Bolívie

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/wv76ljmuw8ssljf/AAC6WnFy4UkuZDRbZm79bFt2a?dl=0

do 12.4.2015
Viz Argentina

13.4.2015, den 78
Humahuaca-Tupiza

Dopoledne jsem odjel autobusem do pohraničního města La Quiaca. Úplně vpředu nahoře bylo volné místo, takže jsem měl pěkný výhled na krajinu. Zpočátku jsme stoupali úsolím. Pak začala plochá polopoušť. Narozdíl od Patagonie ve výšce 3500 metrů. V cílovém městě jsem došel pěšky na hranici a po rychlém vyřízení všechn formalit došel do Bolívie. Nejprve jsem vyměnil zbytek pesos za bolivianos. Zbylo mi jich docela hodně, protože severní Argentina byla ještě levnější než jsem čekal. Potom jsem na trhu dokopil některé poztrácené věci a záhy si mě našel řidič minibusu do Tupizy. Po ubytování jsem šel na trh na oběd. Konečně jsem v zemi, kde se dá naobědvat za méně než dolar. Potom jsem začal obcházet cestovky, kterých je plné městečko. Navštívil jsem jich skoro deset. Všechny však nabízejí zejména standardní čtyřdenní výlet po skoro stejné trase. Nejspíš jsem dnes jediný, který k tomu chtěl vystoupit i na nějakou z okolních sopek. Toto musím tedy vynechat. Abych mohl zaplatit celý výlet, musel jsem u všech místních bankomatů vyzkoušet všechny své karty, abych z nich něco vydoloval. Než jsem vše dokočil, setmělo se.


14.4.2015, den 79
Tupiza-Quetena Chico

Ráno byl sraz na odjezd už po šesté, ještě za tmy. Všichni mí spolucestující jsou z Francie/Belgie, což je jazykově poněkud nepraktické. Většinou se mi ale podařilo přimět je mluvit španělsky. Mimo nás pěti je v džípu řidič a kuchařka. Vyrážíme do kopců, po rozednění jsme v oblasti Sillar, plné tenkých skalních věží. Další zastávka je v malinké vesnici uprostřed ničeho, jediné čím se žíví je chov lam. Tady snídáme. Dopoledne projíždímě oblastí Aguanapampa, která je plná lam. Občas se dá také zahlédnout vikuňa a nandu. Potom zastavujeme v další vesnici. Celá je postavena z nepálených cihel a jen některé domy mají jinou než doškovou střechu. Všichni obyvatelé pracují v měďeném dole v sousedním kopci. Díky dolu je do vesnice dokonce zavedena i elektřina. Přes několik dalších vesnic jsme dojeli až k ruinám španělské vesnice Fantasmo. Ta byla vybudována u dolu na drahé kovy. Po vyčerpání zásob byla opuštěna, přeci jen život v 4700 metrech není jednoduchý. Zde se začaly objevovat první zasněžené vrcholky. Už po setmění jsme dojeli ke vstupu do přírodní rezervace Eduardo Avaroa. Ubytovali jsme se v jednoduchém hostelu ve vesnici Quetena Chico, ve výšce 4200 metrů. Čekala nás výborná večeře od naší kuchařky. A v noci zima, kdovíkolik pod nulou. Topení samozřejmě neexistuje.

15.4.2015, den 80
Quetena Chico-Villa Mar

Dnes jsme opět vstávali v šest. První zastávkou na dnešní trase bylo jezero Laguna Hedionda, potom následovala Laguna Collpa, plná plameňáků. Pokračovali jsme přes Salar de Chalviri, což je vyschlé jezero, kde místní vesničani těží borax. Následovalo koupání v horkém pramenu. Pak jsme projeli Dalího poušť, nazvané podle roztodivných skalních formací připomínajících malířova díla. Pokračovali jsme ke dvěma jezerům - Laguna Blanca a Verde, to první, bílé, časem zmodralo, ale to druhé je stále zelené. A jako jediné neoplývá příliš životem, kvůli obsahu arsenu, síry, olova a kdečeho dalšího. V pozadí jezera je monumentální sopka Licancabur. Na tomto místě jsme obědvali. Navštívili jsme gajzíry, což jsou ve skutečnosti spíše vroucí různobarevné bazénky, ze kterých se valí teplá pára s příchutí sirovodíku. Toto bylo nejvýše položené místo okruhu - kolem 5000 metrů. Pak jsme se prošli kolem dalšího jezera, Laguna Colorada, které je kvůlu planktonu úplně červené, a také je plné plameňáků. Na okrajích, mezi vrstvami boraxu (který je v takřka každém jezeře v oblasti), je plno vajec a mrtvých mláďat plameňáků - málokterý přežije, protože po snesení vejce se o ně matka dále nestará. Podvečer jsme dojeli do vesnice Villa Mar. Tam jsme se ubytovali. Vyšli jsme křížovou cestou na blízký kopec s výhledem na vesnici. Na kopci leží kus letadla, netuším proč. Večer nám naše kuchařka začala nosit večeři. Nejprve jakýsi modrý drink, pak polévku, jídlo, láhve bolivijského vína.  Zde se ukázaly kvality naší kuchařky - sousední výprava neměla po celou dobu nic, a večeři dostali, až když přestal jít proud, takže museli jíst potmě.

16.4.2015, den 81
Villa Mar-Puerto Chuvica

Opět odjezd po šesté. Navštívili jsme několik skalních formací. Jedna připomonala pohár, další velblouda. Projeli jsme několika úzkými skalnatými údolími a viděli několik jezer. Nejzajímavější z nich byla Laguna Negra, černé jezero. Mezi skalami, plné ptáků. Další zastávkou bylo Valle Anaconda, hluboký kaňon, kde se vespod vlní říčka jako had. Podél dalšího jezera jsme dorazili do vesničky Julaca, skrz kterou vede trať do Chile. Na jedné straně trati byly polorozpadlé domy a fotbalové hřiště, na druhé skoro půlně rozpadlé domy a několik prastarých vagónů. Jinak nic, jen prach a písek. Do vesnice Puerto Chuvica, které leží na břehu největší solné pláně na světě, Salar de Uyuni, jsme dorazili docela brzy. Ubytovali jsme se v hotelu ze soli. Ze soli byly nejen stěny a podlaha, ale i židle, stoly a postele. Opět jsme šli na kopec s vyhlídkou. Tentokrát s výhledem na Salar. Celý byl porostlý kaktusy. Nahoru jsme vyšli pouze čtyři, jedna spolucestující zůstala v půlce cesty. Cestou zpátky jsme ji nenašli, ani v hotelu. Šli jsme proto zpět ke kopci, nikde nebyla. Nakonec jsem vyběhl znovu úplně nahoru a našel ji tam. Po návratu nás v jídelně čekaly koktejly v barvě bolivijské vlajky. Spát jsme šli brzy, protože nás čekalo vstávání v pět.

