Egypt

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/uyahmssmcdhnmjl/AADaOeOKlgiuI2JQp6_ujzCia?dl=0

26.1.2019, den 1  
Káhira

Do Káhiry jsem přiletěl po půlnoci. Všechny formality proběhly vcelku přímočaře. Do rána jsem přespal na letišti. Odtamtud jsem přejel autobusem na letištní autobusák. Tady jsem čekal na autobus do města. Kdosi mi radil, kterým jet. Pak dlouho žádný nejel, tak se mě ujal, že mě do města odveze. Samozřejmě byla velká chyba to přijmout. Nicméně stalo se. Projevil se jako pravý taxikář. Nakonec se mi ovšem podařilo bezpečně dojet do města jen o ne až tak velké množství egyptských liber lehčí. Ubytoval jsem se a vyrazil do ulic. Všude prach, smog, davy lidí a aut, odpadky. Naháněči a podvodníci. Skoro jako Dillí. Prošel jsem si okolí, poobědval oblíbené jídlo košari (nudle, čočka, rajská omáčka, smažená cibule,...) a odpoledne vyrazil do saré islamské Káhiry. V úzkých uličkách sloužících současně jako trh bylo težko k hnutí, postupoval jsem pomalu. Prošel jsem si kus, kolem starých mešit a paláců. Mezitím se setmělo a já se metrem vrátil.

27.1.2019, den 2
Káhira

Navštívil jsem pár dalších hostelů poptat se, zda nemají někoho na sdílení výletu ke vzdálenejším pyramidám. Nic jsem ovšem nesehnal. Pak jsem šel do Egyptského muzea, kde jsem strávil celý zbytek dne. Celé muzeum bylo zasvěcené starověkému Egyptu. Plné všemožných artefaktů i velkých soch. K tomu tam byly mumie nejvýznamnějších faraonů. Celé se to ovšem trošku rozpadalo.

28.1.2019, den 3
Káhira

Dopoledne jsem zamířil pár stanic metra od centra do koptské Káhiry. V malinkém areálu jsem navštívil řadu krásne vyzdobených kostelů i synagogu. Spojovaly je úzké uličky. O kus dál byl hřbitov. Kolemjdoucí paní mě kamsi pozvala. Myslel jsem, že je to jen větší hrobka a on se z toho vyklubal její dům, kam mě vzala na čaj. Následně jsem pokračoval metrem za Nil, do Gízy. Zde jsem potkal místní, kteří také jeli k pyramidám. Tím jsem se vyhnul problémům s dopravou i dravým taxikářům. Poblíž pyramid mě sice chtěli zavést kamsi, o čem tvrdili, že je oficiální vchod. Samozřejmě to byla blbost. Mezi mnoha naháněči jsem došel k opravdovému vedlejšímu vchodu, který také vypadal jako rozpadající se chajda. Uvnitř mi spousty lidí nabízely koně a velbloudy, ty už však bylo sandné odehnat. Prošel jsem si areál a podíval se do jedné menší pyramidy. Vše jsem obešel a před západem slunce odešel kolem sfingy. Cestou k silnici jsem potkal pár zajímavých lidí. Tuktukář mi nabízel létající tuktuk a týpci v temné uličky jen drogy, krásné ženy mám prý doma v Česku.

29.1.2019, den 4
Káhira

Pěšky jsem opět došel do starého centra. První zastávkou byla stará brána spojená s mešitou s minarety s výhledem do dáli. Ve stánku pod bránou jsem se naobědval a pokračoval uličkou se všemožnými stánky směrem k citadele. Cestou mě hráči domina pozvali na čaj.

Další pozvání už jsem neměl čas přijmout, spěchal jsem na kopec, do mého cíle, oné citadele. Jeden vchod byl zavřený, takže jsem se dovnitř dostal docela pozdě. Stihnul jsem tak jen navštívil dvě mešity a pokochat se výhledem na panorama města až k pyramidám. A pak zpět přes kilometry a kilometry trhů. Večer jsem se přestěhoval do jiného hostelu. Je to o dost příjemnější místo a navíc s informovanou a funkční recepcí. Ti z předchozího místa by mohli soutěžit o nejchaotičtěji provozovaný hostel.

