Tádžikistán

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/ggkjs2vppkyhq6p/AAB2R2cvRV62TZJVKPdPz8L-a?dl=0

do 4.5.2018
Viz Uzbekistán

5.5.2018, den 109
Taškent-Chudžand

Poklidná snídaně a potom odchod. Metro a pak autobus. Na zastávku, kde se mi ve změti dopravních prostředků podařilo najít místo, odkud odjíždí můj autobus. Tím jsem dojel na hranici s Tádžikistánem. Její přechod byl docela bezproblémový. Na uzbecké straně mě pohraničník požádal o peníze. Když jsem mu oznámil, že tohle v plánu nemám, jen se smutně zatvářil. Na druhé straně byli tádžičt vojáci v maskovacích uniformách, ve kterých by se perfektně schovali v louce s pampeliškami. Pak mě čekala banda taxikářů. Když zjistili, že umím rusky a vím, jak se tu věci mají, pochopili, že nemá cenu na mě něco zkoušet. Dojeli jsme do vesnice, kde jsem měl přestoupit na maršrutku. Místo toho tu bylo jen obyčejné auto. Přesto se nás do něj věšlo devět lidí a několik slepic. Když se to povedlo, řidič zjistil, že chybí určitá drobnost. Vyběhl tedy do dáli a vrátil se s petkou benzínu. Pak jsme dojeli do města Chudžand. Maršrutkou jsem dojel do centra, přes řeku Syrdarju s neuvěřiteně čistou vodou. Cestou k hostelu mě kdosi pozval na čaj, všem brzy se to změnilo spíš v žádost o darování peněz. Po ubytování jsem si lehce prošel ulice, pokusil se najít funkční bankomat a podobně.

6.5.2018, den 110
Chudžand

Poklidná společná snídaně. Potom jsem vyrazil do města. Prohlédl jsem si mešity a pak šel na bazar. Je prý největším v Tádžikistánu, takže se tam dá strávit dost času. Potom jsem šel ke zbytkům prastaré pevnosti z dob Hedvábné stezky. Část hradeb je opravena a jsou v nich dvě muzea, která jsem navštívil. Byla jen lehce zajímavá. Jedno bylo plné jakýchsi střepů a v druhém byly atraktivita expozic ve stylu fotek místních hrdinů Velké vlastenecké války. Následně jsem přešel řeku k velké soše Ismaila Somoniho, sjednotitele Tádžiků. Ten na tomto místě nahradil dvaadvacetimetrového Lenina, kterého si město zasloužilo za to, že se jmenovalo Leninabád. Lenina odstěhovali o kilometr dál, kam jsem taky došel. Večer jsem si prohlédl nasvícené hradby a fontány a pak se navečeřel. Málem jsem to nezvládl, protože rozsáhlé menu byl takřka nepřečtitelné. 
 
7.5.2018, den 111
Chudžand

Dopoledne jsem šel opět na bazar a pak se zde naobědval. Lidé se rádi nechávali fotit. Navštívil jsem pár parků a pak se sešel se svými couchsuringovými hostiteli. Šli jsme se podívat na věž s muzeem a výhledem na město. Potom jsme navštívili jejich univerzitu, kde oba studovali angličtinu. Následovalo nábřeží a park u řeky. Nakonec jsme šli k nim domů. Spolu s mnoha dalšími studenty sdíleli byt víceméně zcela prostý jakéhokoli nábytku.

8.5.2018, den 112
Chudžand-Pendžikent

Ráno jsme s mým hostitelem odjeli maršrutkou ke stanovišti sdílených aut mým směrem.

Jel jsem do města Pendžikent u Fanských hor. Zde mi pomohl domluvit odvoz. Cesta trvala mnoho hodin. Nejdřív po rovině mezi poli. Později se objevily zasněžené hory, které jsme překonali dlouhým tunelem. Pak jsme sjeli nehostinou krajinou do údolí, kterým jsme pokračovali do cíle. Tam jsem se ubytoval. Měla tu být nějaká infocentra, našel jsem jen jedno zavřené. Bazar byl teď podvečer už taky prázdný. Prohlédl jsem si pár soch včetně nezbytného Lenina a našel čajovnu, kde jsem se navečeřel.  

