Ekvádor

Fotky: https://www.dropbox.com/sh/pw759wphfbgtbbe/AADrCCxJG5qC9bQCAcJ1LoSea?dl=0

do 13.6.2015
Viz Peru

14.6.2015, den 140
Chachapoyas-Zumba

Brzy ráno jsme odešli na autobusové nádraží. Počkali jsme, až se naplní minubus do města Bagua Grande. Jeli jsme údolím dolů. To se rozšiřovalo a oteplovalo se. V širokém údolí se objevily palmy. Ve městě jsme tuk tukem odjeli na jiný terminál. ŘIdič byl poněkud nechápavý, jezdil s námi kolem bloku a pořád mu nebylo jasné, kam chceme. Z terminálu odjížděly zdílené taxi do města Jaén. Na mě zbylo místo v kufru. V Jaénu jsme opět tuk tukem odjeli na další terminál. Tam jsme opět čekali na naplnění minibusu. Zde už bylo opravdu horko. Po třech hodinách jízdy znovu zvlněnou krajinou jsme byli ve městě San Ignacio, kde jsme pro změnu přejeli tuk tukem na místo odjezdu sdílených taxi. Odtud jsme horami jeli do osady La Balsa, na hranici s Ekvádorem. Místem pohraniční kontroly byl malý domek na louce. Prázdný. Naštěstí se mi pohraničníka podařilo najít, byla doma a díval se na televizi. Nebylo divu, projde tudy pár lidí denně. Most přes řeku do Ekvádoru nevypadal vytíženě, ani moc nemohl, většinu jeho plochy zabíraly sušící se arašídy a další plodiny. Ekvádorská kontrola vypadala podobně. Tady jsme měli hodinu do odjezdu ranchery - nálaďáku s lavičkami na korbě. Jídlo tu nebylo, tak jsem se vrátil do Peru. V budově s nápisem restaurace se na mě překvapivě dívali, že prý nejbližší kuchař je 70 kilometrů daleko. Vedle měli aspoň chleba a sýr. Pak jsme vyjeli. Na Ekvádroské straně se široká asfaltová silnice změnila takřka v horskou stezku. Postupně přibývali cestující, nakonec jich tam bylo přes padesát. A také se stmívalo. Do vesnice Zumba jsme dojeli dlouho po setmění. Na autobusovém nádraží jsme si našli co nejpozdější autobus, abychom nepřijeli do dalšího města příliš brzy, cesta měla trval jen šest hodin. Čekali jsme na poklidném terminálu, rušeni jen otravným, špinavým a krvavým opilcem. Jeden ze spolučekajíích se ho pokusil odlákat: "Na, vezmi si bonbón a nech ho bejt!"

15.6.2015, den 141
Zumba-Loja

Autobus do města Loja vyjel v půl jedné. Autobus se během jízdy po mizerné cestě třásl a nadskakoval. Někdy po třetí to přestalo. Klid. Aspoň se dalo lépe spát. Po rozednění už bylo vidět, co se stalo. Na silnici stála kolona vozidel čekající před velkou plochou bláta. Vzadu někde v mlze byl sesuv kamení. Odstraněn byl po mnoha hodinách čekání. Takže místo v šest jsme přijeli po poledni. Na mou plánovanou návštěvu národního parku už nebyl čas. Zašli jsme na trh na oběd. Město se od Peru dost liší, je mnohem modernější a civilizovanější. Odpoledne jsem si prošel několik zajímavostí města, například jsem viděl zdobnou městkou bránu s památníkem Bolívara, několik udržovaných parků a náměstí a mnoho starých koloniálních domů. Celkově toho tady ale moc není.
 
