Chile
Fotky: https://www.dropbox.com/sh/im1qa1y02sfqg9a/AACIULdI2zwU1GCZcRi2YUXVa?dl=0
do 24.2.2015
Viz Argentina
25.2.2015, den 31
Mendoza-Santigo de Chile
Ráno jsem byl vzbuzen zřízencem , že prý je snídaně. Šli jsme v zimě a dešti do restaurace u silnice a tam - skutečně snídaně. Do Mendozy jsme dojeli před polednem. Autobus do Santiaga jel už v jednu, takže nebylo třeba douho čekat. Na autobusovém nádraží moc k jídlu nebylo, zato to uměli pozoruhodně propagovat, nabízeli napřílad superpárek v superrohlíku. Cesta začala v rovině, mezi vinicemi. Pak se náhle v mlze objevily hory, pomalu jsem stoupali výš a výš. Zmizela vegetace, pak dokonce i mlha a mraky a na vrcholcích se objevoval sníh, po straně se tyčily vrcholky masivu Aconcaguy. Nakonec jsme projeli tunelem pod průsmykem Paso de los Libertadores (průsmyk osvoboditelů, pojmenovaný na počest Josého de san Martína, který tudy poprvé prošel na cestě mezi osvobozením Argentiny a Chile) ve výšce 3200 metrů. Za tunelem byl hraniční přechod, vše proběhlo hladce až na důkladnou kontrolu zavazadel řízenou policistkou ve stylu: "Všichni si spořádaně stoupnete do řady v mnou určeném pořadí a budete jeden po druhém pokládat zavazadla na pás." Pokračovali jsme dál, prudce klesali, příkré serpentiny vedly hned vedle sjezdovky. Postupně se začaly objevovat rostliny a ještě níže začaly znovu vinice. Večer jsme dojeli do Santiaga. Docela obtížné bylo najít cestu od autobusu do metra, které značila jen jedna malinká cedulka mezi stánky. Metrem jsem dojel do centra. Hostel jsem neměl rezervovaný, protože jsem nevěděl, zda se stihnu dostat do Santiaga, ovšem na druhý pokus jsem našel volný. Večer jsem se zabýval hledáním vhodné nabídky foťáku.
26.2.2015, den 32
Santigo de Chile
Ráno jsem poračoval v hledání foťáku na internetu. Poté, co jsem našel nějaké možnosti, šel jsem na sraz pěší prohlídky města. Během čtyř hodin jsme prošli všemožné pamětihodnosti, dozvěděli se o související historii i o různých restauracích a barech.
27.2.2015, den 33
Santigo de Chile
Dopoledne jsem po e-mailu řešil nákup výbavy. Odpoledne jsem v tom pokračoval a později si šel vyzvednout objednanou čtečku knih a nakonec i nový foťák. Večer po návrtau jsem pokračoval v zařizování nákupu objektivu a telefonu.
28.2.2015, den 34
Santigo de Chile
Během dne jsem došel na místa srazů a nakoupil objektiv a mobil, později jsem ještě doplnil polarizační filtr a brašnu. Tím jsem hotov. Na autobusovém nádraží jsem hledal autobus do Punta Arenas, ale neúspěšně, přeci jen, linka dlouhá 3300 kilometrů je mírně neobvyklá i na Jižní Ameriku. Posílali mě od stánku ke stánku, ale nikde nic použitelného nebylo, jedna společnost měla nejbližší volné místo za dva týdny, další tam jezdí ještě méně často. Ovšem do města Puerto Montt, které je po cestě, toho jezdí mnoho. Celkově je autobusové nádraží zajímavým místem, rozhodněě ve srovnání s Argentinou, všude prodejci všeho možného a mězi nimi naháněči k autobusů. Vrátil jsem se tedy do hostelu pro batoh s kterým jsem odjel znovu na auotbusové nádraží a nastoupil do nočního autobusu do Puerto Montt.