30.1.2019, den 5
Káhira

Opět nikdo nemá zájem o sdílení výletu k pyramidám na jihu. Později jsem ovšem v hostelu potkal Číňanku, která o něj měla zájem, takže se snad zítra dočkám. Vyrazil jsem tedy ke klášterům v poušti. Metrem jsem dojel k nádraží a u něj hledal minibus mým směrem. Poslali mě uličkou, na jejímž konci byla hromadá odpadků a hledané vozidlo. Vysadili mě u dálnice v poušti, odkud mě kdosi fungující jako taxiká zavezl k prvnímu z klášterů. Během celkem krátké cesty jsme projeli čtyři checkpointy. V klášteře starém přes 1500 let se mě ujal místní kluk a provedl mě jím. Pak jsme navštívili ještě klášter sousední. Pak jsem odjel zpět k dálnici a odtamtud pokračoval ke Káhiře. Můj minibus končil u pyramid v Gíze, odkud už jsem cestu dobře znal.

31.1.2019, den 6
Káhira

Na dnešní výlet jsme nakonec vyrazili ve třech. První zastávkou byla Gíza, kde jsem už byl. Proto jsem volný čas věnoval procházce po okolí. Všude tam jsou osli, koně a velbloudi, které se místní snaží vnutit turistům. Mí spolucestující se u pyramid dost zdrželi, takže na další zastávky zbylo docela málo času. Jeli jsme do Dahšuru, kde se nacházejí tři pyramidy. V jedné je možné navštívit pohřební komoru. Další je lomená. Byla jedna z prvních a trochu přehnali úhel stavby, který museli v určité výšce snížit, aby se nerozpadla. Třetí pyramida byla z cihel a rozpadla se. Odtud jsme jeli do Sakkary. Tady je vůbec nejstarší pyramida, ještě stupňovitá. Kolem je řada dalších zajímavostí, které jsme bohužel nestihli.

1.2.2019, den 7
Káhira-Alexandrie

Dopoledne jsem přijel na nádraží. Zjistil jsem, že nejbliží vlak do Alexandrie jede za čtyři hodiny, takže jsem se přesunul do dobře známých odpadky zaplavených uliček na minibus. V Alexandrii jsem se ocitlnul na obrovském terminálu plném minibusů. Zmatek, žádná latinka, nikdo neuměl anglicky. Nakonec se mi podařilo objevit minibus do města. Dojel jsem na nábřeží a došel do hostelu. Ten je v desátém patře s výhledem na moře. Potom jsem vyrazil pěšky posél nábřeží do centra. Široká silnice a vedle korzující davy podél moře. Po setmění jsem se otočil a vrátil se zpět tramvají. Vypadala, že se každou chvílí rozpadne, koleje taky, dveře buď nešly otevřít nebo zavřít a ze všech otvorů někdo visel ven. Celá atrakce za padesátník. V hostelu nás pak místní důkladně pohostili mnoha místními jídly.

2.2.2019, den 8
Alexandrie

Tramvají do města, pak pár ulic na další a tou až na konečnou. Od rozpadajícího se depa přes odpadky zavalené uličky až k řadám ozbrojenců. Tam byl vchod do římských katakomb. U vstupu mi zabavili foťák. Pak jsem pokračoval přes několik hrobek do vstupu do podzemí. Zde byla řada místností a hrobek. Leccos jsem se dozvěděl od průvodců španělsky a anglicky mluvícíh turistů. Pak jsem pokračoval dál po městě pěšky. Původně jsem chtěl jet tramvají, ale tento úsek se nejspíš rozpadl už úplně. Cestou jsem poobědval a dalou velkou práci prodavače přesvědčit, aby si nechal zaplatit. Přes část města připomínající slum jsem došel na pláž. Část jí zabírají loděnice, kde ručně stavějí dřevěné čluny. Pak jsem došel k pevnosti na kraji přístavu. Je krásně zachovala s výhledy, postavená kousek od dávného slavného majáku na ostrově Faro. Cestou do centra jsem potkal stádo ovcí a mrtvou krávu, kterou se snažili nacpat do řeznictví. Nakonec jsem se vrátil do hostelu opět tramvají. 