16.6.2015, den 142
Loja

Den začal silným deštěm. Ten postupně slábnul, tak jsem odjel na autobusové nádraží a odtud směr národní park Podocarpus. Ten je pojemnovaný po jediném původním andském jehličnanu. Cestou jsme minuli bránu parku a průvodčí mi nic neřekl, ačkoliv jsem jej požádal, nečekaně. Od vstupu to je do parku přes osm kilometrů po stoupající silnici  (v jihoamerickém smyslu). Vyrazil jsem pěšky. Cestou se počasí stále zhoršovalo. Pršelo čím dál víc, objevovalo se víc a víc mlhy a foukal silný vítr. Jak jsem stoupal, bylo k tomu čím dál chladněji. V parku jsem si prošel několik tras lesem. Ten byl hustý, vlhký, pokrytý mechem a broméliemi. Stoupal jsem prudce do kopce a mlhy bylo čím dál víc. Z výhledů do okolních údolí nebylo tedy nic. Všechny plánované trasy jsem neprošel, nemělo to cenu. Bylo opravdu mimořádně hnusně. Není divu, že jsem za celý den nikoho nepotkal. Když jsem se vrátil, ve městě bylo úplně sucho a jakž takž teplo, zhruba 10 kilometrů vzdušnou čarou daleko.

17.6.2015, den 143
Loja-Cuenca

Dnes jsem pokračoval do dalšího města, Cuency, prý nejkrásnějšího koloniálního města Ekvádoru. Cesta trvala skoro pět hodin. Po hrubé betonové silnici klikatící s mezi horami jsme jeli mezi údolími, jedno bylo slunečné, sousední zase plné mlhy. Ve městě se mi podařilo použít městskou dopravau, dojel jsem do centra a ubytoval se. Pak mi zbyl čas na lehkou prohlídku města. Podíval jsem se do katedrály a na vyhlídku z její věže. Pak jsem si prošel několik historických ulic a nábřeží potoka. Všude byl vidět velký rozdíl oproti předchozím zemím. Žádné odpadky, vše upravené, čisté, ale dražší. Také tu takřka nejsou lidé v tradiční oblečení.
 
18.6.2015, den 144
Cuenca

Brzy ráno jsem se chystal do národního parku Cajas. Na autobusovém nádraží se mi nepodařilo najít okénko správné autobusové společnosti. Bylo dobře skryto a její název napsán malým písmem, mimoto mě na informacích posílali opačným směrem než veškeré ukazatele. Než jsem jej našel, autobus ujel. Musel jsem tedy čekat hodinu a půl na další. Cesta po neustále stoupající silnici trvala hodinu. Pak jsem byl na místě. Znovu po čase ve výškaách kolem 4000 metrů. Zvlněná krajina byla poseta mnoha jezery a jezírky a obrovskými trsy trav. Občas se v malém údolí objevil i lesík, tvořený jediným stromem, který je schopen v této výšce přežít. Je malinký a zkroucený. Cesta vedla právě těmito zajímavými oblastmi, také mězi potůčky a bažinami. Pak jsem zvolil další, ta vedla na vysoký skalnatý kopec s pěknými výhledy na všechny strany. Během dne bylo pozoruhodné sledovat počasí. Vystřídalo se skoro vše. Někdy svítílo sluníčko, někdy bylo oblačno, často půlně zataženo. Bylo bezvětří, ale i silný vítr, kdy jsem měl problém udržet se na nohou. Občas pršelo, někdy silně a často se objevila mlha. To vše se vystřídalo během dne mnohokrát. Podvečer jsem si stopnul autobus zpět a vrátil se do města.
 
19.6.2015, den 145
Cuenca

Procházel jsem se koloniálními ulicemi centra města. Najedl se na trhu. Na mnoha stáncích ležela celá opečená prasata a sledovala dění. Tam jsem se občas zastavil najídlo či džus. Už poněkolikáté jsem si všiml, že sýrové empanády tu jsou posypané cukrem. Prošel jsem nkolik parků i náměstí. Celou dobu, co tu jsem stojí na hlavním náměstí řady policistů. Občas zapršelo. Večer jsem strávil v hostelu a před půlnocí odjel na autobusové nádraží, odkud přesně o půlnoci odjíýděl můj atobus do Ambata.