1.3.2015, den 35
Puerto Montt
Po ranním příjezdu do Puerto Montt jsem nejprve hledal spojení na jih do Punta Arenas. Měl jsem štěstí, v zítřejším autobusu zbývalo poslední místo. Tudíž zbývalo jen najít nějaké místo, kde dnes přespat. To bylo vcelku rychlé, měl jsem připraveny adresy vhodných míst. Hned jak jsem vešel, dostal jsem kafe a palačinky. Potom pár rad, co se dá dnes navštívit. Nejprve jsem šel do přístavu, kde je rybí trh. Tam jsem si dal ceviche (syrové kousky ryb nakládané v citronové šťávě). Odpoledne jsem jel navštívit vesničku Frutillar. Symetrická špičatá sopka se zasněženou špičkou, tyčící se za azurovým jezerem byla celá v mlze. Mohl jsem se tedy jen procházet po vesnici a pozorovat architekturu německých přistěhovalců, kteří celou oblast kdysi osídlili. S tím souvisí i všudypřítomnost stánků prodávajících koláče a štrůdly. Nakonec jsem si prošel muzeum imigrace. Všude kolem vesnice byly zralé ostružiny. Další na řadě bylo město Puerto Varas, kde jsem si opět prošel pár ulic a prohlédl architekturu. Po návratu do Puerto Montt jsem šel opět do přístavu, kde jsem si dal paila marina, polévku ze škeblí, krabů, chobotnic a dalšího.
2.3.2015, den 36
Puerto Montt
Celé ráno propršelo. Ráno majitel hostelu přinesl pytlík mletého máku a ptal se, co to je a k čemu to je dobré, že prý to tam před rokem nechali nějací Češi. Po snídani jsem šel na autobusové nádraží a vyrazil na 32 hodin dlouhou cestu na jih do Patagonie. Trasa vede nejprve do Argentiny přes průsmyk Cardenal Antonio Samoré mezi vrcholy And. Z okolních hor porotlých hustým lesem moc vidět nebylo. To, co šlo zahlédnout přes zamlžená okna bylo většinou skryto za mlhou skutečnou. Po přejezdu hranic do regionu Sedm jezer mlhy ubývalo, i sluníčko se občas objevilo. Jeli jsme po klikaté silnici hustým lesem mezi horami a modrými jezery národního parku Nahuel Huapi. Místy naopak lesy zmizely a v krajině byly jen nízké keříky. Večer jsme zastavili na večeři. Dal jsem si něco nazvaného hovězí kastrol, byla to polévka se jedním obrovským kusem masa, několika celými bramborami, velkým kusem kukuřice a spoustou dalších věcí. Je zajímavé, že čím je větší zima venku, tím je tepleji v autobuse, tady jsme navíc dostali i deky. Se stmíváním hory končily a krajina přecházela v rovinu. Pak jsme pokračovali na jihovýchod k pobřeží Atlantiku a až poté na jih. To je kvůli tomu, že tam je jediná zpěvněná silnice do jižní Patagonie (a přímo v Chile není vůbec žádná).
3.3.2015, den 37
Punta Arenas
Po rozednění jsme projížděli plochou krajinou patagonské polopouště. Všude byla jen suchá tráva, výjimečně požírána několika ovcemi. Před Magalhaesovým (Magellanovým) průlivem jsme zamířili na jihozápad zpět do Chile. Opět otravné hranice. Do Chile se nesmí dovážet mimo jiné ovoce, zelenina a mnoho dalšího, takže před hranicemi začali autobusem procházet lidi, jestli nechce někdo třeba jablko. Na hranicích nám tentokrát kontroloval zavazadla pes místo rentgenu. Kolem jen tráva a vítr. Za nedlouho jsme již dojeli do Punta Arenas, cesta trvala nakonec jen 29 hodin. Nejprve jsem se ubytoval, pak jsem šel koupit jízdenku na zítřejší výlet za tučňáky. Nakonec jsem koupil jízdenku na autobus do Ushuai, mé další destinace. Prohlédl jsem si centrum města a poté hřbitov, plný velkých zdobných hrobek. Také bylo podle jmen na hrobech zajímavé sledovat, z jakých zemích přicházeli imigranti. Velmi výrazně bylo zastoupeno například Chorvatsko. Pršelo a byla zima a blížil se večer, takže tímto jsem prohlídku města ukončil. Cestou jsem se stavil u stánku pro churazco, jeden se slavných chilských sendvičů.
4.3.2015, den 38
Punta Arenas
Dopoledne svítilo sluníčko, prošel jsem se po městě a vyšel do vyšších částí, odkud byl výhled na centrum města a moře. Odpoledne mě čekal výlet na ostrov Magdalena, kde hnízdí přes 60 000 párů Magellanových tučňáků. Mezitím se zatáhlo a začalo lehce pršet. Pro cestu do přístavu jsem využil linový sdílený taxík, kterých tu jezdí spousta po danýc trasách místo autobusů. Cesta na ostrov trvala pomalým trajektem dvě hodiny. Na prohlídku ostrova po určené trase pak byla hodina. Ostrov byl skutečně plný tučňáků, někteří se procházeli i přímo mezi návštěvníky. Většionou však jeden nebo oba rodičové stáli u svého hnízda. Mimo tučňáků bylo na ostrově mnogo racků a kormoránů. Po návratu již byla skoro tma, takže jsem se vrátil do hostelu.