9.5.2018, den 113
Pendžikent

Dopoledne jsem ve městě zjistil, že infocentrum opět nefunguje. Potom jsem šel do muzea, kde jsem zjistil docela dost informací o mém cíli, Údolí Sedmi jezer.
Na různých místech města jsem pak zjistil další informace. Protože je dneska svátek, jsou všude, a havně na bazaru, davy lidí. Stejně tak jsou všude plakáty oslavující dnešní výročí. V jídelně u bazaru jsem si dal šašik a pak vyrazil kousek za město k ruinám starého Pendžikentu. Došel jsem k muzeu a chvíli tam postál, než se objevil jeho správce, který mi odemknul a povyprávěl o svých exponátech. Pak jsem si prohlédl ruiny na kopci s výhledem na současné město. Moc z nich nezbylo. Vrátil jsem se zpět a došel k řece. Cestou zpátky jsem pozoroval davy u stadionu, kde měl koncert jakýsi zjevně mimořádně slavný zpěvák.

10.5.2018, den 114
Pendžikent-Nofin

Infocentrum je zjevně zcela mimo provoz. U bazaru jsem se naobědval a potom odešel na místo odjezdu aut do mé destinace, k Sedmi jezerům. Cesta vedla úzkým údolím a vzhůru serpentinami. Ve vesnici za čtvrtým jezerem jsem vystoupil a ubytoval se v homestay. Před večerem mi zbyla ještě trocha času na prohlídku vesnice.

11.5.2018, den 115
Nofin

Ráno jsem vyrazil směrem vzhůru po cestě. Po chvíli se zatáhlo, začal foukat silný vítr, který zvedl prach, přes který nebylo vidět na krok. A za okamžik se vše ukidnilo. Prošel jsem podél jezera a potom podél dalšího, přes několik vesnic. Silnice končila, lidé jezdili na oslech. Krajina bya nehostinná, jen občas políčko nebo pastvina. S malými pasáčky krav jsem se rozdělil o chleba. Pak jsem došel k poslednímu jezeru pod zasněženými horami. Cestou zpátky se mě chytla koza a nechtěla se mě pustit, až po několika kilometrech ji chytlo jakési dítě a snažilo se ji nasměrovat zpět. Podvečer začalo pršet.
 
12.5.2018, den 116
Nofin-Artuš

Odjezd zpět do města byl v pět ráno. Do auta se nás nacpalo devět dospělých, tři děti a jedna ovce. Když jsem se vrátil do Penžikentu, nezbylo než se opět ptát a ptát, než jsem našel maršrutkáře, který jel mým směrem, do vesnice Artuš. Do odjezdu jsem měl tři hodiny, ve kterých jsem se nasnídal v čajovně na bazaru a nakoupil nějaké zásoby. Maršrutka byla opět úplně nacpaná. Z vesnice jsem vyrazil vzhůru do hor, k horské chatě. Cestou mi zastavil Žigulík, který mě kousek popovezl po takové cestě, že bylo až neuvěřitelné, že ji projel. Pak jsem pokračoval dál, kousek od chaty ke mě přiběhl kdosi a nabídl levné ubytování, čehož jsem využil. Během zbytku dne jsem vyšel strmě do kopce k nedalekému jezeru. Počasí nebylo nic moc, takže ani výhled. Po návratu jsem měl k večeři skvělý plov. Pak mi ještě ukázali rysa, kterého chytil jejich pes. Kadibudka byla, jak je zvykem, kdesi daleko za loukou za kopcem.

13.5.2018, den 117
Artuš

Po snídani jsem vyrazil vedlejším údolím vzhůru. Po chvíli začalo pršet. Stoupal jsem výš a výš a počasí se zlepšovalo. Dokonce byly občas trochu vidět zasněžené kopce. Došel jsem k jezeru, už zase v mlze a dešti. Když začalo pršet ještě víc, objevil jsem domeček pastýřů, do kterého jsem se schoval. Poslouchal jsem padající kapky i lavinu. Zahříval sem se přitom v ovčích kožešinách. Když přešel déšt, lehce vysvitlo sluníčko. Došel jsem k dalším jezerům s výhledy na sněhem pokryté hory a vrátil se zpět.

14.5.2018, den 118
Artuš-Dušanbe

Abych stihl jedinou maršrutku do města, musel jsem vyrazit už před čtvrtou. Dolů do vesnice se mnou šel i pán domu. Byla tma, na cestě bláto a přišel liják, ídál silnější, takže dole jsem byl úplně mokrý. Po návratu do Pendžikentu jsem si došel do hotelu pro věci. Převlékl jsem se do suchého a trochu se zahřál. Rozhodl jsem se, že těchto hor mám už dost a pojedu do Dušanbe. Na bazaru jsem se nasnídal a potom si našel sdílené taxi. Cesta vedla hlubokým kaňonem i tunely. Ve městě mě vzvednul můj couchsurfingový hostitel. Dojeli jsme k němu domů. Zase pršelo. Večer jsme se prošli po městě, viděli pár zajímavých míst a měli tradiční jída k večeři.