20.6.2015, den 146
Baňos

Cesta autobusem nebyla nic moc. Sousedka se rozhodn na svoje sedadlo nevešla. Mimoto měla dítě, které postupně spalo ve všech možnáých polohách, často na mě. Po méně než šesti hodinách jízdy jsme ješt za tmy dojeli do Ambata. Po vystoupení jsem zjistil, že jsem nkde ztratil jezdec zipu u bundy, což ve zdejších studených horách nenií nic moc. Rychle jsem přestoupil na autobus do Baňos - už za jeho jízdy. V Baňos byla pro změnu zima a pršelo. Hodně. Všechny okolní kopce byly v mracích, což je obzvlášť škoda, protože město je obklopeno mnoha sopkami. Cestou z autobusového nádraží jsem potkal dva známé a Argentiny. Přijeli, viděli počasí a hned odjíždí. Ubytoval jsem se v blízkém hostelu, během snídaně mi spolubydlící ukázal zajímavá videa z Galapág. Z hostelu byl vidět krásný vodopád dopadající na okraj města. Pak jsem vyrazil do města dělat něco se svou bundou. Po poptání se místních jsem zjistil, že jediný obchod s tímto sortimentem je zavřený, protože paní je nemocná. Pořád pršelo. Na trhu opět byla prasatam zde naví pěkně obložena klobásami a zeleninou. A vedle grilovali morčata, spoustu najednou. Během dne jsem se také u několika z mnohých cestovek informoval na možné aktivity. Postupně přestávalo pršet, i mlhy obývalo. Šel jsem se tedy projít. Chvíli jsem pozoroval lidi skákající z mostu, pak jsem se podíval na několik vyhlídek na město. Nezajímavější byly vodopády na potocích vytekájících z města. Pak zas začalo pršet. Zjevně tu budu tak jako tak pořád mokrý, tak jsem se přihlásil na zítra na rafting a kaňoning. V tomto městě jsem opět náhodou potkal známou Thajku, zašli jsme na večeři.
 
21.6.2015, den 147
Baňos

Po ránu pro změnu zima a déšť. Pochyboval jsem, že dnešní program je dobrým nápadem. Vyjeli jsme nraftovat. Jeli jsme údolím dolů a oteplovalo se, ne moc, ale přece. Po hodině jsme byli na místě, oblékli si neoprén, nacvičili si pokyny instruktora, bezpečnostní opatření a jeli. Pro vyšší bezpečnost jsme dokonce měli i doprovod na kajaku. Vzhledem k dešťům byla řeka docela rozvodněná - to bylo vidět i nahoře u města na přhradě, která skoro nebyla vidět přes vodní tříšt z řítící se vody. A peřeje byly opravdu veliké. Přesto jsme nikoho nezrtratili. Cestou zpět jsme se v malé vesničce naobědvali. Hned po návratu do města mě čekalo oblékání do dalšího neoprénu a příprava na slaňování vodopádů. Několik z nás jelo na korbě, což vzhledem k vodopádům padajícím na silnici nebyl úplně dobrý nápad. Zajeli jsme do malého údolí a vyšli na kopec. Po krátké instruktáží jsme vlezli do ledového potoka a pokračovali jeho korytem přes kaskádu pěti vodopádů dolů. I přes neoprén byla pořádná zima, ovšem stálo to zato. Večer ve městě jsem zjistil, že paní se uzdravila a mohl jsem si konečně spravit bundu. Večer jsem ukončil vyzkoušením několika ekvádorských piv s několika spolubydlícími.