5.3.2015, den 39
Punta Arenas-Ushuaia
Paní domácí mi připravila snídani už na sedmou, takže jsem pak mohl v klidu jít na místo odjezdu autobusu. Ten mě zavezl do nejužšího místa Magellanova průlivu, kde jsme počkali na přívoz na ostrov Ohňová země. Během cesty přes průliv nás doprovázeli delfíni skákající ve vlnách a občas vynořil hlavu i plavající tučňák. Vlny nebyly úplně malé, občas dostala zásah vodou i auta na palubě. Na druhé straně byla krajina opět plochá, místy s kopečky, jen se suchou trávou. Jen podél potůčků se zazelenala, tam také byla velká stada ovcí. Podél cesty (občas i na ní) se občas objevilo několik lam. Cesta byla prašná a kamenitá, takže se třesoucí se autobus brzy začal plnit prachem. To trvalo až na hranice s Argentinou, tam opět začala normální silnice. Až po dalších třech hodinách jízdy se objevovaly první nízké, často suché, stromy porostlé lišejníky. Jak se kopce zvyšovaly, zvyšovaly se i stromy, pak se i docela zazelenaly. Ve vesnici Río Grande jsme přestupovali, taže jsme museli v zimě čekat na další autobus. Pak jsme při zapadajícím Slunci projeli kolem jezera Fagnano a začali stoupat do pohoří Alvear. Zde již byl normální les a kolem vrcholky se stopami sněhu. Za šera jsme projeli kolem nejjižnějšího lyžařského střediska na světě. Do Ushuai jsme dejeli až za tmy.
od 6. do 18.3.2015, den 40 až 52
Viz Argentina
19.3.2015, den 53
Bariloche-Ancud
Atubous odjížděl brzy, taže jsem nestihl snídani. Pak jsem strávil skoro půl hodiny na autobusové zastávce. Nic ovšem nepřijelo, takže jsem s dalšími čekajícími jel na autobusové nádraží taxíkem. Tam již čekal autobus do Chile, do Puerto Montt. Na hranicích jsem byl odhalen jako pašerák, protože jsem si v batohu zapomněl kousek cibule, což se nesmí. V Puerto Montt jsem strávil hodinu. Šel jsem do supermarketu dokoupit nějaké zásoby a cestou jsem navštívil několik pouličních stánků s jídlem. Akorát jsem vše stihl, abych nastoupil do autobusu pár sekund před odjezdem. Tentokrát jsem jel na ostrov Chiloe, takže jsme během dvouhodinové cesty absolvovali část přívozem. Dojel jsem do města Ancud. Večer jsem už pouze našel ubytování, kde jsem si objednal zítřejší výlet za tučňáky.
20.3.2015, den 54
Ancud
Ráno během snídaně ještě nebylo jasné, v kolik hodin výlet začne. Záleželo na počasí. Během dopoledne bylo rozhodnuto, že se pojede ve tři. Měl jsem tedy čas na prohlídku města. To je, stejně jako ostatní města v oblasti, tvořeno zejména nízkými pestrobarevnými dřevěnými domy. Jako první jsem šel do muzea dřevěných kostelů. Ty jsou jednou z největších atrakcí ostrova. Pak jsem přes přístav pokračoval k pevnosti, která byla posledním místem obrany Španělů za války o nezávislost. Pak jsem strávil nějaký čas na několika trzích s ovocem a zeleninou, řemeslnými výrobky a zejména mořskými plody, které jsou všudypřítomné. Proto jsem si tu také zašel na oběd, na skvělého lososa. Vyjeli jsme už v půl čtrvrté. Jeli jsme podél pobřeží s krajinou poznamenanou největším zaznamenaným zeměstřesením v historii a následnou tsunami, také jsme zastavili na několik vyhlídek. Na jedné z pláží jsme přestoupili na člun a projeli se kolem několik ostrůvků s koloniemi tučňáků. Cestou zpět jsme opět jeli po různých vyhlídkách, na poslední z nich jsme pozorovali západ slunce.