3.2.2019, den 9
Alexandrie-Káhira

Brzy ráno rychlá snídaně a pak taxi na autobusové nádraží. Zde mi skupina anglicky mluvících studentů pomohla najít pokladnu a autobus do města Port Said. Po příjezdu mi i pomohli koupit jízdenku na večerní autobus a najít minibus, kterým jsme odjeli do centra. Procházel jsem poněkud zašlé ulice, až jsem došel k nábřeží Suezského průplavu. Přívozem jsem přeplul na druhou stranu, abych měl výhled. Prošel jsem pár ulic a vrátil se přes kanál zpět. Pak jsem pokračoval po vyvýšené promenádě podél nábřeží s výhledem na lodě. Ulice mě moc nenadchly. Obešel jsem pár kostelů a mešit a pak dojel na autobusové nádraží a odtud do Káhiry. Tam jsem si v hostelu vyzvedl batoh a přesunul se do jiného, tento měl plno. Cestou jsem potkal anglicky skvěle mluvícího pána, milého dědečka a zašli jsme spolu na čaj.

4.2.2019, den 10
Káhira-Bawiti

Po klidném ránu v hostelu jsem metrem odjel daleko na jih Gízy, odkud měl jet minibus do oázy Bahariya. Hledal jsem ho dlouhom pořád mě posílali někam jinam, neustále jsem přebíhal dálnici tam a zpátky. Konečně jsem našel svůj odvoz. V oáze už jsem měl domluvené ubytování. Jeho majitel vše vysvětlil řidiči a já se nemusel už o nic starat. Cesta vedle skrz poušť, všude písek, nic moc jiného. Po asi pěti hodinách jsem byl na místě. Peložili mě do jiného minibusu a za chvíli si mě vyzvedl Badry ze zdejšího beduínského kempu. Bylo tam skoro prázdno, jediný turisbývala už jen večeře.

5.2.2019, den 11
Bawiti

Po snídani jsme se ve dvu podívali do vesnického muzea. Mají zde vystavených deset zlatých mumií z obrovského nedalekého nálezu před zhruba dvaceti lety. Pak jsme navštívili hluboké zdobné hrobky se zachovalými malbami. Pak jsme jeli do pouště. Navštívili jsme jeden chrám a skrz palmové háje dojeli k solnému jezeru. Pak jsme vyrazili přes duny, když dorazila menší písečná bouře. Viděli jsme řadu koster krav a pár zajímavých kopců. Pak následoval návrat a pozdní oběd. Opět k němu v televizi běžel pozoruhodný kanál - Korán TV, kde jen pořád zpívají verše koránu. Zbytek odpoledne byl spíše odpočinkový.
 
6.2.2019, den 12
Bawiti-Bílá poušť

Ráno jsem se šel projít do okolních kopců. Krajina vypadala jako na Marsu. Po poledni jsem měl odvoz na výlet do pouště. Jel jsem se dvěma baduínskými průvodci a ruským párem. Dojeli jsme do malinké vesnice. Po návštěvě muzea vody jsme tu měli oběd. Pak jsme pokračovali po zdejší zbrusu nové šestipruhové dálnici do Černé pouště. Nehostinná krajina zabarvená do černa. Odtud jsme pokračovali ke kopci, který je celý tvořen křemenem. Následující zastávkou byl výhled na krajinou pouště s vystupujícími vysokými skalními věžemi. Pak už jsme dojeli do dnešního cíle, do Bílé pouště. Ta je tvořena křídovými útvary tvarů sloupů a hřibů, mezi kterými jsou písečné duny. Dojeli jsme doprostřed této oblasti. Průvodci začali stavět velký stan a připravovat večeři. Mezitím pomalu zapadalo slunce a zajímavě zbarvovalo krajinu. Po setmění se ochladilo, na ohni jsme opekli kuře a pak nám hzahráli na místní píšťaly a buben.

7.2.2019, den 13
Bílá poušť-Dakhla

Po snídani následoval odjezd zpět do vesnice. Tam jsem počkal na autobus, kterým jsem odjel do další z oáz, do oázy Dakhla. Cesta byla zdlouhavá, s mnoha zastávkami. Stovky kilometrů jsme se ploužili až do tmy, kdy jsme konečně dorazili na začátek oázy, do vesnice Al Qasr. Penzion, ve které jsem se chtěl ubytovat, byl zavřený. Místní mi však hned našli něco jiného. Za chvíli už přijel majitel tábora pár kilometrů za vesnicí.