22.6.2015, den 148
Baňos
 
Dneska bylo konečně přijatelné počasí, takže jsem mohl provést to, na co jsem se v Baňos nejvíc těšil - půjčit si kolo o projet si cestu vodopádů. Odjezd se trochu protáhl. Mimo jiné z důvodů, že provozovatel půjčovny dlouho scháněl zámek. První zajímavostí na cestě byla přehrada. Vypuštěná. Obrovský rozdíl oproti včerejšku. O kousek dál jsem viděl možný důvod. Elektrárna jim nějak netěsnila a vytékala z ní voda na silnici. Ani dav dělníků s pytli písku a trubkami s tím mnoho nenadělal. Silnice pokračovala údolím mnohými tunely. Cyklostezka je obcházela po svahu kopce. Občas bylo třeba projet skrz malý vodopád. Dole v kaňonu tekla rozbouřená řeka. Na dvou místech byl velký vodopád na druhé straně údolí. Do něj se dalo dostat lanovkou v podobě koše zavěšeného na lanech. Mimoto bylo přes údolí nataženo mnoho dalších lan, na kterých se nabízela projížďka přímo zavěšeni na nich. Cesta pokračovala podél dalších menších vodopádů. Pak jsem dojel k tomu nejslavnějšímu, zvanému ďáblův kotel. A zážitek to byl opravdu velký. Celá řeka protékající vesnicí se vlila do lávového koryta a poté padala do úzkého kaňonu. K místu jsem nejprve došel z jedné strany, přes několik visutých mostů. Až těsně vedle padající masy vody. Pak jsem se vrátil nahoru, do vesnice, kde jsem se naobědval. Velmi dobře. Restauratér se pořád ptal, jak mi to chutná a nakonec zda snám Goetheho, Nietzeho, Dostojevského a další. Následně pokračoval s tím, že o nich všech napsal knihu, která se odehrává v roce 6013, kdy světu vládnou kočky. Pak jsem sešel do údolí podívat se na druhou stranu vodopádu. Ta byla ještě lepší. Série schodišť a teras vedla těsně k vodopádu a jeden nízký tunel vedl až přímo pod něj. Velmi působivé. Jen jsem byl úúúplně mokrý, ještě víc než z dešťů předešlých dní. Pokračoval jsem na kole dále, zaujala mě dopravní značka s telefonním číslem, na kterém je možné reklamovat kvalitu silnice. Další zastávkou byl pro změnu vodopád. Cesta k němu klesala zahradou hortenzií a pak džunglí. Byl velký, normálně by byl velmi působivý, ale dneska už mě skoro nudil. Po výstupu nahoru k silnici bylo jasné, že už dále pokračovat nemůžu, blížil se soumrak, stejně už žádné další vodopády po cestě nebyly. Na místě mě překvapivě potkal člověk z cestovky, který tam byl s výpravou na chivě - přestavěném náklaďáku. Svezl jsem se s nimi zpátky do města.

23.6.2015, den 149
Baňos-Quito

Sbalil jsem se a první část dne strávil skoro čtyřhodinovým přesunem do hlavního města Quita. Když jsme dojeli na místo, cítil jsem se jako v Alpách. Moderní prosklené autobusové násraží leželo mezi zelenými loukami pod panoramatem hor pokrytých lesy a pastvinami. Personál infocentra byl na obědě, takže jsem musel řešit otázku, jak se vyznat ve změni městských autobusů. Nakonec jsem zvolil trolejbus, protože mě nemůže odvézt úplně do háje, ale jen tam, kam vedou dráty. S jedním přestupem se mi podařilo dojet přesně tam, kam jsem chtěl. Na druhý pokus jsem na šel volný hostel a šel do města. První zastávkou byl oběd na trhu. Pak jsem navštívil infocentrum plné publikací s pěknými fotkami z různých míst Ekvádoru. Pak jsem se procházel uličkami a náměstími historicého centra. Byly pěkně osvětleny odpoledním sluncem, opravdu svítilo! Když zašlo za okolní vysoké hory, vrátil jsem se do hostelu. V něm mě nejvíc potěšila káva - v podobě zrn a s krásným mlýnkem, obrovský rozdíl oproti té běžné jihoamerické parodii.
 
24.6.2015, den 150
Quito

Zúčastnil jsem se pěší prohlídky města. Prošli jsme podobná místa, kde jsem byl včera, i mnohá další. Rozšířil jsem si vědomosti o nabídce trhu, viděli jsme prezidentský palác, kostely a náměstí. K tomu jsem se dozvěděl mnoho o městě i historii Ekvádoru. Bylo to určitě lepší než v Peru. Po skončení jsem navštívil novogotickou baziliku. Dá se vystoupit na dvě z věží, odkud je pěkný výhled. I výstup na jednu z nich po žebřících je zajímavý. Pak jsem pokračoval v procházce přes parky, kolem hvězdárny (nejstarší v Jižní Americe) až do moderní čtvrti Mariscal, přezdívané Gringolandia. Místo plné restaurací, barů a dalších podniků, jinak nezajímavé.
 