17.4.2015, den 82
Puerto Chuvica-Potosí

Odjížděli jsme za tmy. Po tmě jsme také jeli po obrovské ploše solné pláně (celkem má přes 12 000 kilometrů čtverečních). Za šera jsme dojeli k "ostrovu" Incahuasí. To je skalnatý výbežěk ze solné pláně, pokrytý obrovskými kaktusy. Na něm jsme pozorovali východ slunce. Díky tomu, že jsme přijeli jako první (díky našemu řidiči Jaimeovi) jsem byl na vrcholu první, úplně sám. Pak se tam objevily docela davy. Snídali jsme na plání, na stole ze soli. Tentokrát jsme dostali bábovku. Pak jsme pokračovali dále a zastavili uprostřed pláně. Všude až k obzoru bílo. Tam jsme si chvíli hráli s focením fotek s různou zajímavou perspektivou. Dojeli jsme k jedinému solnému hotelu, který leží přímo na pláni (pak to bylo kvůli případnému znečišťování zakázáno). Na místě je také monument Dakaru, který tu v posledních dvou letech jel. Před koncem pláně jsme navštívili kopce soli, kde vesničané ze sousední vesnice Colchani těží sůl. V samotné vesnici jsme si prošli trh a naobědvali se. Výlet byl zakončen vyplněním detailního dotazníku, kde se cestovka ptala nejen na naší spokojenost, ale i na detaily, zda jsme dostali Chupa Chups či Oreo. Skončili jsme ve městě Uyuni, kde nás řidič vysadil, aby se vrátil domů to Tupizy. Město je složeno z nevzhledných konstrukcí z cihel a betonu postavených na špinavém prachu. Určitě je jedním z nejošklivějších, jaká jsem kdy navštívil. Dva z naší skupiny pokračovali do Chile, zbytek jsme ve třech jeli do Potosí. Cesta vedla prudkými zatáčkami strmými horami. Proto byla navzdory asfaltovému povrchu cesta velmi pomalá. I díky časté přítomnosti lam a jiných zvířat na cestě. Zajímavostí bylo, že jsme mimo běžných zavazadel převáželi i rakev. Po příjezdu do Potosí jsme městským minibusem úzkými strmými uličkami dojeli do centra a po chvíli lehkého bloudění (ulice příliš neodpovídají mapám) našli ubytování. Podvečer jsme se prošli po městě. Na náměstí jsme byli nejprve svědky oslav výročí dívčího gymnázia a poté demonstrace za ochranu zvířat. Najít něco místního k večeři bylo obtížnější, všude byla samá pizza a hamburger. Nakonec se nám ale podařilo najít něco otevřeného na cetrálním trhu. Zajímavé byly stánky s dorty - vypadaly dokonale, až plastově.

18.4.2015, den 83
Potosí

Ráno trvalo dlouho, než jsme vyšli ven. Byla pořádná zima a zataženo. Potom jsme prošli další část města a ochutnali jídlo u několika pouličních stánků. Výběr byl docela velký - různé typy empanád a dalších věcí ze různého těsta, všelijaké ovoce, dorty různých druhů. Potom holky odjely do Sucre. Následně začalo pršet. Odpoledne jsem strávil prohlídkou obrovské královské mincovny. Ta byla postaveno v době, kdy se toto město stalo díky obrovskému množství stříbra v blízkém kopci největším a nejbohatším na světě (například v sedmnáctém století mělo pětkrát více obyvatel než Paříž). Toto jediné město po 200 let financovalo celé Španělsko. Prohlídka obsahovala zejména informace o zpracování stříbra a výrobě mincí, ale i další věci ohledně historie města. Pro mě bylo zajímavé zjištění, že znak $ pochází z posledních dvou písmen názvu města. Protože se zlepšilo počasí, pokračoval jsem prohlídkou klikatých ulic plných starých barevných domů. A také všelijakých obchůdků, stánků a pestrobarevně oblečených indiánek. Cestou zpátky do hotelu jsem chvíli pozoroval rapovou bitvu místní mládeže. Škoda, že jsem tomu příliš dobře nerozuměl, ale i z toho, co jsem zaslechl to znělo zajímavě. Jeden zpíval o tom, že si v celé Bolívii může dát párek v rohlíku. O chvíli později pokračoval s tím, že na ten párek pozval i přítelkyni toho druhého. Pak jsem tomu nějakou dobu nerozuměl a nakonec byl ten druhý paroháčem. Proti zimě na místě prodávali jakýsi hustý nápoj z kukuřice.

 
19.4.2015, den 84
Potosí

Dnes ráno bylo mnohem tepleji. Nejprve jsem si prošel některé zajímavé staré uličky, úmyslně klikaté, kvůli studenému větru. Zaujala mě přítomnost mnoha stolů na stolní fotbal na každém náměstí. Poté jsem si rezervoval návštěvu dolu na příští den. Obědval jsem opět na trhu. Bylo poněkud obtížnější se dorozumět, protože bezzubé kuchařce nebylo příliš rozumět. Odpoledne jsem šel na prohlídku kláštera svaté Terezy. U poklady mě zaujalo, že prodávají plakáty Pražského jezulátka. Stejně jako u včerejší prohlídky je tu poněkud problém v tom, že prohlídky jsou povinně s průvodcem, ale začínají ve zcela náhodný čas. Nicméně se mi podařilo jednu zastihnout. Prohlídka byla skutečně důkladná, prošli jsme snad všechny místnosti. Kláštěr byl určen pro dcery nejbohatších aristokratů, kteří platili obrovské částky za tuto šanci. Ovšem podmínky v něm byly velmi přísné. Dívky v patnácti odešly do kláštera a od té doby už nikdy neviděly okolní svět. Patrně jediný člověk zvenku, kterého snad mohly vidět, byl případný lékař. Dokonce ani členy své rodiny nesměly již nikdy vidět. Mluvit s ostatními sestrami mohly jen hodinu denně. A další podobná nařízení. Díky vysokým příspěvkům je kláštěr velmi pěkně vyzdoben, takže prohlídka určitě stála zato.  