21.3.2015, den 55
Castro
Po snídani jsem šel na autobusové nádraží a odjel do hlavního města ostrova - Castro. Rychle jsem si našel ubytování, odložil batoh a pokračoval místním autobusem a přívizem na ostrov Quinchao. Tam jsem postupně navštícil dvě vesničky. Obě jsou malinké a klidné, skoro nic tam není. V obou však jsou zajímavé dřevěné kostely. I běžné domy jsou architektonicky zajímavé. Další zajímavostí této oblasti jsou všudypřítomné šipky uazující směr úniku před tsunami. V první z vesnic jsem si dal jablečnou empanádu a v druhé ústřice. Poslední vesnice, kterou jsem navštívil, byla již zpět na ostrově Chiloe. Díky krátkým intervalů, minibusů se tu cestuje velmi snadno. V této vesnici jsem si prohlédl přístav a v restauraci si dal již dřívě vykoušenou polévku Paila Marina.
22.3.2015, den 56
Castro
Ráno jsem šel na autobus do národního parku. Ačkoliv bylo již skoro devět, město bylo zcela pusté, jako kdyby bylo o několik hodin méně. Autobus byl prázdný, jen těsně před odjezedem se objevilo několik cestujících. Během cesty všichni vystoupili a když jsem po hodině dojel do parku, byl jsem opět sám. Cestou se výrazně změnilo počasí, ze slunečného se stala hustá mlha. Díky tomu byl pohled na jezera docela zajímavý. V parku jsem si prošel několik vyznačených tras lesem, mokřady i přes písečné duny. Během této doby mlha zmizela. U moře mě zaujaly krávy pasoucí se na řasách. Zajímavé, ale před několika dny na téže místě našli mrtvou velrybu. Cesta zpátky se pprotáhla, cestou jsme potkali náklaďák, kterému se podařilo zaseknout se napříč silnice. Nakonec ho poodtáhl náš autobus. Po návratu do města jsem se prošel po městě. Skoro vše bylo zavřené, tak jsem dlouho hledal nějaké místo k dalšímu ochutnání specialit ostrova. To se moc nepodařilo, takže jsem si musel vystačit s nádražkou na autobusovém nádraží. Její losos sice nebyl nic moc, zato ale měli točené pivo, dokonce v půllitru.
23.3.2015, den 57
Castro-Petrohué
Dnes jsem vstával později, takže jsem stihl i snídani. Potom jsem se šel projít po města. Mým hlavním cílem byly palafitos - barevné domy na kůlech nad mořem. Ty jsou v tomto městě takřka výhradně orientované na východ, takže tato denní doba je optimální na focení. Navíc byl odliv, takže jsem mohl jít i před ně, na druhou stranu jsem tím přišel o jejich odrazy v hladině. Ne jednom místě ležela na místě odlivu metrová sépie. Pokračoval jsem po několika vyhlídkách na město, přes hřbotov plný obrovských hrobek až k dalším palafitos. Po poledni jsem se vrátil pro batoh a odjel autobusem na pevninu - do Puerto Montt. Při třetí návštěvě tohoto města se mi konečně podařilo mít pěkné počasí a viděl jsem alespoň jednu sopku. Nakoupil jsem na cestu několik empanád a pokračoval do Puerto Varas. Odtud je přes jezero dobře vidět krásně pravidelná a špičatá sopka Osorno, se sněhem pokrytou špičkou. Vzhledem k tomu, že jsem tu byl dříve, než jsem čekal, mohl jsem pokračovat dál podél jezera. Odjížděl autobus do vesnice Ensenada. Celou cestu byla na jezerem vidět elegantní sopka. Cestou jsem od řidiče zjistil, že tam nekončí a pokračuje až k peřejím za vesnicí. A odtamtud je to jen 6 kilometrů do pěkného místa Petrohué, tak malinkého, že to snad ani vesnice není. Po hodině jsem došel na místo, cesta byla docela zábavná, každých 20 metrů byl patník, takže jsem si pořád mohl počítat svou rychlost. Bylo již šero. Zbýval jediný problém - jak se dostat do penzionu na druhé straně řeky. Naštěstí na jedné z mnoha lodí kotvících lodí byla posádka, která mě tam za mírný poplatek odvezla. Během plavby byly vidět červánky zrcadlící se v řece, vedle silueta sopky, kousek od ní měsíc a ještě dál další sopka. Ubytoval jsem se, v penzionu jsem byl nejspíš úplně jediným hostem.
