Mates | Peru

Fotky: dropbox.com/...

do 12.5.2015
Viz Bolívie

13.5.2015, den 108
Copacabana-Puno

Ráno jsem u katedrály viděl místní zajímavost - křest aut. Pak jsem vyšel kousek nad město, podívat se na předinckou observatoř. Je tam vlastně jen několik otvorů v kamenech, které jsou nastaveny tak, aby jimi při slunovratu procházelo světlo určitým směrem. Mimoto je na místě spousta rozeklaných skal a výhled na město. Pak jsem se podíval na další archeologické místo, ve kterém je ale jen několik opracovaných kamenů s nejasným účelem. Místo lehce připomíná smetiště. U kamenů sedělo několik chlapů, přišel jeden a začal: "Náš Evo nám všem Bolívijcům nakázal, abychom se starali o turisty." Pak začal vyprávět nějaké docela zábavné nesmysly o tvarech kamenů. Byl jsem docela zvědavý, jestli má chuť mě okrást nebo jen chce zaplatit za prohlídku. Platilo to druhé. Pak jsem se krátce prošel po hřbitově a vrátil se do centra. Ochutnal jsem ceviche a pak šel na autobus do Peru. Bolívie se se mnou rozloučila nečekaně - odjeli jsme dokonce předčasně. Neobvyklé bylo, že nám průvodce v autobuse detailně popsal všechny náležitosti přechodu hranic a další věci. Přechod hranic byl vcelku přímočarý, až na to, že se nás několik muselo vrátit, protože peruánský pohraničník měl na razítku nastavené špatné datum. V Peru to už s průvodcem bylo horší. Nabízel mi otravně všechno možné, ubytování, výlety... Výhled byl zajímavý, vedle jezera byla malá políčka, kde právě probíhala sklizeň obilí, střídána vesničkami. Na zdech byly stejně jako v Bolívii volební nápisy. Zde to bylo ovšem rozmanitější, nebyl všude jen Evo a jeho MAS. Zaujaly mě obrázky u každého z kandidátů, někdo měl botu, někdo kozu, kohouta čo motyku. Žeby kvůli negramotným voličum? Před příjezdem do Puna opět otravoval průvodce, po příjezdu jsem mu hned utekl. Pak se ale ukázal rozdíl Peru od Bolívie - všude samí naháněči, v Bolívii si jen v klidu vyvolávali nabídku a nic nevnucovali. Do centra jsem došel pěšky a ubytování si našel sám. Zařídil jsem si pár drobností jako návštěvu infocentra, výměnu zbylých chilských pesos a podobně. Zjistil jsem, že i zde je na trhu levná jídelna.

14.5.2015, den 109
Puno

Nejprve jsem si zarezervoval odpoledná výlet k pohřebním věžím Sillustani, pak jsem se vydal prohlédnout si loď Yavari. Ta je prvním parníkem na jezeře Titicaca. Byla sem kdysi dopravena po částech na oslech, což trvalo několik let. Odchytl jsem si rikšu, aby mě tam dovezl. Když jsme dojeli na místo, ukázalo se, že není tam, kde měla být. Postupně jsme se ale doptali a našli ji. Bohužel byla v údržbě, takže jsem ji viděl jen zvenku. Potom jsem se prošel po trhu. Nakonec mě zaujala snad dvousetmetrová fronta u jakési jazykové školy. Pak už mě vyzvedl minubus a vyrazili jsme. Cesta na místo byla překvapivě zajímavá, prlvodce vyprávěl o životě v okolních vesnicích a podobných věcech. Stejně tak intenzivně vyprávěl i o všech detailech týkajících se věží. Na místě jsme strávili hodinu a půl a viděli stavební styly čtyř různých civilizací. Cestou zpět jsme se zastavili u venkovského stavení, kde jsem se vyfotil s lamou. Vrátili jsme se za tmy.
 
15.5.2015, den 110
Puno-Amantaní

Brzy ráno jsem odjel rikšou do přístavu. Po chvíli už jsme odjížděli směr ostrov Amantaní. Po skoro dvou hodinách jsme zakontvili u plovoucího ostrova celého postaveného z rákosu. Místní námo povybprávěli, jak se ostrov staví, jak se staví domy a loďky a jak se na něm žije. Jediné novodobé vylepšení je využití plastových lahví pro stavbu lodí, které díky tomu vydrží mnohem déle. Po hodině pobytu jsme pokračovali dále. Odpoledne jsme dorazili na ostrov, kde si nás rozebraly rodiny nabízející ubytování. Tam jsme se naobědvali a odpoledne byl čas na návštěvu ostrova. Nejzajímavějšími místy jsou kopce Pachamama a Pachatata,Matka země a Otec země. Ostrov je pokryt malinkými políčky a spoustou zídek oddělující je od pastvin. Cestou nahoru jsme se míjali s pastevci ovcí a dalších zvířat. Na vrcholku obou kopců jsou kamenné chrámy. Výhled nebyl až tak pěkný, protože bylo zataženo. Proto nebyl důvod zůstat nahoře do západu Slunce (který stejně nebyl vidět). Cestou dolů už byly okraje cestičky obsazeny prodejci občerstvení a rukodělných výrobků. Takřka jistě jich bylo více než návštěvníků ostrova.
 
16.5.2015, den 111
Amantaní-Puno

Ráno jsem vstávali brzy, nasnídali se a vrátili se na molo. Cesta na sousední ostrov, Taquile, trvala hodinu. Dneska bylo ještě chladněji než včera. Ostrov vypadal podobně. Vesnička s náměstíčkem, políčka a pastviny. Přešli jsme celý ostrov a navštívili ruiny obydlí prvních obyvatel. Odpoledne jsme byli zpět v Puno. Kvůli zimě mě nelákalo navtšívit žádné další místo. Prošel jsem si ale zajímavý trh s úplně vším. Tam jsem strávil velkou část odpoledne. Večer jsem odjel n autobusové nádraží. Tam jsem sehnal překvapivě levný autobus do Cuzca. Velmi dobře tu fungují slevy na poslední chvíli. Dalším překvapením bylo pohodlí uvnitř.

17.5.2015, den 112
Cuzco-Aguas Calientes

Po šesté jsme dojeli do deštivého (ale teplejšího) Cuzca. Pak jsem chvíli smlouval s taxikáři cenu cesty na autobusové nádraží, které jsem potřeboval. Moc ochotní slevit nebyli. Na malinkém autobusovém nádraží specializovaném na jeden směr, severozápad, jsem si koupil jízdenku na autobus směr džungle. Do odjezdu byl čas, takže jsem si koupil snídani. V čas odjezdu nic na odjezd nevypadalo. Po čase se do autobusu začaly nakládat všelijaké věci - myčka nádobí, stůl, 10 židlí, bedny alkoholu, umyvadlo... Okolní autobusy na tom nebyly líp. Trvalo to docela dlouho, přesto jsme čekali dál až se najde dost lidí, aby byl autobus plný. Pak jsme teprve vyjeli. Stoupali jsme z města a po chvíli se objevila povědomá krajina: pole, kopečky, vesničky a jehličnaté lesy. Jediné, čím se to lišilo od české krajiny byly občasné špičaté zasněžené vrcholky v pozadí. V autobuse byl prodejce drobných nesmyslů, který měl neuvěřitelnou výdrž, hodinu něco vykládal, jen aby prodal pár pytlíčků koření a několik krémů. Po hodině jsme byli v Posvátném údolí Inků. V městě Urubamba jsem si dal místní specialitu - kukuřici se sýrem, kterou nabízeli někteří z prodejců, kteří zaplavili autobus. Pak ke mě přistoupil nový soused, který po zbytek cesty nepřestal mluvit. Ale bylo to vesměs docela zajímavé, lepší než turistický průvodce. Po chvíli jízdy jsme začali stoupat do průsmyku Abra Malaga. Nekonečnými serpentinami jsme stoupali, když už to vypadalo, že to dál nejde, pořád dál. Krajina se měnila, až kolem silnice zůstaly jen skály a sníh. Pak jsme začali klesat mlhou. Bylo tepleji a tepleji, nejprve se objevily lišejníky, pak pasviny, potom jehličnany, dále hustší a hustší džungle, a dole v údolí se pěstovaly banány a káva. Klesli jsme o 3300 metrů. Ve vesnici Santa María jsem přestoupil do minibusu, projeli jsme úzkou cestou zařízlou vysoko v kaňonu, následně jsem přestoupil do dalšího a nakonec ještě do jednoho a byl jsem na konci cesty. Hidroeléctrica, vodní elektrárna, dál pokračovala jen železnice. Stejně jako spousta dalších lidí jsem pokračoval po trati (toto celé je alternativa k minimálně desetkrát dražší cestě vlakem) 10 kilometrů. Cestou jsem potkal několik lidí, které jsem naposledy viděl v Argentině. Docela jsem spěchal, aby na mě zbyla vstupenka na Machu Picchu. To byla první věc, kterou jsem šel zařídit v Aguas Calientes, vesničce v údolí přímo pod slavnou zříceninou. Podařilo se, měl jsem i vstup na horu nad celým areálem. Potom jsem si už jen našel ubytování a dal si k večeři grilovanou alpaku.