20.4.2015, den 85
Potosí-Sucre

Brzy ráno byl sraz prohlídky dolu. Nejprve jsme jeli na trh. Hlavním účelem bylo nakoupit nějaké dárky pro horníky. Mezi nejběžnější věci patří limonády, koka a cigarety. Mimoto je toto město asi jediné na světě, kde si každý může koupit dynamit, včetně doutnáku a roznětky. Průvodce ukazoval co to dělá, že když si strčímě samotnou roznětku do pusy a zapálíme doutnák, přijdeme o tři, pět, nejvýše osm zubů. Poté jsme si mohli dát něco k snídani. Pokračovali jsme do skladu oblečení, kde jsme dostali holínky, kalhoty, bundy a helmy. Pak jsme vyrazili vzhůru nad město. Vrchol hory je ve více než 4800 metrech, 700 metrů nad centrem. Prohlédli jsme si jednu z rafinérií rudy, kde se z ní odděluje stříbro, olovo a zinek. Pak už jsme dojeli ke vchodu do dolu. Tento konkrétní je původní, funguje už od šestnáctého století. Nejprve byla štola docela vysoká, dokonce vyzděná kameny, poté však již pokračovala jen výdřeva, často propadlá. Občas bylo třeba uhnout rychle projíždějícímu vozíku, poháněného samozřejmě jen lidskou silou. Celkově se toho v dole za stovky let moc nezměnilo. Rozdílů není mnoho - používají se elektrické  lampy, dynamit místo střelného prachu a někteří mají dokonce i sbíječky. Tím to zhruba končí. Bezpečnost je podobná, jen dnes tam dělnící pracují dobrovolně. V koloniální době tam byli otroci, nejprve místní indiáni, později, když došli, afričani. Celkem jich tam zemřelo kolem osmi milionů, čímž to asi překonává jakýkoli jiný pracovní tábor v historii. Cesta do jiných pater je velmi obtížná, zvlášť v kluzkých holinkách. Během cesty jsme potkávali horníky, někteří nakládali vozík, jiní jej tlačili z dolu, jiní nakládali kameny do nádoby, aby je vzvednuli o patro výše, jiní je rozbíjeli kladivy. Každému jsme dali něco z našeho nákupu. Poslední zastávkou byl Tío, čert, kterého horníci uctívají, dávají mu dary - koku, alkohol (jen ten nejoblíbenější - 96%), zapalují mu cigarety, to vše, aby měli štěstí v práci. Je také jedním z hlavních důvodů, proč v dole nepracují ženy - odlákávaly by jej od jeho přítelkyně Pachamamy, rozptylovaly by jej a zanedbával by horníky. Na konci nám průvodce, bývalý horník, všem velice děkoval, že jsme přišli, protože bez turistů by se musel vrátit k práci v dole. To není příliš dobrá vyhlídka, prlměrný horník přežije 10 až 15 let v dole, pak obvykle zemře na silikózu. Také nás poprosil, ať jeho podnik doporučíme kamarádům, pokud se nám návštěva líbila. Pokud ne, máme tam poslat Peruánce, teroristu nebo tchýni. Další země, kde jsou Peruánci tak populární. Po návratu do města jsem se opět naobědval na trhu, vyzvednul si batoh a odjel městským minibusem na autobusové nádraží a odtamtud do Sucre. Do Sucre, jednoho ze dvou hlavích měst Bolívie, jsme dojeli za tmy. Krajina po cestě se podobala té předchozí. Do centra jsem opět jel městskou dopravou. V autobusu jsem byl sám a ukecaný řidič. Byl příjemný, jen by mohl zapracovat na výslovnosti, rozuměl jsem mu s trochou štěstí napodruhé. V centru města jsem začal hledat ubytování. Možností bylo spousta, ale volné místo jsem našel až napočtvrté. Recepční mi ale trochu rozpačitě tvrdil, že neví, jestli se mi ten pokoj bude líbit. Netušil, že tento gringo už procestoval kus Asie a spal v kdečem. Pokoj měl některé zajímavé vlastnosti - podlaha byla špinavější než ulice a zásuvka visela na kabelu ze stropu. V tomto prostředí mě mírně překvapilo rychlé wi-fi.
 
21.4.2015, den 86
Sucre

Ráno mě vzbudila cizinecká policie. Zajímalo je, zda jsem nepřekročil povolenou dobu pobytu a zda nepracuji načerno v zemi. Bolívie je nepochybně extrémně populární destinací, kam se za prací sjíždí celý svět. Nakonec kontrolovali, zda nemám ve foťáku schovanou marihuanu. Potom jsem se přestěhoval na jiné místo, tentokrát do hostelu, protože slíbená teplá voda nějak nefungovala. Potěšilo mě, že umím španělsky lépe než recepční. Nejprve jsem si zašel nechat vyprat prádlo. Po salaru a dolu a všem dalším si už zaslouží něco víž než umyvadlo. Pak jsem šel do města. Chtěl jsem navštívit kostel, ale nějak jsem netrefil vchod a místo toho se ocitl na prohlídce vojenského muzea. Zaujala mě zejména rozsáhlá sbírka zbraní československé výroby z doby války o Chaco. Potom jsem šel na trh na oběd. Konečně jsem ochutnal místní oblíbenou arašídovou polévku. Pak jsem měl cosi, co připomínalo bramborový salát. Pokračoval jsem v prohlídce města. Sucre má také spoustu koloniálních budov, ale tady jsou všechny čistě bílé a ulice jsou rovné. Je tu obrovské množství kostelů, ale nepodařilo se mi najít jediný otevřený. Vyšel jsem na malý kopec podívat se na vyhlídku na město. Pak jsem se vrátil do centra. Prošel jsem si Bolívarův park s modelem Eiffelovky a pak se šel podívat na hřbitov. Opět byl plný obrovských hrobek, některé byly určitě větší než obydlí většiny Bolivijců. Také mě tady zaujalo, stejně jako už někdy dřívě, že některé profese mají vlastní sekci. Takhle tam mají sekci pro federaci profesionálních řidičů nebo třeba pro hasiče. Začalo se stmívat, takže jsem se vrátil na vyhlídku, podívat se na rozsvícené město a pak na trh na večeři.

22.4.2015, den 87
Sucre

Ráno byla zima a já měl většinu oblečení v prádelně. Tudíž jsem nikam nespěchal, dal si tři kafe a až pak vyšel do města. Nastudoval jsem si otevírací doby a chtěl navštívit katedrálu, jeden z ostelů a klášter. Nicméně všechno bylo zavřené. Prohlédl jsem si tedy další část města a zašel na bývalé nádraží. Vedle bylo krásné dětské hřiště ve stylu dinosaurů. Pak jsem se naobědval se a vyzvedl si prádlo. Potom se mi podařilo dostat se na prohlídku katedrály a následně na vyhlídku ze střechy jednoho z kostelů. Během dne jsem u prodejců ve městě hledal jízdenky do La Paz. Cena mě příliš nenadchla, tak jsem se rozhodl, že to risknu a prostě přijdu na autobusové nádraží a uvidím. Když jsem odcházel z centra, zaujala mě spousta lidí převlečených za zebry, kteří na křižovatkách řídili dopravu. Pak jsem se zbalil a odjel městkým minibusem na autobusové nádraží. Cesta chvíli trvala, protože jsme hlavně zpočátku stavěli častěji něž každých deset metrů, kdykoli někdo projevil zájem nastoupit či vystoupit. Na nádraží stačilo pár desítek sekund bloumat, než jsem uslyšel volání: "La Paz, La Paz." Takhle jsem měl místo v autobuse odjíždějícím za půl hodiny za třetinovou cenu oproti centru. Nakoupil jsem si svačinu na cestu a nastoupil. Autobus to byl opravdu luxusní, takovým jsem jel naposled v Íránu.
 