15.5.2018, den 119
Dušanbe

Měli jsme tradiční pamírsku snídani. Čaj s mlékem a v něm máslo a kousky chleba. Pak mě oba bratři, kteří mě hostili, vzali na svou hodinu angličtiny. Jejich spolužačka nás potom provedla archeologickým muzeem, aby si procvičila prohlídky v agličtině. Pak jsme různě jezdili po městě, kamsi jsme vezli pytel mouky a podobně a u kohosi se naobědvali. Do toho zase pršelo. Když na chvíli přestalo, prohédli jsme si pár parků, ale pak začalo ještě víc.

16.5.2018, den 120
Dušanbe

Ráno jsme jeli do města, kde jsme se rozloučili. Hostitel šel do knihovny psát diplomku. Prošel jsem pár ulic, mírně pršelo. Když začalo pršet víc, zašel jsem na oběd a připravoval si plány na návštěvu Ázerbajdžánu. Pak vysvitlo sluníčko a já si procházel parky plné růží. Podvečer jsme se opět sešli a prošli pár dalších míst.
 
17.5.2018, den 121
Dušanbe-Rušan

Dnes začal Ramadán, takže nebyla snídaně. Hned ráno jsme odjeli na stanoviště aut. V sekci do Pamíru stály jen obrovské Landcruisery, cesta není jen tak. Naložil jsem batoh na střechu a rozloučili jsme se. Pak jsem počkal na naplnění auta a mohli jsme vyrazit. Nejprve jsme projížděli krajinou se zelenými kopečky a skrz pár tunelů. Zastavili jsme na oběd, Ramadán tu dle čekávání není problém. Pak přišla první z kontrol pasu a mého povolení pro návstěvu Autonomní oblasti Horský Badachšán. Potom jsme jeli k řece Penž, která odděluje Tádžikistán od Afghánistánu. Pokračovali jsme hlubokým údolím, na obou stranách byly zasněžené kopce. Občas na silnici byl perfektní asfalt, většinou ale žádný. Na obou stranách byly malinké vesničky, občas proběhla další kontrola. Navštívili jsme benzínku, kde se palivo do aut nalévalo kbelíkem. Pak se setmělo. Po nějakých dvanácti hodinách jsme byli ve vesnici Rušan, kde jsem vystupil u zdejšího penzinu a ujali se mě jeho milí majitelé.

18.5.2018, den 122
Rušan-Džizev

Ráno mě pán domu odvezl k odbčce do údolí Bartang. Odtud jsem pokračoval pěšky a stopem ke svému cíli, k údolí Džizev. Přešel jsem řeku přes úzký visutý most a stoupal údolím. Došel jsem do malinké vesnice, skládající se z pouhých 14 domů. Chvíli jsem počkal než naložejí osly a pak jsem se snadno ubytoval v homestay. Majitel mi povídal o vesnici a životě zde. Že jsou skoro všichni v Rusku a že jim pořád ještě nezavedli elektřinu. Dal jsem mu malou lekci angličtiny a vydal se na procházku po okolí. Obešel jsem blízké jezero, prohlédl si vesnici z výšky a vrátil se na večeři. Všechny potraviny tu mají z vlastní produkce.
 
19.5.2018, den 123
Džizev

Šel jsem vzhůru údolím. Moc možností tu není, nahoru nebo dolů. Mezi domky vesnice byla malá políčka zavlažovaná systémem kanálů. Po chvíli přišel silný déšť. Schoval jsem se pod stromem a čekal. Všechny hory byly v mlze. Déšť zeslábl a já pokračoval. Pak zase zesílil a čekání pod stromem se opakovalo. A to vše ještě několikrát. Tím pádem jsem se nedostal zdaleka tak daleko, jak jsem plánoval. Musel jsem se obrátil a vracet. Podvečer vysvitlo z mraku sluníčko, jen proto aby za pár minut zapadlo za kopec. Stejně jako včera. Pán domu mi večer vyprávěl o místních problémech. O tom, jaký je problém když vlk zakousne krávu a v zimě není mléko. A hned poté o tom, že mají příliš mnoho televizních kanálů (díky solárnímu panelu mají trošku elektřiny, když svítí sluníčko) a nedohodnou se, zda se dívat na hokej nebo na film.  