8.2.2019, den 14
Dakhla

Po snídani jsem chtěl vyrazit do vesnice. Čekal tu na mě však policista, který mi oznámil, že mi je přidělen jako ochranka. Tak jsem tedy šel s ním. Do vesnice to bylo osm kilometrů. Chvíli jsme šli pěšky, pak jsme si stopli oslí povoz. Pak zas pěšky a pak nám zastavilo policejní auto. Ve vesnici jsme zašli na čaj a pak dál do historického centra. Na rozdíl od jiných míst, která prošla výraznou modernizací, jsou zde zachovány prastaré domy z nepálených cihel a bludiště uliček mezi nimi. Navštívili jsme mešitu s výhledem z minaretu. Potom mlýn, lis na olivy, soud i školu. Nic z toho už ovšem není v provozu. Bývalý život ve vesnici je prezentován v malém muzeu. Bydlí tu už jen jedna rodina, kterou jsme navštívili. Rodina tu zjevně je něco jiného, než jsme zvyklí. Počtu dětí i dospělých, kteří obývali labyrintovitý dům, bych se nedopočítal. Potom jsme vylezli nad vesnici, k opuštěnému hotelu. Odliv turistů z Egypta zasáhl pouštní oblasti asi nejvíc, nejezdí jsem skoro nikdo a turistická infrastruktura je vesměs opuštěná. Z kopce byl výhled na celé okolí. Pak už následoval jen čaj a cesta zpět do tábora. Opět stopem. Po návratu policista odešel. Před západem slunce jsem vylezl na blízké útesy tyčící se nad okrajem oázy.

9.2.2019, den 15
Dakhla

Dnes se žadný policista neobjevil. Došel jsem pět kilometrů na hlavní silnici a odtud pokračoval minibusem do města Mut. Z neustálé zimy jsem byl nastydlý. Jako první jsem si tedy sehnal sirup na kašel. Během procházky městem jsem si čas od času zašel do kavárny na čaj či kávu. Došel jsem do starého města. To je zde také tvořeno hliněnými domy, je ovšem velice rozpadlé. Uprostřed je kopec s pěkným výhledem. Prošel jsem opuštěné domy a uličky. Směrem ven z bludiště byly některé domy ještě obývané. Strávil jsem ještě chvíli ve městě a pak se minibusem vrátil. Poslední část cesty jsem pak absolvoval stopem. Večer jsem měl v plánu odjet minibusem k Nilu, do města Sohag. V táboře jsem se dozvěděl o několikahodinovém zpoždění. A po desáté jsem zjistil, že pojedu až ráno. Moc mě tato zpráva nepotěšila, znamenalo to celý den na cestě nezajímavou krajinou.

10.2.2019, den 16
Dakhla-Sohag

Ráno mě majitel tábora odvezl do vesnice. Tady jsem nasoupil do svého minibusu. Cesta vedla převážně žlutou písečnou či kamenitou pouští. Mezitím pár zastávek na čaj a sem tam checkpoint. Po příjezdu do údolí Nilu doprava zhoustla. Do cíle jsme dojeli až za tmy. Našel jsem si blízký hotel. Neuměli ani slovo anglicky. Pak jsem vyrazil do ulic. K večeři jsem měl falafel. Při placení trvali na tom, že chtějí místo peněz selfie se mnou. Celkově tu všude byli ohromeni mou přítomností. Zvali mě na čaj a ukazovali bratrancovi, strýcovi, děděčkovi... Došel jsem se podívat na Nil a jeho prašné nábřěží.

11.2.2019, den 17
Sohag-Asuán

Ráno jsem došel ke stanovišti taxi a s pomocí překladače domluvil návštěvu dvou místních památek, Bílého a Červeného kláštera. Cestou jsem využil své mapy, protože řidič se zdál nepříliš schopný tam trafit. Cesta vedla městem, provozem plným oslích povozů a mezi políčky posetými palmami. Vjezd do kláštera byl opět docela opevněn. Uvnitř jsem navštívil pozoruhodný moderní kostel. Moc na kostel nevypadal a kdyby mě tam někdo nezavedl, nezjistil bych, že do hlavních prostor je nutné dojet proskleným výtahem. Pak jsem navštívil jeho historickou část. Odtud jsme pokračovali do druhého z klášterů. Opět brána a ozbrojenci. Místní kostel se vyznačuje řadou zachovalých nástěnných maleb. Když jsme chtěli odjet, zavřeli bránu. Bylo mi řečeno, že musíme počkat na policii. Po dvaceti minutách přijela policie, aby nám dělali doprovod na cestě zpět do města. Docela užitečné bylo, když nám využitím majáku vytvářeli cestu ve zdejším hustém a chaotickém provozu. Po návratu jsem zašel na nádraží a koupil si jízdenku na vlak do Asuánu. Pak už jsem se jen naobědval a vyzvedl si věci. Cesta vlakem byla vcelku pohodlná. Po desáté večer jsem byl ve svém cíli, v Asuánu. Zavolal jsem majieli svého hostelu, který mi slíbil, že mě vyzvedne. Mezitím jsem se šel najíst. Našel jsem malý pouliční stánek. Využíval chodníku, na kterém byl koberec, na němž se dalo sedět. Kolem byly hromádky odpadků, jedlíci a nějaký ten spící bezodomovec. Vcelku útulné místo. Pak přijel majitel hostelu, vyzvedl pár dalších turistů, a jeli jsme k němu. Večer jsem se od něj dozvěděl cenné informace pro mé další cesty.
 