23.4.2015, den 88
La Paz

Po rozednění jsme přijížděli do La Paz, klesali jsme z kopce s výhledem na celé město, umístěné v hlubokém údolí a všude po jeho úbočích. Opět prakticky bez jediného omínutého domu, jak je v Bolívii zvykem. Z autobusového nádraží to bylo kousek do jednoho z předem nalezených hostelů. Po ubytování jsem si zašel na blízký trh na snídani. Najít správnou sekci mi docela trvalo. Jedná se o obrovskou betonovou stavbu s mnoha stovkami stánků. Dal jsem si kafe a avokádový sendvič. Potom jsem se vrátil do hostelu a v přítomné cestovce prodiskutoval možnosi výletů, o které mám zájem. O chvíli později měl začínat pěší výlet na čtvrteční trh do města El Alto, což je fyzicky část La Paz, ale samostatná. Jedná se o milionové město tvořené chudými bývalými venkovany, kteří se sem v posledních deseiletích nastěhovali. Z bezpečnostních důvodů bych tam raději sám nešel. Výlet začall o hodinu později, než měl, jsme v Bolívii. El ALto leží o zhruba 400 metrů výše než centrum La Paz (tedy zhruba v 4100 metrech), takže jsme na místo jeli nově postavenou která výrazně pomohla dopravě ve městě. Výhledy na město šplhající po prudkých svazích je ohromující. Trh je obrovský, desítky a desítky ulic plných stánkůse vším. Pak jsme pokračovali na trh čarodějnic. Na stáncích je napsáno, který typ kouzel ta která čarodějnice ovládá, a podle toho si zákazníi vyberou vhodnýlektvar a čarodějnici disponující vhodnými schopnostmi. Před stánky jsou připravené ohniště, na kterých se v ohních připravuje cosi. Ve vzduchu jsou všelijakévůně ze všech těchto ohňů. Většina ale byla zavřená, prý trh oživne až v noci. I tak ale byly přítomné zajímabvé věci, například sušené sovy (používané pro kouzla zlepšující inteligenci). Tento trh vypadá rozhodně mnohem zajímavěji, než pár turistických stánků v centru, které se obvykle považují za trh čarodějnic.Poslední trh byl obyčejný, s potravinami. Celé to trvalo čtyři hodiny. Po návratu jsem šel do centra projít další cestovky a najít vhodné možnosti. Nakonec jsem si na další den koupil výlet do předinckých ruin města Tiwanaku. Další uvažované výlety jsem nechal na příště. Navečeřel jsem se a vrátil do hostelu.
 
24.4.2015, den 89
La Paz

Tentokrát jsem čekal před hostelem na odjezd jen půl hodiny. Při výjezdu města jsem jeli kolem potoka, který protéká městem. Dneska byl žlutý, včera sytě červený s jasně bílým přítokem. Po hodině a půl jsme dojeli do Tiwanaku. První na řadě byla prohlídka muzea kamenných nálezů. V něm jsou vystaveny zejmená velké monolity v podobě postav. Muzeum bylo otevřeno přes 13 lety a Bolivijci se činí, už je skoro dokončené. Celé tři místnosti. Potom jsme pokračovali přímo na místo ruin tohoto předinckého města. Bylo tam zejména několik jakž takž zachovalých chrámů. Moc toho ale rozebírání v pozdějších dobách nepřežilo. Potom jsme pokračovali do muzea keramiky plného spousty nálezů. Na místě jsme obědvali, na bolivijské poměry dost draze. Posledním místem byl mírně odlehlý chrám, jehož hlavními zajímavostmi byly mimořádně velké a přesně opracované kamenné bloky. Vrátili jsme se pozdě odpoledne. Pak už jsem si jen zašel potvrdit rezervaci výstupu na Huayana Potosí.

25.4.2015, den 90
La Paz-Paso Zongo

Tentokrát se odjezd zdržel 45 minut. Jistým překvapením bylo, že se neukázal člověk, který měl jít se mnou na třídenní výstup. Tím pádem jsem se svým průvodcem sám. V autě se mnou mimo průvodců byli ještě čtyři Francouzi, kteří si zvolili dvoudenní variantu. Nejprve jsme dojeli do skladu vybavení, kde jsme dostali věci jako mačky, cepíny, helmy,polární kalhoty, bundy a rukavice a další. Pak jsme jeli dál. Stoupali jsme úzkými strmými uličkami La Paz. Na jednom místě jsme naložili na střechu pár stromů z lesa, takže všude kolem visely větve a listí bylo i vevnitř auta. Zastavili jsme se na vyhlídku na město. Pak jsme pokračovali štěrkovou cestou stále vzhůru, po chvíli byl už vidět vrcholek Huyana Potosí, obklopený mraky. Po dvou hodinách jsme dojeli do průsmyku Zongo, kde se ve výšce 4700 metrů nachází základní refugia. Naobědvali jsme se (spolu s velmi unavenými navrátici z dnešního výstupu) a připravili si vybavení. Poté Francouzi vyrazili do vyššího refugia. Já se svým průvodcem jsme šli trénovat na ledovec. Na místě mi vysvětlil použití veškerého vybavení. Potom jsem šli chodit po různě strmém ledu. Nakonec jsem si vyzkoušel lézt po svislém ledu se dvěma cepíny. Toto všechno trvalo tři hodiny. Po návratu byla ještě spousta volného času, který jsem věnoval plánování návštěvy Ekvádoru.  

26.4.2015, den 91
Huayana Potosí

Ráno bylo krásné počasí, celá hora byla krásně vidět. Dopoledne se vrátili Francouzi z vrcholu, úplně vyřízení. Po brzkém obědu jsme vyrazili nahoru. Cesta byla strmá, velmi kamenitá. Po čase se začal objevovat sníh, který přibýval, takže jsme si museli obout mačky. Už bylo odpoledne, takže se stejně jako předchozího dne výrazně zhoršilo počasí. Byla mlha, všude kolem bylo jen bílo. Nakonec jsme po skoro třech hodinách dorazili do jednoduchého refugia ve výšce 5300 metrů. Tam jsme si lehce odpočinuli a ve čtyři hodiny si dali k večeři polévku. Trochu zmizely mraky, takže bylo chvíli vidět okolní hory. V pět jsme šli spát. V noci byla docela zima, asi -10°C.