18.5.2015, den 113
Aguas Calientes

Vstával jsem před pátou. Pak jsem s baterkou vyrazil směr Machu Picchu. Po dvaceti minutách jsem přišel na první kontrolní bod, kde už stála slušná fronta. Pak zbývala skoro hodina přímo nahoru strmým kopcem k pokladně (alternativou je drahý autobus). Většinu fronty jsem cestou předešel. V šest se pokladna otevřela. Po výšlapu nad město jsem viděl lehce tmavé místo ještě bez lidí. Slunce ale bylo stále ještě hluboko za kopci. Po hodině pomalu vyšlo a vše bylo viditelné po krásným bočním světlem. Po chvíli se zatáhlo, takže jsem vyrazil na kopec. Jeho vrchol je zhruba 1200 metrů nad údolím, takže to po uzkoučké cestě chvíli trvalo. Odměnou byl výhled na zříceninu z dálky a pohled na džunglí pokryté i zasněžené vrcholky v okolí. Přesně když jsem dorazil nahoru, sluníčko opět vysvitlo. Když jsem cestou dolů míjel zničené stoupající, nevypadalo to, že by nahoru vyšlo mnoho lidí. Zpátky dole jsem si udělal pár fotek s lamami v popředí a pokračoval po úzké cestě nad skalami k inckému mostu - uzkoučkému zvedacímu mostku na jedné z dávných přístupových cest. Pak jsem se konečně vydal dolů do samotného města. To je překvapivě dobře zachováno, takže se dá dobře procházet uličkami skoro jako novými. To mi vystačilo až do konce otevírací doby, celkem jsem na místě strávil 11 hodin. Pak jsem sešel zpět dolů, cestou se setmělo a začalo pršet.

19.5.2015, den 114
Aguas Calientes-Ollantaytambo

Dopoledne jsem nespěchal a v klidu odešel za příjemného jasného dne. Pak jsem vyrazil na zpáteční cestu kolem trati. Tentokrát jsem šel pomalu a vychutnál si údolí. Počasí připomínalo české léto - docela teplo na sluníčku, ale chladno ve stínu. Cesta vedla lesem, zákrutami údolí divoké řeky. Po příchodu k silnici jsem našel dopravu přímo bez přestupů. Jen trvalo docela dlouho, než se našlo dost cestujících. Pak následovala cesta skoro až zpět do Cuzca. Vystoupil jsem však dříve - v Ollantaytambu. Město leží v Posvátném údolí, které se vyznačuje přítomností obrovského množství pozůstatků působnosti Incké civilizace. Do města jsme dojeli za šera, pak jsem se ubytoval a na trhu navečeřel. Když jsem po setměni vyrazil do uliček, byl jsem ohromen. Nebýt elektrického osvětlení (v pěkných historických lampách), nevím v jakém století jsem se ocitl. Hrubými kameny dlážděné úzké uličky, občas nekrytý kanálek vody, domy kamenné, místy z nepálených cihel a doškové střechy. Jednou se jako ukázka moderní doby objevilo jízdní kolo. Ještě víc mě zaskočilo, když jsem viděl, že některé domy mají zjevně inckou architekturu. Včera jsem to viděl na Machu Picchu a tady v tom normálně žijí lidi. Vedle hostelu byla v noci nějaká slavnost, zpívali až skoro do čtyř hodin.
 
20.5.2015, den 115
Ollantaytambo

Ráno jsem šel nejprve navštívit ruiny zdejšího inckého chrámu/pevnosti, protože je v úbočí kopce a později je ve stínu. Jsou tvořeny zejména vysokými terasami mezi skalami a mnoha budovami. Zajímavostí je, že se jedná o jediné místo, kde Inkové zvítězili v bitvě se Španěly. Když jsem vše prošel, vrátil jsem se do vesnice a prohlédl si starobylé uličky za světla. Další částí mého programu bylo několik zřícenin na protějším kopci. Z nich byl zejména pěkný výhled do celého okolního údolí. Pak jsem prošel vzdálenější části vesnice, nejvíce mě zaujalo projíždějící auto s živou ovcí přívázanou na střeše. Posledním místem bylo nádraží, velmi turistické místo, odkud vyjíždí většina návštěvníků Machu Picchu. Po večerři jsem si prošel několik stánků s občerstvením, zajímavý byl ten s čajem, jehož příprava zahrnovala nalití části obsahu pěti různých láhví do skleničky a další kouzla.

21.5.2015, den 116
Ollantaytambo

Ráno jsem odjel minibusem do Urubamby, zdejšího dopravního centra. Tam jsem přesedl na autobus, popojel kus cesty a přestoupil na taxi. Tím jsem dojel až do Moray. To je historické místo, které se od ostatních inckých staveb velmi liší, není na kopci, nýbrž v proláklině. Jedná se o několik kruhových koncentrických teras, které inkové používali jako agronomickou laboratoř - zkoumali rostliny v různé výšce. Dodnes jsou velmi dobře zachovalé. Potom jsem pokračoval pěšky mezi kopečky pokrytými částečně sklizenými poli obilí. Došel jsem do vesničky Maras. Celá je postavena z nepálených cihel. V ulicích jsou mimo taxikářů nahánějících turisty takřka jen chodci a osli s nákladem. Odtud jsem pokračoval po úbočí hlubokého údolí až do Salinas. To je místo, kde vyvěrá slaný pramen. Pod ním je postaveno velké množství terasovitých jezírek, do kterých je napouštěna voda. Po uzavření přítoku jezírko vyschne a těží se sůl. Z tohoto místa jsem poté pokračoval dolů do Posvátného údolí, kde jsem si stopnul minibus zpět do Ollantaytamba.
 
22.5.2015, den 117
Pisac

Ráno znovu přes Urubambu, tentokrát do vesnice Pisac. Ta je slavná zejména nedělním trhem. Protože trh přitahuje tuisty, je tam ve skutečnosti každý den. Když jsem došelna náměstí, půlka byla plná stánků,půlka turistickým minibusů. A všude otravní prodejci. Trochu jsem se tam prošel, prohlédl si několik koloniálních pecí, což jsou zařízení,která nejenom pečou pečivo, ale i chovají morčata, oblíbenou peruánskou pochoutku. Mým hlavním cílem však byly zříceniny v kopcích. Vyrazil jsem tedy vzhůru. Vedlo tam mnoho cest,které se křížily a odpojovaly, takže nebylo příliš jasné, kam jít. Všude byly dávné zemědělské terasy. Připojil se ke mně ale jakýsi pes, který mi občas poradil. Vždycky když jsem potkal nějakou věž či zeď, přemýšlel jsem, zda je to ono. Pořád však byly další a další, celá hora jimi byla poseta. Opevnění, sklady, chrámy. Škoda jen, že sluníčko bylo za mrakem. Z kopce 700 metrů nad údolím byl také pěkný výhled. Do vesnice jsem se vrátil podvečer. Pak jsem stihl ještě dvě večeře. V noci po skončení trhu bylo městoúplně prázdné.  

23.5.2015, den 118
Cuzco

Ráno jsem se sbalil a odjel colectivem do Cuzca. Tam jsem hned vyrazil do města. Hlavní náměstí bylo pěkné, plné koloniálních podloubí a kostělů, ale hlavně naháněčů cestovek a všelijakých prodejců. Asi zatím nejturističtější místo. O pár ulic dál to však již bylo úplně jiné. Procházel jsem se ulicemi plnými starých budov, postavených na inckých základech. Došel jsem na trh. Zaujala mě například celá prasata, jen tak přehozená přes pult řeznictví. Stejně tak rozsáhlá nabídka sekce vývarů. Položky jako vývar z hlavy, očí či uší asi raději vynechám. Pak jsem pokračoval okolními ulicemi, všude jsem ochutnával okolní pouliční jídlo všeho typu. Došel jsem k místu zvanému Qorikancha. To býval nejvýznamnější chrám Incké říše, plný zlata. Dnes je na jeho základech postaven klášter. Potom jsem se procházel čtvrtí San Blas, plnou úzkých strmých uliček. Večer, při setmění, jsem si prošel hlavní náměstí, které teď osvětlené vypadalo úplně jinak než za dne.

