakázané. Sim kartu jsem vzdal, neunguje to teď. Pak jsem v savari odjel do města Lahijan. Byla tam zima, foukal vítr. Obšel jsem jezero a pak se naobědval. Potom jsem vyšel do kopců za městem. Tam začaly čajové plantáže. Prošel jsem si kopce a pak se vracel. Zastavilo mi auto s mistními mladíky, kteří mě odvezli zpět do města. Komunikace nebyla nic moc, jen translator v mobilu. Navštívil jsem místní bazar a pár měšit a pak se vrátil do Rashtu.
 
9.4.2018, den 83
Rasht-Ardabil

Dnes jsem pokračoval do dalšího města. Tím byl Ardabil. Jel jsem opět v savari. S přestupem kousek od oplocených hranic Ázerbajdžánu. Hned po příjezdu jsem se potkal se svým zdejším hostitelem, studentem Rézou. Ten mě nejprve odvezl domů a potom na univerzitu. Tam jsem absolvoval přednášku z trestního práva v perštině. Ještě k tomu mě posadil v mém baťůžkářském outfitu do první řady mezi studenty v obleku. Potom jsme se sešli s jeho přítelkyní a zašli do kavárny. Následně jsme se setkali s několika místními fotografy. Odtud jsme jeli prohlédnout si kousek historického centra a na čaj a nakonec jsme ještě byli pozváni ke komusi domů pro změnu na čaj. Zajímavý den k poznání zdejšího života.

10.4.2018, den 84
Ardabil

Dopoledne jsem se byli podívat na největší atrakci tohoto města - prastaré mauzoleum. Absolvoval jsem prohlídku vyzdobeného interiéru. Budovu jsme si pak prohlédli i zvenku ze všech stran. K obědu jsme měli íránskou specialitu dizi. Je to polévka se zeleninou a masem, která se jí tradičním způsobem. Nejprve se vylije tekutina, natrhá se do ní chléb a sní se, až je celý nasáklý. Potom se zbytek rozdrtí a sní jako kaše. Prošli jsme si bazar a navštívili tradiční čajovnu. Následoval odpočinek. Réza svičil na klavír. Podvečer jsme zašli do kavárny a pak opět za fotografy.

11.4.2018, den 85
Ardabil

Na snídani jsme byli v čajovně. A pak pokračovaly tradiční návštěvy. Tady a tam a pak ještě další a další. Odpoledne jsme zajeli do továrny. Rézův otec má továrnu na dřvotřískové dveře, prý největší na Blízkém východě. Lehce jsme si ji prošli a pak se vrátili do města. Zajeli jsme pro pár lidí na kroužek kreslení a pak jsme spolu s rodinou Rézovy tety zašli na večeři. Následně jsme byli na návštěvě ještě u jeho druhé tety. Vypadá to, že život v ĺránu se skládá jen ze vzájemného navštěvování se a neustálého pití čaje.

12.4.2018, den 86
Ardabil-Zanjan

Dopoledne pár návštěv kohosi a pár čajů. Réza se svým známým totíž vyřizoval povolení k focení na hřbitově. Po obědu jsem odjel autobusem do mé další destinace, města Zanjan. Tam mě vyzvedl další hostitel, historik. Večerní debata byla velmi zajímavá. Ohromila mě jeho šestiletá dcera, která uměla slušně konverzovat anglicky.
 
13.4.2018, den 87
Zanjan

Brzy ráno jsme vyjeli do sousendího města zvaného Soltaniyeh. To je proslavené opět mauzoleem. Toto je obzvlášť monumentální, se třetí největší kopulí na světě. Stavba byla zevnitř celá pokrytá lešením. Když jsme po důkladné prohlídce vyšli ven, silně pršelo a pak řišlo i krupobití. Vrátili jsme se do Zanjanu. Další zastávka byla jasná - archeologické muzeum, tam můj hostitel pracuje. Prohlídka byla opět důkladná, zvlášť nejcennější část, perfektně zachovalá těla z blízkého solného dolu. Pak jsme šli do dalšího muzea, do zrekonstruované tradiční prádelny i s figurínami žen v dobovém oblečení. Po obědě byla stále zima a pršelo. Vrátili jsme se tedy domů. Podvečer vysvitlo sluníčko, což jsme využili k návštěvě mostu ze čtrnáctého století. Bazar byl zavřený, je pátek. Pak už jsme se jen podívali do blízké mešity.

14.4.2018, den 88
Zanjan-Teherán

Po ránu jsem odjel autobusem do Teheránu. Po příjezdu na autobusové nádraží se opakoval klasický postup. Dát telefonní číslo mého hostitele taxikáři a nechat je se dohdnout. Dojel jsem takto na severní okraj města, skoro u hor. Rodina to byla zjevně na ĺrán netradiční. Přivítala mě paní domu, manžel stál u sporáku. Popovídali jsme si a nabědvali. Pak šla Saeed zpět do práce, je fotografka. Já vyrazil do města. V plánu jsem měl navštívit proslulý pěší most spojující dva parky. Je úplným uměeckým dílem a je z něj fantastický výhled na zasněžené hory. Přes park jsem došel k muzeu svaté obrany, které se zabývá válkou s Irákem. Už zavíralo, takže jsem si prohlédl jen rozsáhlou expozici bojové techniky venku. Zaujala mě lavička v podobě tanku a všemožné rakety. Prošel jsem se zpět po mostě a našel si taxi zpět. Mí hostitelé totiž bydlí velmi daleko od metra. Večer jsem se setkal s dalším hostem, Rodolfem, malířem ze Salvadoru a také s částí rodiny, se kterou jsme měli společnou večeři.   