27.4.2015, den 92
Huayana Potosí-La Paz

Vstávali jsme v půl druhé. Když jsem vylezl ze spacáku, bylo mi tak špatně, že jsem byl rád, že jsem došel do kadibudky. Po chvíli se to ale zlepšilo, takže jsem si mohl připravit vybavení. Ke snídani se mi podařilo sníst housku s máslem, obojí na kost zmrzlé. Pak jsme vyrazili. Všude jen tma a do toho jen záře čelovky a sníh pod námi. Když jsme ušli kolem sta výškových metrů, přišla na mě další krize. Na konci to vypadalo tak, že se mi při každém kroku chtělo zvracet a každých několik kroků jsem musel důkladně rozdýchat. Pak jsme si udělali přestávku. Padl jsem do sněhu a přišlo mi naprosto nereálné, že bych mohl dojít někam dál. Odpočinul jsem si a pak jsme poračovali. Mnohem pomaleji. A najednou jsem se cítil úplně v pohodě. Pomalu jsme stoupali, pod horami se začala oběvovat mihotavá světla El Alto a La Paz. Vypadaly jako obrovské plochy žhnoucích uhlíků. Jednou stoupající cestu vystřídal velmi strmý výstup s využitím cepínu. Město zahalilo několik tenkých oblaků, které procházející světlo zabarvilo do oranžova, takže to tam vypadalo jako v pekle. Těsně před východem Slunce jsme se objevili u další strmé stěny. Pomalu jsme stoupali šikmo vzhůru, ale sníh se velmi drolil. Touto dobou u nás byla ještě jedna skupina. Oba průvodci se shodli, že tato trasa je příliš nebezpečná. A rozhodli: výstup šplháním přímo nahoru. Stěna mohla mít tak 60° a výšku možná 100 metrů. Jeden z nich zasekl mačky a cepín a lezli jsme. Díky němu už tam byly stupínky jako na žebříku.  Akorát ve výšce 6000 metrů a s využitím cepínu ke stoupání. Mezi každou zastávkou jsem zvládl tak deset kroků. Dolů se přiblížila třetí, poslední dnešní skupina. Když to viděli, vzdali výstup a začali sestupovat. My pokračovali. Několik stupínků a pauza. A znovu. Bylo to nekončné. Mezitím vycházelo Slunce a osvicovalo mraky mezi okolními horami. Stěna pořád vypadala nekonečně. Pořád jsem nevěřil, že se dostanu na vrchol. A najednou jsme byli nahoře. Vrcholek byl asi dvacet metrů daleko. A bylo to. 6088 metrů. Panoramata nižších hor všude kolem, dlouhý stín Huayna Potosí. Titicaca v dálce. Nejdřív jsem si zahřál promrzlou ruku a pak jsme udělali pár fotek. Začal sestup. Sníh začal měknout a ujíždět. Rychle se oteplovalo. Když jsme slezli z nestrmějšího úseku, sundali jsme si dost oblečení. Pak jsme pokračovali stále dolů . Bylo to mnohem snazší, zvládli jsme to takřka bez zastávky. Ale byl jsem čím dál více vyčerpaný. Pak přišla krátká pauza a odpočinek v horním refugiu. Potom si připravit velký batoh, všechno do něj nacpat a pokračovat dále dolů. Pak si sundat mačky a přezout se do normálních bot. A klouzat po lehce zasněžeých kamenech. Byl jsem čím dál unavenější, kolena toho taky měla dost. Ale zbývalo ještě 500 výškových metrů dolů. Dobelhat se do refugia a opět v zimě úplně přebalit batoh. K obědu byla jen empanáda. Kuchařka nepřijela, protože dneska nikdo nevychází. Aspoň mohla dneska zůstat doma s rodinou. Pak jsem sedli do auta a jeli do města. Hned jsem usnul. Po příjezdu jsem si našel nejbližší ubytování a zalehl do postele. K večeru jsem se cítil dost mizerně. Stejně jsem ale vyrazil do studených a deštivých ulic. Potřeboval jsem si koupit ručník, opět jsem jej ztratil. A také se něčeho najíst, ačkoliv jsem na jídlo neměl chuť. Nalezl jsem apí, horký kukuřičný nápoj, a poté nápoj z quinoy. Nakonec jsem objevil temný kout, kde kuchařka podávala jídlo z jakýchsi hrnců přikrytých pod vrstvou igelitů a kdečeho. Kolem byly lavičky plné lidí s miskami jídla. Pěkné místo. Dal jsem si polévku, ani na ni nebylo vidět. Ale po ní mi konečně bylo dobře.
 
28.4.2015, den 93
La Paz

Dnes jsem vyrazil navštívit místa v La Paz, kde jsem ještě nebyl. V nejbližším okolí jsem navštívil kostel svatého Františka. Pak jsem ještě prošel několik cestovek a vybíral nejvhodnější pro sjezd na kole, kam jsem chtěl následujícího dne. Zbytek dne jsem strávil už jen procházkou po městě. Šel jsem centrem dolů údolím, ve které město leží a pozoroval výhledy jak na úbočí po stranách, tak na další menší údolí dole. Nakonec jsem došel ke stanici rovnou dvou lanovek. Obě jsem si důkladně projel,  protože výhled je všude jiný. Po návratu do centra jsem krátce navštívil muzeum koky. Potom, už se stmíváním, jsem si navštívil několik zachovalých koloniálních ulic a historické náměstí s katedrálou a budovou vlády. K večeři jsem tentokrát měl pstruha, protože jsem našel uličku plnou rybích jídelen.

29.4.2015, den 94
La Paz-Coroico

Výled, který mám v plánu na dnešek, je sjezd "nejnebezpečnější silnice na světě". Toto označení dnes již neodpovídá realitě, platilo v době silného provozu, dnes již existuje alternativní trasa a tato je využíváná převážně turisticky. Ráno jsme dostali vybavení, helmu a oblečení chránící před blátem. Následovala snídaně o odjezd do průsmyku ve výšce 4700 metrů. Odtud vede první úsek, asfaltový. Dostali jsme chrániče a instrukce. Zde nahoře bylo pěkné slunečné počasí. Během cesty nás organizátoři fotili a natáčeli. Když skončil úsek z kopce, sostali jsme svačinu a odjeli auty na začátek skutečné původní silnice. Ta je většinou kolem tří metrů široká a vede v zářezu strmého údolí pokrytého džunglí. Často na cestu dopadá vodopád. V této oblasti se počasí velmi změnilo, všude po kopcích se válely oblaky. Jak jsme sestupovali, zvyšovala se teplota a my sundavali více a více oblečení. Dole již opět svítilo sluníčko a bylo nejtepleji, co jsem v Bolívii zažil. Celkem jsme sestoupali 3600 metrů. Dole ve vesnici Yolosa jsme měli oběd, dali si pivo a odpočívali. Nakonec následovala cesta zpět, kterou jsem nevyužil a nechal se vysadit v sousední vesnici, odkud jsem pokračoval do městečka Coroico. To leží výše na kopci s pěknými výhledy (pokud zrovna jako dnes nejsou všude dole mraky). Když se u prudké zatáčky po cestě protijedoucí auta málem srazí, všichni jsou vysmátí, jak v Laosu. Přijel jsem se setměním, pak jsem si už jen našel ubytování.