25.6.2015, den 151
Quito

Snídaně na trhu, který je strategicky umístěn hned vedle hostelu. Pak s taxi k lanovce. Lanovka je pomalá a má jen pár kabinek, takže trvá velmi dlouho dostat se na řadu. Vede na kopec, ze kterého je vidět skoro celé Quito, uzounké, ale skoro 30 kilometrů dlouhé. Místo horní stanice jsem si obešel, nafotil si panorama města a pokračoval po cestě nahoru. Nejprve po hřebeni, poté po okraji sopky Rucu Pichincha. Ta byla mým cílem. Cesta stoupala mezi skalami a často vedla po kluzkém písku, který byl všude rozfoukáván větrem, zejména mě do očí. Pak jsem vystoupal na oraj kráteru. Odtud jsem rozeklanými skalami pokračoval v ledovém větru až na vrchol - 4700 metrů. Přes kráter se obrovskou rychlostí přesouvaly mraky. Pak jsem se začal rychle vracet, byla opravdu zima. Vrátil jsem se zpět k lanovce. Cestou dolů jsem v kabince potkal několik Američanů, kteří mi nabídli cestu na rovník. Cestovali poněkud jinak - měli auto s řidičem a možnost jíst na ulici je upřímně děsila. Na rovníku jsou dva památníky. Jeden už byl zavřený, navštívili jsme ten druhý. Jak jsem očekával, průvodkyně o rovníku tvrdila neuvěřitelné fyzikální nesmysly a dokazovala je zfalšovanými experimenty. Zjevně netušila, o čem mluví, takže se mi moc nedařilo jí to vše vyvracet. Pak jsme se vrátili do Quita.

26.6.2015, den 152
Quito-Mindo

Ráno jsem se s odchodem poněkud zdržel, rozespalý recepční měl v osm hodin problém vůbec otevřít oči. Pak jsem našel co nejrychleji správné nástupiště na stanici městských autobusů a vyjel směr sever. Po skoro hodině jsem byl na konečné, kde jsem se vydal hledat autobus do vesnice Mindo. Do odjezdu jednoho z několika dnešních spojů zbývaly asi tři minuty. I to se povedlo. Dvouapůlhodinová cesta vedla převážně z kopce, do teplé džungle. Nejprve jsem s ubytoval, pak si zjistil, kde se nachází místní zajímavosti. Po obědě jsem navštívil nejprve zahradu orchidejí. Ohromující bylo, jak průvodkyně zdala detaily o každé z více než 200 orchidejí i o dalších rostlinách. Po čase stráveném zde jsem pokračoval do zahrady kolibříků. Tam se jen sedí a pozoruje, jak spousta různobarevných ptáčků krouží kolem krmítek se sladkou vodou. Protože Ekvádor je místo, odkud pochází kakaovník, mým dalším a posledním místem byla malinká farma a výrobna čokolády, kde na prohlídce ukazují celý postup ruční výroby čokolády, počínaje zasazením stromku kakaovníku, konče zajímavou ochutnávkou. Pak už jsem se jen v příjemném teple prošel po vesnici.
 
27.6.2015, den 153
Mindo

Nejprve jsem byl přesunut do jiného pokoje, protože místnost, kde jsem pobýval byla rezervovaná. Zajímavá místnost - chybí jí stěna, člověk se tam cítí jako v lese. Dopoledne jsem vyšel z vesnice a podél potoka došel až Mariposariu, místu, kde se chovají motýli. Byla jím velká prostora plná rostlin a hlavně všelijakých místních motýlů různých velikostí. Na místě jsem focením strávil opravdu dlouhou dobu. Pak jsem šel kousek zpět kolem potoka, kde jsem pzoroval jezdce na duších - tubingu. Nakonec jsem odbočil směrem k chráněnému mlžnému lesu. Po chvíli mi někdo nabídl odvoz za dolar, čehož jsem využil, protože už bylo docela pozdě. Na místě je lanovka v podobě koše zavěšeného na laně, podobně jako v Baňos, zde je ovšem mnohem delší a vyšší - dlouhá přes 500 metrů, 150 metrů nad údolím. Na druhé straně je několik tras vedoucích k vodopádům. Proti Baňos ovšem nic moc. Les ovšem stál za to. Hustý, vlhký, plný lián a porostlý vším možným. Můj pokus zkrátit si cestu dopadl zcela neúspěšně, byť zkratka mohl měřit tak 20 metrů. Byl příliš hustý. Zpět do vesnice jsem došel pěšky.