15.4.2018, den 89
Teherán

Musel jsem odjet velmi brzy. Čekalo mě taxi na velvyslanectví Turkmenistánu. Už několik dní jsem měl potvrzené udělení víza, takže jen stačilo nechat si ho nalepit do pasu. Na místě jsem se s dalšími žadateli podělil o své zkušenosti. Celou dobu pršelo. Odjel jsem metrem do centra. Prošel jsem si ulici směnáren. Všechny byly zavřené, nikde žádný vekslák, všude policie. ĺrán už totiž několik dní zažívá měnovou krizi a ve snaze najít viníky zavřeli desítky směnárníků. Kde se zbavím riálů? Pak jsem jel na nádraží koupit si na zítra jízdenku na vlak. Nakonec jsem šel do galerie setkat se s Rodolfem a prohlédnout si jeho výstavu. Prohlédli jsme si spolu i další výstavy a zašli do kavárny. K večeru jsem se ještě podíval na Velký bazar, ale už zavíral. Po návratu jsme si do noci s Rodolfem povídali o cestách a zážitcích.

16.4.2018, den 90
Teherán

Rozloučil jsem se s rodinou a odjel s Rodolfem do galerie. Tam jsem si nechal batoh. Pokračoval jsem za roh, kde je bývalé sídlo ambasády USA, významné místo revoluce, kde byli zaměstanci déle než rok drženi jako rukojmí. Po prohlídce muzea jsem pokračoval do dalšího, do už předvčírem zmíněného muzea svaté obrany. Bylo rozsáhlé a zajímavé. Opravdu podařené. Na Ferdowsi, centru bank a směnáren bylo už méně policistů a občas se objevil i nějaký vekslák. Všichni však měli zájem jen o prodej riálů. Nakonec jsem sehnal někoho svolného k nákupu, ovšem nepodařilo se mu sehnat příliš dolarů. Něco jsem vyměnil s Rodolfem. Pak jsem jel na nádraží a odtud velice pohodlným vlakem na východ země, do Mashhadu. Několikrát jsme dostali občerstvení, lůžka byla pohodlná, vše skvělé.  
 
17.4.2018, den 91
Mashhad-Aškabát

S hodinovým zpožděním jsme přijeli do cíle. Čekala mě cesta do Turkmenistánu. Taxi na stanoviště savari. Odtud do sousendího města. Cestou se objevil sníh a bylo ho víc a víc. To jsem nečekal. Taxi přes město. Další savari. Bílými nehostinými horami, ovšem velice pěknými. Na hranici se mi podařilo vyměnit riály. Za ty skoro bezcenné papírky jsem dostal horu peněz. Mnohem víc, než jsem čekal. Vypadá to, že v Turkmenistánu mají ještě větší průšvih než tady. Jinak u hraničního přechodu nebylo nic. Zima a sníh. Všichni pracovníci tu jsou asi za trest. ĺránská strana šla vcelku rychle. Na té druhé to bylo pomalejší. Všude samí vojáci, občas čekání. Někde měli jen papír a tužku, jinde všemožné elektronické vybavení. V jedné místnosti na mě bylo dvanáct znuděných vojáků. Nevěděli coby, prohlíželi si obsah mého batohu. Pak je to přestalo bavit, takže jsem se ocitl v Turkmenistánu. Čekal tu jakýsi autobus. Uvnitř se se mnou začali bavit dva místní. Konečně jsem v zemi, kde se domluvím. Byli zvědaví, zajímaly je mé fotky z cest. Jen bylo lehce otravné, že se mi pořád snažili prodat nějaké své spoluobčanky. Po příjezdu z hor proběhla další pasová kontrola. Na tomto přechodu poslední, devátá. Přijeli jsem k Taškentu. Našel jsem taxi a dal mu číslo svého hostitele. Měl ovšem vypnutý telefon. Co teď? Taxikář mě odvezl k jakémusi hotelu. Z recepce jsem se naštěstí dovolal. Dostal jsem instrukce, že mám přijet až večer, takže jsem tu měl několik hodin. Chodil jsem po tomto bizarním městě. Perektní široké silnice skoro bez aut. Mramorem obložené domy. Jasně zelené zavlažované trávníky. Obrovské klimatizované zastávky autobusů. A skoro žádní lidé. Hlavně v parcích. Tam byly jen zástupy uklízečů a zahradníků. U významných budov stála nehybná stráž, na kteru dohlížel další voják. Pečlivě kontroloval situaci. V případě problému zasáhl a například narovnal strážci čepici. Viděl jsem sochu Turkmenbašiho, bývalého prezidenta, který se prohlásil za otce všeh Turkmenů. Za ním stál památník nezávislosti, který vypadal jako zvon do záchodu. Vedle sochy dávných bojovníků. O kus dál parkem bez lidí monument Turkemnbašiho knihy. A dál nákupní centrum, které je současně největší fontánou na světe. Zrovna bez vody. Z horních pater, kam jsem jel zlatělesklým výtahem, byl pěkný výhled. Přiblížill se večer, takže jsem si stopl nějaké auto a nechal se odvézt domů ke svému hostiteli. Popovídali jsme si a já mu pomohl plánovat cestu po Evropě.

od 18.4.2018, den 92 a dále
Viz Turkmenistán