30.4.2015, den 95
Coroico

Ráno jsem se nasnídal na trhu. Menu ke snídani je maso a rýže, přijde mi, že jediné, čím se to liší od večeře, je přítomnost kafe. Potom jsem navštívil infocentrum, kde jsem zvolil jako optimální program na dnešek procházku k vodopádům. Cesta byla příjemná, nepříliš kopcovitá. Podél byly malinké vesničky a všude kolem spousta zeleně a kvetoucích rostlin. A krásné teplo. To už jsem dlouho nezažil. Už od včerejška se v oblasti objevovalo značné množství hipíků z celéhé světa, že je tu jakýsi festival. Jdu stejným směrem, tak uvidím. Po sedmi kilometrech jsem postupně navštívil všechny tři místní vodopády. Protože byly v lese, bylo na koupání příliš zima. Na zpáteční cestě jsem odbočil k festivalu. Hned mi kolemjdoucí začali nabízet trávu. Správné místo jsem našel s pomocí jednoho Francouze, který tu také byl spíše náhodou. Když jsme viděli cenu vstupného, zvědavost nás přešla. Moc bolivijské nebylo. Šli jsme tedy zpět do Coroica. Koupil jsem si jízdenku na další den do skutečné džungle a večer si už jen zašel na večeři do nějaké podivné špinavé jídelny.

1.5.2015, den 96
Coroico

Dopoledne jsem si vyzvedl jízdenku a spolu s dalšími třemim lidmi odjel dolů do Yolosity. Odjet z městečka bylo kvůli začínajícímu prodlouženému víkendu lehce obtížnější. Na jízdence bylo přkvapivě mimo jiné i jméno řidiče a registrační značka autobusu. Na místě se to ukázalo jako velmi užitečné. Tyto informace jsme nahlásili v policejní budce, aby nám odpovídající autobus zastavili. Z našeho auta jsme sundali batohy zasypané hromadou banánů a čekali. Vesnice byla ve skutečnosti spíše křižovatka obklopená deseti domky/obchůdky. Také se tam uživilo asi pět veřejných záchodů. Po nějakých dvou hodinách se skutečně objevil správný autobus. Nastoupili jsme. Pak se dlouho řešilo, proč je uvnitř více lidí než míst. Nakonec se ukázalo, že dva Němci nastoupili do špatného autobusu. Cesta chvíli vedla po asfaltové silnici. To nevydrželo dlouho, pokračovala úzká cesta v zářezu kopce v džungli. Soused Mexičan se přese mě naklonil, podíval se dolů a zpotil se, se slovy m-m-mierda. Pak si připravil GoPro, aby mohl natáčet, až budeme padat. Na protější straně hlubokého údolí byly občas v hluboké džungli rozeseté domky a mezi nimi strmá políčka koky. Když se setmělo, zastavili jsme na večeři a německým gringům byl nalezen správný autobus.
 
2.5.2015, den 97
Rurrenabaque

Ráno jsme přijeli do Rurrenabaque. Hnedka se nás ujal zkušený naháněč cestovky a hostelu. Celkem nás bylo v autobusu pět turistů. Odvezl nás ke svým podnikům. Nejprve jsme se nasnídali v pekárně. Potom se po ulici přehnala smečka špinavých dětí a dojedly a dopily zbytky. Výlet s cestovkou jsme si ale nevybrali. Našli jsme si ubytovní a následně průvodce, který s námi byl ochotný jít za výrazně nižší cenu. Nemohli jsme ale vyrazit dnes, ani zítra. Zítra jsou totiž volby a kvůli tomu je zcela vše zavřené a každý se musí povinně zúčastnit a nemůže tedy být v džungli. Trávili jsme tedy čas ve vesnici a také v bazénu v hostelu. Podvečer jsme šli na autobusové nádraží řešit možnosti dopravy do Santa Rosa kde se dá nelézt průvodce po Pampě. Nakonec jsme na trhu nakoupili jídlo na zítřek, protože nebude možné se nikde najíst.
 
3.5.2015, den 98
Rurrenabaque

V noci přišla průtrž mračen, však také začalo období sucha. Stropem na několika místech kapala voda. I já jsem byl zasažen. Kvůli tomuto, i kvůli nefungujícímu internetu a tomu, že někam zmizel náš klíč od pokoje, jsme se někteří přestěhovali na jiné místo. Zejména náš Brazilec, raději zůstal s roztomilými recepčními v prvním hostelu. Pak pršelo celé dopoledne a s přestávkami celý den, takže z cesty na vyhlídky na vesnici nic nebylo. Ve vsi se také nědělo vůbec nic, kvůli volbám bylo úplně mrtvo. Přesto bylo příjemné se procházet tropickými ulicemi. Já jsem se přes den zabýval převážně fotkami. Také jsme průběžně řešili plán na příští dny, který se neustále měnil. Měnil se cíl, způsob jeho dosažení i účastníci. Úplně nakonec jsme si někteří objednali třídenní výlet do pampy. Touto dobou již bylo po volbách a městem projížděly troubící motorky na kterých celé rodiny voličů vítězné strany mávaly jejími vlajkami. Projížděly však i průvody poražených. Velká sláva. Večer mi při koupi piva chtěl barman automaticky napsat na lístek, že jsem ze Španělska a byl překvapen, že nejsem rodilý mluvčí.

4.5.2015, den 99
Rurrenabaque

Odjezd byl tradičně plný zmatků a zpožděn. První částí byla tříhodinová cesta po zcela rozplácené cestě. Po ní jsme dojeli do vesnice, kde jsme se naobědvali. Během oběda přišla průstrž mračen. Spadlo neuvěřitelné množství vody. Pak jsme pokračovali k přístavu u řeky. Stále pršelo. Přestup do kanoí vzhledem k bolivijským organizačním schopnostem trval tak dlouho, že mezitím přestalo pršet. V loďce z vydlabaného kmene jsme pokračovali další dvě hodiny. Kolem skákali delfíni, občas se objevil kajman. Na okolních stromech byly opice a všelijací ptáci. Cestou se nám robil motor a než se ho podařilo opravit, zastavilo u nás několik dalších kanoií. Nakonec nám pomohl průvodce vybavený nářadím, který vedl japonskou výpravu, právě se hromadně opíjející jednou lahví piva. Pak jsme dojeli do místa ubytování, uprostřed lesa. Byla zima, přesto se někteří stihli před setměním vykoupat v řece. Pak už jen zbývala večeře. Podobně jako oběd dosti malá, podařilo se nám však získat druhou.

5.5.2015, den 100
Rurrenabaque

Po už docela přijatelně velké snídani jsme vyfasovali holínky a nastoupili do člunu. Opět kolem řeky číhali krokodýli. Dojeli jsme k louce a vyrazili dále pěšky. Vody přibývalo. Trávy také. Nakonec byla hladina vysoce nad holínkami, ty proto již plnily asi jen funkci ochrany před hady. I to asi pochybně, vzhledem k trávě po krk. Cílem bylo najít anakondu. Bylo však před jasné, že se to nejspíše nepodaří. Bylo zde příliš vody, protože se neobvykle protáhlo období dešťů a také bylo zataženo. Potkali jsme však krokodýla. Jeden z nás se následně přiblížil o něco více, ozvalo se bublání a krokodýl se po něm ohnal. Další částí cesty byla bažina. Potkali jsme však jen spoustu rostlin, ptáky, hlemáždě a žáby. Po poledni jsme se vrátili na oběd a poté odpočívali v hamakách. Odpoledne byl na programu lov piraní. Opět jsme vyrazili na naší kanoi. Na lov jsme měli pouze vlasce s háčky a několik kousků masa. První malé kousky, které jsme chytili, jsme následně také rozřezali jako návnadu. Skoro každému se podařil nějaký úlovek. I já jsem jednu chytil. Večer jsme jeli na místo, odkud se pozoruje západ slunce. Kvůli mrakům se nekonal, ale alespoň tam měli pivo. Večeře byla ozvláštněna dnešním úlovkem piraní.
 