24.5.2015, den 119
Cuzco

Došel jsem do ulice, odkud jezdí colektiva směr Pisac. Směřoval jsem tímto směrem, ale jen kousek od města, ke zřícenině Tambomachay. Hned v minibusu jsem potkal dva Čechy, kteří měli na dnešek stejný plán. Vytoupili jsme tedy u zmíněných ruin obřadních lázní. Pak jsme pokračovali k další zřícenině, Pukapukara, stavbě z vysokých zdí na kopci. Cestou zpět do Cuzca jsme také něvštívili ruiny Q'enqo plné vyřezávaných skal. Cestou k poslední stavbě, monumentálnímu Sacsaywamánu, jsme se stavili na pivo a oběd. Pak už zbývala prohlídka této incké pevnosti. Ačkoliv bylo mnoho zdí rozebráno na stavbu koloniálního Cuzca, i tak se místo pyšní obrovským množstvím zdí s velkých přesně opracovaných kamenů. Mimoto tam byl velký amfiteátr a základy mnoha budov. Zajímavé byly vyhlazené skály, které nyní fungují jako skluzavky. Po návratu do města jsme si prošli několik kamenných uliček, spolu se dvěma Rakušany zašli na kafe a koláč a potom do baru. Oba byli velmi zcestovalí, takže jsem si mohli vyměnit spoustu zkušeností a zážitků. Večer se na náměstí pořádala slavnost Svatého kříže, což zní nudně, v peruánském podání to však vypadalo tak, že postavili reporoduktory před katedrálu a celé náměstí pařilo. Nakonec jsem ochutnal další ze specialit - špíz z kousků hovězích srdcí.
 
25.5.2015, den 120
Cuzco

Dneska bylo zataženo a poprchávalo, takže jsem navštívil několik muzeí. První z nich bylo Muzeum regionální historie. Druhým bylo muzeum čokolády a následovalo Muzeum současného umění. Všechna byla docela malá, takže jsem tam nestrávil příliš času. Budovy, ve kterých byla umístěna, byly skoro zajímavější. To poslední bylo tak špatně značené, že jsem nedopatřením opustil výstavní prostory a došel až ke kanceláři starosty. Mezi muzei jsem se občas najedl a jednou vyzkoušel zajímavost prodejen džusů na trhu: kombinaci okurka-aloe, chuť ovšem nijak ohromující nebyla. Posledním muzeem bylo Muzeum lidového umění. Bylo plné zejména všelijakých neuměle vytvořených náboženských výjevů. Mě zaujal betlém vyrobený z příborů. Také tam byly vymodelované výjevy ze života - lidi v hospodě či pouliční prodejci jídla. Po poslední večerní procházce úzkými uličkami (kde jsem potkal opět několik známých) jsem se vydal na autobusové nádraží. Takřka ihned jsem odjel směr Arequipa.
 
26.5.2015, den 121
Arequipa

Po noci v překvapivě vytápěném autobuse jsem dojel do Arequipy. S taxi jsem dojel na náměstí a pak si našel ubytování. První procházka po městě vedla na snídani na trh. Poté jsem se vrátil na náměstí, na sraz pěší prohlídky města. Prošli jsme si náměstí a několik kostělů - i zde se při Poslední večeři servíruje morče. Také jsme byli na pěkné vyhlídce na tři sopky, které se tyčí hned za městěm. Bohužel jsou právě lehce v mlze. Poté jsme pokračovali přes několik historických domů. Jednou z posledních zastávek bylo muzeum  čokolády, kde jsme byli pomocí pár otázek otestování, jak jsme dávali pozor. To jsem vyhrál a dostal za to poukázku na horou čokoládu.  Pokračovali jsme po přechodu pro chodce řízeném bývalým starostou, který se tu nadále snaží sloužit městu. Nakonec jsme dostali slavný peruánksý nápoj - pisco sour. Už mnoho času nezbývalo, zašel jsem si na oběd na trh. Potom jsem ochutnal specialitu stánků s džusy - kombinaci papayi, maracuji, jablka, banánů, sirupu, medu, vejec, mléko, piva pár dalších věcí. Bylo toho, že jsem se pak málem nehnul. Během odpoledne jsem také řešil dopravu do kaňonu na následující den. Nechtěl jsem organizovaný výlet, ale veřejnou dopravu komplikovala nadcházející dvoudenní stávka - protest proti těžbě mědi v blízkém údolí. Nakonec jsem zvolil variantu společné turistické dopravy na místo a samostatného pobytu tam. Odjezdem ve tři ráno bych se měl vyhnout problémům se zablokovanými silnicemi. Večer se na rozsvíceném náměstí začalo plnit demonstranty na jedné straně a těžkooděnci na druhé. Příjemné na místě bylo to, že díky nižší nadmořské výšce neklesla teplota po západu slunce tak hluboko jako v předchozích městech.

27.5.2015, den 122
Arequipa-Tapay

Ve tři mě skutečně vyzvedli. Cestou jsme přejeli průsmyk ve výšce 4900 metrů. Protože nefungovalo topení, pokryla se okn vrstvou ledu. Po rozednění jsme se stavili na snídani a po osmé na vyhlídce Cruz del Condor. Tady jsme poprvé viděli Colcu, druhý nejhlubší kaňon na světě. Když dovnitř ráno zasvítí slunce, začnou se tady v teplém vzduchu vznášet kondoři. Dnes jsme na ně příliš štěstí neměli. Bylo jich jen pár a hluboko pod vyhlídkou. Při odjezdu všichni byli včas, až na Švýcary a Němce, jako obvykle. O kousek dál všichni vystoupili a s dalšími davy se vydali dolů do kaňonu. Já pokračoval ještě kousek minibusem do vesnice Cabanaconde, která leží na plošině mezi kopci hned nad srázem kaňonu. Ve vesnici jsem si na cestu koupil chleba, sýr a ovoce a šel se podívat na vyhlídku na sousedním kopci. Pak jsem vyšel cestou směřující dolů. Mezi políčky a pastvinami plnými oslů, koňů i ovcí. Pak cesta začala prudce klesat, klikatila se do údolí mezi kameny a skalami. Dole byla vidět malá zelená oáza, jinak bylo še suché. A moc se nepřibližovala. Bylo o 1200 metrů níže. Cestou jsem potkal jen několik lidí a zhruba stejný počet naložených oslů. Když jsem došel do oázy, uviděl jsem šipky s nápisem ráj. Šel jsem podél nich a skončil u stánku s pivem. Dobrý oběd. SKutečné jídlo jsem však našel až později. Oáza byla plná potůčků, bazénů a palem. Pak jsem pokračoval dál, přešel visutý most a stoupal na druhou stranu kaňonu. Slunce zapadlo za vysoké skalní stěny. Pak jsem prošel dvě malinké vesničky a pokračoval stále nahoru. Zde už jsem byl mimo turistický okruh a lidé byli mnohem nápomocnější. Každý mi i bez ptaní radil, kudy mám jít. Těsně přes setměním jsem došel do vesnice Tapay. Byly tam několik domků postavených z hrubých kamenů a hlíny. Mezi tím obrovské balvany, někdy větší než dům. Našel jsem zdější ubytovnu a dostal i večeři.
 
28.5.2015, den 123
Tapay-Cabanaconde

Vesnice schovaná mezi horami byla i dvě hodiny po východu slunce ponořená do šera. V zimě se mi ani nechtělo vylézt z postele. Pak jsem vstal a šel stále přímo dolů do údolí, prošel jsem další vesničku a skončil dole u vody. Zde byl také visutý most. Za mostem jsem zašel k vodě a strávil hodinu rácháním nohou ve vodě a čtením. Přiblížilo se poledne, to byl vhodný čas na výstup, abych si mohl užít tepla. Vyrazil jsem. Začal se blížit dav lidí, kteří šli s průvodci standardní okruh. Vypadali po sestupu úplně zničeně. Já si užíval cesty a sluníčka, občas se zastavil a vyhříval se na kameni. A stále stoupal. Otevíraly se výhledy na obě strany kaňonu. Cesta se ztrácela mezi skalami a klikatila sestrmým svahem. Odpoledne jsem byl nahoře. Pak už jsem jen sešel do Cabanaconde. Celkem měl okruh kolem 4000 metrů převýšení. Ubytoval jsem se a večer strávil v ulicích vesničky, večeří a stánky se zajímavým občerstvením.