28.6.2015, den 154
Mindo-Ibarra

Odjížděl jsem hned po rozednění, po šesté. Když jsem dojel do Quita, přejel jsem v taxi na sousední autobusový terminál. Ten jsem krátce obešel, našel si ěnco k snídani a po chvíli odjel autobusem do města Ibarra. Z města jsme vyjeli po neuvěřitelně klikaté dálnici. Odpoledne jsem byl na místě. Koupil jsem si jízdenku k moři na další den a vyšel do centra. Šel jsem přes trh plný lidí, což se ukázalo jako jediné místo, kde nějací byli. Protože byla neděle, centrum bylo úplně mrtvé, víc než Lysá (a to má Ibarra 150 000 obyvatel). Ubytoval jsem se a prošel si ulice a náměstí tohoto bílého města. Dal jsem si ceviche z krevet. Jinak byly otevřené jen obchody se sladkostmi, zejména z nejoblíbenějšího ovoce v Ekvádoru - ostružin. Pak jsem si prohlédl opravené nádraží a zbytek trhu.
 
29.6.2015, den 155
Ibarra

Snídal jsem na trhu cestou na autobusové nádraží. Odjel jsem do blízkého otavala, kde jsem přestoupil na další autobus. Ten mě odvezl do malinké vesničky, odkud jsem jel stopem (ne tak úplně, v Ekvádoru se za to platí) k jezeru Cuicocha. To zaplňuje propadlý sopečný kráter. Ostrůvky uprosřed jsou pozůstatky pozdějších erupcí. Cesta po hraně kráteru měří kolem patnácti kilometrů. Začíná v nejnižším místě a šplhá se po kopcích výše. Kolem ní je místy barevně kvetoucí křoví, jindy les. Hlavně však jsou po celém okruhu výhledy na jasně modré jezero. Na jedné straně byla po celou dobu vidět sopka Imbabura, naopak sousední sopka Cotacachi byla celou dobu v mracích.  Když jsem se vrátil na výchozí místo, trvalo nečekaně dlouho, než někdo jel. Tím jsem se dostal poněkud do skluzu. Ve vesničce jsem si rychle koupil svačinu, jablečné empanády, a už jel autobus. Někde poblíž byla jakási slavnot, protože byl plný lidí v převlecích. Nejen plný, zjevně v něm bylo o pár desítek lidí víc, než by mělo. A aždých pár metrů někdo nastupoval či vystupoval. V Otavalu jem proběhl autobusové nádraží a během pár desítek sekund už odjížděl do Ibarry. Tam jsem měl přes čtvrt hpdiny do odjezdu, ovšem baťoh byl v hotelu. Takže taxi přes spoooustu semaforů, vyzvednout batoh a zpět. V poslední minutě jsem nastoupil a odjel do přímořského města  Manta.
 
30.6.2015, den 156
Montanita

Přijeli jsme kamsi do háje, už v pět hodin. Takže opět taxi na terminál. Byl jsem odvzen přímo k mému autobusu. Pak jsme jeli podél pobřeží do vesnice Montanita. Ta je něčím úplně jiným oproti předchozím místům. Pláže, restaurace, bary a plno gringů. Nedělěl jsem mnoho, po dlouhé době jsem byl v teple, tak jsem pomalu rozmrzal. Procházel jsem se po pláži a jedl. Krevety, ryby, kalamáry, ceviche.

1.7.2015, den 157
Montanita-Puerto López

Ke snídani jsem měl jedno z nejklasictějších Ekvádorských jídel, encebollado, polévku složenou zejména z ryb a cibule. Potom jsem si na pláži našel instruktora surfování a dal si lekci. Na trhu jsem si koupil hamaku, kterou budu potřebovat v Amazonii. K obědu jsem měl opět mořské plody. Odpoledne jsem šel k silnici a počkal na autobus do města Puerto López. Zbýval už jen večer, našel jsem si výlet na pozorování velryb na další den a prošel se po ulicích. Ve městě se všude griluje, dal jsem si veliký kus tuňáka.  
 