6.5.2015, den 101
Rurrenabaque

Ráno jsme v dešti nastoupili na loď a odpluli zaplaveným lesem o kousek dál. Kolem občas vyskočil delfín. Cílem bylo plavání s delfíny. Ti se neukázali jako příliš společenští, takže se ukázali jen občas. Možná zajímavější bylo pozorovat občasné loďky plné lidí v bundách a vedle nich další plavající ve vodě. Potom jsme se vrátili, naobědvali a vyrazili po řece zpět do vesnice. Stále v dešti, přesto byli všude kolem ptáci. Cestou jsme projeli mnohými skrytými zkratkami skrz zaplavené roští. Pak jsme přestoupili do aut a pokračovali rozblácenou cestou do města. Jedinou zajímavostí byla mrtvá kráva ležící napříč silnicí. Podvečer po návratu jsem si rezervoval návštěvu pralesa.  

7.5.2015, den 102
Rurrenabaque

Ráno odjezd, tedy čekání. Tentokrát asi rekord, skoro dvě hodiny. Vyzvedli jsme si holínky a moskytiéry a nastoupili na loďku. Opět pršelo. Přejeli jsme řeku na druhou stranu a koupili vstupenky do národního parku. Pak už jsme jen pokračovali proti proudu řeky, mezi hustým lesem pokrytými, mlhou přikrytými kopci. Cestou jsme se zastavili pro průvodce pro druhou skupinu. Pořád pršelo a byla čím dál větší zima. Těsně před připlutím k táboru v džungli jsme vyzvedli dvojici na malinkém voru. Po čtyřech hodinách jsme byli na místě. Vyložili jsme vybavení a došli do tábora. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ocenil jsem, že čtveřice hlučných Dánů měla jinou variantu, takže jsme mohli zůstat v klidu lesa. Průvodce zas byl nadšený ze mě, že tam má někoho, s kým může mluvit španělsky. Postavili jsme do přistřešku moskytiéry a naobědvali se. Pak následovala procházka po okolním lese. Prošli jsme kolem stromu, který voněl i chutnal jako česnek, viděli spoustu papoušků a všelijakých druhů mravenců. Také čas od času nějakého jedovatého pavouka. Pokraačovali jsme lesem, viděli další stromy s různým využitím (léčivé, gumovník), mraveniště i termitiště na stromech. Vyzkoušeli jsme si pití z liány. Prošli jsme kolem hnízda tapíra. Pak se sešeřilo, takže jsme se vrátili. Po setmění nám průvodce vyprávěl historky o podivuhodných turistech, o jaguárech a další.

8.5.2015, den 103
Rurrenabaque

Ráno jsme měli snídani se spoustou ovoce. Pak jsme se sbalili a vyrazili do lesa. Viděli jsme podobné věci jako předchozího dne. Mimoto jsme si taé například vyzkoušeli, jak chutná červ žijící v mladých kokosových ořeších. Po třech hodinách chůze úzkou cestičkou v hustém lese jsme došli do dalšího tábora. Tvořený byl dvěma nataženými plachtami. Průvodce vzal luk a šli jsme hledal potenciální oběd. Tím měla být nějaká ryba ze sousední řeky. Cestou jsme potkali několik kapybar. Ač průvodce s lukem nejprve visel nad vodou na stromě, pak se brodil mezi kajmany, stejně se nic ulovit nepodařilo. Takže k obědu byla místo ryby jen rýže. Po obědě jsme šli k větší řece, chytat ryby klasicky. Opět bez úpěchu. Prý proto, že je řeka po dešti úplně špinvá od bláta. A my byli špinaví také, čím dál víc, bláto jsme měli už skoro všude. Po neúspěchu s rybolovem jsme se v řece alespoň vykoupali. Po setmění následovala noční procházka. Za světla baterek jsme procházeli les. K vidění toho moc nebylo, zejména spousta pavouků a nějaká žába. Nejzajímavější ovšem byly zvuky. Po návratu do tábora nás vítaly svítící oči velkého krokodýla na břehu řeky.

9.5.2015, den 104
Rurrenabaque

Ráno snídaně. Mytí nádobí v řece mělo za následek silnou vrstvu bláta v hrníčcích. Holt džungle. Pak následovala cesta lesem zpět do prvního tábora. V noci pršelo, takže cesta byla mimořádně blátivá. Následoval oběd a cesta lodí zpět do města. Tam svítilo sluníčko, poprvé za celou dobu. Odpoledne jsem využil k cestě na vyhlídku na kopci tyčícím se nad městem. Konečně jsem se tu zahřál. Pak už jsem si jen přebalil věci a se setměním vyrazil s využitím mototaxi na autobusové nádraží. Tam jsem zjistil, že plánovaný a odjezd autobusu se zpozdil o tři hodiny, má přijet v deset. Ty jsem musel tedy strávit tady, za městem. Večeře tu ovšem byla, i sem se zatoulal jeden ze všudypřítomných stánků s kuřaty. A i elektrickou zásuvku tu měli. Po třech hodinách nic, potkal jsem ale známé z prvních dnů v Rurrenabaque. Autobus byl prý v pět v Santa Rosa. To je asi 100 kilometrů. Zjevně se utopil někde v bažině, vzhledem k tomu, jak silnice vypadá. Potkal jsem tam jednoho známého Španěla, dali jsme si pivo. Pořád nic nepřijelo. Půlnoc, nic.
 