29.5.2015, den 124
Cabanaconde-Arequipa

Ráno mě čekala nečekaně bohatá snídaně. Pak jsem byl vyzvednut minibusem na náměstí. Vraceli jsme se zpět do Arequipy, s pár zastávkami. První byla vyhlídka na zemědělské terasy v místě, kde úsolí přechází v kaňon. Další byla v malinké vesničce. Pak přišla jedna neplánovaná, kdy jsme čekali na odstranění sesuvu kamení ze silnice. Pak jedna delší ve větší vesnici, kde jsem se i naobědval. Pokračovali jsme přes průsmyk s vyhlídkou na okolní zasněžené sopky a naposledy jsme zastavili u stáda lam. Když jsme se přiblížili k Arequipě, strávili jsme spoustu času v zácpě v mimořádně ošklivém předměstí. Dorazili jsme za stmívání. Večer už jsem se jen prošel ulicemi plnými korzujícíh Peruánců.  
 
30.5.2015, den 125
Arequipa

Nejprve snídaně na prosluněné terase, spolu se spolubydlícími, kteří se právě vrátili z náročné noci. Dalším bodem programu byla návštěva kláštera Santa Catalina. Čekal jsem, že bude rozsáhlý, ale realita mě překvapila. Bylo to město ve městě. S vlastními ulicemi a náměstími. Obrovské množství staveb v koloniální architektuře, vše bílé, modré nebo červené. Všude zachované detaily, plné květin. Na místě jsem strávil několik hodin. Další, co jsem měl dnes v plánu, byla ochutnávka smaženého morčete. To se také podařilo. Není špatné, ale je malé a plné kostí. Vzhledem k tomu, že jsem měl kupón na pisco sour zdarma, měl jsem i to. Potom jsem se prošel po městě a navštívil vyhlídku na sopky ve čtvrti lehce vzdálené od města. Po setmění jsem odjel na autobusové nádraží a našel levný autobus do Nazcy. U autobusu ke mně přišel neuvěřitelně ukecaný argentinský horník. Mluvil úplně o všem. V jedné větě dokázal přejít od křesťanství přes švýcarské hory až k barevné kukuřici. Po deseti minutách jsem byl jen rád, že nebude sedět vedle mě. Nástup do autobusu provázely ještě přísnější bezpečnostní opatření než obvykle - prokázání se jízdenkou na kameru provázené otiskem prstu na políčko odpovídající sedadlu v autobusu. Trochu zmatené bylo opatřit si všechny potřebné věci k jízdě, k jízdence kupon na použití terminálu a u jiného okénka kupon na zavazadlo. Odjezd se nějak zdržoval, ačkoliv již byli všichni na palubě. Lidé si to nenechali líbit a dožadovali se odjezdu bušením pěstmi do oken.

31.5.2015, den 126
Nazca

Přijeli jsme nečekaně brzy, zhruba o tři hodiny dříve, než jsem čekal. Již v šest však u silnice čekali naháněči na různé výlety. Prošel jsem kolem nich, našel si snídani a čaj. Stánky na čaj, plné láhví různobarevnéo obsahu i dalších různých malých i velkých nádob se asi nikdy nenaučím pořádně používat. Vůbec nevím, co nabízejí a nechávám to na nich. Kolemdoucí u stánku prokázali mimořádné zdalosti - Česko hledali v Brazílii a domnívali se, že v celé Evropě je válka. Poté jsem opět prošel naháněče a vybral si let nad zdejšími známými liniemi. Po chvíli už jsem byl na cestě na letiště. V letištní hale se promítal dokument o civilizaci Nazca. Dlouho jsme se tam však nezdrželi a pokračovali k letadlu. Tam jsme mimo dvou pilotů byli čtyři. Let trval zhruba půl hodiny a viděli jsme důkladně všechny nejznámnější obrazce. Nad každým jsem se naklonili a z každé strany ho obkroužili. Po návratu jsem měl domluvený výlet na pohřebiště Chauchilla. To je místo uprostřed pouště, kde byly nalezeny hrobky s mumiemi. Hrobky byly vykradeny, mumie rozházeny po okolí. Dnes jsou mumie zpět v zemi, ale dobře viditelné. Okolní poušť je ovšem stále poseta lidskými kostmi. Podvečer jsem se vrátil do hostelu, který jsem měl k těmto výletům. Zbytek večera jsme zejména s majitelem hostelu a rakouskou spolubydlící popíjeli peruánský rum, kterým nás jen tak mimochodem stále zásoboval. Jeho manželka byla Češka.

1.6.2015, den 127
Huacachina

Dopoledne jsem odjel autobusem do Icy. Tříhodinová cesta nebyla nijak zajímavá, kolem byla jen poušť. V Ice jsem přesedl do taxi a dojel do Oázy Huacachina. Ubytoval jsem se a naobědval. Následně jsem se prošel po oáze. Je malinká, jezírko, kolem něj palmy a nějaké hotely a restaurace. Pak už jen všude písečné duny. Našel jsem nejvýhodnější nabídku výletu do dun. Ve čtyři odpoledne se výjíždělo. Jelo se ve vozidle, jehož rychlá jízda v dunách připomínala horskou dráhu. Občas byla zastávka s vyhlídkou. Na některých dunách jsme si vyzkoušeli sandboarding. Pak jsme se podívali na západ slunce a na rozsvícenou oázu z vrchu duny. Večer jsem v hostelu potkal opět rakuanku z Nazcyy. Prošli jsem se po oáze a zašli na pivo.
 
2.6.2015, den 128
Huacachina-Paracas

Ráno jsem se ještě chvíli prošel v dunách. Po obědě jsem odjel do Icy, odkud jsem odjel prvním projíždějícím autobusem. Na Panamericaně je opravdu hustý provoz, autobus každých několik minut. Na jedné z křižovatek jsem vystoupil a pokračoval taxi do vesnice Paracas. Těsně před tím se změnilo počasí, celou oblohu zahalil šedivý mrak. Ubytoval jsem se a rezervoval výlet na druhý den. Pak jsem se šel projít po okolí. Mořské pobřeží bylo lemováno restauracemi. Dále následovalo několik normálních ulic. Potom klasickké nevzhledné betonové stavby, pak několik ulic dřevěných domů a na konci se objevila čtvrť postavená na písku ze všeho možného. Ale měli tam levné pivo. Neutěšený stav místa je asi ještě pozůstatek zemětřesení, které oblast před několika lety vážně poničilo.

3.6.2015, den 129
Paracas-Lima

Vstával jsem brzy, hned po snídani následoval odchod do přístavu a nástup na člun. Po deseti minutách plavby jsme viděli geoglyf neznámého původu, obrovský svícen (180 metrů dlouhý) vytesaný ve sklále. Pak jsme pokračovali, sklákali po rozvlněném moři až k malému souostroví, Islas Ballestas. Tyto ostrovy jsou zajímavé zejména bohatým životem. Žije na nich několik druhů ptáků, například terejové, tučňáci a spousta kormoránů. Uejména ti jsou zodpovědní za to, že jsou ostrovy významných zdrojem guana. Po připlutí k ostrovům jsme pozorovali ptáky, pak propluli několika jeskyněmi. Na několika skalách bylo k vidění i několik lachtanů. Před proplutím pod obrovskými hejny kormoránů jsme dostali praktickou radu - zavřít pusu při dívání se vzhůru. Obepluli jsme několik ostrovů a zamířili zpět. Cestou jsme potkali tybářkou loď doprovázenou pelikány a delfíny. Po návratu na pevninu jsem se sbalil a naobědval u přístavu. Měl jsem ceviche a smaženého rejnoka. Poté jsem odjel minivanem do sousedního Pisca, pokračoval kolektivem na Panamericanu a následně autobusem směr Lima. Cesta opět nebyla příliš zajímavá, stále poušť. A pořád mlhavě zataženo. To nebylo překvapivé, takovéto počasí je v Limě celou zimu. Do města jsme přijeli už za tmy. Terminál této společnosti není ve zcela optimální čtvrti, takže jsem si našel nějaké jakž takž bezpečně vypadající taxi a zacpanými mnohapruhovými silnicemi pokračoval do moderní čtvrti Milaflores. Chvíli mi trvalo najít ubytování, první hostel, který jsem měl vybraný, se nějak na dané adrese nevyskytoval. Večer jsem si prošel okolí. Nic moc, žádné pěkné budovy, žádné pouliční stánky, jen drahé restaurace a mezinárodní řetězce rychlého občerstvení. AlespoŃ v krámku na rohu měli dobrou mrkvovou bábovku. Hostel byl rušný, plný hlušných Izraelců chovajícíh se jako na školním výletě.