12.2.2019, den 18
Asuán

Ráno jsem došel pěšky na Súdánský konzulát, kde jsem se chystal žádat o vízum. Už tu pár turistů čekalo. Německý cyklista už tu byl počtvrté, vždy předtím ho odmítli s tím, že nefunguje systém. K tomu tu čekalo pár Španělek. Hodiny a hodiny plynuly. Nakonec se nám všem podařilo úspěšně podat žádost. Potom jsme odjeli do města na oběd. Pak jsme potkali jsme pár dalších turistů a zašli do kavárny. Nakonec jsme se rozloučili a já se sám procházel po súku. Na nábřeží jsem potkal pár kapitánů zdejších malých plachetnic zvaných felucca. Probral jsem s nimi možnosti několikadenní plavby. Pak jsem se náhodou potkal s pár lidmi z odpoledne. Povečeřeli jsme a na nábřeží počkali na Španělky. Pak jsme se sešli s místním mladým couchsurferem a dali si pivo. Do hostelu jsem se vrátil až dlouho po půlnoci.

13.2.2019, den 19
Asuán

Poklidné ráno. Dnes jsem měl v plánu s pár lidmi a Hedrou, cuchsurferem, vyrazit na výlet k přehradě. Španělkám ráno vše samozřejmě trvalo, takže jsme se sešli docela pozdě. Minibusem jsme jeli za město a odtud kus pěšky k hrázi. Tady jsme si museli někoho stopnout, protože pěšky se skrz opevnění bránící přehradu nesmí. Projeli jsme kolem bukrů, obrněných aut a kulometů. Na hrázi bylo malé muzeum její stavby a samozřejmě pěkný výhled. Na cestě zpátky jsme se stavili na pámáníku Egyptsko Sovětského přátelství. A pak zpět stopem z přehrady. Loďkou jsme přepluli na malý ostrůvek, kam byl před stavbou přehrady přemístěn chrám Kalabsha. Ten jsem si důkladně prošel. Jeden ze spolucestujících měl žonglovací míčky. ty se zalíbily strážci chrámu, tak někomu vrazil do ruky svůj samopal, aby si to vyzkoušel. Pak jsme se vrátili doměsta. Neměl jsem už co na práci, takže jsem se Španělkam vyrazil na auobusové nádraží, kde se snažily zjistit, jak se dostat o Súdánu. Jeli jsme minibusem ze zcela střeleným řidičem. Na místě jsme potkali Peruánku řešící podobný problém, jinak jsme ale moc úspěch neměli. Vrátili jsme se do města a dali si pivo. Pak jsme odjeli taxíkem směrem k jihu. Ukázalo se, že jejich cíl je jinde, než jsem čekal, takže jsem se musel vrátit pěšky do hostelu. Vyrazil jsem nejkratší cestou. Ukázalo se, že vedla přes městskou skládku. Přibývlo odpadků, ubývalo světla, přibývalo smradu. Jediným světlem byl Měsíc a hořící odpadky. Koelm cesty se ozývaly podivné zvuky a přibývalo psů. Ze všech stran vyli a štěkali. Pak se objevilo světýlko a u něj dřevěná chýše. Vyšly tři psotavy ve špinavých hábitech a pozvaly mě na čaj. Potom jsem pokračoval mezi haldami odpadků a stovkami psů, jejichž siluety byly vidět na vrcholcích kopců skládky proti jasnému Měsíci. Pokračoval jsem dál, až najednou začalo smetiště přecházet v sídliště/slumoviště. A za chvíli jsem byl doma.