10.5.2015, den 105
Rurrenabaque-La Paz

Ve 3 se v hale plné pospávajících lidí obejvila zpráva, že autobus přijel. Vysoukal jsem se ze spacáku a zjistil, že moc nemůžu chodit. Měl jsem úplně opuchlé nohy, nejspíš následkem velkého množství štípanců od vělijakého hmyzu v džungli. Bolestivě jsem došel do autobusu. Ten vyrazil. Začal poskakovat po cestě vinoucí se klikatě horami zarostlými lesem. Kymácel se v hlubokém blátě, případně nabíral množství prachu v sušších oblastech. Ale vydržel, nerozpadl se. Čas od času se ze skřípajícíh reproduktorů ozvala hlasitá bolivijská populární hudba, abychom snad náhodou neusnuli. Po rozednění byly kolem vidět hluboké les plné oblaků mlhy. Překvapivě, i přes několik zastávek, jsme po pouhých dvanácti hodinách dorazili do vesničky Yolosita, kde jsem vystoupil. Minibusem jsem dojel do Coroica, které jsem před týdnem opustil. Dnes ovšem byla jediným důvodem mé návštěvy nabíječka na foťák zapomenutá v hotelu. Po chvíli hledání se naštěstí našla. Nebyl jsem v tom sám, mají tam velkou krabici plnou zapomenutých nabíječek. Pak už jsem vyrazil minibusem na cestu do La Paz. Trasa vede po nové silnici postavené jako náhrada za slavnou silnici smrti, kde se dnes proháněji takřka jen cyklisté. Ačkoliv je běžnou asfaltovou silnicí, stejně je tato tříhodinová cesta docela pozoruhodná. Nejprve jsme sjeli 500 metrů do údolí a pak se vyšplhali 3500 metrů do průsmyku La Cumbre. Cestou se znatelně měnilo počasí i krajina. Nakonec jsme sjeli 1000 metrů dolů do La Paz. Tam jsme dojeli po setmění, takže mě přivátala mrazivá noc. Přestoupil jsem na městský minibus do centra. Cesta trvala skoro hodinu, protože ulice byly plné lidí právě opouštějícíh fotbalový stadion. Po příjezdu jsem se již jen ubytoval, naštěstí už mi jakž takž šlo chodit a došel do blízké restaurace na večeři.

11.5.2015, den 106
La Paz-Copacabana

Ráno jsem se na trhu nasnídal a poté si šel vyzvednout DVD s fotkami a tričko od agentury pořádající sjezd na kolech. Pak se mi podařilo najít směnárnu, kde jsem vyměnil zbývající Guaraní z Paraguaye. Pak jsem se vydal na cestu z města. Nejprve lanovkou na místo odjezdu autobusu, kterým jsem pokračoval k jezeru Titicaca. Opět cesta začínala zdlouhavým průjezdem bobtnajícím městem El Alto. Po příjezdu k jezeru jsme přejeli přívozem přes jednu z úžin a po chvíli dorazili do města Copacabana. Rychle jsem se ubytoval a vyrazil na blízký kopec. Na něj vede křížová cesta zakončená výhledem na město i jezero. Přišel jsem akorát, abych mohl pozorovat západ slunce na jedné straně a rozsvicející se město na druhé. Cestou zpět jsem se stavil na trhu. Večeře již neměli, takže jsem si dal jen api. Celou dobu na místě hráli mexičtí cestovatelé-hudebníci. Poslední večerní zastávkou byla místní slavná katedrála postavená v maorském stylu.  

12.5.2015, den 107
Copacabana

Dnešním cílem byl Ostrov Slunce, Isla del Sol. Mimořádně významné místo pro místní kulturu. Místo kde bylo podle legend stvořeno mnoho významných postav, například samo Slunce nebo první Inkové. Dostat se na ostrov je snadné. Stačí přijít k přístavu a snad každý přítomný místní se snaží prodat lístky na loď. Nastoupil jsem na loď a po povinném bolivijském zpoždění jsme vyrazili natříhodinovou cestu na severní pobřeží ostrova. Kvůli lepšímu výhledu jsem si sednul na nekrytou horní palubu, což mě odměnilo mrazivým větrem, ale i pěknými panoramaty ostrovů a hor. Po výstupu bylo třeba si koupit vstupenku pro průchod touto částí ostrova. Tímto způsobem si místní obyvatelé mají šanci vydělat něco na příchozích turistech. Každých pár set metrů cesty pak vstupenku důkladně kontrolují. Prvním navštíveným místem byly velké ruiny Chincana. Poté jsem pokračoval kolem obřadního stolu, kde byly kdysi prováděny lidské oběti. Ten stojí hned vedle sklály přípomínající Pumu, která v moístním jazyce dala jméno jezeru Titicaca. Toto je místo, kde se mělo zrodit Slunce. Pak jsem pokračoval po Svaté cestě Věčnosti Slunce, která vede na jih po vrcholcích ostrova. Kopečky na ostrově s lehce středomořskou krajinou obklopeném modrým jezerem vypadají jako uprostřed moře, přitom jsou to čtyřtisícové vrcholy. Jsou pokryty terasoviými políčky a občasnými kamennými domečky. Všude se pasou ovce. Cesta končí v největší vesnici, Yumani, kde prudce klesá k přístavu o Schodišti Inků, které je obklopenou záhony květin a zeleniny. V přístavu jsme si zase dali trošku toho zpoždění a pak loď vyrazila do Copacabany. Den jsem zakončil ve stánku na jediné oficiální pláži Bolívie, při západu slunce, se pstruhem na česneku.
 
13.5.2015, den 108
Copacabana-Puno

Ráno jsem u katedrály viděl místní zajímavost - křest aut. Pak jsem vyšel kousek nad město, podívat se na předinckou observatoř. Je tam vlastně jen několik otvorů v kamenech, které jsou nastaveny tak, aby jimi při slunovratu procházelo světlo určitým směrem. Mimoto je na místě spousta rozeklaných skal a výhled na město. Pak jsem se podíval na další archeologické místo, ve kterém je ale jen několik opracovaných kamenů s nejasným účelem. Místo lehce připomíná smetiště. U kamenů sedělo několik chlapů, přišel jeden a začal: "Náš Evo nám všem Bolívijcům nakázal, abychom se starali o turisty." Pak začal vyprávět nějaké docela zábavné nesmysly o tvarech kamenů. Byl jsem docela zvědavý, jestli má chuť mě okrást nebo jen chce zaplatit za prohlídku. Platilo to druhé. Pak jsem se krátce prošel po hřbitově a vrátil se do centra. Ochutnal jsem ceviche a pak šel na autobus do Peru. Bolívie se se mnou rozloučila nečekaně - odjeli jsme dokonce předčasně. Neobvyklé bylo, že nám průvodce v autobuse detailně popsal všechny náležitosti přechodu hranic a další věci. Přechod hranic byl vcelku přímočarý, až na to, že se nás několik muselo vrátit, protože peruánský pohraničník měl na razítku nastavené špatné datum. V Peru to už s průvodcem bylo horší. Nabízel mi otravně všechno možné, ubytování, výlety... Výhled byl zajímavý, vedle jezera byla malá políčka, kde právě probíhala sklizeň obilí, střídána vesničkami. Na zdech byly stejně jako v Bolívii volební nápisy. Zde to bylo ovšem rozmanitější, nebyl všude jen Evo a jeho MAS. Zaujaly mě obrázky u každého z kandidátů, někdo měl botu, někdo kozu, kohouta čo motyku. Žeby kvůli negramotným voličum? Před příjezdem do Puna opět otravoval průvodce, po příjezdu jsem mu hned utekl. Pak se ale ukázal rozdíl Peru od Bolívie - všude samí naháněči, v Bolívii si jen v klidu vyvolávali nabídku a nic nevnucovali. Do centra jsem došel pěšky a ubytování si našel sám. Zařídil jsem si pár drobností jako návštěvu infocentra, výměnu zbylých chilských pesos a podobně. Zjistil jsem, že i zde je na trhu levná jídelna.

od 14.5.2015, den 109 a dále
Viz Peru