4.6.2015, den 130
Lima

Dopoledne jsem začal organizovanou pěší prohlídkou města. Naučil jsem se používat systém autobusů, který funguje spíše jako metro. Tím jsme dojeli do historického centra. Viděli jsme střídání stráží před prezidentským palácem a prošli několik dalších významných míst (náměstí, katedrála, parky, socha Pizzara,...) a dozvěděli se něco o historii města. Mnoho staveb je docela pěkných, ale pod příkrovem šedé oblačnosti nic nevypadá příliš pěkně. Ale aspoň an ulicích to vypadá zase jako v Peru. Po skončení jsem se naobědval a odjel zpět do Miraflores, prohlédnout si zdejší slavné útesy. Moderní zástavba tu pokračuje skoro až k moři, kde je od vysokých útesů oddělena parkem. Podél něj jsem pokračoval, viděl několik paraglidistů i surfaře v moři. Když se začalo stmívat, odjel jsem metroautobusem do hostelu, vyzvednul si batoh a vydal se do centra. To se ukázalo jako lehce komplikované, protože i neustálý proud autobusů nebyl schopen zvládnout dav lidí. Proto se do každého autobusu, které přijížděly každých několik sekund, vměstnalo jen několik čekajících. Nicméně, podařilo se mi nastoupit a poté i vystoupit. Pak už jsem jen došel kousek do jiného hostelu, v centru. Byl pěkný, a zaujal mě též například krásným atlasem map Peru. Posledním bodem programu byla návštěva Magického okruhu vody. To je park se obrovskou soustavou fontán. Jsou různě barevné, většinou s hudbou, podle které se mění. Do některých se dá i vejít, některé jsou obrovské a zdobné, jiné malinké. Ve tvaru pyramidy, tunelu i konvice na čaj. Ohromující, strávil jsem tam dvě hodiny.

5.6.2015, den 131
Lima

Nečekaně bohatá snídaně. Protože v Limě není autobusové nádraží, bylo trošku obtížnější najít vhodnou společnost na další cestu. Když jsem takovou našel, došel jsem k jejímu terminálu a koupil si jízdenku na večer. Pak jsem zašel do oblasti počítačových obchodů a koupil si další disk na fotky. Místo se od jiných lišilo tím, že okolní pouliční prodejci nabízeli software a počítačové součástky. Pak jsem si prošel některá místa centrální Limy. Například náměstí San Martína, kde je socha Matky vlasti. Místo koruny z plamenů má na hlavě omylem lamu - obojí se španělsky řekne stejně. Poté jsem našel uličku plnou antikvariátů, tam jsem se zdržel dlouho. Při obědě jsem přemýšlel, zda se slepičí pařát ležící v polévce jí či ne. Zúčastnil jsem se prohlídky kláštera svatého Františka, kde jsou katakomby plné vyskládaných kostí. Posledním místem bylo muzeum inkvizice s voskovými figurínami mučených. Potom už následoval jen odjezd do Trujilla.

6.6.2015, den 132
Trujillo

Přijeli jsme za světla, kousek od centra, takže jsem vyrazil pěšky a cestou potkal pěkný hostel. Tam jsem si zamluvil celodenní výlet po okolních ruinách. Pak jsem zjistil, že Thajka, kterou jsem potkal před třemi měsíci, je ve stějném městě, takže jsme se ještě na chvíli sešli. Následoval odjezd. První zastávkou byl komplex chrámů Slunce a Měsíce kultury Moche. Nejprve jsme navštvili muzeum, kde nebyly vystaveny jen střepy, jak často bývá zvykem, ale detailně vyrobené zdobné nádoby a další věci. Také jsem tam zjistil, že se výletu účastní také Češka. Pak následoval vlastní chrám. Byla to (nyní už dost rozpadlá) stupňovitá pyramida ze zhruba 140 milionů cihel stará kolem 1500 let. Na mnoha stěnách se zachovaly barevné malby. Potom jsme se vrátili do města na oběd, ocenil jsem, že nás nechtěli poslat do nějaké vlastní restaurace, jak je někdy zvykem. Pak jsme pokračovali do Duhového chrámu - hliněné stavby s vyobrazeními duhy. Pak jsme jeli do města Chan Chan. To jsou ruiny největšího města z nepálených cihel na světě, pokrývá 20 kilometrů čtverečních, ovšem většina je stále skryta v písku. Díky písku se také zachovaly různé detaily výzdoby. Nečekaná byla přítomnost postarší dámy, která se živila zpíváním El Condor Pasa. Poslední zastávkou byla vesnice Huanchaco, ležící na pobřeží moře. Její zajímavostí jsou malé úzké loďky z rákosu, které používají rybáři. Jelikož jsme se tam sešli dva Češi, celkem nevyhnutelně jsme zašli na pivo, konečně jsem vyzkoušel pšeničnou Cuzceňu. V jedné z postranních uliček jsme pozorovali pěknou scénu - několik chlapů si vytáhlo židle na ulici, aby mohli s pivem v ruce pozorovat dělníky stavící zeď a kibicovat. Pak jsme se vrátili do Trujilla a zašli na dalšíí pivo. Z náměstí nás s nim vyhodil uniformovaný szrážce, ale skoro se za to omlouval. Pak jsme poseděli na lavičce ve vzdálenější ulici. Občas přišel někdo zajímavý - třeba mladá skupina s nápisem Ježíš tě miluje. Pozdě večer jsme se rozloučili, já ve městě zůstával.

7.6.2015, den 133
Trujillo

Dopoledne snídaně na trhu. Potom jsem šel kamsi mimo centrum, najít vhodnou autobusovou společnost na další cestu. Odpoledne jsem jel městským autobusem do Huanchaca. Tam jsem se nejprve prošel kolem pláže. Pak jsem vyzkoušel místní variantu zmrzliny - ledovou tříšť politou hustými ovocnými šťávami. Pak jsem ochutnal jídlo u několika stánků. Nakonec jsem zavítal do školy surfu a objednal si lekci. Začali jsme v učebně, trénovali jsme ve dvou jak se na prkně leží a stojí. Po půlhodině teorie jsme šli na pláž a do vln. Tam se odehrávalo dalších asi 80 minut. Bylo to docela zábavné a šlo to lépe, než jsem čekal. Večer jsem strávil poblíž pobřeží a pozoroval okolní život. Pak jsem se vrátil do Trujilla do hostelu a později večer odjel na autobusové nádraží, kde jsem nasedl na autobus do Cajamarcy.

8.6.2015, den 134
Cajamarca

Ačkoliv jsem se snažil vybrat co nejpozdější spoj, do Cajamarcy jsme přijeli už lehce po páté. Místo asi nebylo úplně nejbezpečnější, protože vrata terminálu byla zavřená, otevírala se jen při příjezdu autobusu, pak je rychle zavřeli. Byla v nich jen pečlivě střežená malá branka. Vzhledem k docela vysoké nadmořské výšce bylo zima. Počkal jsem chvíli na rozednění a pak odjel na náměstí. Tam jsem se ubytoval a do rozumnějšího rána jsem se ještě zahrabal do peřin. Pak jsem si v nabídce mnoha cestovek vybral výlety na dnešek. Jsou to místa běžnou dopravou obtížně přístupná. Za chvíli už jsem odjížděl. Na první pohled bylo vidět, že už nejsem v turistickém jižním Peru. Všichni spolucestující byli Peruánci. Průvodce nadšeně vyprávěl o historii tohoto místa, kde začal konec Incké říše. Nejprve jsme dojeli na vyhlídku na město, poté jsme pokračovali do oblasti skal s mnoha petroglyfy. Při procházce mezi skalami se Peruánci bavili poznáváním tvarů ve všech možnách skalách. S tím strávili opravdu hodně času. Pak jsme došli k dávnému obětnímu kamenu a sousedícímu 3000 let starému akvaduktu, velice přesně rovně postavenému a skvěle zachovanému. Pak následoval návrat do města. Před dalším odjezdem jsem měl čas si prohlédnout centrum. Asi nejzajímavější místo bylo však dnes v pondělí zavřené. Tím je sál výkupného, místo, kde byl vězněn poslední Inka, když čekal na výkupné v podobně sousední místnosti naplněné zlatem. Cílem odpoledního výletu bylo pohřebiště. Před tím jsme však stihli navštívit několik dalších míst. Začali jsme v továrně na sýry. Popis technologie jejich výroby byl dost mimo moje znalosti španělštiny. Následovala ochutnávka. Pak jsme navštívili zahradu hortenzií, kde jsme ochutnávali med, likéry, mermelády a další. Poslední zastávkou byly stovky hrobek vytesaných do skály.