20.5.2018, den 124
Džizev-Rušan

Vstával jsem brzy, protože jsem plánoval odchod a přesun do jiného města. To ovšem kvůli silnému dešti nevyšlo. Nejenže pršelo, navíc to i zvyšovalo nebezpečí pádu kamenů. Dlouho jsem čekal, než přestalo. Sešel jsem dolů a pokračoval po silnici. Po čtrnácti kilometrech jsem narazil na první vesnici. A dokonce se objevil kousek modré oblohy. Po dalších pár kilometrech se objevilo první auto, které mě odvezlo do Rušanu. Tam jsem zjistil, že dnes už odtud nic nepojede, je neděle, mrtvo. Musel jsem tu tedy zůstat do zítra. Prošel jsem ošklivou vesnici obklopenou pěknými horami a pozoroval místní život, třebas auto táhnoucí za sebou telegraní sloup. Rá

21.5.2018, den 125
Rušan-Chorog

Ráno maršrutka do metropole Pamíru, města Chorog. Jeden z mých spolucestujících se nedávno vrátil deportovaný z Německa, kam přišel naivně jako uprchlík. Druhý spolucestující celou cestu vyprávěl o Pamíru. Po příjezdu jsem došel do ubytování. Město je tu mimořádný úkaz, zdá se, že tu skoro každý umí alespoň trochu anglicky. Po ubytování jsem si prošel bazar. Cestou jsem potkal řidiče zítřejšího auta do mé další destinace. Odjíždí prý v deset a cesta do vesnice Langar v údolí Wachan bude trvat šest hodin. Naivně jsem tomu věřil. Prohlédnul jsem si park a navštívil infocentrum. Přečkal déšť, navečeřel se a vrátil do hostelu. Zde jsem potkal Španěla, který víceméně neovládal žádný cizí jazyk, takže byl nadšen, že může konečně s někým mluvit.

22.5.2018, den 126
Chorog-Langar

Být v deset na parkovišti samozřejmě neznamenalo nic. Být tam ještě dlouho po poledni už bylo vůbec špatné. Původně krásné počasí se zhoršovalo. Nakonec se podařilo odjet. Po dvaceti kilometrech jsme zastavili na oběd. O kus dál u benzínky. Opět byla fronta a opět se vše přelévalo kbelíky. Pak jsme dojeli do vesnice, kde jsem z jakýchci důvodů dlouho čekali. O chvíli později jsme píchli. Pak jsme zastavili a jen tak stáli. O kus dál k nám přiběhla babička a pozvala nás na čaj. Opravdu tu nic není, jak se zdá. Čaj znamenal polévku a vodku. Další zastávky. Pak se setmělo. Znovu jsme zastavili, znovu vyskákali. Tentokrát nemohli dovnitř, protože se zasekly dveře. Nakonec jsme kupodivu pozdě v noci dojeli do vesnice a já byl vyklopen v jakémsi homestay. Zas tu byla pořádná zima.

23.5.2018, den 127
Langar-Bibi Fatima

Ráno byla zima ještě větší a foukal ledový vítr. Stoupal jsem na kopec, abych si prohlédl zdejší petroglyfy. Bylo čím dál chladněji. Petroglyfy byly pěkné, ale silně přečmárané graffiti. Sešel jsem dolů, pokračoval několik kilometrů údolím a došel do sousední vesnice. Vyšel jsem v ní na kopec. Zlepšilo se počasí a objevil se výhled na údolí. Z jedné strany Pamír, z druhé Hindúkúš. Z jedné Tádžikistán, z druhé Afghánistán. Vrátil jsem se na silnici a stopnul si auto. Bylo extrémně rozbité. Jakýmsi zázrakem ještě trochu jelo, ař ho bylo nutné každch několik kilometrů opravovat. Dva týpci uvnitř popíjeli pivo z konzervy a ptali se, zda nemám vepřové. Že prý špek je ta nejlepší věc. Pak auto zastavilo definitivně a já pokračoval pěšky. Po třech kilometrech jsem došel ke stupňovité Buddhistické stúpě. Vylezl jsem k ní na kopec, opět s výhledem. Sešel jsem na cestu a pokračoval opět stopem. Tentokrát vcelku úspěšně, dojel jsem až do cíle. V pěti na zadní sedačče. Dojeli jsme až vysoko na kopec k horkým pramenům Bibi Fatima. Ty mě nijak zvlášť nezajímaly. Ubytoval jsem se ve zdejším penzionu s pěkným výhledem na zasněžené hory Afghánistánu. Až později jsem zjistil, že nejenže tu není koupelna, dokonce ani záchod. On tu tedy je, ale ulomili mu kliku, takže se tam nikdo nedostane. Poslali mě do lesů. Místo bylo minimálně utěsněné, navzdory výšce 3200 metrů. Večer na protějším kopci pobíhali kamzíci.
 