2.7.2015, den 158
Puerto López

Ráno mě vyzvedli v hostelu a odešli jsme do přístavu. Tam jsme s dalšími lidmi nastoupili na loď a vyrazili kus od pobřeží, pozorovat keporkaky. První jsme potkali po zhruba patnácti minutách. Občas se vynořili, párkrát vyfoukli vodu, plácli ocasem a zanořili se. Pak jsme buď počkali, než se vynoří znovu, nebo se přesunuli na další místo. Někde byli i tři. Občas se některý vynořil skoro na dosah od lodi. Po třech hodinách pozorování jsme se vrátili ke břehu a u chvíli u šnorchlovali u útesů. K vidění byly barevné rybky. Pak jsme se po malé svačině vrátili do města. Hned v přístavu jsem ochutnal ceviche mixto - ze směsi ryb, krevet a chobotnic. Večer jsem se ještě šel podívat na vyhlídku nad městem, výhled ale moc zajímavý nebyl, protože bylo zataženo.
 
3.7.2015, den 159
Puerto López

Dnes jsem měl v plánu návštěvu národního parku Machalilla. Chtěl jsem jet na autobusem, čekal jsem na něj na křižovatce a přes mé mávání projel. Jel jsem tedy stopem. Od silnice vedla stezka suchým rovníkovým lesem. Les byl úplně vyprahlý, i koryto řeky bylo úplně prázdné. Potkal jsem spoustu ptáků a ještěrek. Pak se začaly objevovat kozy. Potom i krávy a prasata. Jejich množství stoupalo, až jsem došel do indiánské vesnice Agua Blanca. V muzeu jsem spolu s několika Francouzi obdržel průvodce. Nejprve jsme si prohlédli expozici muzea týkající se 5000 let trvajícího osídlení tohoto místa. Poté jsme pokračovali mezi poli s různými plodinami, lesem, kde jsme dostali výklad o různých stromech, až k vykopávkám dávných ruin. Pak jsme strávili nějaký čas v sirném jezírku. Poslední částí byla rozhledna na kopci. Pak jsme se v taxi vrátili zpět do Puerto López. Po večeři jsem došel na autobusové nádraží a nastoupil do autobusu směr Quito.

4.7.2015, den 160
Quito-Chugchilán

Kvůli diočejšímu stylu jízdy jsme byli v Quitu už ve čtyři hodiny. Na terminálu jsem si dal kafe, v televizi přitom dávali Gumídky. Po páté jel první autobus do Latacungy. Tam jsem měl chvíli času do odjezdu dalšího autobusu. Tu jsem využil na najití hostelu, kde jsem si uložil batoh. Jen jsem doběhl zpátky, už jsem odjížděl. Dojeli jsme do vesnice Zumbahua. Tam právě probíhal sobotní trh. Náměstí bylo plné všelijakého zboží, mezi tím občas koza či ovce. Nakupující s sebou nosili slepice a v jídelní části se připravovaly nejrůznější podivnosti. Ovce chodila po střeše autobusu. Já si koupil lana na pověšení hamaky a šití na záchranu mého bolivijského baťůžku. Po chvíli na trhu jsem našel nejvýhodnější dopravu do vesničky Quilotoa. Tam jsem dojel na korbě mezi nakoupeným zbožím vesničanů. Vesnice leží přesně na hraně kráteru stejnojmenné sopky. Největší atrakcí místa je zelené jezero, které vzniklo v kráteru poté, co se před sedmi sty lety prpadlo jeho dno. Obešel jsem tři čtvrtiny kráteru po cestě, která vedla přesně po úzké hraně. Celé okolí je tvořeno vyvrženým sopečným popelem, který se všude sype, takže se jde obtížně. V témže materiálu jsou v okolní krajině vyhloubeny hluboké strže. Poté jsem z kráteru sestoupil do vesničky a dále strmou cestičkou do kaňonu. Z něj jsem opět vystoupal na druhé straně a došel do vescničky Chugchilán, kde jsem se ubytoval.