9.6.2015, den 135
Cajamarca-Leymebamba

Jediný autobus do vesnice Leymemamba jezdí v půl páté ráno. Moc se v něm spát nedalo, celá cesta byla jedna zatáčka za druhou. Po rozednění jsme zastavili v největší vesnici na cestě. Autobus kamsi odjel a my dostali mizernou snídani. Pak jsme pokračovali úzkou cesto, k velkému překvapení čerstvě vyasfaltovanou. Dlouhými serpentinami mezi mraky džunglí do hor a poté hluboko dolů do suchého údolí řeky Maraňón, které tu rozděluje Andy na východní a západní část. Údolí je pokryté suchým rovníkovým lesem, jen dole u řeky je zeleno. Pak jsme pokračovali vzhůru do ještě vyššího průsmyku. Opět nekonečné serpentiny. Těsně za ním se opět dramaticky změnila krajina. Opět jsme vjeli do mlhy. Klesali jsme mlžným lesem. Zastavili jsme na oběd u domku po cestě obklopeného spoustou domácích zvířat. Dostal jsem něco podivného, mimo kostí a kůže tam snad nic nebylo. Tvrdili, že je to slepice. Zpestřením následující cesty byl okamžik, kdy nás míjelo v protisměru stádo mnoha desítek koní. Po deseti hodinách jsme byli na místě. Ve vesnici Leymebamba, uprostřed lesů a hor. S jejími 1100 obyvateli je další větší město hodiny jízdy daleko. Mimo jednoho autobusu a několika minivanů se tu jezdí jen tuk tukem a na koni. Velmi rychle si mě odchytil někdo nabízející ubytování. Pak jsem tuk tukem odjel do muzea, které je kdesi v kopcích. Muzeum bylo postaveno zejména pro uchování více než 200 mumií, které byly před několika lety v okolních kopcích. Ve zdejší řídce obydlené krajině i dnes dochází k výzamným obejevům. Výběrčí vstupného neměl zpátky na mých 100 solů, takže musel chudák někam daleko běžet je rozměnit, stejně jako v mém penzionu. Tam to trvalo dokonce až do večera. Tady je to všude probém, někdy i s 10 soly (75 korun). Do muzea zrovna přijela výprava peruánských důchodců, takže jsem s nimi měl prohlídku i s výkladem.
 
10.6.2015, den 136
Leymebamba

Po dotazu, zda je v penzionu snídaně se od paní domácí ozvalo směrem do přízemí: "Heej, gringo chce snídat!" Potom jsem odešel na výlet. Hledal jsem zříceninu dávné vesnice La Congona. Směr jsem zhruba znal, takže jsem vyrazil do kopce. Došel jsem do vesničky, kde byl pravděpodobně jediným dopravním prostředkem kůň. A že jich tu bylo. Naloženi pytli, bandaskami i lidmi. Na domech byly opět všudypřítomné předvolební slogany. Rád bych viděl volební lístky, když tu doporučují zakřížkovat jablíčko. Místní mi potvrdili, že jdu správně, tak jsem pokračoval. Postupně však lidé ubývali a nebylo se koho ptát. Šel jsem bahnitou cestou mezi políčky a pastvinami. Na křižovatkách mi nezbývalo, než volit cestu od oka. Vzhledem k tomu, že místo mělo být údajně vzdáleno sedm kilometrů, začal jsem mít po čtyřech hodinách chůze po kopcích pocit, že je možná něco špatně. Pokračoval jsem dál, krajina byla čím dál zajímavější, políčka se střídala s pralesy se stromx porostlými broméliemi. Po další hodině mi nezbylo, než se otočit zpět, vracet se potmě se nezdálo jako dobrý nápad. Pořád nikde nikdo. Nic jsem nenašel, ale ktajina to zcela vynahradila. Cestou zpět začalo pršet. Ukázalo se, že předchozí představa, že cesta už nemůže být rozblácenější, byla úplně naivní. Zpět do Leymebamby jsem se vrátil akorát po setmění, baterku jsem musel použít jen na poslední úsek, kde byla navigace snadná.

11.6.2015, den 137
Chachapoyas

V šest hodin odjezd minibusem. Tentokrát do blízkého města Chachapoyas, cesta trvala jen dvě hodiny. Při vykládání zavazadel ze střechy mě zaujalo, že v jedné zavázané tašce byla pod plachtou přivázána i živá slepice. Na autobusovém nádraží jsem potkal jednu cestovku. Výlet na zříceninu Kuélap však již měli obsazený. Rychle jsem tedy pokrčoval na náměstí, kde byly další. Jediné, co jsem našel, byl výlet k sargofágům Karajía. Ten však už odjel, naložili mě tedy do taxíku a jali jsme se dohnat minivan za městem. To bylo úspěšně, takže jsem přestoupil. Nejprve jsme dojeli do malé vesnice v horách, kde jsme si vyzvedli holínky. Potom jsme pokračovali do vzdálené oblasti hor, kde je poměrně velká jeskyně. Kdysi byla užívána jako pohřebiště. Znovuobjevena byla před dvaceti lety. Dnes se v ní zachovalo jen pár hromad lebek a dalších kostí a pár skalních kreseb. Dříve toho tam asi bylo víc, soudě podle toho, jak objevitel zbohatl, než existenci jeskyně zveřejnil. Prošli jsme poměrněě dlouhý úsek kameny a blátem pokryté jeskyně. Poté jsme pokračovali na oběd a pak dále do hor. Poslední kilometr jsme šli strmou cestou do údolí, kde jsou ve skalní stěně umístěny zdobné sargofágy stále obsahující mumie. Na místě jsou opět poházeny nějaké ty kosti. Vysoko v kolmé stěně je mimo těch největších sargofágů i množství menších nebo i rozpadlých. Je pozoruhudné, jak je tam lidé kultury Chchapoyas byli schopni dostat. Po návratu jsem se prošel po městě. Zaujal mě strážní vyučující kolemjdoucí děti abecedu a také restaurace, dke jsem večeřel. Vcelku normální, až na auto zaparkované úplně vzadu mezi stoly a záchody.
 
12.6.2015, den 138
Chachapoyas

Dneska opět organizovaný výlet. V těchto horách je to jinak takřka nemožné, to vzdálených vesnic nic nejezdí. Navíc se člověk leccos dozví od průvodce, pozná mnoho lidí a i španělštinu si dost procvičí. První zastávkou byly malé ruiny ve skalní stěně Macro. Poté jsme pokračovali stoupající cestou mezi políčky. Cestou řidič koupil slepici, která pak nám pak zbytek cesty kvokala pod sedadly. Po třech hodinách jsme byli na místě. Ruiny města Kuélap, druhé nejmajestátnější v Peru po Machu Picchu. Během dvoukilomterové cesty na kopec opět pršelo. Město je postavené na dvacet metrů vysoké kamenné platformě úplně na vrcholu vysokého kopce. Zvenku vypadá, že je skryto za zdmi, ve skutečnosti je celé úplně nahoře. Většina města je tvořena stovkami kruhových domů. Spolu s doškovou střechou byly 15 metrů vysoké a celkem v nich bydlelo 3000 lidí. I zde je k nalezení mnoho kostí. Výhled do krajiny je také zajímavý. Prohlídka doprovázená detailním komentářem průvodce trvala tři hodiny. Do města jesme se vrátili až za tmy. Pak jsem si objednal další výlet.
 

13.6.2015, den 139
Chachapoyas

Před odjezdem jsem se stavil na trhu pro svačinu. Objevil jsem tam 100% čokoládu. Na místo jsme dnes dojeli už po hodině. Vodopád Gocta byl vidět už z vesnice, takže bych ho snadno našel i sám. Takhle mám ale možnost si aspoň popovídat s průvodcem a ostatními. Tento vodopád byl oficiálně objeven v roce 2005. V té době byl považován za třetí nejvyšší na světě. Mezitím byly ale objeveny další. Cesta vede lehce přes pět kilometrů převážně lesem. Cestou jsme se zastavili na místě, kde se s využitím koňské síly lisuje cukrová třtina. Čím hlouběji v údolí a blíže k vodopádu jsme byli, tím větší byla zima. Od místa, kde dopadá vodní tříšť spodní části z výšky přes 500 metrů (celkově měří 771 m) fouká silný vítr nesoucí množství studené vody. Někteří se dokonce vykoupali. Pak jsme se vrátili do vesnice na oběd. Opět pršelo. Už několikátý den, nic moc období sucha. Cestou jsem potkal Francouzku, bydlící ve stejném hotelu, která také zítra pokračuje do Ekvádoru. Ve městě jsme šli na včeři, kde jsme potkali lidi z předchozího dne, malé město. V televizi byla jakási soutěž, ve které rodina vyhrála postel a byla šťastná, že už nemusí spát na zemi. Nakonec jsme zašli na chvíli do likérového baru, ochutnat něco z místních rostlin.