24.5.2018, den 128
Bibi Fatima-Iškašim

Neuvěřitelné. Modrá obloha. Sešel jsem kousek dolů, k pevnosti s pěkným výhledem. Jedné z mnoha kdysi střežících údolí. Cestou dolů vesničkami jsem dostával pozvání na čaj. Většinu jsem odmítnul, jinak bych se nikam nedostal. Sešel jsem úplně dolů a po třinácti kilometrech se objevil vojenský transport, který mě odvezl o kus dál. Ne moc daleko. Cestou skrz vesnici mě doproovázel zdejší učitel. O kus dál mi zastavilo auto s turisty. Jeli mým směrem, ovšem ne až do Chorogu. Dojeli jsme do vesnice Iskašim. Místní mi řekli, že odtud už dneska zaručeně nic nepojede. Pokusil jsem se ověřit jejich tvrzení tím, že jsem se postavil k silnici za vesnicí a snažil se najít odvoz. Časem jsem pochopil, že vědí, o čem mluví. Vrátil jsem se do vesnice a ubytoval se v penzionu. Se známými turisty jsme podvečer hráli karty a popíjeli pivo. Zajímavostí penzionu byly vyvěšené texty písniček ve sprchách.

25.5.2018, den 129
Iškašim-Chorog

Dnes jsem pokračoval se svými známými ze včerejška. Úzkým údolím jsme jeli do Chorogu a ubytovali se v jeho centru. Prošli jsme se v parku a zašli na oběd do restaurace s výhledem na řeku. Navštívili jsme bazar a potom jsem odešel vyzvednout si batoh do svého minulého ubytování. Večer jsme šli do pozoruhodně dobré indické restaurace.
 
26.5.2018, den 130
Chorog-Murgab

Ráno jsme se rozloučili a já šel na stanoviště taxi do vesnice Murgab, na trase Pamírské silnice. Po chvíli jsme vyjeli vzhůru do hor. Tam se auto rozbilo. Na náhorní plošině, ve 4200 metrech. Zastavila další dvě auta a všichni koukali a řešili problém. Nakonec se oprava podařila a my pokračovali. Po velice špatné cestě mezi zasněženými horami. I v tomto exrémně studeném (v zimě tu celoročně mrzne) a nehostiném místě postavili vesnici, kde jsme zastavili na večeři. Dostal jsem kus ovce a trochu vody, prý polévka. Pokračovali jsme do tmy. V Murgabu jsem vystoupil u hotelu. Vstřícný recepční se mi snažil najít zítřejší odvoz do Kyrgyzstánu. Ne moc úspěšně. Pozdě večer jeden řidič přišel, ale měl zatím jen dva pasažéry.

27.5.2018, den 131
Murgab-Oš

Od rána jsem řešil svou dopravu. V hotelu nic nového, takže jsem šel na stanoviště na bazaru. Nějaký řidič tam byl, domluvil jsem se s ním, kde budu. Mezitím jsem si prošel zdejší pozoruhodný bazar postavený celý z transportních kontejnerů. Pak jsem chodil mezi zdejšími domky. Celkově velmi nehostinné místo. Po návratu do hotelu jsem se dozvěděl o tom, že řidič volal a mám jít za ním do bazaru. Takže kolečko znovu, bez výsledku. Aspoň jsem mu dal své číslo. Před polednem mi k velkému překvapení zavolal, že sehnal čtyři další lidi a můžeme jet. Vyrazili jsme po mnohem lepší silnici než včera vstříc nejvyššímu bodu trasy, 4600 metrů. Potom k dalšímu průsmyku, kde je hranice s Kyrgyzstánem. Po abolvování pasových kontrol jsme pokračovali z kopce po čím dál lepších silnicích. Po setmění jsme skončili v Oši, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přišla bouřka a my čtyři turisti se ubytovali v hostelu.

od 28.5.2018, den 132 a dále
Viz Kyrgyzstán