5.7.2015, den 161
Chugchilán-Isinliví

Po velké snídani jsem se vydal šikmo dolů do stejného kaňonu jako včera, jen dále po proudu. Bylo zataženo, občas poprchávalo. Dolů jsem scházel skrz malinké vesničky. Dole kolem potoka byly hlavně pastviny plné krav a koní a občas pár domků. Ovšem byla tu také spousta nepříliš přátelsky naaděných psů. Počasí se pomalu zlepšovalo. Pak jsem začal pomalu stoupat na druhou stranu. Opět začalo pršet. Vyšel jsem na hranu kaňonu s oěknými výhledy. Pak jsem šel dále do hor. Přes několik údolí jsem došel do Isinliví, které leželo těsně pod mraky. Mlha pomalu klesala, mezitím jsem dostal skvělou večeři.

6.7.2015, den 162
Isinliví-Ambato

Počasí se opět zlepšilo, i sluníčko svítilo. Snídaněě byla ještě lepší než večeře. Až mi jich bylo líto, že tam měli jen jediného hosta - mě. Pak jsem šel opět vesničkami a políčky do další částí údolí. Poté zase nahoru. Tam jsem došel do zatím největší vesnice, Sichchos. Když jsem šel ulicemi, ze všech domů byla slyšet jakási mše. Později jsem zjistil, že jde o návštěvu papeže v Ekvádoru?.Po obědu už byl čas počkat na jediný dnešní autobus do Latacungy. Když přijel, jen zpomalil, jak je tu ve zvyku, ani nezastavil. Cesta horami byla opět velice klikatá. Ve městě jsem si vyzvedl batoh a pokračoval do blízkého Ambata. O chvíli později jsem odtud vyjel noční autobusem do Cocy v Amazonii. Autobus navazoval na sérii mizerných ekvádorských nočních cest. Hlasitý film, časté i bezdůvodné rozsvěcení světel.
 
8.7.2015, den 164
Nuevo Rocafuerte

Den začal ještě před rozedněním hlasitým kokrháním kohoutů na zahradě, ve které jsme spali. Pak se přidlo kdákání slepic a nakonec se ke všeobecnému brzkorannímu kraválu přidaly husy a hudba z vedlejšího domu. Dopoledne jsme se s průvodcem prošli po vesnici a nakoupili nějaké jídlo. Také jsme si natrhali zajímavé ovoce. Co se týče odjezdu lodí v Peru, stále jsme se dozvádali naprosto rozporuplné informace. Potom jsme si udělali oběd. Odpoledne jsme se opět prošli po vesnici. Setkali jsme se s nabídkou docela levného odvozu do Peru další den. Večer jsme si už jen dali pivo.  

9.7.2015, den 165
Nuevo Rocafuerte-Pantoja

Dnes kohouti začali už před třetí hodinou. Pak jsme se sbalili, šli do malinké chajdy nechat si orazítkovat pasy a pak vyrazili na malé loďce do Peru. Když jsme dorazili do peruánské vesnice Pantoja, jako první nás přivítala vojenská základna složená ze slaměných chýší a několika děl. O chvíli později jsme dorazili do centra vesnice. Pak jsme si šli nechat orazítkovat pasy na peruánské straně. Kasun ze Srí Lanky byl nepřipravený a nevěděl, že potřebuje vízum a jakási verze kolumbijské občanky nestačí. Takže musel vstoupit do Peru nelegálně. Milý pohraničník mu ovšem ještě poradil, jak se vyhýbat policjením kontrolám. V malinkaté vesničce je hostel i jídelna, takže jsme se mohli ubytovat a naobědvat. Pak jsme se prošli po vsi a ptali se na možnosti cesty dále po proudu. Opět jsme dostávali spoustu informací, ovšem žádná se neshodovala. Počasí se stále měnilo, občas bylo zataženo, občas slunečno, někdy přišel prudý liják. Někdo nám nabídl odvoz v malé kanoi, pak se ale ztratil a už jsme ho nenašli. Takže zatím nemáme nic konkrétního, někdy asi holt něco přijede. Život ve vsi je úžasné poklidný, všichni jen někde posedávají, povídají si a něco hrají. Všude je plno dětí. Vesnice je moderní - doknce tu i pár hodin denně funguje elektřina a tekoucí voda.

od 10.7.2015, den 166 a dále
Viz Peru