24.3.2015, den 58
Petrohué
Ráno jsem nejprve musel najít někoho, kdo mě převeze na druhou stranu řeky. Na této mimo pár penzionů a domacích zvířat není vůbec nic. Jen strmý kopec zarostlý lesem. Na druhé straně jsem se zaregistroval správě parku a mimo mapky dostal i visačku se jménem, kterou jsem měl po návratu vrátit. Cesta podél úbočí sopky vedla zpočítku lesem, přerušovaná jen vyschlými koryty vedoucími ze sopky. Celou dobu byl vidět zasněžený špičatý vrcholek. Po chvíli výstupu se objevily výhledy na jezero, které vedlo na druhou stranu, skoro až k Argentinské hranici. Cesta pokračovala nehostinným prostředím připomínajícím hromadu škváry. Scenérie se už příliš neměnila, takže jsem se obrátil zpátky. V lese jsem pokračoval na druhou stranu a vrátil se po pláži. Odevzdal jsem visačku a opět jsem musel přejet na druhou stranu řeky. K večeři jsem měl v penzionu pstruha.
25.3.2015, den 59
Petrohué-Pucón
Ráno jsem přeplul na druhou stranu a odjel autobusem k vodopádům. Od nich je pěkný výhled na sopku v pozadí. Je však sucho a navíc ještě byla část vodopádů ve stínu, takže výhled nebyl tak působivý. Po prohlídce jsem počkal na další autobus, zpět do Puerto Varas. Tam jsem zjistil, že autobus do mé další destinace, Pucónu, jede až za tři hodiny. Měl jsem ted čas projít se po městě. Narazil jsem na zajímavé muzeum, ve které bylo skoro všechno. Hlavně malby starých domů v okolí. A spousta starých věcí, plakátů novin a všeho. Pak jsem se naobědval o prohlédl si kostel. Do Pucónu jsme dojeli po desáté večer. Hned přes ulici od autobusového nádraží jsem našel hostel s volným místem.
26.3.2015, den 60
Pucón
Díky tomu, že snídan začala už v sedm, stihl jsem ji ještě před odjezdem autobusu do národního parku Huerquehue. Cestou byla vidět blízká sopka Villarrica, ze které stoupal tenký prožek kouře. Po hodině jsme dojeli do národního parku. Tam jsem si během sedmi hodin obešel okruh mezi šesti různými jezery, vedoucí araukániovými lesy. Jediné, co chybělo, byly vodopády, které byly úplně vyschlé. Stejně tak v některých jezerech bylo velmi málo vody. Cestou zpátky se mě chytla jakási ovce, která mě následovala celý kilometr. Po návratu do města jsem si koupi jízdenku na autobus do Santiaga a po hodině odjel.
27.3.2015, den 61
Santiago de Chile
Do Santiaga jsme přijeli v šest ráno a byla ještě tma. Metrem jsem přejel do hostelu, kde jsem počkal na rozednění. Hostel je pozoruhodně umístěn v historické budově na centrálním náměstí, dokonce má obsluhu výtahu. A skvělý výhled. Po snídani jsem šel do města. Měl jsem několik plánů, kvůli kterým jsem sem přijel ve všední den. Prvním z nich bylo čištění snímače foťáku. Z předchozí (ale sobotní) návštěvy města jsem věděl, kde se příslušný obchod nachází. Na místě jsem se dozvěděl že v jednu to bude hotové. Mezitím jsem tedy šel vyřešit další věci kolem bankomatů a směnáren kvůli nadcházející návštěvě Argentiny (kde je oficiální kurz velmi nevýhodný). Potom jsem si dokopil paměťové karty a novou sim kartu. Po návratu do obchodu jsem foťák vyzkoušel a zjistil, že je vyčištěn velmi nedokonale. Ukázal jsem tedy skvrny prodavači. Ten je nejdřív nechtěl vidět, zkoušel je najít na fotkách s nízkou clonou. Pak však uznal jejich existenci a vyčistil snímač znovu. Pak jsem tam opět našel nějaký prach. Znovu to vyčistil. Napotřetí tvrdil, že další skvrny jsou na objektivu a zkoušel to s jiným. A tak dále. Celkem půl hodiny to trvalo, kdy to znovu a znovu čistil. Na konci tak zbyla jen jedna tečka. O té tvrdil, že je pod fitlrem snímače a bude to trvat déle. Nenechal se přesvědčit, aby to bylo před čtvrtou. Takže jsem skoro celý den bez foťáku. Potom jsem šel na oběd, vybral jsem si doporučovaný trh, kde je mnoho rybích restaurací. Když jsem přišel k první z nich, hned se mě ujal její naháněč začal vychvalovat svou nabídku. Mezitím se ozval sousední naháněč, že on to má lepší. První mi řekl, ať ho neposlouchám, že je to jen nějaký špinavý Peruánec. Tendruhý zvolal, že je lhář a rozběhl se na něj. Začali se strkat, tak jsem radši odešel. Najedl jsem se o kousekvedle. Dal jsem si smaženou mořskou štiku. Pak jsem měl chvíli čas procházet se ulicemi. Ve čtyři jsem se šel podívat, co dělá foťák. Prohlédl jsem sisnímky, zatímco prodavač se potil, ať tam už nic nenajdu. Našel jsem, takže pokračoval v čištění. Už mi ho bylo líto, že celý den tráví tímto. Po hodině snaženípořád nic, prý ať přijdu v šest. Mezitím jsem měl čas přehodnotit plány na následující dny, protože v Santiagu jsem nestihl vyfotit vůbec nic. V šest byla nasenzoru pořád ještě jedna skvrnka, kterou se nepodařilo vyčistit. K mému překvapení mi to kvůli ní nechal zadarmo. Zbytek odpoledne jsem si ještě prošel pár ulic v okolí hostelu. S blížícím se večerem se na jedné ulici začaly objevovat prostitutky. Pozoruhodný pohled, patrně se snažily přivydělat si na pobyt v domově důchodců.