14.2.2019, den 20
Asuán

Ráno konzulát. Všichni jsme se tu opět sešli. Od Němce jsem se dozvěděl, proč se nám povedlo úspěšně zažádat. Den předtím totiž potkal súdánského ministra dopravy, který mu slíbil vyřízení. Chudáci úředníci vše řešili přes Whatsapp. Po obdržení víza jsem zašel na chvíli do hostelu. Pak jsem se vrátil do města a prohlédl si nedokončený obelisk. Nachází se ve velkém satrověkém lomu na žulu. Obelisk při výrobě prasknul, takže zůstal na místě. Na nábřeží jsem si s jedním z kapitánů definitivně domluvil plavbu. Přívozem jsem přejel na ostrov v Nilu, který jsem si prošel na délku. Úzké uličky, vesnice, políčka, staré ruiny a západ slunce. Po návratu do města jsme se opět ve vcelku hojném počtu sešli a zašli na vodní dýmku a pak na večeři a na tradiční pivo v parku.  
 
15.2.2019, den 21
Asuán-Daraw

Ráno jsem dorazil k plachetnici. Nenašel se nikdo si kým bych mohl plavbu sdílet, takže jsem vyplul sám, se dvěma lodníky. Foukal docela silný, studený vítr. Po poledni jsme dopluli k núbijské vesnici. Ty tu byly postaveny pro přestěhované po stavbě přehrady. Prošel jsem se mezi barevnými domy oddělenými uličkami vořenými jen pouštním pískem. Po návratu mě na lodi čekal oběd. Potom jsme pokračovali v plavbě. Propluli jsme pod mostem, kde bylo nutné sklopit plachtu. Večer jsme zakotvili u malé pláže, na které byla večeře. Oheň z palmových větví chránil před zimou.

16.2.2019, den 22
Asuán-Daraw

Snídaně na lodi. Potom jsem se šel projít po okolí. Byly tu políčka a palmy. Mezi nimi mě zdejší děda pozval na čaj ke své chýši z palmových větví. Ukázal mi svoje políčka cibule a cukrové třtiny. Potom jsme pokračovali v plavbě. Další zastávka byla u políček mezi pískem. Odpoledne jsme dopluli do cíle, do města Daraw. Koná se tu velbloudí trh. Nabídli mi tedy cestu tuk tukem na místo konání. Tam jsme zjistili, že už dnes skončil. Našli mi tak aspoň pár velbloudů postávajícíh poblíž a divili se, že nejsem nadšen. Další výlet tuk tukem byl ke starověkému chrámu Kom Ombo. Když jsme k němu dojeli, už se začalo stmívat. Chrám však byl otevřen a nasvícen. K tomu v něm byly obrovské davy turistů. Zjevně tu zakotvilo hned několik výletních lodí. Mohl jsem aspoň příležitostně poslouchat jejich průvodce. Po prohlídce jsem se vrátil k plachetnici, na které jsem přespal.

17.2.2019, den 23
Daraw-Luxor

Dnes ráno tuk tukem na nádraží. Tam ze mě byla zejména místní mládež docela paf. Turistů tu moc nevidí. Až je musel uklidnit výpravčí. Nastoupil jsem do vlaku. Hned jak jsem si sednul, objevil mě policista. Musel jsem si jít sednout k němu. Aspoň mě nechal viset ze dvěří a pozorovat krajinu. Dojel jsem do města Edfu. Taxíkem jsem dojel ke zdejšímu chrámu. Byl opravdu krásný, neuvěřitelně zachovalý. Spousta reliéfů a nápisů. Po prohlídce jsem došel do města a naobědval se. Minibusem jsem odjel na autobusové nádraží. Tam jsem zjistil, že do mého cíle, do Luxoru, se nic odjet v nejbližší době nechystá. Došel jsem tedy na nádraží, odkud za chvíli jel vlak mým směrem. V lokálce jsem zase byl velkým zážitkem pro spolucestující. Z nádraží jsem došel do hostelu a tam strávil zbytek odpoledne tím, abych se trochu zcivilizoval. Když jsem vyšel ven, už se pomalu stmívalo. Došel jsem k nasvícenému Luxorskému chrámu a na nábřeží Nilu.