14.6.2015, den 140
Chachapoyas-Zumba

Brzy ráno jsme odešli na autobusové nádraží. Počkali jsme, až se naplní minubus do města Bagua Grande. Jeli jsme údolím dolů. To se rozšiřovalo a oteplovalo se. V širokém údolí se objevily palmy. Ve městě jsme tuk tukem odjeli na jiný terminál. ŘIdič byl poněkud nechápavý, jezdil s námi kolem bloku a pořád mu nebylo jasné, kam chceme. Z terminálu odjížděly zdílené taxi do města Jaén. Na mě zbylo místo v kufru. V Jaénu jsme opět tuk tukem odjeli na další terminál. Tam jsme opět čekali na naplnění minibusu. Zde už bylo opravdu horko. Po třech hodinách jízdy znovu zvlněnou krajinou jsme byli ve městě San Ignacio, kde jsme pro změnu přejeli tuk tukem na místo odjezdu sdílených taxi. Odtud jsme horami jeli do osady La Balsa, na hranici s Ekvádorem. Místem pohraniční kontroly byl malý domek na louce. Prázdný. Naštěstí se mi pohraničníka podařilo najít, byla doma a díval se na televizi. Nebylo divu, projde tudy pár lidí denně. Most přes řeku do Ekvádoru nevypadal vytíženě, ani moc nemohl, většinu jeho plochy zabíraly sušící se arašídy a další plodiny. Ekvádorská kontrola vypadala podobně. Tady jsme měli hodinu do odjezdu ranchery - nálaďáku s lavičkami na korbě. Jídlo tu nebylo, tak jsem se vrátil do Peru. V budově s nápisem restaurace se na mě překvapivě dívali, že prý nejbližší kuchař je 70 kilometrů daleko. Vedle měli aspoň chleba a sýr. Pak jsme vyjeli. Na Ekvádroské straně se široká asfaltová silnice změnila takřka v horskou stezku. Postupně přibývali cestující, nakonec jich tam bylo přes padesát. A také se stmívalo. Do vesnice Zumba jsme dojeli dlouho po setmění. Na autobusovém nádraží jsme si našli co nejpozdější autobus, abychom nepřijeli do dalšího města příliš brzy, cesta měla trval jen šest hodin. Čekali jsme na poklidném terminálu, rušeni jen otravným, špinavým a krvavým opilcem. Jeden ze spolučekajíích se ho pokusil odlákat: "Na, vezmi si bonbón a nech ho bejt!"

od 15.6. do 8.7.2015, den 141 až 164
Viz Ekvádor

9.7.2015, den 165
Nuevo Rocafuerte-Pantoja

Dnes kohouti začali už před třetí hodinou. Pak jsme se sbalili, šli do malinké chajdy nechat si orazítkovat pasy a pak vyrazili na malé loďce do Peru. Když jsme dorazili do peruánské vesnice Pantoja, jako první nás přivítala vojenská základna složená ze slaměných chýší a několika děl. O chvíli později jsme dorazili do centra vesnice. Pak jsme si šli nechat orazítkovat pasy na peruánské straně. Kasun ze Srí Lanky byl nepřipravený a nevěděl, že potřebuje vízum a jakási verze kolumbijské občanky nestačí. Takže musel vstoupit do Peru nelegálně. Milý pohraničník mu ovšem ještě poradil, jak se vyhýbat policjením kontrolám. V malinkaté vesničce je hostel i jídelna, takže jsme se mohli ubytovat a naobědvat. Pak jsme se prošli po vsi a ptali se na možnosti cesty dále po proudu. Opět jsme dostávali spoustu informací, ovšem žádná se neshodovala. Počasí se stále měnilo, občas bylo zataženo, občas slunečno, někdy přišel prudý liják. Někdo nám nabídl odvoz v malé kanoi, pak se ale ztratil a už jsme ho nenašli. Takže zatím nemáme nic konkrétního, někdy asi holt něco přijede. Život ve vsi je úžasné poklidný, všichni jen někde posedávají, povídají si a něco hrají. Všude je plno dětí. Vesnice je moderní - doknce tu i pár hodin denně funguje elektřina a tekoucí voda.

10.7.2015, den 166
Pantoja

Ráno jsme obešli další lidi s dotazem na svezení dolů po proudu. Žádnou rozumnou nabídku jsme ale nedostali. K snídani tradičně rýže a vejce, k tomu je na přeskáčku buď maniok nebo smažený banán. K obědu je také rýže i  večeři i kdykoli jindy. Den probíhá ve stylu sledování dění ve vesnici, čtení, hraní s dětmi a podobně. Odpoledne došlo ve vesnici pivo! Kasan si konečně splnil sen a sehnal maso, které mohl grilovat. Z celého procesu se stala docela groteska, počínaje rozděláváním ohně v deštném lese a konče podivně vyhlížejícím výsledkem. Jíst se to ovšem dalo.

11.7.2015, den 167
Pantoja

Rýže, rýže. Kasan zhodnotil svou situaci a odjel zpět do Ekvádoru. Už mám přečteno několik knih a když jde elektřina zpracovávám fotky.  Rychlý člun, který měl dnes přijet, se neobjevil. Prý zítra. K narozeninám mi kdesi v útrobách vesnice sehnali pivo. Pokračování malé oslavy bylo u řeky při západu slunce s jakýmsi levným rumem.

12.7.2015, den 168
Pantoja

Tradiční začátek dne s rýží. Den pokračuje obědem v podobě rýže, tentokrát zabalené v listí, což je specialita peruánské džungle. Rychlá loď stále nikde. Ovšem nastala velká věc - přijela velká nákladní loď Arabela. Spolu s ní několik cyklistů, kteří jedou do Ekvádoru. Dále tam byly zásoby všelijakého zboží, které se na kolečkách a trakařích rozváželo po vesnici. Z okolních lesů se sjížděli indiáni na malých kanoích peke peke. Loď možná odjede už za dva dny, jak dlouho bude trvat cesta, nikfo neví. Vypadá ale docela pohodlně. V množství všudypřítomných dětí začíná být obtížné udržet si věci v bezpečí.

13.7.2015, den 169
Pantoja

Během dne opět připlouvají a odpolouvají indiáni. Někteří lovci s puškami a mačetami vypadají docela zajímavě. Někdo si nesl nákup - chleba a šneky. Loď se připlavovala na plavbu, posádka stavěla ohradu pro krávy. Pak jsme našli loďku, kterou vyplouvala obchodkyně z Iquitos nakoupit plantejny, banány a další věci od místních obyvatel. Přidali jsme se k ní a navštívili mnoho rodin žijících uprostřed džungle. Od řeky nic nenasvědčuje, že tam nědo žije, pak jsme zakotvili u břehu, odkud vedla malá cestička k domku. Každá rodina žije úplně opuštěná uprostřed pralesa. Kolem domků jsou většinou slepice, husy a psi, někdy prasata či něco jiného. Všude se obchodnice zeptala, co mají na prodej. Postupně jsme nakoupili kolem 25 trsů plantejnů a banánů. Také pár kusů prasat, želvu a nějaké další ovoce. Mimo zmíněných rostlo v lese kdeco, maniok, bavlna, papaya, ananas, pomeranče a další, které asi v češtině ani nemají jméno. Skoro všude jsme dostali i nějaké zajímavé ovoce navíc. Vše ovšem bylo obklopeno spoustou nejrůznějšího hmyzu. Nějakou stovku štípanců to za ten den dalo. Po návratu jsme se sbalili a vyrazili na večeři. Kuchařka vypadala v sedm hodin, že se probudila uprostřed noci, ale jídlo jsme dostali. Pak jsme si přinesli věci na palubu Arabely a připevnili hamaky. Dnes jsme již spali na lodi.

14.7.2015, den 170
Pantoja-Mazán

Navzdory včerejší kapitánově party jsme ráno vypluli. Zatím jen posádka a nás šest gringů. Zastavovali jsme skoro u každého domečku, nahládali kdeco, kupovali další ovoce. Jinde posádka koupila několik slepic. Zaplatila plechovkami piva. Vykládání býka v jedné z dalších vesnic byla docela show, kde se střídalo tahání býka posádkou a její úprk, když se naštval. K obědu byla rýže s vepřovou kůží. V další vesnici se vykládala kráva a nakládal další býk. To se moc nepovedlo, naštval se skočil do vody a skoro to vypadalo, že se utopí. Následovala scéna, kdy přivázaný býk plaval za plující lodí k jinému místu s méně strmým břehem. Loď jemně manévrovala, aby ho nerozmáčkli o břeh a nakonec jej z vody tahalo deset chlapů. Ač to tak dlouho nevypadalo, úspěšně. Po chvíli jsme zastavili uprostřed džungle a naložili další ovoce. Stáli jsme dlouho, pak jsme zjistili, že celá posádka zmizela kamsi v lese. Na mnoho hodin. Mezítím se podávala večeře. Speciální verze mléčné rýže - s homeopatickým množstvím rýže. Nebo to byla říční voda se skořicovou příchutí? K tomu tvrdé rohlíky. Po setmění jsme konečně vyjeli. Důvod zastávky byl vcelku nejasný. Zase se objevily nové plantejny. O chvíli později jsme zastavili v nějakém velkoměstě, snad deset domů tam bylo. A zase čekali. Nikdo neřekne, co se děje. Potřeboval se kapitán někde ožrat s kamarády? Celkově jsme dnes nedopluli skoro nikam.


