Turkmenistán

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/2rkd5rlypkprjve/AADzDsNA8hpMikCEBSFv0Blua?dl=0

do 16.4.2018
Viz ĺrán

17.4.2018, den 91
Mashhad-Aškabát

S hodinovým zpožděním jsme přijeli do cíle. Čekala mě cesta do Turkmenistánu. Taxi na stanoviště savari. Odtud do sousendího města. Cestou se objevil sníh a bylo ho víc a víc. To jsem nečekal. Taxi přes město. Další savari. Bílými nehostinými horami, ovšem velice pěknými. Na hranici se mi podařilo vyměnit riály. Za ty skoro bezcenné papírky jsem dostal horu peněz. Mnohem víc, než jsem čekal. Vypadá to, že v Turkmenistánu mají ještě větší průšvih než tady. Jinak u hraničního přechodu nebylo nic. Zima a sníh. Všichni pracovníci tu jsou asi za trest. ĺránská strana šla vcelku rychle. Na té druhé to bylo pomalejší. Všude samí vojáci, občas čekání. Někde měli jen papír a tužku, jinde všemožné elektronické vybavení. V jedné místnosti na mě bylo dvanáct znuděných vojáků. Nevěděli coby, prohlíželi si obsah mého batohu. Pak je to přestalo bavit, takže jsem se ocitl v Turkmenistánu. Čekal tu jakýsi autobus. Uvnitř se se mnou začali bavit dva místní. Konečně jsem v zemi, kde se domluvím. Byli zvědaví, zajímaly je mé fotky z cest. Jen bylo lehce otravné, že se mi pořád snažili prodat nějaké své spoluobčanky. Po příjezdu z hor proběhla další pasová kontrola. Na tomto přechodu poslední, devátá. Přijeli jsem k Taškentu. Našel jsem taxi a dal mu číslo svého hostitele. Měl ovšem vypnutý telefon. Co teď? Taxikář mě odvezl k jakémusi hotelu. Z recepce jsem se naštěstí dovolal. Dostal jsem instrukce, že mám přijet až večer, takže jsem tu měl několik hodin. Chodil jsem po tomto bizarním městě. Perektní široké silnice skoro bez aut. Mramorem obložené domy. Jasně zelené zavlažované trávníky. Obrovské klimatizované zastávky autobusů. A skoro žádní lidé. Hlavně v parcích. Tam byly jen zástupy uklízečů a zahradníků. U významných budov stála nehybná stráž, na kteru dohlížel další voják. Pečlivě kontroloval situaci. V případě problému zasáhl a například narovnal strážci čepici. Viděl jsem sochu Turkmenbašiho, bývalého prezidenta, který se prohlásil za otce všeh Turkmenů. Za ním stál památník nezávislosti, který vypadal jako zvon do záchodu. Vedle sochy dávných bojovníků. O kus dál parkem bez lidí monument Turkemnbašiho knihy. A dál nákupní centrum, které je současně největší fontánou na světe. Zrovna bez vody. Z horních pater, kam jsem jel zlatělesklým výtahem, byl pěkný výhled. Přiblížill se večer, takže jsem si stopl nějaké auto a nechal se odvézt domů ke svému hostiteli. Popovídali jsme si a já mu pomohl plánovat cestu po Evropě.

18.4.2018, den 92
Aškabát

Autobusem jsem jel do centra. Trochu jsem se spletl, takže z toho byla okružní jízda dvěma autobusy. Viděl jsem konečně i trochu ošuntělejší části města. Šel jsem na trh. Opravdu se zdá, že se v tomto městě nesmí fotit nic. O vládních budovách jsem to věděl, že lidé prchají jen vytáhnu foťák, to jsem taky zjistil.

Tady mě ale přiměli smazat i fotku stánku se zeleninou. Navštívil jsem další trh. Najedl jsem se sams a dalších věcí. Kvůli měnoé krizi to tu je úžasně levné. Pak jsem šel do úplného centra, na Náměstí nezávislosti. Je to pěkný zelený park. Byli zde policisti, vojáci, zahradníci i uklízeči. Jinak ani noha. Záhy jsem byl nekompromisně vyhozen, nevím proč. Musel jsem slíbit, že by mě ani nenapadlo tu něco fotit. Prošel jsem kolem univerzity, prezidentského paláce i všemožných ministerstev. Vše samozřejmě z mramoru. A všude je dokonale uklizeno. Jak by taky ne, když tu, zdá se, půlka země uklízí a udržuje parky a druhá půlka vše hlídá. Prošel jsem si pár dalších parků a našel retauraci, kde jsem se naobědval. Pak už zase nikde nebyli lidi. Mramor, svěží zelená tráva, fontány a zase znovu. Pozoroval jsem jakéhosi turistu, který neprozřetelně vytáhl foťák. Rozeběhl se za ním voják a za chívli už ho kamsi vedl. Všude jsou sochy. Paneláky obložené mramorem. Nakonec jsem si na trhu nakoupil zásoby na zítřejší cestu do pouště a vrátil se.