18.2.2019, den 24
Luxor

Brzy ráno snídaně. Potom jsem došel k Nilu a přeplul ho na přívozu. Na druhé straně jsem si půjčil kolo. Dojel jsem na něm nejprve k pokladně menších atakcí a nakoupil tam pár vstupenek. Potom jsem vyrazil k jedné z největšíh atrakcí Západního břehu, k chrámu královny Hatšepsut. I v docela brzkou hodinu am bylo hodně lidí. Po důkladné prohlídce jsem dojel k dalšímu chrámu. Ruiny chrámu Seti I. byly takřka bez turistů. A k tomu situované v palmovém háji. Cestou dál jsem dostal hlad. Místo jídla tu však všude byly obchody s alabastrem. Desítky. Nakonec jsem našel restauraci u dalšího z chrámů, Ramessea. Po obědě jsem ho navštívil. Byl taky docela rozpadlý, ovšem se zajímavými stavbami kolem, jako třeba starověkými kuchyněmi. Hned naproti byly hrobky šlechticů. Měl jsem vstupenku na sadu tří konkrétních hrobek. S mizerným značením však vůbe nebylo snadné je v poušti najít. Následoval Madinat Habu, velice dobře zachovalý chrám, pěkně barevný. Posledním dnešním cílem bylo místo vesničky dělníků, stavitelů hrobek a chrámů. Mimo zachovalých základů domů tu bylo několik hrobek s dobře zachovalou výzdobou a malý chrám. Blížil se večer. Vrátil jsem kolo a při západu slunce se vrátil přes řeku. Pak jsem si prošel nábřeží a navečeřel se.
 
19.2.2019, den 25
Luxor

Brzy ráno jsem šel na vlak. V hostelu jsem si vyzvednul balíček se snídaní. Na nádraží jsem se dozvěděl, že tento vlak nestaví v mé stanici, takže busu muset jet kousek dál. Čekaly mě tři hodiny jízdy. Po dvou hodinách mě objevil cestující policista a odvedl mě ke svému místu. Po vystoupení z vlaku jsem si našel taxi, které mě odvezlo k mému cíli, ke chrámu v Abydosu. Chrám byl velice zachovalý a opravdu krásný, se spoustou místností a detailů. Po jeho prohlídce jsem vyšl zadním vchodem a v poušti navštívil pár dalších staveb. Z jednoho chrámu mě vyhnali, že prý ještě není otevřen pro veřejnost. Když jsem odešel z areálu, obsluha checkpointu mi zastavila taxi. A měl jsem k němu opět policejní doprovod. Po příjezdu na nádraží mě policajt odvedl do kanceláře předosty stanice, kde jsem musel zůstat do příjezdu mého vlaku zpět do Luxoru. Zůstal jsem tam přes dvě hodiny. Celkem nic jiného mi nezbývalo, cizinci tu nesmějí cestovat minibusy a zjevně to nemělo cenu zkoušet.

20.2.2019, den 26
Luxor

Opět brzký začátek. Brzy ráno jsem vyrazil do Luxorského chrámu. Byl tam klid, minimum lidí. Strávil jsem tam několik hodin. Odpoledne jsem se přeplavil na druhý přeh. Půjčil jsem si kolo a dojel do Údolí královen. Tam jsem navštívil všechny tři otevřené hrobky. Dvě z nich měly neuvěřitelně zachovalé malby. Potom jsem vyrazil na druhý konec zdejšího areálu, do Údolí králů. Podvečer tu je méně lidí. K lístu jsem si koupil i povolení k focení a vyrazil k předem pečlivě vybraným hrobkám. V ceně je totiž návštěva tří znich, dle vlastního výběru. Důkladně jsem si je prohlédl. Pak jsem se vracel na kole při západu slunce mezi políčky a palmami.