28.3.2015, den 62
Santiago-Valparaíso
Ráno jsem nejprve vyrazil fotit rybí trh. Potom jsem pokračoval přes další části města plné trhů, kde se prodávalo úplně vše. V jednom z nich bylo pár restaurací. Dal jsem si opět něco místního - dršťky se zeleninou. Potom jsem dál pokračoval mezi různými prodejci všeho možného co se blížilo až ke smetišti. Došel jsem k hoře San Cristóbal. Skrz park jsem vyšel nahoru, odkus byl výhled na celé centrum města, zahalené smogem, se siluetami zasněžených hor na obzoru. Nahoře byla také kaple a socha panny Marie s mnoha vzkazy od vděšných věřících. Dolu jsem kvůli úspoře času sjel lanovkou. Pod kopcem probíhala jakási manifestace mladých křesťanů. Potom jsem pokračoval na další výhled - kopec Santa Lucia. To už bylo odpoledne, takže jsem se vrátil pro svůj batoh a odjel metrem na autobusové nádraží. Cestou jsem si opět všiml zajímavosti Santiagského metra - spousta lidí sedí na zemi. Do Valparaísa jezdí autobusy každých pár minut, takže jsem brzy odjížděl. Cesta trvala hodinu a půl. Když jsem dojel do Valparaísa, už se začínalo stmívat. Našel jsem autobusovou zastávku a pozoroval přijíždějící autobusy. Bylo jich obrovské množství, byly všude a na každém bylo tak deset destinací. Naprostý zmatek. Když jsem našel takový, který se zdál, že jede, kam potřebuji, nastoupil jsem a řekl řidiči svou destinaci. Zopakoval ji souhlasně. Tak jsem jel. Oproti očekávání mě všam odvezl úplně do háje. Doslova. Nejprve jsme projeli všemožná předměstí a pak jsme skončili urpostřed lesa. Už byla úplná tma. Řidič se zeptal, kam chci. Zopakoval jsem to, a on odpověděl, že je to jasné, že tam od začátku jedem. Po chvíli jízdy mi řekl, že mám přestoupit. Druhým autobusem se mi podařilo dojet, kam jsem chtěl. Stačilo už jen vyjet lanovko-výtahem na kopec a dojít několik ulic/schodišť k hostelu.
29.3.2015, den 63
Valparaíso
Dopoledne jsem došel na blízké místo srazu pěší prohlídky města. Prošli jsme několik kopců, kterými je město proslulé (je jich celkem přes 40), svezli se několika lanovkami a dozvěděli něco o městě. Celkově však prohlídka něbyla tak zajímavá jako ty předchozí. Po skončení jsem navštívil několik dalších vyhlídek na pestrobarevné město a jeho přístav. Je skutečně krásné. Plné úzkých uliček a schodišť, pomalovanách domů naprosto všech barev, kterými jsou posety všechny kopce. Po projití nejzajímavějších míst jsem se večer vrátil do hostelu pro batoh. Během stmívání jsem si ještě prošel několik okolních ulic a tentokrát úspěšně odjel na autobusové nádraží. Čekala mě cesta do Argentiny, do Mendozy.
Od 30.3.2015, den 64 a dále
Viz Argentina