19.4.2018, den 93
Aškabát-Darvaza

Ráno jsem vyšel na ulici, zastavil první auto a nechal se odvézt na autobusové nádraží. Takhle tu funguje taxi. Nádraží bylo obrovské a moderní. Přesto odtud odjíždí jen pár autobusů denně. Pak jsme vyrazili do pouště. Vše se změnilo. Silnice byla rozbitá. Kolem jen písek a křoví, sem tam pár velbloudů. Mým cílem byl kráter u vesnice Darvaza. Ten vzniknul propadnutím kapsy zemního plynu u vrtu. Kráter byl zapálen, čekalo se, že za chvíli vyhoří. A ono ne, už desítky let. Zastavili jsme u malého domečku. Uvnitř jsem se naobědval. Pak jsem zvolil směr a vyšel do dun. Za dvě hodiny jsem byl u kráteru. Bylo tu pár jurt a stanů, je to vcelku oblíbené turistické místo. Postavil jsem stan a odpočíval. S blížícím se večer začal hořící kráter vypadat čím dál zajímavěji. Objevilo se pár návštěvníků. V okolí bylo docela horko. V noci po tmě vše vypdalo ještě zajímavěji. Zář nad kráterem osvítila i okolní kopce.

20.4.2018, den 94
Darvaza-Kuňja Urgenč

Ráno jsem se krátce vrátil ke kráteru zahřát se. Pak jsem sbalil stan a vrátil se k silnici. Foukal silný vítr a hnal s sebou prach a písek. Po chvíli mi zastavil kamion. Řidič byl mladý a neuměl moc rusky, takže konverzace moc nebylo. Cesta byla ještě horší, slalom mezi dírami. Písek a velbloudi. Čím dál víc byla zem pokrytá solí, kterou sem zavál vítr ze tři sta kilometrů vzdáleného vysychajícího Aralského moře. U první křižovatky po 500 kilometrech pouště jsem vystoupil. Rychle jsem objevil auto, které mě vzalo dále. Silnice byla tak špatná, že jsme často raději jeli vedle ní. Až do vesnice Kuňja Urgenč. Zde jsem vystoupil a dojel tasíkem do jediného hotelu. Pak jsem přřejel k ruinám, kterými je místo proslavené. Bývalo jedním z nejvýznamnějších měst regionu. Taxíky jsou tu asi nejlevnější, jaké jsem kdy zažil. Asi koruna na kilometr. Na místě byl velice vysochý minaret a řada mauzoleí. A kolem písek a sůl. Vrátil jsem se do centra vesnice a prohlédl si další mauzolea.

21.4.2018, den 95
Kuňja Urgenč-Nukus

Ráno cesta na hranici Uzbekistánu. Kilometr před přechodem je plot. Lidi zde vykládají náklaďáky a odvážejí ledničky a vše další na rudlu. Podivné. Jakési babičce jsem pomohl s balíkem. U přechodu byla dlouhá fronta. Mě ovšem vzali rovnou. Mírná kontrola, hlavně byli zvědaví na obsah lékárničky. Pár pasových kontrol a pak půl kilometru do Uzbekistánu. Další kontroly, opět léky a párkrát pas. Celkem osmkrát. Pak jsem se ocitl v Uzbekistánu, konkrétně v republice Karakalpakstán. Byla tu je rozbitá silnice a jinak nic. Po kilometru se objevilo auto. To mě odvezlo do mého cíle, města Nukus. V hostelu jsem se ubytoval v jurtě na dvorku. Nejprve jsem si vyměnil peníze a pak prošel bazar. Stále to tu má atmosféru Hedvábné stezky. Potom jsem navštívil zdejší proslulé muzeum. Největší galerii sovětských (převážně zakázaných) umělců. Večer jsem se v hostelu bavil se svými spolubydlícími, italskými cyklisty.

od 22.4.2018, den 96 a dále
Viz Uzbekistán