15.7.2015, den 171
Pantoja-Mazán

Přistáváme ve vesnici za vesnicí a stále něco nakládáme a vykládáme. Už jsem líný dívat se, co se děje, zvlášť ráno. Podle zvuku jsou to často nepříliš nadšená prasata. Později vidíme, že není divu, že z přepravy nejsou moc nadšená - tahají je po zemi za nohu, zvedají za uši. Ke snídani je totéž, co bylo k večeři. V jedné vesnici přišla prodavačka ryb v listu a juanes, stojí až neuvěřitelně málo, dva soly. V další vesnici čekají desítky dětí, které se po zakotvení valí na palubu, aby při odplouvání opět proudily ven. V jiné vesnici se na malou kanoi překládá přes 400 plechovek piva. Pořád se mění počasí, někdy je horko a slunečno, jindy zima a silný déšť. Pasažérů pořád pomalu přibývá. Následuje spousta dalších zastávek, ve vesnicích i uprostřed džungle. Někde mají i desítky trsů planejnů. Večeře je nečekaně dobrá - jakási poléva s vejci a plantejny. Narozdíl od včerejška pokračujeme v plavbě i v noci. Občas se na břehu objeví světla baterek, tak zastavíme a překládáme. Vzhledem k neurčitému jízdnímu řádu tu asi musí držet několik nocí hlídky. 

16.7.2015, den 172
Pantoja-Mazán

Pluli jsme opravdu celou noc. Snídaně nebyla nic moc. Podivný kus masa a plantejn, to vše potažené jakýmsi šedým slizem. Maso kupodivu chutnalo ještě výrazně hůř než vypadalo. Dnes posádka přešla na novou metodu nakládání krav. Za nohy jim přivázala lana a vytahovala je po prknech na palubu. Ohrada se velmi naplnila, občas tam i ležela jedna a druhé. Jina vše pokračuje při starém. Naložili několik ovcí. Pak jsme strávili hodinu v největším městě oblasti - Santa Clotilda - takže jsme měli možnost dokoupit vodu a pivo. Do noci vše pokračovalo stejně.

 
17.7.2015, den 173
Mazán-Iquitos

Před rozedněním jsme zakotvili ve městě Mazán. To leží v místě, kde se řeka Napo přibližuje Amazonce, takže se dá ušetřit spousta času cestou po souši. Po východu slunce se objevil zamlžený přístav. Pomocí mototaxi (tuk tuků) jsme přejeli několik kilometrů k Amazonce. Tam jezdí v krátkých intervalech rychlé čluny až do Iquitos. Jedním z nich jsme vyrazili. Jeli jsme po řece ohraničené jen mlhou ze všech stran. Nakonec se obejvil přístav se spoustou lodí. Zastavili jsme mezi několika plovoucími domky. Odtud jsme mototaxi pokračovali do centra, kde jsme se ubytovali. Mimo rikš tu ještě jezdí dřevěné autobusy, jinak skoro nic. Do města nevede žádná silnice, dá se sem dostat jen lodí či letadlem. Odpoledne jsme se šli podívat na slavný trh Belén. Bylo již trochu pozdě, takže trh už plně nefungoval, přesto to byl zajímavý zážitek. Mimo běžných sekcí s potravinami a oblečením bylo na trhu mnoho dalšího - všlijaké lektvary, drogy, byliny, krokodýli, hadi, střelivo, léky, želvy a další. Na trhu jsme strávili docela dost času. Potom už zbýval jen večer s pivem.
 
18.7.2015, den 174
Iquitos

Se spolucestujícími Australany jsme ráno vyrazili do plouvocí čtvrti Belén. Po příjezdu na místo jsme v doprovodu řidiče mototaxi prošli částí stijící na kůlech, obklopenou po opadnutí vody hramadami odpadků. Potom jsme se na lodičce projeli mezi domy tohoto plovoucího slumu. I u plovoucí benzínky jsme zastavili. Po návratu jsme všichni opět navštívili trh. Tentokrát byl pln života. Pln kusů krokodýlů a želv. Dal jsem si k obědu ceviche. Odpoledne jsme chtěli navštívit zácrannou stanici kapustňáků, ale oproti předpokladu již bylo zavřeno. Navštívili jsme tedy jen blízký umělecký trh. Hádám tak polovinu předmětů je zakázáno odvézt kamkoli do vyspělého světa. Pozoruhodné věci jako přívěšek na klíče z hlavy piraně. Cestou jsme poprvé použili jeden z místních dřevěných autobusů.

19.7.2015, den 175
Iquitos

Ráno skoro všichni spolucestující z Río Napo odjeli do džungle, zůstali jsme jen dva. Ráno jsme navštívili centrum kapustňáků. Měli jich tam zrovna pět, dali se i pohladit a krmit. Mimoto tam měli i nějaké želvy, nutrie a ryby, vše zachráněné před snědením či něčím podobným. Pak jsme se vrátili do města. Madeleine vystoupila na trhu a já pokračoval do přístavu. Tam byl trh s jídlem, obsahující další zajímavé položky, například jakési larvy. Odtud jsem jel lodí do blízké vesničky, de je další záchranná stanice místních zvířat. Byly tam hlavně opice a motýli, mimoto také ocelot, jaguár, tapír, anakonda, lenochod a další. Na místě jsem potkal Češku, která tam již pět měsíců dělá dobrovolníka. Odpoledne jsem se vrátil do města a prošel se po nábřeží, které bylo v neděli plné lidí.
 
20.7.2015, den 176
Iquitos

Nejprve jsem si ráno koupil jízdenku a loď k Brazilské hranici. Pak jsme opět odjeli do přístavu, kde jsme ochutnali nějaká zajímavá jídla a poté pokračovali pomalou loďkou po Amazonce do malé vesničky, kde se nachází další zvířecí park. Hlavní atrakcí jsou obří masožravé ryby arapaimy. Ke vstupnému jsme dostali krmení. Maso pro arapaimy a kajmany, granule pro ryby a želvy. Tím jsme strávili docela dost času. Pak následoval návrat. Překvapivě vysoký počet spolupasažérů se věnoval vzájemnému vybírání vší. Na hostelu poslední pivo a rozloučení.

21.7.2015, den 177
Iquitos-Tabatinga

Vstával jsem v pět, v přístavu byl chvíli nato, ovšem stejně jsme vypluli až chvíli před sedmou, ve chvíli, kdy už mnozí pasažéři vyjadřovali nespokojenost se zpožděním hlasitým dupáním. Cesta nebyla příliš zajímavá, Amazonka je široká (už tady skoro deset kilometrů, ačkoli to tak kvůli spoustě ostrovů nevypadá) a v okolí je stále stejná džungle, jen občas přerušená vesnicí. Navíc z malých okének toho stejně moc vidět nebylo. Navzdory jejich velikosti byly plné děr, takže při dešti bylo docela obtížné udržet se v suchu. Když jsme po deseti hodinách dopluli do poslední peruánské vesnice na Amazonce, Santa Rosa, zakotvili jsme u pontonu, který byl několik metrů od břehu. Ovšem bez jakéhokoli mostu. Kolem čekali místní na loďkách, aby nás za poplatek přepravili na břeh. Ve vesnici bylo třeba vyřídit výstupní razítko z Peru. Pak jsme překonali řeku do brazilské Tabatingy. Spolu se dvěma spolucestujícími, kteří také pokračovali do Manausu, jsme se zablácenými ulicemi vydali hledat přístav. Když jsme jej našli, byl již zavřený, takže jsme se jen informovali o odjezdech lodí. Potom jsme chvíli hledali nějaké ubytování. V nalezenémhotelu jen portugalsky mluvící recepční tvrdil, že mají poslední dvě místa. Pak jsme diskutovali s dalšími lidmi a nakonec se záhadně objevil pokoj pro tři. Naštěstí tu ale většina lidí umí aspoň trochu španělsky. Nakonec jsme se navečeřeli a zašli na pivo.

od 22.7.2015, den 178 a dále
Viz Brazílie II