21.2.2019, den 27
Luxor-Asuán

Pěšky jsem vyrazil ke chrámu v Karnaku. Většinu cesty jsem šel podél Třídy sfing, starověké ulice, která spojovala chrámy Luxor a Karnak. Nyní je pomalu obnovována, až ještě nepřístupná. V obrovském komplexu chrámu nebyl skoro nikdo. Ticho a prázdno. Strávil jsem tam hodiny. Až po desáté dorazili výletníci z Hurghady a atmosféra se zcela změnila. Hluk a davy. Odpoledne jsem se vrátil do hostelu. Naobědval jsem se a v klidu tam strávil zbytek odpoledne, než jsem šel na vlak do Asuánu. Tam jsem dorazil po desáté. Když jsem zavolal majiteli hostelu, kde jsem už dříve bydlel, zjistil jsem, že minibus do Abu Simbel nejede ve čtyři ráno, ale už teď v jedenáct. To kvůli tomu, že zítra je výjimečný den, kdy sluneční světlo dopadá až na sochy v hloubi chrámu, k čemuž dochází jen dvakrát ročně. Je tedy nutné být tam brzy ráno. Současně jsem se dozvěděl, že je doprava plně rezervována. Dojeli jsme tedy do hostelu a pak zjistili, že se jedno místo uvolnilo. Mohl jsem tedy jet.
 
22.2.2019, den 28
Asuán

Odjezd byl po půlnoci. Čekali jsme u silnice. Pak přijel dlouhý konvoj autobusů, minibusů a policejních aut. Jeden minibus zastavil mně. Následovala čtyřhodinová cesta do Abu Simbel. Po příjezdu jsme se ocitli mezi obrovskými davy turistů. Byla tma a zima. Všude policie a vojáci. Několik bezpečnostích kontrol. Kvůli dnešnímu specialnímu dni bylo dvojnásobné vstupné. Zdejsí slavný skalní chrám byl nasvícený. Jak svítalo, dav se zvětšoval. Občas se v něm objevily skupiny tanečníků. Když vysvitlo slunce, chrám se otevřel. Dav se tlačil dovnitř. Vnitřek byl velice pěkný, s mnoha místnostmi plnými soch, reliéfů a maleb. A u slavných sluncem osvětlených soch byla tlačenice největší. Po prohlídce jsem našel svůj minibus a následovala cesta zpět do Asuánu. Po návratu nás pár zašlo s majitelem hostelu na oběd. Pak jsem se spolubydlícím Indem vyrazil na návštěvu blízké núbijské vesnice. Nebyla příliš autentická, plná stánků a obchodů se suvenýry. Po návratu jsem se trochu prospal. Zařídil jsem si jízdenku na zítřejší cestu do Súdánu, měl bych být na místě odjezdu autobusu ve dvě ráno. Po večeři jsem šel na chvíli spát a vstával a půlnoci, kdy jsem měl odvoz do města.

23.2.2019, den 29
Asuán-Wadi Halfa

Majitel hostelu mě odvezl ke stanici autobusu. V kanceláři dopravce jsem se dozvěděl, že odjíždíme až v pět, tak jsem si tam vytáhl spacák a prospal se. Po odjezdu nás čekaly čtyři hodiny pouští. Po východu slunce jsme dorazili k přehradnímu jezeru. Zde jsme s dalšími autobusy a kamiony čekali na přívoz. Během této doby auobus opravovali. Nasnídal jsem se. Z oslíkem taženém vozíku Súdánci ve velkém nakupovali jablka. Autobus se stále opravoval. Po pěti hodinách čekání jsme pokračovali v jízdě. Kamsi jinam, k úplně jinému přívozu. Hodinu jsme pak pluli přes jezero a kličkovali mezi útesy. Pak jsme pokračovali dále pouští, k hraničnímu přechodu. Něco jsem měl zaplatit. Dostal jsem za to papír a známku. Za ní pak další papír. Pak jsem dostal výstupní razítko. U autobusu mezitím chaoticky vykládali všemožné věci z jeho útrob. Televize, pračky, trouby, pytle s kdoví čím. Vše muselo přes rentgen. Po dvou hodinách je to asi přestalo bavit, protože začali věci nakládat zpět ještě před vyložením všeho. Mezitím jsem si vyměnil nějaké peníze. Získaných skoro 200 bankovek jsem měl po všech kapsách. Roztlačili jsme autobus a dojeli na Súdánskou stranu. Ta vypadala jako sklad domácích spotřebičů. Zas nějaké formuláře a čekání. Mezitím jsem zjistil, že z autobusu vyložili úplně vše. Proběhla kontrola. Pak tam většinu věcí kupodivu nechali a my pokračovali skoro prázdní. Do pohraničního města Wadi Halfa jsme dojeli za tmy. Na autobusovém nádaží mi kdosi pomohl najít hotel.

od 24.2.2019, den 30 a dále
Viz Súdán